Celkové shrnutí článku (co jsem tím chtěla říct):
Člověk nějak žije, něco si svobodně vybírá. A pouze ze souhrnu jeho KONSTRUKTIVNÍCH svobodných voleb vznikne DNA těla jeho budoucího života = DNA těla je cesta, ve které má pokračovat. Tedy když se člověk narodí, tak DNA těla obsahuje všechny konstruktivní vibrace jeho přechozích životů/jeho předků. Všechny jeho dobré vlastnosti, konstruktivní způsoby rozhodování atd. Je to jeho svobodná (konstruktivní) volba, kterou si během časů sám vybral a kterou tvořil. Normálně by jeho (nový) konstruktivní život pokračoval tak, že by člověk "šel dál" v daném směru tou cestou, kterou si již v průběhu všech inkarnací vybral = jeho konstruktivní životní cesta by pokračovala ve svém směru dál. Jenže člověk se narodí do tohoto systému a je vychováván stylem "to musíš", "tohle nesmíš" a tím se vibračně "posune níž" než bylo jeho počáteční DNA těla, tedy směr, ve kterém měl "pokračovat dál"/rozvíjet. Jak může někdo "jít dál", když se posunul ze startu někam dolů do příkopu? Musí se nejprve vyšplhat zpátky na start a pak může pokračovat, kam si určí, ale v příkopu nikam nedojde. Ten jeho "začátek cesty" je již hotový, je to program DNA, který je jeho startem, ve kterém má pokračovat. Člověk, který byl systémem výchovy sražen ze "startu" do "příkopu" má rozdělenou osobnost na "běžné vědomí" = to je on bezradně bloudící v příkopu a "vyšší já" = to je program DNA na startu a jelikož na startu jeho vědomí není, tak je tento konstruktivní program nevědomý. Pokud tedy někdo čte duchovní knížky o tom, že nejprve se musíme spojit sami se sebou (=dojít na start) a to je teprve začátek naší svobodné cesty, tak to znamená, že z pohledu toho člověka v příkopu on nemá jinou možnost, než se vydrápat na start. Když bude dělat něco jiného, tak nenásleduje SVOU svobodnou volbu, takže se mu bude dařit blbě a bude to vypadat, jako že ho všechno "nutí" jít k tomu startu a že tedy člověk žádnou svobodnou volbu nemá. Ale on ji má.. (až poté, co jde od startu dál, protože start byl jeho začátek od kterého se měl odrazit kam si vybere a tak MUSÍ i CHCE jít na ten start, nemá jinou možnost/volbu, takže ano, pokud někdo opustil svojí konstruktivní cestu, tak jakoby "nemá svobodnou volbu" dokud se na ní nevrátí, přičemž to, že se na ní chce za každou cenu vrátit - a tak ho všechno "nutí" jít tím směrem - je jeho svobodná volba)

Je to asi jako když chcete dojet do vesnice A, která je poblíž lesa, protože plánujete jít do lesa (nevíte přesně kam: kudy přesně lesem půjdete, se rozhodnete, až v tom lese budete). Takže "start" té cesty je v bodě/vesnici A. Dojedete do bodu A (to byla vaše vlastní svobodná volba) a potkáte zlou bytost, která vás odtáhne někam úplně jinam a vy nebudete vědět, jak se do toho bodu A vrátit. Nebo vás naláká/přesvědčí, abyste šli s ní kdo-ví kam a pak nevíte, kudy se vrátit do toho bodu A, abyste mohli jít na tu svou svobodnou cestu do lesa, která už pak od bodu A dál není nalinkovaná. Takže jste někde úplně pryč a bloudíte, hledáte bod A. Když už bloudíte dlouho, tak si řeknete "naco vůbec tu vesnici A hledám? vždyť já do ní vůbec jít nepotřebuju. Budu tady/zabydlím se tady, kde jsem, a nemusím nic řešit." Jenže pak vás všechno táhne kamsi daleko, cosi hledat. "Nemáte svobodnou volbu" než tam jít, a když tu vesnici A konečně najdete, tak si vzpomenete, že jste vlastně chtěli jít na tu procházku do lesa a jste rádi, že vás vše nutilo a směřovalo k té vaší svobodné volbě. Z vesnice A jdete tedy do lesa a už se můžete rozhodovat svobodně, kudy v lese půjdete, nic vás nikam nenavádí nebo netlačí a už to není tak, že byste "neměli svobodnou volbu".

Jak se můžeme dozvědět z první přednášky v tomto článku, tak tělo je soubor programů DNA, v němž je každá myšlenka a reakce na nějakou akci daná - to jsou "naše" vlastnosti.

Tělo se může vyvíjet (naše vlastnosti se mohou kultivovat) proto, že v tom DNA/těle je někde "zakódován" ideální stav. My toho stavu můžeme dosáhnout (téměř) okamžitě, ale málokdo se rozhodne takto žít. A proto se musí dlouze "vyvíjet".

Dám příklad: někdo jde po ulici a potká jemu nesympatickou známou své známé. Ona na něj kouká a jemu připadá, že ho asi poznává. Kdyby se mohl rozhodnout svobodně, jak to cítí (bez ohledu na vnější okolnosti či "svůj rozum"), tak jelikož tato osoba mu není příliš sympatická, nepozdravil by jí. Je však od dětství veden ke slušnosti a ještě k tomu to vypadá, že ona ho poznává a tudíž by se mohla urazit, kdyby ji dotyčný nepozdravil.
- V tuto chvíli se jeho "osobnost" rozdělí na vyšší já (které je svobodné) a běžné vědomí. Běžné vědomí kolem této paní projde a slušně ji pozdraví, vyšší já kolem ní projde bez povšimnutí (ale bez zášti!! - vyšší já je láskyplné, ale spravedlivé a bere věci tak, jak jsou - každého zajímá skupina lidí jemu podobných a ostatní mu jsou lhostejní, jelikož žádný člověk nemá kapacitu na to, aby se mohl kamarádit se 7 miliardami lidí - a přirozenost je taková, že si těch lidí prostě nevšímám, když kolem sebe procházíme, pokud mne nezajímají). Běžné vědomí může být také trochu vypočítavé, protože většina lidí se z historického boje o přežití naučila, že když budeme dobře vycházet pokud možno se všemi sousedy/lidmi ze stejné vesnice/ze stejného geografického celku), naše šance na přežití se zvýší, protože nám bude pravděpodobně více ochoten pomoci člověk, kterého pokaždé s úsměvem pozdravíme, než ten, jehož si nevšímáme (i když to je individuální, někdo je takový, že v nouzi pomáhá všem bez rozdílu). To běžné vědomí ale může být spíše než vypočítavé "hodné", protože ví, že ten druhý člověk byl vychován v tom, že když ho (i nesympatický) známý pozdraví, je vše v pořádku, ale když ho nepozdraví, může to znamenat něco špatného (je na něj naštvaný, nemá ho rád atd.). A jelikož chce ten "hodný" člověk ve svém běžném vědomí tomu nesympatickému člověku ulehčit, tak ho pozdraví, aby ten druhý nemusel snášet ty špatné myšlenky o tom, že něco není v pořádku (jeden malý pozdrav nikoho nezabije a nevznikne konflikt = win/win, nebo ne?). Slovo hodný jsem dala do úvozovek, protože z hlediska vyšší perspektivy je naopak zlý (on tomu druhému člověku sice nachvíli ulehčí, ale tím jednak udržuje tento systém a druhak hlavně nedá tomu kolemjdoucímu prostor k růstu = k překonání myšlenkových omezení, a ještě mu svým chováním lže). Lže proto, že pouze když mi je někdo sympatický, tak směrem k němu chci udělat nějakou akci, lidé neutrální mi jsou lhostejní takže si jich nevšímám a od nesympatických jdu pryč. Toto je pravda a jiné chování je lež a přetvářka (a většina lidí když by si měla vybrat, raději by znala krutou a bolestivou pravdu, než aby žili ve lži).
PS. já samozřejmě neříkám, že pozdravit někoho ze slušnosti je špatné, když už je tady tento systém nastaven a ani to takhle v běžném životě neřeším, jen mne to napadlo jako vhodný "nevinný" příklad toho, kdy se "já" rozdělí na běžné vědomí a vyšší já.

Co by se stalo, kdyby lidé začali žít v pravdě, odhodili by společenská "omezení" atd.? Tak například by se nebavili s tím, kdo jim je lhostejný či nesympatický, a díky tomu by se rozpadla spousta struktur (rodin, vztahů, firem, pracovních kolektivů a dokonce měst a států). Lidi by se přestěhovali tam, kde jim to vyhovuje (za sousedy by si vybrali podobné lidi) a dělali by (práce) to, co je baví. Nestalo by se nic špatného, až na to, že se někdo bojí "kdo by se se mnou kamarádil, kdyby nemusel?", "kdo by mě zaměstnal, kdyby nemusel?", "kdo by mě zdravil, kdyby nemusel?" - pokud by každý člověk uviděl, že když bude žít v pravdě, tak vždy najde někoho podobného, jako je on sám, a proto o kamarády/rodinu/spolupracovníky není nouze (a to nemluvím o tom, že když někdo žije v pravdě, tak si psychicky vystačí i sám, takže kdyby se zrovna s ním nikdo nekamarádil, vadit mu to nebude), tak by jeho strach zmizel.

Ale zpět k tomu vyššímu já - takže máme dokonalou předlohu (no ona to není předloha, je to program DNA, je to to, "jaký kdo je"). A lidi sami sebe potlačují (ať už pro jakýkoli důvod), a tím jejich vědomí přestane "jít po cestě jejich DNA", ale jde po cestě někoho jiného. Tím se to, jaký kdo ve skutečnosti přirozeně je, stane nevědomým "vyšším já" a je to to, jak bychom zareagovali v "ideálním případě" (kdybychom neměli strach z následku, kdybychom nebyli nějak společensky naprogramovaní/vychovaní, kdyby nám tehdy někdo neublížil, kdyby..). Naše "vědomá část" tedy "spadla dolů" (vibračně) a hledá cestu "nahoru" (ke spojení sama se sebou).

Každý nějaký je a to je dané, je to jeho "pravá životní cesta". Člověk má svobodnou vůli pouze v tom, jestli si vybere tuto JEDNU svoji cestu a nebo z ní sejde a vybere si nějakou jinou (z nekonečně možností). Přičemž když někdo sejde na začátku doleva, tak když se pak rozhodne vrátit se k té své cestě, tak ta jeho životní cesta jako celek vypadá trochu jinak, než když by ten samý člověk na začátku sešel doprava a pak se vracel k tomu svému.. Vypadá to, že obě ty cesty byly správné (což byly, když se nakonec rozhodl vrátit se k tomu svému) a vypadá to, že byla každá jiná - ve skutečnosti to byla ale pouze jiná "oklika". Nebyla to jiná cesta jako taková, cesta dle toho, jaký jsem, je jen jedna.

Člověk je vědomí ve hmotě a toto vědomí má následovat "program" té své hmoty, ve které je. Když dokonale následuje svůj program, tak teprve PAK ho může vylepšit/změnit = vyvinout se k lepšímu, vytvořit něco nového. Ten program, to je to, jak člověk žil doposud (co si myslel, že je dobré/špatné a jak se rozhodoval - např. v minulých životech či jeho předkové jak to dělali). Ten program je jeho výchozí bod (přičemž člověk v tomto systému klesne "pod" svůj výchozí bod, takže nemá odkud vycházet - proto duchovní cesty říkají, že až člověk dosáhne spojení sám se sebou, tak je to teprve ZAČÁTEK svobodné cesty). Vycházím z toho, že ten program je dobrý/postavený na dobrých základech. Pokud by byl program špatný, tak ho člověk může změnit hned a ne až poté, co ho následuje, ale já vycházím z předpokladu, že každý člověk je v jádru konstruktivní bytost.
Pozor, programem hmoty nemyslím programy naučené po narození v tomto systému (např. musím zdravit, tohle se musí dělat tak a ne jinak apod.). Programem hmoty v tomto článku myslím pouze "program" DNA a to je konstruktivní.

A teď mám tady takový předpoklad: Předpokládejme, že vědomí může následovat DNA hmoty, ve které je, s různou intenzitou (tzn. následuje ho hodně a nebo slabě/téměř vůbec). Že to DNA je nějaký rámec, ze kterého se nedá vystoupit, i kdyby člověk chtěl. Je to jeho "omezení", ale v konstruktivním slova smyslu. No a předpokládejme, že nějaký člověk je vysoce konstruktivní = silně následuje své DNA (svou intuici, je přirozeně laskavý atd.). A takovýto člověk se setká s druhým člověkem, který tak konstruktivní není a svou životní cestu následuje pouze "z donucení", liknavě. Ten vysoce konstruktivní člověk by se měl podle principu "co vysíláš, to se ti vrací" setkat s vyšším já toho ne tak konstruktivního člověka! A naopak ten ne tak konstruktivní druhý člověk by se měl setkat s ne tak konstruktivním "nižším já" toho prvního člověka = tedy každý by si to setkání pamatoval jinak! (ten první by si pamatoval krásné setkání plné vzájemného respektu a ten druhý by prožil vzájemné neporozumění)
- Toto se neděje vždy, jen pouze výjimečně, ale děje se to - většinou to je totiž tak, že ten, kdo je vysoce konstruktivní, "na chvíli" = po dobu působení/setkání zvýši vibrace (=soulad s jeho vyšším já) tomu druhému, který je v konstruktivním souladu méně. Jamile setkání odezní, tak se tomu druhému vibrace sníží do jeho původního stavu. Tak se děje skoro vždy = když mezi těmi dvěma není nějaký propastný rozdíl vibrací. Pokud je rozdíl vibrací příliš velký (takže ten konstruktivnější fyzicky nezvládne zvýšit vibrace tomu méně konstruktivnímu, tak by se měl každý setkat "se svým odrazem"). Přesto se děje, že vrah zabije nevinné dítě (tedy dítěti se nepodařilo vrahovi zvýšit vibrace do souladu a ani se nesetkalo se svým odrazem) - tak se to stalo proto, že když je rozdíl vibrací příliš velký a setkání obsahuje činy, které mají (nevratné) následky (například fyzické poranění nebo smrt), tak si to setkání musí pamatovat všichni stejně/musí zažít to samé, musí to zažít tak, jak to je (jeden je na tom vibračně velmi špatně a "stáhne" ke smrti toho, kdo na tom byl dobře). To je taková "druhá strana" toho, že běžně* na setkáních převládají konstruktivní vibrace a "vedou" lidi správným směrem, tak v případě činů s následky naopak "přebíjejí" nižší vibrace. Výjimečná situace nastává, když na setkání proběhly činy, které sice mohou mít (skryté, např. psychické) následky, ale fyzické následky nejsou vidět (a neexistuje nějaká "třetí strana" jako svědek). To by mohlo být třeba znásilnění bez jeho známek/důkazů (to je nepravděpodobné, ale když oběť nejde ihned na policii či ke gynekologovi a u činu nebyl svědek, tak tu už po čase máme proběhlé znásilnění bez fyzických známek, protože poranění genitálií se za nějaký čas zahojí). Když na setkání proběhnou činy, které nemají svědky a nemají jako "důkaz" nějaký fyzický následek, tak setkání "duchovně vedou" nižší vibrace = ten s nižšími vibracemi si je možná ještě trochu sníží, ale hlavně ten s vyššími vibracemi je bude mít pak nižší. Z toho vyplývá, že jak má člověk "svobodnou volbu" mezi následováním své cesty a vybíráním si jiných cest, tak tuto volbu vlastně nemá, protože se to děje automaticky díky různým setkáním. Když se někomu konstruktivnímu takto násilně sníží vibrace, tak pak vznikají "časové smyčky", kdy se nevědomě vrací do vyšších vibrací.
* I když se ten konstruktivnější člověk po/při setkání cítí hrozně, bez energie, "stáhlo ho to dolů" (to je tím, že on "dal" část své dobré energie tomu druhému, kterému to pomohlo nachvíli zvýšit vibrace), tak pořád to setkání jako celek bylo "konstruktivně vedeno" = směřovalo konstruktivním směrem. (ale pokud se někomu nechce na setkání s někým, kdo má nižší vibrace, tak by se k tomu nějak přemáhat "pro dobrou věc" neměl, jelikož každý udělá PRO VŠECHNY nejlépe, když bude následovat svou vlastní cestu a když se mi někam nechce, tak to většinou není moje cesta)

Vědomí mění/programuje DNA: Z toho, co jsem napsala, vyplývá, že vědomí si něco vybírá a má nějaký záměr - a díky tomu vznikne DNA. Což znamená, že VĚDOMÍ může DNA měnit a DNA podléhá vědomí (a ne naopak). DNA je start cesty, kterou máme vylepšovat/rozšiřovat/svobodně směrovat tam, kam chceme, a proto poté, co na "start" dosáhneme*, již můžeme svou cestu=DNA svobodně měnit. Jelikož je DNA konstruktivní a byla vytvořena s naším záměrem, tak se vědomí většinou nerozhodne k radikálním změnám a přirozená cesta pokračuje po konstruktivních kolejích ve stejném směru, jako byla původně nastavena.
* Proč člověk nemůže měnit DNA když na "start" ještě nedosáhl? Je to jako bezpečnostní pojistka, aby si "dítě" (=někdo, kdo není dostatečně moudrý) nemohlo hrát např. se zapalovačem. Je to NAŠE bezpečnostní pojistka (že teprve až po dosažení vědomého konstruktivního směrování, můžeme DNA měnit, dřív ne).

Nabízí se otázka, jak to je s genetickým manipulováním? Pokud je tělo geneticky manipulováno ještě před narozením, tak je možné, že do takového těla nebude chtít vstoupit žádná duše. Potom by to tělo asi fungovalo pouze jako biologický počítač (tělo bez duše). Když je ale někdo geneticky manipulován a duše v něm je, tak v takové bytosti vzniká pocit nesvobody. Jelikož pocit nesvobody zažil během života snad každý člověk, tak se z toho dá vyvodit, že celé lidstvo bylo (např. někdy v "daleké" minulosti) geneticky manipulováno. Ten pocit nesvobody vzniká proto, že vědomí uvnitř bytosti si chce samo programovat svoje DNA, ale místo něj do jeho těla zasahuje/zasáhla nějaká jiná bytost - to je "provinění" proti zákonu o neomezování svobodné vůle druhých bytostí a taková bytost za to asi ponese následky. (provinění je v uvozovkách, protože ty následky se projeví až tehdy, když o pojmech jako je provinění nepřemýšlíme a naopak to bereme jako svobodnou vůli druhé bytosti, při které ta bytost s následky počítá/počítala, když ten čin vykonává/vykonala - tím tu bytost přestaneme odsuzovat, že dělá něco špatného apod. a dáme jí plné právo chovat se, jak sama uzná za vhodné s tím, že jako
celek = čin->následek
..je to její svobodná volba, do které nikomu jinému nic není. Samozřejmě ale když vidíme, že někdo páchá násilí = porušuje svobodu druhé bytosti, tak oběti pomůžeme/případně se bráníme, když jsme obětí my sami. Už ta pomoc oběti/bránění se je následek, se kterým bytost, která porušuje něčí svobodu, asi počítá.)