Část tohoto článku (přeloženo google překladačem, ale překlad jsem trochu upravila):

Naše kognitivní procesy založené na tom, co jsme schopni zažít, mohou být rozděleny do dvou různých stavů mysli: "vědomí mysli" a toho, co nazývám "narativní mysl".

"Vědomá mysl" je to, co si spojujeme s bytím. To je ta mysl, která ví, co by měla říkat (slova nebo poznámky), aniž by o tom přemýšlela. Ví, jak hrát šachy, programovat, psát a dělat složité výpočty, aniž by přemýšlela o tom, jak tyto činnosti dělat. Je schopna si uvědomovat naše vnitřní stavy, jako je motivace, nálada, láska a touhy, na které se zaměříme. Vědomá mysl je to, co přebírá vedení, když jste plně zapojeni do sportu a přestanete přemýšlet - i když komplexní mozková funkce vůbec nezanikla. Tato vědomá mysl je to, co je zodpovědné za naše zkušenosti. Proto, když meditující lidé na delší dobu vypnou své myšlení, zůstává vědomá mysl opuštěná a začnou mít vrcholné zkušenosti, protože jsou ve stavu čisté bytosti (jak tomu rozumím). Stručně řečeno, je to stav proudění, kde náš autopilot přebírá systém. (moje pozn. Autopilot = asi zažité zkušenosti z minula, jak se co má dělat či co již umím udělat atd.)

Naproti tomu "vyprávěná mysl" je to, co vidíme jako myšlenkovou mysl, protože dělá všechno myšlení, kterého jsme si vědomi. To je mysl, kterou většina lidí spojuje se "sebou". Myslíme si, že jsme sbírkou našich myšlenek. Toto je Ego nebo "já". Je to náš smysl pro sebe, odlišující nás od ostatních, a toto my obvykle zažíváme jako vědomou mysl. (moje pozn. "Vědomou mysl" v tomto případě asi znamená = jedinou mysl, kterou si uvědomujeme.) Myslíme si, že tato mysl vyvolává závěry a dělá pro nás naše rozhodnutí. Nazývám to narativní mysl, protože to je to, co vytváří imaginární příběh toho, kdo jsi nebo co si myslíš, že bys měl být. Je to ten hlas v hlavě, který mluví stejným jazykem jako vy. Někdy vám tento hlas skládá komplimenty a někdy vás srazí dolů.. Ať je tomu tak či onak, vždy vykresluje vyprávění a tento příběh obvykle odpovídá vašemu emocionálnímu stavu místo jakékoliv absolutní reality. Někdy to může být pravda (moje pozn. "co říká hlas v hlavě"), ale víc než často je to oklamané. Pokud je vaše mozková chemie vypnutá a máte strašlivou náladu, vyprávěná mysl začne negativně mluvit o tom, jak nejsme dobří nebo že život je zbytečný. Pokud naše chemie v mozku vytváří dobrý stav, začneme sami sobě skládat komplimenty a říkat si, jak jsme nejlepší, když jsme nakrájeli žitný chléb. Budeme optimistični ohledně naší budoucnosti. Pokud naše chemie v mozku vytváří kyselý stav, začneme se snižovat. Budeme pesimističtí ohledně naší budoucnosti. Někdy se snažíme překonat to tím, že přemýšlíme o pozitivních myšlenkách, které obvykle vytvářejí více iluzí nebo maskují naše základní pocity. Právě jsme zametli špínu pod koberec, ale ta špína tam stále je.

Čím více času používáte myšlení pomocí vaší narativní mysli, tím silnější se stává, a čím více používáte vaši vědomou mysl, tím silnější se stane. Meditace je aktivita, která posiluje vědomou mysl, zatímco "přežvykování myšlenek" a "škatulkování" posilují vaši vyprávěcí mysl.

Podstatou uvědomění a meditace je, že si uvědomujeme, co se děje v naší vyprávějící mysli a/nebo těle, aniž bychom se ho snažili ovládat a jakkoli ji ovlivňovat. Co to znamená, že se nesnažíte ovládat, ovlivňovat nebo směrovat své myšlenky v meditaci? Neměl byste je ovlivňovat ani směrovat do reálného světa (moje pozn. A asi ani nikam jinam.). Pokud nějaký pocit vstoupí do vaší mysli, meditační praxe nás učí vidět ho jako objekt, který nemá žádnou hodnotu, a počkat, dokud neprojde.

Lidé přijmou praktiky, jako je meditace, aby jim pomohly, a pak vstoupí do reálného světa a snaží se vše ovládat, čímž do značné míry zlikvidují účinky meditace. Lidé budou meditovat a pak si přečtou nějaký motivační blog o tom, jak potřebujeme zlepšit sebe sama nebo změnit náš postoj. Toto je protiklad k pozornosti a meditaci. Neexistuje absolutně nic, co byste potřebovali na sobě zlepšit nebo čeho byste potřebovali dosáhnout, abyste byli šťastní, s výjimkou základních potřeb nebo možná zlepšení chemie v mozku.

Pokud přestanete myslet, Vaše bytost převezme "velení" a dosáhne toho, čeho máte v úmyslu dosáhnout (na základě vašich talentů, příležitostí atd.). Moje zkušenosti za 5 let mě naučily, že myšlenky nikdy nepomáhají a jsou nějakým způsobem škodlivé. Potřeboval jsem poznat, že všechny myšlenky v mé mysli o budoucnosti nikdy vůbec nebyly přesné ani žádným způsobem užitečné. Když jsem věnoval pozornost mým vzorům myšlení a výsledkům, které vyplynuly z těchto vzorů, uvědomil jsem si, že prakticky žádná z mých myšlenek nezlepšila žádný výsledek v mém životě. Zbavit se myšlenek - přesněji, když je vidím za to, co jsou - jednoznačně zlepšilo můj život.

Když věříme, že naše vyprávěná mysl je sídlem moci, snažíme se ji více využít k ovlivnění našeho života a to vytváří všechny druhy vnitřních napětí a neuróz. Když necháme věci být tak, jak jsou, budeme budovat naši vědomou mysl nepřímo.

Pokud si uvědomíme, že myšlenky jsou prostě jen odrazem našeho současného biologického / emocionálního stavu, pak nám to pomůže nechat je jít. Takže například řekněme, že jsem si myslel, že kvůli něčemu nejsem dost dobrý. Prvním krokem je uvědomit si tuto myšlenku. Pak se budu snažit zjistit, jestli se můj biologický stav zhoršil (předtím než vznikla myšlenka), což je obvykle ten případ. Zeptám se sám sebe: "Mám teď obecně špatnou náladu?" To se může někdy stát, když zůstanu celou noc vzhůru nebo možná nejím zdravě, nebo necvičím nebo tělo nemá dostatek slunce atd. ....

Myslíme si, že vědomá mysl hraje tak velkou roli, protože mnohokrát "Ty" jsi se vědomě "rozhodl" změnit určitým způsobem a pak jsi se opravdu změnil.
No, kohout každé ráno kokrhá a slunce pak každé ráno vyjde, ale kohout nezpůsobil, aby slunce stoupalo. Vaše vědomá mysl o něčem přemýšlela a možná jste se změnili, což vám dalo iluzi, že vaše vědomá mysl toto kontroluje a že způsobila změnu. Ale ve skutečnosti je pravděpodobné, že se naše podvědomí rozhodlo už dříve, než jsme si to dokonce uvědomili. (viz iluze volby: Skenování našeho mozku odhaluje to, co si budeme chtít vybrat, ještě než si to uvědomíme.)


Já myšlenky beru jako sen = ve snu taky vím, že to nemusí být pravda, ale dál se podle snu řídím, pokud mě to baví či mi to nevadí.
Nemám moc lucidních snů proto, že i když si uvědomuju, že to není realita, tak dobrovolně nic neovládám.
Neberu myšlenky (ani sen) vážně, a proto ho neovládám a proto proti myšlenkám nezasahuju a nechám je se rozvíjet do větších myšlenkových konstruktů.
Někdy mě lidi nechápou, když např. o něčem píšu, protože já to neberu úplně vážně (ale zároveň připouštím, že by to mohla být pravda). Myšlenky jsou pro mě pouze "teorie", která se buď potvrdí a nebo nepotvrdí. Snažím se mít nezaujatý postoj (ač úplně nezaujatý postoj nemůže mít z podstaty asi žádný člověk).
Lidé na tom nechápou to, že když zpochybní nějaký můj názor či ho vyvrátí, tak si z toho nic nedělám a prostě svůj názor upravím, pokud měli pravdu. Pokud podle mě neměli pravdu, tak si svůj názor myslím dál, ale nevadí mi, že oni to vidí jinak (to je jejich svobodná volba).

Nedávno jsem se díky hypoglykemii naučila, že myšlenky a pocity jsou pouze odraz těla (tělesného stavu/pohody), že v nich není nic "skrytého", co bych v sobě měla řešit (i když mě často baví myšlenky či své vnitřní stavy řešit z hlediska "podstaty" a někdy tam něco skrytého opravdu najdu, někdy ne). Dělala jsem očistu lymfatického systému a druhý den očisty, kdy jsem pila po celý den pouze 2l citrusové šťávy zředěné s 2l vody a nic jiného jsem nejedla, jsem cca 2 hodiny po ukončení pití šťávy dostala depresi, která se začala prohlubovat do nějakého horšího stavu. Naštěstí jsem si vzpomněla na to, že mám sklony k hypoglykémii a že tedy nemám rozebírat svoje myšlenky a pocity, jelikož v tomto případě pouze odráží stav těla. Změřila jsem si na glukometru hladinu cukru v krvi a má teorie se potvrdila. Snědla jsem tedy lžičku cukru a jelikož jsem měla chuť i na sůl, tak jsem si dala i špetku soli, a můj stav se během krátké chvíle zlepšil. Očistu jsem tedy ukončila a musela jsem si udělat jídlo se sacharidy, protože mé stavy hypoglykemie mohou být vážné a nemůžu to kvůli nějaké očistě podcenit (k čemu by mi bylo dokonale čisté tělo, když bych díky hypoglykémii byla v komatu..).

Další den jsem zkusila (po očistě jsou střeva téměř prázdná a je to ideální čas) najet na nový způsob stravování. Zvýšila jsem příjem bílkovin a tuků a téměř vyloučila sacharidy (cukry). Věděla jsem, že si musím dávat pozor na hladinu cukru v krvi, když s tím mám problémy, a proto jsem bedlivě pozorovala svojí náladu. Když mi nálada klesla a začala jsem mít (bez příčiny) špatnou náladu, tak jsem si hned změřila hodnotu cukru v krvi a viděla jsem, že jak se mi "pomalu" nálada zhoršuje, tak současně s tím mi i pomalu ale čím dál víc klesá hladina cukru v krvi. Při špatné náladě ta hladina cukru byla na té úplně spodní hranici "normálu", takže nic vážného, ale musela jsem si udělat sacharidové jídlo (nedělám nový způsob stravování "na sílu", protože opět by mi výsledek nového stravování k ničemu nebyl, když bych byla v komatu). Díky těmto zkušenostem jsem si naplno uvědomila, že moje nálada, která "bezdůvodně" klesá, je (v mém případě) příznakem hypoglykémie (či jiné nerovnováhy těla) a že se stačí najíst (dát tělo do pohody) a nemusím zkoumat špatné myšlenky a pocity, odkud plynou, proč se cítím tak či onak (jaké asociace ve mě špatný stav těla vyvolává). Určitě když tělo začíná strádat, tak si vzpomenu např. na něco špatného, co se mi v minulosti stalo. A je zajímavé, proč jsem si vzpomněla zrovna na tohle a ne na něco jiného (jelikož "téma" se často opakuje). Ale začít své pocity a myšlenky rozebírat a řešit místo toho, abych se najedla a zvrátila nebezpečný stav hypoglykémie, je hazard se zdravím a ne (pyschologická/duchovní) "práce na sobě".

Díky novému způsobu stravování jsem zjistila, že dokonce i to, co jím, určuje například míru mého soucitu s ostatními (což se běžně označuje jako vlastnost člověka, na kterou má maximálně vliv jeho duchovní vývoj či "stáří duše", nikoli něco tak fyzického, jako je strava..). Strava založená na sacharidech zaručuje, že "bojuji za zájmy toho, kdo mi tu stravu poskytl" (např. pravidelně jím plod ze stromu, a tak bojuji proti pokácení toho stromu) - stejně tak jsem vždycky bojovala za zájmy "obyčejných lidí" ve společnosti (=změna společenského systému). Oproti tomu strava založená na bílkovinách znamená, že sice neubližuji ostatním lidem, ale ani nehájím jejich zájmy (protože mám důvěru v to, že nejlépe si svůj zájem obhájí každý sám). Tedy podstata (že neubližuji ostatním) se nezměnila, ale "obhajování ostatních" ano. Soucit se díky tomu neobhajování cizích zájmů trochu snížil, což ale neznamená bezcitnost.

Tedy z tohoto článku vyplývá, že "cvičit" mysl můžete i jen za pomoci těla (resp. za pomoci rozhodování se). Rozhodnout se můžu například, jaké jídlo sním. Tedy "silou vůle" nic nedělám, pouze si vyberu, jestli si dám k obědu to nebo ono (musí mi to ale chutnat, abych se neomezovala - pokud bych si "kvůli zdraví" nebo "lepší mysli" vybrala něco, po čem jsem slabá a mé tělo strádá, tak moje mysl na tom nebude o moc líp.. Takto bych vlastně zapojovala vůli, když bych do sebe tlačila něco "na sílu").


Tak a teď se budu věnovat nejzajímavějšímu tématu z článku a to je, že máme "dvě mysli" (já tomu tedy říkám "vědomí a mysl" - vědomí je to, co vnímá, a mysl je to, co produkuje myšlenky a pocity = to, co je vnímáno, a zároveň to není objektivní realita). Jelikož když se něco zlého stane či když je člověk např. v komatu, vědomí na čas přestane existovat, tak to z logiky věci znamená, že vědomí je nějakým způsobem propojené se hmotou. Moje teorie je, že když se hmotě dobře daří (dle DNA = nastavených dobrých kolejí), tak vytvoří vědomí, které má "hlídat" a případně upozornit, jestli se z těch dobrých kolejí nezačíná "sjíždět". Proto i po smrti může existovat toto "falešné" vědomí (vytvořené hmotou), protože vědomí není otázka těla, ale je to otázka hmoty obecně (po smrti ve vyšších dimenzích je také hmota, byť má třeba menší hustotu). "Mimo matrix" může samozřejmě vědomí existovat nezávisle na hmotě matrixu, ale matrix je právě založený na tom, že hmota tvoří vědomí (např. vědomí těla), se kterým se pak "pravé já" identifikuje (s tím se tedy identifikují ti "duchovnější" lidé, kteří neidentifikují své "pravé já" s myslí a myšlenkami či emocemi, jelikož "první past" prokoukli, a jsou nyní v zajetí "druhé pasti" = identifikace s vědomím těla či identifikace s vědomím hmoty = s jakýmkoliv vědomím, které bylo vytvořeno hmotou ..takové vědomí má vždycky mysl, ale když hodně medituje, dokáže se mysli na nějaký čas zbavit - zatímco vědomí "z jiného světa" mysl patřící do tohoto matrixu nemá). Tedy v článku to trefně pojmenovali "dvě mysli" = mysl vědomí těla a mysl myšlenek = ani jedno nejsem "já". Můžete vyskočit z těla, které něco dělá, a tělo bude mít "své" vědomí, které pojede na "autopilota" = jak v článku správně pojmenovali. Pak budete pozorovat své tělo, jak např. pracuje, má vědomí, uvědomuje si samo sebe, ale vy v něm nejste (když ho pozorujete zvenku). "Vy" = vědomí Vaší podstaty je běžně v těle, pak je v těle vědomí těla a mysl ("v centru" jste Vy, těsně kolem Vás je vědomí těla, těsně kolem vědomí těla je mysl a těsně kolem mysli je tělo ..a zároveň je to tak, že vědomí těla je spojeno s tělem a toto spojení se nazývá mysl /či při tomto spojení vzniká mysl). Jakmile se člověk neidentifikuje s tělem ani s myslí ani s vědomím těla, tedy dalo by se říci, že "nemá já", tak se jeho pravé "já" objeví.

Kde jste se nacházeli "Vy" (nezničitelné vědomí podstaty), pokud je tělo v bezvědomí a vy si pak nic nepamatujete (ještě k tomu, když byla v těle vědomí dvě, kam se poděla)? Když se identifikujete s vědomím těla, tak tělo poté, co upadlo do komatu, na chvíli "zruší" vědomí těla = vědomí těla na čas přestane existovat. Vy však existujete někde jinde dál (to záleží na Vás, kde existujete, možná ve svém ideálním světě, možná někde jinde = tam, kde chcete být) a poté, co se tělo z komatu dostane, vědomí těla se obnoví. Jelikož se Vy identifikujete s vědomím těla, které si na žádné zvláštní zážitky/výlety nepamatuje (protože se jich nezůčastnilo = nezažilo je), tak všechno zapomenete a pamatujete si jen to, co si pamatuje vědomí Vašeho těla (tedy případně si pamatujete i SNY TĚLA). Nepamatujete si však nic z toho, co jste dělali, když Vaše tělo bylo v komatu a němělo žádné sny. Proto si lidé při nočním snění pamatují sny různě (někdo si nepamatuje nic, někdo si pamatuje sny těla a někdo může cestovat v jiných dimenzích ..protože každý se identifikuje s něčím jiným - lidé se v tomto dají "rozdělit do skupin": kdo se identifikuje s myslí, má buď divoké sny a nebo se mu nezdá nic - to dle toho, jestli jeho mysl při spánku zaniká a nebo ožívá - kdo se identifikuje s vědomím těla, pamatuje si sny těla, a kdo se neidentifikuje ani s jednou z těchto dvou možností "na výběr", má sny asi zajímavější ..a někdo se může jeden den identifikovat s tím a druhý den zas s oním, tak takový člověk to bude mít různé dle toho, s čím se aktuálně identifikuje či jaká identifikace u něj aktuálně "převládá").

Tělo vytvoří vědomí těla, které "sleduje dráhu DNA" (předpokládám, že DNA je vždy konstruktivní, genetické mutace či manipulace jsem v této úvaze nebrala v potaz). Tělo má nějaké DNA, které se má ve vnějším světě projevit/naplnit. Například potřebuje doplňovat potravu (to je asi ten nejjednodušší příklad, ale v DNA je toho zakódováno samozřejmě víc). Tedy tělo vytvoří vědomí těla, bez něhož by "nevnímalo", kde se potrava ve vnějším světě nachází a nemohlo by ji tedy vzít a sníst. Toto vědomí mají samozřejmě i zvířata (i rostliny). Nejsou to nevědomé bytosti - sice fungují i na "reflexech", ale bez vědomí (těla) by nemohly fungovat ani "pouze" pomocí reflexů. Bez vědomí těla může fungovat pouze umělá inteligence, která funguje pouze na principu tělo-mysl, zatímco živé bytosti fungují na principu vědomí-mysl-tělo (umělá inteligence má mysl=program vloženou od programátora = od cizího vědomí, které se nachvíli soustředilo na její hmotu, protože nic samo o sobě nemůže fungovat na bázi hmota-mysl bez vědomí, to vědomí u umělé inteligence bylo, byť to byl pouze "počáteční impulz" - stejně tak když se např. rodič soustředí na svoje dítě a snaží se mu předat nějaké své dobré návyky, tak mu také programuje tělo a může u dítěte vytvořit i "rodičovskou" mysl, která dítěti říká např. "tohle nesmíš", i když rodič u něj zrovna není nablízku a samo dítě tento názor nemá).

Co dělá vědomí, narozdíl od umělé inteligence (je to "něco navíc", proč v těle "navíc" je, když umělá inteligence funguje i bez aktivního non-stop vědomí)? Je to kontrola. Umělá inteligence má nějaký program a prostě ho provede (bez ohledu na cokoli - bez ohledu na to, jestli to je správně = jestli se okolní relita nezměnila tak, že v ní daný program např. již není účinný). Tedy například robotický vysavač má naprogramováno "když uvidíš na kameře překážku (překážka je nějak definovaná, aby ji rozpoznal), vyhni se jí". A robotický vysavač to vždy udělá, DOKUD HO NĚKDO NEPŘEPROGRAMUJE, ABY TO DĚLAL JINAK. Můžou se změnit vnější okolnosti, například se vyvine nová překážka, kterou vysavač nerozezná, protože nespadá do jemu naprogramované definice překážek, a tak robotický vysavač do překážky narazí a bude narážet, dokud mu "někdo" nenaprogramuje vylepšení/aktualizaci software. Ten někdo, je někdo, kdo má VĚDOMÍ. Vědomí je vlastně takový "programátor" (DNA těla). Člověk v sobě má například program, že nádobí se myje pouze ručně a někdo vynalezne myčku, člověk si do vědomí "nahraje" že již existuje i tato druhá možnost jak mýt nádobí a příště si může mezi těmito dvěma možnostmi vybrat. Vědomí programuje v reálném čase (hned, jak se to dozví).

Samoučitelná umělá inteligence podle mě nemusí mít vědomí, pouze program na porovnání účinnosti výsledku vs. svého naprogramování s tím, že má povoleno "sahat" do svého naprogramování a měnit ho na základě porovnávání účinnosti výsledků, ale to, jakým způsobem se bude učit/měnit naprogramování, v sobě má naprogramované. Tedy výsledek tohoto učení se dá přesně říct, pokud známe původní program, program na učení se a vnější okolnosti. Zatímco vědomí v sobě žádný program "jak" se má učit, nemá (přijde na to samo). Pravda je, že vědomí těla může "přijít" pouze na to, co má v těle zakódováno v DNA a nějaká "vyšší inspirace" k němu přichází v podobě intuice od jádra bytosti (od "pravého já"). Toto v sobě stroje nikdy mít nebudou, pokud někdo nevymyslí způsob, jak bytost uzavřít do stroje. Bytost je nyní uzavřená "pouze" v těle, což je takový složitý biologický stroj, který je propojen s veškerou ostatní hmotou v tomto matrixu.

Zajímalo mě, jak v praxi funguje propojení mezi vědomím a tělem. Když má člověk často hypoglykémii a je na ní už zvyklý a tedy vůči ní už i odolný, tak může pozorovat, že nejprve má špatnou náladu, pak depresi, pak brečí či má strach, pak má "neodůvodněný" strach, že umírá, a teprve pak omdlí = ztratí vědomí. Vědomí ztratí ve chvíli, kdy se tělu daří tak špatně, že "kontrolu" vypne a bude se snažit situaci vyřešit z posledních sil v "úsporném režimu" (kontrolu, která by tělu neustále říkala, že se tělu daří fakt špatně, a která by u toho vyšilovala, tělo ve vážné situaci nepotřebuje = to ví i samo a může zkusit zavést nějaké své opatření "automatické opravy", přičemž člověk se nachvilku "probere z komatu" aby vědomí pro tělo vyhodnotilo, jak moc jeho automatický postup léčení zabral, a v případě neúspěchu toto "probrání se" trvá např. pár vteřin, než je vědomí opět vypnuto).
Nejprve je špatná nálada, když se člověk nenají a nezvýší hladinu cukru v krvi, tak přejde do deprese, pak brečí či má úzkost a pak se bojí, že zemře. Vědomí je tu od toho, aby vyhodnotilo situaci (na základě zkušeností z minulosti a na základě vědomostí, které člověk od někoho slyšel či někde četl) a navrhlo řešení. Tedy vědomí samo o sobě asi nepřemýšlí a přímo ono tedy nenavrhuje řešení (to bylo zjednodušeně řečeno), vědomí totiž pouze pozoruje a upozorňuje "ne tohle se mi nelíbí" a díky tomu se PODÍLÍ na rozhodování. Tedy vědomí řekne "ne to se mi nelíbí"=je mi nějak divně a díky tomu mozek rozhodne, že vyvolá vzpomínky, dle kterých by se situace dala řešit, a vědomí rozhodne, kdy je vzpomínek již dostatek, pomocí "to se mi líbí" dá tedy pokyn mozku, aby "vypočítal" nejlepší možné řešení dle těchto vzpomínek, a u každého mozkem navrhovaného řešení vědomí pozoruje pocity těla, které vyhodnotí jako dobré nebo špatné (pozoruje, jak na daný návrh reaguje samo tělo ..vědomí pouze vyhodnocuje/lépe řečeno UVĚDOMUJE SI "to se mi líbí" a "to se mi nelíbí" = facebook a podobné je logickým odrazem těchto vnitřních procesů ve vnějším světě).
Například někdo začne mít depresi a reaguje na to tak, že začne zkoumat příčiny deprese, proč se cítí smutný a nějak "na sobě pracuje" (a nenají se). Pak se cítí ještě hůř (začne brečet) a řekne si, že to je očistný proces, že se čistí tou prací na sobě. Pak se začne bát, že umírá, a tady buď začne chodit k psychologovi s "neodůvodněným" strachem ze smrti a nebo začne hledat jiné řešení (když "duševní práce na sobě" očividně problém nevyřešila). Dokonce i doktoři při podobných problémech nasazují antidepresiva, ač se mnohdy jedná čistě o fyzický problém, který antidepresiva nejsou schopna řešit ani vyřešit. Antidepresiva většinou pouze zvýší "vychytávání" serotoninu, hormonu dobré nálady, takže "oblbnou" mozek, že se nic neděje a vše je v pořádku. Někdy ale pomoci alespoň trochu mohou (díky nepřímému vlivu, jelikož v těle je vše se vším propojeno a změna nálady v mozku může vyvolat např. změnu ve vyhodnocování vědomí, které přestane řešit blbosti - přestane se točit v bludném kruhu = vyskočí ze svých obvyklých myšlenkových vzorců a přijde na nové nečekané řešení problému).

Nyní popíšu, jak to všechno funguje (tělo vs. mysl vs. vědomí těla). Když např. díky hypoglykemii má člověk špatnou náladu, tak průběh je takový, že v těle se mu něco zhoršilo. Mysl = spojení vědomí těla s tělem. Vědomí nevnímá přímo tělo, ale vnímá mysl (bolest se dá rozložit na jednotlivé myšlenky a pocity a dá se díky tomu "přeměnit" např. na smutek a strach). "Bolest těla" jsou jen zhuštěné pocity - když se vědomí zaměří na bolest, může ji "rozložit" na jednotlivé "díly", což jsou právě pocity a pocity jsou zase "jen" zhuštěné myšlenky a dají se "rozložit" na jednotlivé myšlenky (pocity tedy mohou být vyvolané i "záměrem" a ten jde rozložit na myšlenky jak-kdy ..většinou rozložit jde, ale pouze v kombinaci/"bitvě" se záměry jiných lidí, egregorů atd.).
Tedy v těle se něco zhorší a vědomí těla vnímá mysl, což je spojení vědomí a těla. Mysl "mluví" v pocitech, a tak bude mít člověk špatnou náladu nebo až depresi, se špatnými myšlenkami o různých věcech (na které v životě narazil) a má u toho i špatný pocit. Z vnějšku něco "zaútočí na tělo" či se něco stane (tělo např. zakopne, spadne a natluče si či člověku začíná hypoglykémie). V mysli vznikne špatný pocit a vědomí tento špatný pocit může interpretovat jako vzpomínku na něco v minulosti, kdy mu někdo ublížil. Taková "asociace". Jenže daná věc z minulosti se reálně neděje a aktuální útok/nebezpečí je mylně zaměňován/o za "nevyřešený problém z minulosti" (touto dedukcí pravděpodobně mylně vznikl pojem "karma"). Člověk může chodit na terapii a "řešit své trauma z minulosti", přičemž každý ho řeší různě dlouho a s různě kolísavými výsledky (jednou ho problém již téměř netrápí a jindy se to zase vrací). Skutečnost je taková, že na člověka někdo/něco útočí (či se zapomněl najíst) a člověk jde na terapii řešit svou minulost, terapie zabere čas. Útok trvá také nějaký čas (a pak poleví nebo přestane), a proto se člověku zdá, že terapie funguje, protože jakmile se člověku uleví (nikdo na něj zrovna neútočí), tak jeho mysl zázračně "nalezne řešení" (např. "no jo, já měl těžké dětství a můj rodič se choval stejně jako bývalý manžel, takže když odpustím rodiči, tak propustím i sebelítost nad tím, jak mi bývalý manžel ublížil, když to bylo jen důsledkem mé výchovy v dětství"). Toto "uvědomění" přišlo proto, že na člověka někdo útočil, člověk se místo na řešení skutečného problému soustředil na nějaký problém z minulosti: Díky útoku neměl moc energie = při útoku ho ten útok trápil a člověk si myslel, že ho trápí ten problém. Jakmile útok polevil, tak "příval energie" se projevil tam, kam člověk směřoval svou pozornost (na problém z minulosti). Tento příval energie nastal díky tomu, že útok vedený na člověka mu energii přestal odčerpávat (člověk už nemusel vynakládat energii na obranu a tudíž jí začal mít víc). Tedy příval konstruktivní energie "tekl" do problému z minulosti a konstruktivní energie samozřejmě problém z minulosti konstruktivně vyřešila.
Pokud na tohoto člověka někdo znovu zaútočí, tak mysl tento "vyřešený" problém většinou znovu jako asociaci nevytáhne (protože s daným problémem je nyní nově spojena i dobrá emoce "vyřešení" či vítězství nad problémem, posilnění sebevědomí, duchovního růstu atd.), protože člověk má většinou "problémů" v zásobě dost. Pokud ale (např. jako já) vyřešíte všechny své problémy, všechny světové problémy a skoro všechno, co vyřešit jde, tak ve chvíli, kdy na vás někdo/něco zaútočí, mysl nemá "nevyřešený problém" - bude se "chytat stébla", např. "včera jsem si zapomněla vzít svačinu do práce a to mě trochu naštvalo, myslela jsem si, že už mě to netrápí, ale jak vidím, byl to větší problém než jsem si myslela, když jsem si teď na to při špatné náladě vzpomněla". A pokud nemáte žádné aktuální problémy (nic špatného se vám neděje) a všechny problémy z minulosti máte vyřešené, tak co se stane? Mysl si jako asociaci "vytáhne" již vyřešený problém, přičemž zapomene správné řešení (že už to bylo vyřešené a jak se to vyřešilo) - to proto, že negativní emoce ublížení byla silnější než následná "dobrá" emoce vyřešení problému. Tedy začnete např. znovu přemýšlet nad tím, jak vám bývalý manžel ublížil. Víte, že už jste to díky terapii vyřešili, možná si pamatujete i na to, že jste odpustili rodiči, ale aktuálně tu energii odpuštění necítíte a to, že vám bývalý manžel ublížil, vás nyní (opět) tíží. Když útok přestane/poleví, tak si vzpomenete na to, jak jste problém tehdy vyřešili či znovu pocítíte tu osvobozující energii odpušení (to Vám jen někdo přestal odebírat energii a tak svou energii opět cítíte - po delší době cítění vám "zevšední" a proto už ta "energie odpuštění" opadla a přetransformovala se do "vaší běžné energie" - ona to byla "vaše běžná energie" po celou dobu, jen když jí máte málo a pak normálně, tak ten nárůst nachvíli pocítíte jako něco "víc" než normál, ač to je jen běžný "normál" a to, co pociťujete jako euforii je pouze to "zvýšení"=ten rozdíl, posun k lepšímu, zbavení se něčeho, co na člověka útočilo) či nad "problémem" najednou mávnete rukou s tím, že už vás najednou netrápí (a myslíte si, jak "jste nad věcí" - třeba si i myslíte, že "Vy" jste se změnili tak, že už dokážete být nad věcí, ale on jenom polevil útok na vás a díky tomu vás imaginární problém, který překrýval pravdu že na vás někdo útočí, přestal trápit - Vy jste s tím neměli vůbec nic společného, že byste se nějak změnili, zesílili..).
Pokud tedy řešíte problémy poctivě a dostanete se až do této fáze, tak vám jednoho dne s největší pravděpodobností dojde (pokud umíte logicky myslet), že vnější útok = asociace s čímkoli co se hodí do krámu bez ohledu na to, kolik toho mám vyřešené, či případně může vzniknout i nový problém.. A tedy nemá smysl řešit své nitro a práci na sobě (tedy může se to v určitých věcech hodit = např. pro seberozvoj, ale to, že na Vás někdo útočí, to nevyřeší = nevyřeší to příčinu, jelikož Vy příčinu ani vyřešit nemůžete ..to, že někdo na někoho útočí je věc toho, kdo útočí - nikdo jiný s tím nic neudělá ..může se maximálně bránit nebo utéct, ale pokud někdo chce útočit, tak obrana ho může ještě víc rozzuřit a nebo si najde lehčí oběť, která se nebrání, a útěk to samé - to, jak útočník zareaguje na Vaši obranu je na něm a Vy to ovlivnit nemůžete - můžete např. minimalizovat hrozbu tím, že se útočníkovi vyhnete, budete u sebe nosit něco na obranu atd., ale útočníka změní jen on sám, protože každý má svobodnou volbu). Dojde vám tedy, že "vnitřní práce na sobě" pouze zakrývá problém, že na Vás někdo útočí a chce to zjistit, kdo na Vás útočí a jak, a teprve pak se to dá nějak řešit. Můžete se bránit nebo utéct, ale to, jestli na vás bude útočník útočit dál, je jeho svobodná vůle (a oběti by se nemělo říkat "že si za to může sama, protože kdyby udělala to či ono opatření, tak by se jí to nestalo" - když např. lev loví a běhá kolem stáda býložravců, tak bere nejslabší kusy či ty, které zmate strach a např. se nechtěně oddělí od skupiny - to je jako bychom říkali "můžeš si za to sám, že jsi byl nejslabší kus, kdybys víc jedl a nabral sílu, navíc trénoval inteligenci v krizových situacích, tak bys nebyl nejslabším kusem a lev by tě neulovil" - lev by ale v takovém případě ulovil jiný nejslabší kus a pokud by všichni býložravci na maximum trénovali, nabrali sílu, cvičili intelekt v krizových situacích.. Myslíte si, že by je lev neulovil? Možná, že ne, že by toho lev v takovém případě nebyl schopný a zemřel by hlady. Ale člověk by jakýkoliv kus z takto "kvalitního" stáda lehce zastřelil.. Nezáleží, co udělá oběť na svoji obranu, jak moc bude utíkat a bránit se, když jí bude chtít někdo ublížit, cestu si vždycky najde = je to útočníkově o motivaci a o jeho svobodné volbě a ne o tom, jak dobře se oběť umí skrývat, jak je chytrá atd. ač samozřejmě část útoků se díky inteligenci a schopnostem dá odvrátit tak, že si útočník "místo mě" najde jinou oběť, kterou je pro něj jednodušší dostat, jelikož každý se chce namáhat co nejméně - a já bych tedy této jiné oběti měla být vděčná za to, že byla horší než já, protože kdyby se nikdo horší nenašel..).

PS. Pokud někdo zvyšuje vědomí natolik, že už pak nemá žádné myšlenky, a tudíž ani nevnímá nepohodu těla či že na něj někdo útočí, tak to může krátkodobě pomoci (a může to odvrátit mnoho útoků), ale takový člověk musí vědět, kam směřuje a jak co dělat i bez pocitů těla (např. že má pravidelně jíst), protože když své tělo (pocity, myšlenky) díky rozvinutému vědomí nevnímá, tak po čase z toho může být průšvih (až se to, co nevnímal, nahromadí). Proto s meditacemi moc nesouhlasím a doporučuji rozšiřovat si vědomí pouze krátkodobě kvůli poznání, k ničemu jinému to totiž není (rozšířené vědomí nám většinou nevydělá peníze a když necítíme hlad, tak až vědomí spadne - a ono vždy spadne při vážné poruše těla např. při velkém hladu - tak když nemáme nic v zásobě, protože jsme jen meditovali..).