V jednom článku jsem psala, že i za hledáním objektivní pravdy může být egoismus: "Já jsem lepší než ostatní, protože hledám pravdu, zatímco bioroboty nezajímá." nebo "Mám lepší tzv. karmu, když objektivně zjišťuji pravdu, což mi zvyšuje šanci na přežití.". A zároveň jsem tam i napsala jeden důvod, proč jsem se rozhodla ponechat si uvědomění o obecné pravdě (namísto zvolení si nevědomosti kvůli přežití, což si vybrala většina):
Illumináti se rozhodli, že je pro ně (asi z hlediska přežití) výhodnější být predátorem - tedy uvědomění si ponechat pro manipulaci s ostatními (kteří jsou nevědomí, protože se uvědomění pro přežití naopak vzdali). Já jsem si zvolila uvědomění a zároveň nebýt predátorem, protože jdu ráda cestou, kterou téměř nikdo nejde (takže toto jsem zvolila z dostupných dat jako dobrou volbu), ale umím mít i alter, který je plně nevědomý (=uvědomění ztratil), přičemž osobnost v podvědomí, která ho vytvořila a která ho řídí a rozhoduje, je vědomá (takže takový vylepšený mechanismus přežití v nevědomosti - je to podobné jako když má někdo jednu osobnost, která je nevědomá, a následuje intuici / vedení svého vyššího já). Když si představíme kyvadlo/houpačku, tak na jedné straně je vědomý predátor a na druhé straně nevědomá oběť (byť to obě strany původně udělaly třeba jen kvůli přežití..). Predátor ztratí duši a oběť přežití - proto je dobré zvolit si něco jiného než jednu z těchto dvou polarit.. (takhle jsem ke svojí volbě sama v dětství došla, byť jsem ještě neuměla přemýšlet v termínech jako je "ztráta duše", nýbrž pouze pocitově "zaprodání se" = zpronevěření se sám sobě)


Důvod, proč jsem v dospělosti začala hledat pravdu, však bylo potlačené trauma/DID (schopnost vymýt si mozek/zapomenout na něco špatného). Tedy i když píšu, že jsem si uvědomění, znalosti a vědomosti ponechala - tak trauma jsem většinou zapomněla. K zapomenutí traumatu jsem se rozhodla proto, že to nebyla moje svobodná volba, tak proč by mě to mělo ovlivňovat. Samozřejmě u DID se o tom nikdo vědomě/svobodně rozhodnout nemůže, ale když jsem měla tu možnost (např. u menšího traumatu, které disociace nezapomene), snažila jsem se na to zapomenout (když jsem stejně neměla možnost svojí situaci změnit, tak k čemu se s těmi vzpomínkami ještě trápit). Jelikož jsem o sobě tušila, že mám schopnost vymýt si mozek/zapomenout, tak proto jsem pak (později, když už jsem nebyla v takovém ohrožení) začala hledat pravdu.

Takže můj důvod pro hledání pravdy nebyl egoistický, ale ani nějak vznešený. Sama jsem z nutnosti zapomněla a posléze si chtěla vzpomenout/zjistit pravdu. Jenže to není tak lehké (ta část, která se rozhodla zapomenout, chce stále zapomenout - zatímco ta část, která je nevědomá a chce si vzpomenout, po pravdě touží). Neboli "Ta část, která pravdu nezná, si chce vzpomenout, ale ta část, která ji zná, chce naopak zapomenout!". A proto moje snahy o hledání pravdy (ohledně své minulosti/potlačeného traumatu) dopadaly asi nějak takto: Hledám pravdu/chci si vzpomenout a posléze se mi to i začíná dařit - na něco málo si vzpomenu. Jelikož to je ale zlé, tak už dál pravdu hledat nechci a obrátím se zase k žití přítomností (aneb když už na tomto světě řádí zlo, které je silné, tak využít zbývající čas na něco pěkného než na znovu prožívání traumatu..). Jenže po čase zase začnu toužit po pravdě/vzpomenutí si, a tak to zase začnu zkoušet, ale hned zase přestanu.. A takto to jde dokola.

Ačkoli ohledně vzpomínání si na pravdu o svém traumatu postupuji pomalu (a zmateně), tato silná touha po pravdě mě dovedla i k hledání pravdy o světě (např. o různých událostech, principech fungování světa či vědomostech z různých zajímavých oblastí). Tedy sice mi vzpomínání na minulost moc nejde, zato jsem se ale díky touze po pravdě o svojí minulosti dostala k hledání pravdy o všem možném a to už mi jde dobře. Asi by takovéto vysvětlení nikdo moc nečekal, ale moje abnormálně silná touha zjistit pravdu vznikla nejvíce přesně z tohoto.. (DID/potlačené trauma)


Video k tématu (tohle je spíše o sebe-vymývání mozku než o disociativní amnézii, ale i tak se to k tomuto článku dost hodí):


Každý, kdo má DID, má zároveň i C-PTSD a disorganized attachment style (=fearfull avoidant attachment style). Avšak ne každý, kdo má C-PTSD a/nebo disorganized attachment style, má zároveň i DID (=jen menšina má zároveň i DID). Na traumatu je založena touha po "sebepoznání", protože při traumatu člověk sám sebe opustil (=disocioval se od svého já). Na mě se vztahuje snad všechno z toho videa (něco jen do určité míry), nejvíc racionalizace emocionálních flashbacků (které mám často) pomocí hledání příčiny v přítomném ději (tím myslím hlavně nevědomě sama před sebou, ale někdy i záměrně kvůli vysvětlení pro okolí). Já nerada lžu, ale mám inteligenci na to, abych pomocí zamlčení/vynechání určitých věcí docílila určitého názoru u druhého, aniž bych musela vyloženě lhát.