Setkají se dva lidé, z nichž jeden zná pravdu (o nějakém konkrétním tématu), zatímco ten druhý věří lži. V následujícím příkladu bude pravda "na mé straně" ( ale může to být i tak, že já pravdu neznám, zatímco ten druhý ji ví - pak by se to teoreticky mělo otočit; jenže já..až tedy pouze do určité míry na bod 1 a 4..nefunguju na těchto principech = toto pro mě není nějak moc důležité z hlediska pravdy - kdo je psychicky odolnější=kdo je silnější atp.):


Většina lidí si myslí, že když potkají někoho s jiným pohledem na svět, tak po skončení vzájemné interakce (či při pokračování dlouhodobé interakce) se musí pohled na svět vzájemně začít shodovat (a proto se vědomě nebo nevědomě dohadují/porovnávají, čí názor "převládne" / "vyhraje"). Jestli oni přijmou můj pohled a nebo bych já měla přijmout ten jejich; přičemž dle jejich názoru o tom rozhodne "moc"/"síla" (ne pravda). Tedy např. já řeknu pravdivý podložený "konspirační" fakt a je ani tak nezajímají nějaké studie nebo data, nýbrž začnou popichovat a navážet se do mě nebo do tématu stylem jako by byli na tržišti:

1.) Bezpečí a pocit sounáležitosti ("zapadnout"). "Ohrozí znalost pravdy moje přežití a budu se cítit bezpečněji, pokud přijmu tvoje názory za své?" Takové otázky si kladou lidé (někdy výjimečně i nahlas), se kterými debatuji. Pokud někdo usoudí, že i když je něco pravda, tak zastávání tohoto názoru / víra v toto ho může velmi ohrozit (=z hlediska přežití), raději to rovnou bez přemýšlení zavrhne. Většinou znalost pravdy přežití neohrožuje (ve většině případů), takže důležitější je pro lidi pocit bezpečí. Nyní například patří do nějaké skupiny, která je na podvědomé úrovni chrání. Pokud by "se z nich stali konspirační teoretici", jejich skupina by je (např. postupně) vyloučila / nová výhodná skupina by je nepřijala, a tak by ztratili pocit bezpečí (ať už reálný nebo fiktivní), který nyní mají. Proto i zkoumají, jestli "skupina lidí věřící konspiračním teoriím" (=něco jako egregor) poskytuje minimálně stejný pocit bezpečí/sounáležitosti..a podle toho se rozhodnou, čemu budou nadále věřit.

2.) Kdo je silnější. I když doposud věřili úplné kravině, která se dá základní logikou jednoduše vyvrátit (=vůbec to nedává smysl, např. věří MSM ohledně pandemie), tak je nezajímá logika ani důkazy a fakta, nýbrž zkouší napadnout mě osobně či můj pravdivý názor a rozhodit mě. Pokud se jim to daří (mě rozhodit), tak usoudí, že jsem slabší než oni, a tudíž pro ně není výhodné začít věřit tomu, čemu věří někdo slabší (na podvědomé úrovni je ovládá boj "přežití silnějšího" / víra v "silnější přežijí"). Zatímco pokud jsem klidná a umím stoicismus = rozhození se jim nezdaří, tak pak přejdou na mojí víru (= "víru silnějšího"). Je jim jedno logika, fakta i kde je pravda.

3.) Jak mi to pomůže? / Co je pro mě výhodnější aneb co se mi víc vyplatí = zisk. "Co z toho budu mít, když začnu věřit této teorii - pomůže mit to v něčem? (Např. Přinese mi to peníze nebo se pak budu cítit lépe?)" U někoho převáží špatný pocit z drsné reality, zatímco u jiného převáží pocit osobní důležitosti "já vím víc než ostatní" nad špatným pocitem ze zvěrstev, které se dějí. Podle toho, jestli by z víry v pravdu převážil dobrý pocit osobní důležitosti (že vědí víc než je běžné) nebo jsou spíše soucitnější a převážil by špatný pocit z toho, co se děje, se rozhodnou. Tedy soucitnější egoisté spíše NEVĚŘÍ tzv. konspiračním teoriím, zatímco egoisté s menším soucitem jim jsou ochotni spíše uvěřit.

4.) Přátelství. Zkoumají můj charakter/osobnost - tedy když jsem "pokorná", umím uznat svojí chybu, nevyvyšuji se, jsem příjemná (=rádi se mnou mluví / dobře se jim se mnou povídá), pochválím je (umím si všimnout a ocenit, co je na nich dobrého / co dobrého umí / v čem oni vynikají = v čem jsou zase oni dobří), cítí se vyslyšeni a pochopeni (=umím naslouchat), nehádám se a nenapadám je (=ctím svobodu víry) - tak mojí pravdu přijmou za svou (výměnou za přátelství..protože se se mnou chtějí skamarádit). Stejně tak ale předpokládají, že pokud mají oni příjemnější osobnost/lepší charakter, měla bych já kvůli tomu převzít jejich názor (i pokud to, čemu oni věří, není pravda).


Ano, všechny body by se daly zahrnout pod bod 1 = přežití:
1.) Pocit bezpečí je ukazatelem šance na přežití. Čím větší pocit bezpečí cítíme, tím lépe se nám většinou daří přežít. Proto lidé pocit bezpečí následují = řídí se podle něj = je to totiž dobrý ukazatel. Ale ne vždy (DS těchto principů umí využít, takže např. vyvolá falešnou hrozbu na kterou nabídne řešení=vytvoří umělý pocit bezpečí, přičemž až následování tohoto falešného pocitu bezpečí je doopravdy nebezpečné).
2.) Poměřování síly / soutěž o to, kdo je silnější = boj o přežití. Umělý matrixový program "přežití silnějšího" (vytvořený a udržovaný DS).
3.) Co z toho budu mít = pomůže mi to v přežívání? Tento bod je možná i "něčím víc" než jen základem přežití (=nejen přežít, ale i mít se dobře; tedy mít dobrý/pohodlný/příjemný život). Opět toto bývá udičkou matrixu (ve smyslu "něco za něco" = budeš se mít dobře, když budeš věřit lžím, které ti podstrčí DS).
4.) Přátelství a sounáležitost pomáhá přežít (je výhodnější z hlediska přežití mít víc přátel než míň, a když vás lidé přijímájí / mají rádi nebo když jste oblíbení např. pro vaši milou/přátelskou povahu, tak to je z hlediska přežití také výhodnější než když vás lidé nepřijímají/nemají rádi/jste nesympatičtí). Přátelství však mnohdy bývá i něčím víc než jen základem přežití (=nejen přežít, ale i cítit se u toho života dobře). Opět pocity bývají ukazatelem správné cesty, tedy bývá dobré je následovat (ale DS umí vytvořit situace, ve kterých tento kompas zmate).


Samozřejmě i za hledáním objektivní pravdy může být egoismus: "Já jsem lepší než ostatní, protože hledám pravdu, zatímco bioroboty nezajímá." nebo "Mám lepší tzv. karmu, když objektivně zjišťuji pravdu, což mi zvyšuje šanci na přežití.". Proti egu nic nemám (nesnažím se ho potlačit), takže mně osobně je jedno, jestli já nebo někdo druhý zastává pravdu z toho či onoho důvodu - a je mi i jedno, že lidé přejímají názory na základě bodů 1-4 (snad jsem na nic nezapomněla, je možné, že existují i další důvody, které jsem neuvedla, protože je neznám = doposud jsem se s tím nesetkala). Tento článek pouze popisuje fakta (na základě jakých psychologických nastavení lidé fungují - že se většinou snaží dosáhnout..za každou cenu..shody, jinak se jakýkoli vzájemný vztah rozpadne) a že kvůli předešlému tvrzení v závorce využívají mechanismy popsané v bodech 1-4 k dosažení této shody. Ještě mě (jako další možný bod) napadla "autorita", jenže ta je zahrnuta částečně v bodě 1 a hlavně v bodě 2. Někteří lidé (mezi něž patřím) vnímají autoritu ne na základě síly, nýbrž důvěry "na základě zkušeností s tímto člověkem věřím, že je chytřejší / konstruktivnější / má větší vědomosti v tomto oboru / schopnější / objektivnější / upřímnější než já, a proto jeho názorům mohu víceméně rovnou věřit - např. v naléhavé situaci, kdy není čas zkoumat, kde je pravda"). Radu někoho, koho neznám nebo dokonce někoho, koho sice znám, ale měla jsem s ním špatné zkušenosti, ani v naléhavé situaci neposlechnu. I v naléhavé situaci se však snažím poslouchat v první řadě své vnitřní vedení (i před prověřenou dobrou autoritou - protože i predátor může být pouze hodný, aby získal důvěru, a pak, až v kritické situaci, zaútočí).


Závěr:
Proto mnozí lidé, kteří fungují na základě těchto bodů/principů věří, že žádná objektivní pravda neexistuje, tedy že "každý má svojí pravdu" či "každý žije ve svém vesmíru" a podobné (soudí to podle sebe; přes svoje "brýle, skrze které nahlíží na svět"). Toto je tzv. "instantní karma" (např. člověk, který lže, podezřívá ostatní ze lži a nikomu nevěří). Samozřejmě i tento článek by se dal "napadnout", že to "píšu podle sebe" - jenže já to píšu podle zkušeností s ostatními = podle svého pozorování ostatních. I já mám (jako každý) svoje "brýle", jenže já si uvědomuju, že lidé se především snaží přežít (někdo je však "tak daleko" v honbě ze přežitím, že usoudil, že je pro jeho přežití výhodnější na tohle uvědomění zapomenout, a ten má potom svoje "brýle" silnější..). Illumináti se rozhodli, že je pro ně (asi taky z hlediska přežití) výhodnější být predátorem - tedy uvědomění si ponechat pro manipulaci s ostatními (kteří jsou nevědomí, protože se uvědomění pro přežití naopak vzdali). Já jsem si zvolila uvědomění a zároveň nebýt predátorem, protože jdu ráda cestou, kterou téměř nikdo nejde (takže toto jsem zvolila z dostupných dat jako dobrou volbu), ale umím mít i alter, který je plně nevědomý (=uvědomění ztratil), přičemž osobnost v podvědomí, která ho vytvořila a která ho řídí a rozhoduje, je vědomá (takže takový vylepšený mechanismus přežití v nevědomosti - je to podobné jako když má někdo jednu osobnost, která je nevědomá, a následuje intuici / vedení svého vyššího já). Když si představíme kyvadlo/houpačku, tak na jedné straně je vědomý predátor a na druhé straně nevědomá oběť (byť to obě strany původně udělaly třeba jen kvůli přežití..). Predátor ztratí duši a oběť přežití - proto je dobré zvolit si něco jiného než jednu z těchto dvou polarit.. (takhle jsem ke svojí volbě sama v dětství došla, byť jsem ještě neuměla přemýšlet v termínech jako je "ztráta duše", nýbrž pouze pocitově "zaprodání se" = zpronevěření se sám sobě)


Illumináti, stejně jako běžní lidé fungující na principech 1-4, věří, že moc > inteligence. Illumináti si myslí, že moc ovládá inteligenci (že někdo může být inteligentní, ale když ho někdo mocnější ovládá, k ničemu mu to není). Já si myslím, že inteligence = moc (ale toto se projeví až na konci času). Čím hloupější totiž někdo je, tím víc upřednostňuje menší okamžitý zisk před budoucím větším ziskem (alespoň dle oficiální vědecké teorie to takto prý funguje). Já si myslím, že někdy toto pravidlo platí, ale v jiné situaci platí opačné pravidlo. V situaci, kdy při neupřednostnění okamžitého "zisku" přežití člověk zemře, totiž nemůže získat budoucí větší zisk.. Tedy do té míry, dokud to neohrozí přežití, toto pravidlo platí. A do té míry, dokud by volba ohrozila přežití, to funguje obráceně. Inteligence a moc jsou taktéž dvě strany tohoto principu (čím větší inteligence, tím větší moc - ale..dle tohoto pravidla logicky..až na konci času). Člověk fungující na principu 1-4 správně upřednostňuje lež před pravdou, pokud jde o život. V bodech 3 a 4 jde však i o víc než jen o přežití, takže pokud svoje fungování v takovém případě nezmění (když už o přežití nebojuje), tak udělal chybu = upřednostnil okamžitý menší zisk před větším budoucím ziskem = má nižší inteligenci (proto se takto rozhodl). Inteligentní člověk volí lež/nevědomost před pravdou pouze dokud se jedná o přežití, a poté, co se o přežití už nebojuje, upřednostňuje nepohodlnou pravdu před pohodlnou lží. Illumináti získávají moc díky chybám od neinteligentních lidí, ale zároveň oni sami upřednostňují okamžitý zisk (=také mají nižší inteligenci). Ale oni si myslí, že díky získávané/ukořistěné moci (která jim ve skutečnosti nenáleží) vyhrají nad inteligentnějšími lidmi. Z tohoto důvodu došlo k rozdělení/oddělení provázanosti inteligence a moci, jenže se dá vypočítat, že jak postupuje čas, tím víc a víc zisku=moci získávají inteligentní lidé, což způsobuje oslabení méně inteligentních lidí (=už nemají takovou moc, takže illuminátům toho odevzdávají čím dál míň), no a tím pádem illumináti slábnou.. Tedy taktika "rozděl moc a inteligenci, poštvi je do boje proti sobě a vládni" z dlouhodobého hlediska nefunguje, protože moc a inteligence se opět spojí = začnou synergicky spolupracovat; tedy inteligentní lidé mají stále větší moc. Ale funguje/fungovalo to krátkodobě (vždyť říkám, že illumináti jsou hloupí, a tak volí krátkodobý zisk s pozdějším věčným zatracením jejich duše). Proto si ani nejsem úplně jistá, jestli náhodou není zlo pouhým nedostatkem inteligence. A ono to tak ve skutečnosti asi je, protože údajně zlé bytosti vznikly díky tomu, že se "svobodně" rozhodly odpojit se od Zdroje. No a co se stane, když není bytost napojena na zdroj konstruktivní energie? Sníží se jí inteligence..
I proto jsem si vybrala jako dítě hrát s černými figurkami, když jsem hrála šachy, ale řekla jsem, že až se vypracuju, pak přejdu na bílé. To je ten princip, při kterém člověk žije v nevědomosti (symbolicky černá barva), dokud nemá takovou moc, aby se posunul nad hranici pouhého boje o přežití; ale jakmile se tam posune, tak pro něj začne platit princip opačný (symbolicky bílá barva jako "světlo vědomí") = měl by začít fungovat opačně, jestli chce zůstat konstruktivní. I proto platí, že nikdo nemůže vytvořit druhému takové podmínky, ve kterých ho nutí udělat něco morálně špatného (např. natočit porno) vs. smrt - a pak ho obviňovat - protože v takovém případě je zlo na straně toho, kdo špatné podmínky vytvořil. Proto posuzujeme míru zla = trest podle toho, v jakých podmínkách proviněný byl (a jestli se z těch podmínek mohl dostat nebo si je sám zvolil). Člověk v dobrých podmínkách, který si zvolí špatnou cestu, má větší "karmu" než někdo, kdo se sice objektivně zachoval hůř (pokud se tedy nejedná o extrém, jako je znásilnění a vražda - to se omluvit nedá..), ale byl nedobrovolně neprávem v podmínkách, které umožňovaly menší svobodnou volbu (dobra). Dokud jde člověku o přežití, platí jiné pravidlo "zaměřování se na přežití" (samozřejmě nemůže "jít přes mrtvoly"..) = měl by volit okamžitý zisk; než když už se dostal nad hranici přežívání (pak platí pravidlo o upřednostňování dlouhodobějšího většího zisku před okamžitým menším ziskem). Například muž se chce vyspat se ženou, ale ona na to ještě není připravená = očividně se mu nejedná o přežití - může ji k tomu tlačit (=okamžitý zisk) nebo může být trpělivý (=větší zisk až za delší dobu). Proč je v tomto případě, ve kterém muži nešlo o přežití, zisk po delší době větší? Protože když ji k tomu nátlakem donutí, tak se ženě zhnusí, a ta s ním spát po kratším čase přestane úplně. Zatímco pokud je trpělivý, má šanci (z dlouhodobého hlediska) na více sexu (s ní). I když víme, že ani trpělivost = správné řešení v tomto případě muži nezaručí, že s ním žena zůstane (třeba se jí bude líbit někdo jiný víc, a tak se s tímto rozejde, nebo nebudou v posteli kompatibilní), i tak je pro muže z dlouhodobého hlediska výhodnější, když je trpělivý, protože pokud by se ženě zhnusil, už nikdy ho chtít nebude (ani v příštích životech) a navíc se mu budou vyhýbat i ostatní ženy (protože z něj budou mít pocit manipulátora/násilníka, i když nic špatného neudělal přímo jim). Zatímco při trpělivosti (=inteligentním lidském chování) se tato žena k němu může třeba vrátit v budoucnosti (pokud se s ním stejně krátce poté rozešla kvůli někomu jinému) a i kdyby se toto nestalo, tak dostane šanci u nějaké jiné (např. s ním kompatibilnější) ženy. Na konání dobra se člověk může zaměřit i při přežívání, ale jednak to je těžší (kvůli soustředení pozornosti na vlastní přežití nemá moc kapacity pro něco dalšího), a hlavně čím víc člověk "přežívá", tím je nevědomější => a čím nevědomější je, tím méně si je vědom toho, jakým způsobem pomáhat, takže díky zatemněnému myšlení toho ani není schopen (i když by se o to snažil, mohl by ve skutečnosti ubližovat). To jsou ti duchovní "guru" šířící různé "pravdy" / "pomoci", když ještě nemají v pořádku svůj život (tak mnohdy káží bludy). Někdo dokáže šířit pravdu za téměř jakýchkoli podmínek, ale vždy musí mít alespoň základ (minimum věcí) v pořádku. Nemusí mít dokonalý život atd., ale musí být nad hranicí strachu/boje o přežití. Někdy člověk, který cítí vnitřní klid, nemá život zatím úplně dle svých představ (teprv na tom pracuje), ale už dokáže poradit/pomoci; zatímco jiný má krásné fotky na instagramu z dovolené s partnerem, ale vztah funguje jen na oko a to samé platí pro jeho "skvělý" život na fotkách.. Tedy to je mnohdy těžké rozlišit - podle mě pomůže, když někdo po překonání holého boje o život přejde k poznání svojí osobnosti / svého já (koníčky, tvorba pro radost, koupení si hezkých věcí, sledování oblíbených filmů/seriálů) a teprve až PAK přejde k pomáhání druhým (protože se musí aklimatizovat/stabilizovat po tom boji o přežití). Už u poznání svojí osobnosti/individuality/svého já však uplatňuje pravidlo dlouhodobého většího zisku před krátkodobým!! (např. má nutkání si něco koupit, ale ještě svoje já po zmatenosti z boje o přežití pořádně nezná, takže pár dnů/týdnů počká, a dá peníze za to, co ho do té doby "neomrzí" = po čem i po delší době stále touží, takže tužba vycházela z jeho já a nikoli z ega) Když totiž skočíme z přežívání hned do pomáhání, tak v sobě ještě přechováváme energii strachu (z nedostatku), a tudíž máme stále zatemněné nevědomé myšlení (které neumí efektivně pomáhat). Někdo (=výjimky) ale umí efektivně pomáhat i ještě při pouhém přežívání, a to proto, že když se zaměří na pomoc někomu druhému (na cizí problémy), necítí špatné emoce ze svého života (odpoutá pozornost zaseknutou v módu přežívání a přepne se do módu dávání, i když sám nemá) a na chvíli se mu uleví. O efektivnosti pomáhání tedy nerozhoduje až tak režim přežívání, nýbrž míra uvědomění. Když je někdo schopný uvědomovat si souvislosti (a hlavně pravdu) i v režimu přežití, tak klidně může zároveň občas i někomu pomoct. Někdo jiný není schopný uvědomění ani v nejlepších podmínkách (=biorobot), ten by tedy pomáhat neměl nikdy. Ten by se měl (když už není v režimu přežití) pouze zaměřovat na dlouhodobější větší zisk před krátkodobým (a vypracovávat tím svojí inteligenci k vyšším hodnotám). Čím vyšší má někdo inteligenci, tím víc je napojen na zdroj konstruktivní energie (=tím víc je v souladu s konstruktivní silou vesmíru) - takže i kdyby to byl biorobot, mohl by začít být existenci užitečný (mohl by se transformovat v něco dobrého).

Možná si říkáte, že jsem toho nenapsala dost o sobě, jak já funguji v rámci těch čtyř bodů při zjišťování pravdy. Nenapíšu, jakým způsobem pravdu zjišťuju, ale většinou se nezajímám o tyto body (a když ano, tak vědomě = vím to o sobě). Já k pravdivým informacím přistupuji v rámci přežití = z mého pohledu jsou pravdivé vědomosti důležité pro přežití; a tak neřeším, kdo co řekl nebo okopíroval / vymyslel jako první (=čí to byla zásluha) nebo jestli je člověk, který nyní výjimečně říká pravdu, dobrý nebo zlý. Jestli někdo něco říká s příjemným tónem, autoritou nebo nejistě.. Či hrubě/vulgárně/povýšeně/manipulativně/chce tím něčeho docílit? Zajímá mě pouze, jestli to je pravda a nebo ne (nic víc). Nárok na přežití a pravdu má každý, a tak je mi jedno, v jakém "obalu" se ke mně data dostanou (hlavně se chci dozvědět vše co potřebuji v co nejkratším čase). Až teprve pak, když znám všechny vědomosti důležité pro přežití, si můžu číst/koukat na video pro potěšení či přátelství (tedy aby mi to dávalo příjemný pocit = hezký tón, slušné, bez manipulací..). Ale ani pak (už jen pro potěšení) není třeba řešit kdo co řekl jako první/kdo je lepší (to už by se nám do toho míchal strach o přežití..). Prostě buď vás s někým interakce baví = přináší to dobré pocity a nebo nebaví. V rámci přežívání však info hledám kde se dá (=obětuji příjemné pocity ve prospěch přežití). Tento web je směsicí obojího (se zaměřením převážně na přežití = tedy předat co nejvíce znalostí v co nejkratším čase, proto to bývá nahuštěné).
V hledání pravdy se mi osvědčila jedna konkrétní metoda (nemusí vždy za všech okolností fungovat!!) a to je "přítomnost jako nejlepší řešení". Tedy při svých úvahách vycházím z předpokladu, že tak, jak to je teď, to je nejlepší, jak to může být (z hlediska celku). A snažím se najít důvod/y, proč to tak není. V minulosti jsem postupovala opačně (chtěla jsem svět změnit, takže jsem vycházela z předpokladu, že by se měl změnit / že by to takto být nemělo - a nacházela jsem důvody, proč by to tak být mělo..). Tzv. rovnovážné síly takto fungují, i když pravda vyjde nakonec najevo, ať už použijeme jakoukoli taktiku k jejímu zjišťování.. (= pravda > rovnovážné síly matrixu) Tedy dám příklad. Máme tady bioroboty (prázdná těla fungující na autopilota) a zároveň víme, že vyšší já lidí s duší žije něco jako "paralelní život" v jemnohmotné dimenzi. Za předpokladu, že to, co existuje, je nejlepší řešení; proč zdejší matrix pečuje i o biorobotická těla (aby se měla dobře, vyvíjela se)? Pravděpodobně proto, že biorobotická těla se vyvíjí / připravují na dodatečné vtělení duší, které neprávem zemřely a ještě neměly možnost se reinkarnovat. Buď to je takto (=toto moje řešení daných skutečností pomocí mysli něco změnilo/změní) a nebo to, co nyní existuje, je špatně (=opět se to musí změnit). Mnohem lepší taktika, než tvdit matrixu hned, že se musí změnit, aby pak proti tobě bojoval; je s ním "souhlasit":)

I v rámci přežití můžeme "souhlasit": Například někdo někoho zabije a tvrdí, že to udělal kvůli lásce (což je blbost), tak vy mu můžete říct, že mu věříte/souhlasíte s ním či cokoli, co si myslíte, že chce slyšet. Pokud nemáte tu možnost ho zastavit / jít na policii atd., tak je lepší lhát, než se nechat také zabít. Samozřejmě bych si stále uvědomovala, jaká je pravda (tedy bych kvůli přežití nezačala věřit lži, i když v krajní nutnosti bych přiřadila nějaké osobnosti věřit nesmyslům než abych zemřela..). Jelikož vím, že ublížit někomu zlému nevytváří karmu ani nekazí charakter (když lžete někomu dobrému, tak začnete mít špatný charakter; pokud to tedy neděláte z nutnosti přežití), tak z toho nemám špatné pocity. Illumináti věří, že jsou nadřazení, a z toho důvodu si myslí, že mají právo lhát. Můj postup se může zdát podobně alibistický, ale podle mého názoru člověk, který si (bez vydírání/nátlaku = i když nemusel) vybral páchat zlo, sám sebe odsoudil k tomu, že mu kdokoli může udělat něco zlého (do míry jím spáchaného zla krát 10); takže to není kvůli pocitu nadřazenosti, nýbrž praktická věc pouze kvůli přežití. Souhlasem v tomto případě situaci nezměníme (můžeme ho v tom naopak utvrdit, když mu dáváme za pravdu..), ale přežijeme - a jedině tak lze pak násilníkovi zabránit v pokračování trestné činnosti. Proto neodsuzuju lidi, kteří v rámci přežití souhlasí s nesmysly nebo věří lžím (ale jen do hranice, kdy je to opravdu nutné = pak už je odsuzuji, pokud nebezpečí smrti pomine, ale oni dál kývají/bečí/zastávají lži).
Stejně tak další osvědčený postup je "tvůj metr na tebe" - někdy totiž lidi posuzují svými mylnými názory druhé, které to poškozuje, zatímco ten, kdo má správná přesvědčení, posuzuje druhé (tedy i dotyčného, který ostatním svým posouzením ublížil) správně, což je nespravedlivé. Např. někdo si myslí, že "pokud se někdo přátelí s člověktem, který má špatný charakter, měli bychom se s ním přestat bavit (za to, že ho podporuje)" a on se tedy (dle svého přesvědčení) přestane s někým bavit. Ostatní lidé v jeho okolí si však myslí, že každý tu je sám za sebe, takže se můžeme bavit s někým, kdo se přátelí s někým jiným, kdo má špatný charakter (pokud on sám má charakter dobrý = posuzují jenom jeho a ne jeho přátele, které si sice vybral, ale dokud je on sám dobrý = dokud se od nich nenechá zkazit, tak se s ním baví). Ten člověk, který má názor nebavit se s lidmi, kteří se přátelí s někým, kdo má špatný charakter, se po čase taky začne přátelit s někým, kdo má špatný charakter. Jenže s ním se kvůli tomu nikdo bavit nepřestane! (protože ostatní si myslí, že to není důvod pro to, abychom se s ním přestali bavit) Takže on sám někoho svým (možná mylným, kdo-ví) přesvědčením "potrestal" za to, že se bavil s někým se špatným charakterem, zatímco on sám si to dovolit může "bez trestu" (protože ostatní v jeho okolí mají správné, i když, kdo-ví.., přesvědčení). Moje taktika "tvůj metr na tebe" spočívá v tom, že i když mám názor, že se můžeme bavit s někým, kdo se přátelí s člověkem se špatným charakterem; tak pokud vím, že jeho přesvědčení je opačné, jednám k němu z hlediska jeho přesvědčení (a ne z hlediska svého přesvědčení). Protože on sám takto jedná s lidma = chce, aby se k němu ostatní takto chovali (podle jeho přesvědčení). Z "nedělej druhým to, co nechceš, aby ti dělali druzí" vyplývá, že pokud někdo něco dělá druhým, tak sám toto chce (má to rád). Proto dávám pozor na přesvědčení druhých lidí a podle toho se k nim chovám (v souladu s jejich přesvědčeními). Pokud se jim moje chování nebude zamlouvat, mohou svoje přesvědčení změnit. Ale vždy to bude spravedlivé tak, aby se nestalo, že ten, kdo má nesprávné přesvědčení ohledně chování k druhým, škodí druhým; zatímco jemu nikdo neškodí, protože všichni ostatní mají přesvědčení ohledně chování k druhým správné.. Mělo by to být naopak (přesvědčení jednotlivce o tom, jak se chovat k druhým, by měli druzí uplatňovat na něj a nikoli on na ostatní..). PS. Opravdu nevím, jestli je lepší bavit se s někým, kdo se přátelí s někým/nebo dokonce s více lidmi se špatným charakterem a nebo se s ním kvůli tomu přestat bavit. Podle mě je asi lepší se s ním bavit (pokud on sám má dobrý charakter), protože každý tu je sám za sebe (a kdybych měla řešit, kdo se s kým baví/přátelí, kdo kde nakupuje..tak bych z toho měla hlavu kolem - navíc to může tajit). Ale tahle otázka mi připadá sporná, takže než abych řešila, jestli "je to dobré takto a zlé takto", odkoukám, jak to dělá on, a dle toho se k němu chovám. Přičemž pokud on zase odkouká, jak to mám já, tak se se mnou klidně může bavit i když bych se přátelila s někým se špatným charakterem (takové přátelství ale stejně nikdy nevydrží, takže to nemá smysl řešit). Šlo mi jen o princip, že když se někdo chová k ostatním např. hrubě, tak jeho špatné chování odnesou ostatní. Přičemž když má kolem sebe lidi, kteří se k ostatním chovají hezky, tak k němu se všichni chovají hezky (=necítí následky svého chování a zlo vyhrává). Zatímco když vidím, že se někdo chová k okolí hrubě, tak se jenom k němu tak začnu chovat, díky čemuž on svým zlým chováním přestane mít "navrch" (už je to alespoň vyrovnané). Můžete si říci, že takto je na světě jakoby více zla (než kdyby byl hrubý jenom on), ale co když je hrubý hlavně kvůli tomu, že chce mít beztrestně navrch? Takže svoje chování pak změní, když mu to nebude vycházet = pak zlo zmizí úplně (protože kdo se k němu choval zle jen kvůli reakci na jeho zlo, ten se k němu po jeho změně bude chovat zase dobře).
Mě se prostě zdá docela nespravedlivé, že každý má nějaké názory na to, jak se chovat k ostatním - a místo toho, aby se k němu dle jeho názorů chovali ostatní, se on dle svých názorů chová k ostatním. Tento princip způsobuje převahu/vyhrávání zla, přičemž naopak při principu "ostatní se budou chovat k tobě dle tvého názoru na to, jak se mají lidé chovat k ostatním" by k převaze/výhře zla nedocházelo (když už si někdo vybere zlo, to se mu ihned vrací = takže si ho ani nevybere a nebo svůj výběr po pocítění následků rychle změní na něco dobrého). Při taktice "tvůj metr na tebe" souhlasíme s druhým v jeho přesvědčení (=souhlasíme, že má právo na svobodu víry) a chováme se k němu tedy dle jeho přesvědčení, které si on sám svobodně vybral. "Karma" je myšlenkový konstrukt, který napravuje/vyrovnává nerovnováhu, která původně byla ve prospěch zla. Pokud karma funguje, tak jakoby bere svobodnou volbu (zvolit si zlo); jenže zvolit si zlo může někdo i tak (=svobodnou volbu nebere), jen zažije i následky svojí volby ("karma" se tedy snaží obrátit svět k dobru tím, že odebrala možnost zla bez následků). No a proč si většina lidí, kteří si zvolili zlo, vybrala zlo? Protože to bylo výhodnější*. Když je výhodnější (díky karmě, pokud zrovna funguje) dobro, tak si ho lidé možná nezvolí svobodnou volbou, nýbrž zmanipulovanou volbou (protože to je výhodnější). I volba zla byla předtím zmanipulovaná, takže to se opět pouze vyrovnává. Jde to ale i bez karmy:
* Slyšela jsem o nějakém experimentu, při kterém volíš druhým pomoci nebo ublížit (bez karmy), přičemž ostatní také volí mezi pomáháním vs. škozením. I když si někdo zvolí jen pomáhat, ti, kteří si zvolili škodit, mu škodí (tedy za svojí volbu nedostává odměnu). Většina těch, kdo si vybrali škodit, si to zvolili v takovém systému proto, že nechtějí zažívat špatné emoce typu "já všem pomáhám, ale nevrací se mi to - jsem jen otloukánek" = nechtějí být slabí; v roli oběti. Čím více lidí (před ním) si vybralo škodit, tím je větší šance, že si někdo další vybere škodit (protože nechce být "otloukánkem"). Jenže i lidem, kteří si vyberou škodit, ostatní škodiči uškodí. Můžou si myslet, že to je alespoň vyrovnané (=že když oni taky škodí, tak nejsou v roli oběti) - to ale jejich život nezlepší. Tedy postupně každému dojde, že jediným řešením je spolupráce (a nakonec každý bude raději nekonečně dlouhou dobu "otloukánkem" s nadějí na lepší budoucnost než škodič bez naděje na to, že se jeho špatný život někdy změní..). Protože "otloukánek" může získávat dobrý pocit sám ze sebe (že on není zlý jako ostatní / že on je lepší než škodiči). I ego se k něčemu hodí :-)
(pokud by však všichni dobří lidé nikdy nevrátili úder škodičům = kdyby nezačali ani na čas škodičům taky škodit, pak by se škodiči pravděpodobně nikdy nezměnili - a lepší je zlého člověka donutit / zmanipulovat k dobru, než si nechat ubližovat, protože bezpečí a hezký život dobrého člověka > svobodná vůle zlého člověka ubližovat všem ostatním kromě sebe)
** Pravděpodobně to jde i bez vrácení úderu škodičům za předpokladu, že každý člověk je ve skutečnosti dobrý - pak nikoho nebude bavit nekonečně dlouho škodit (a po čase začne dělat to, co je mu přirozené). Tedy za předpokladu, že neexistují zlé bytosti, by to fungovalo i bez trestání zla (jenže zlé bytosti=odpojené od zdroje existují). Čím méně zla existuje, tím méně je potřeba trestat zlo/vracet úder a vytvářet zákonitosti karmy. A naopak čím více zla existuje, tím víc je nutné trestat zlo a vytvářet myšlenkový konstrukt karmy (=dávat do toho sílu, aby pořádně fungovala). Karma je něco jako egregor, takže čím víc lidí v ní věří nebo tento myšlenkový konstrukt vytváří a chce ho/podporuje ho, tím víc funguje. Karma z minulých životů (při zapomenutí minulosti) je zbytečná, protože se z toho nikdo nemůže poučit. Ale čím je "egregor karmy" silnější, tím rychleji karmu doručuje = tím víc si každý může uvědomit, čeho se daný následek týká (kvůli čemu se to děje). Jestli existuje karma z minulého života ze které se nedá vědomě poučit - těžko říct. Během života však karma většinou funguje (jen lidé, kteří propadli zlu, následky necítí, protože je pocítí až v posmrtném nižším astrálu = v pekle). Já karmu podporuji, ale jenom když chci prověřit něčí charakter, tak se chovám jakože jsem slabá a může si ke mně dovolit co chce (abych viděla, co si sám vybere). Zatímco když mi u někoho nezáleží na tom, co by si sám zvolil (např. se s ním nechci přátelit, ale musím se s ním vídat třeba v zaměstnání), nastavím si hranice tak, aby je nemohl překročit (či aby se mu následky vracely) - takže se pak ke mně chová dobře, ať už chce a nebo nechce. Osobní hranice jsou něco podobného (v osobním měřítku) jako karma (ve větším měřítku). Když někomu nezáleží na tom, co si někdo zvolí (např. proto, že svůj charakter už ukázal = už si zvolil), tak platí karma/osobní hranice. Dokud někomu záleží na tom, co si někdo druhý svobodně vybere (aby mohl zjistit, jestli by mu mohl věřit, i když by někdy zeslábl), tak se karma/osobní hranice pozastaví (na čas nejsou). Proto karma někdy funguje a někdy nefunguje (tady máte vysvětlení - ten "někdo, kdo chce prověřit něčí charakter" by mohla být v případě pozastavení karmy konstruktivní síla vesmíru). I když konstruktivní síla vesmíru by měla vědět, že když na ní nějaká bytost není napojená / v souladu, tak má špatný charakter (tady není co prověřovat). Ale třeba chtěly nějaké bytosti dokázat, že mohou mít dobrý charakter i bez spojení se zdrojem? Což je logicky nemožné, protože bez napojení na zdroj a) musí krást energii, tedy někomu ubližovat nebo b) zemřou. Asi proto někdo tvrdí, že je lepší žít přesně podle sebe a svých morálních hodnot a zemřít, než se změnit a přežít. Jenže příčina je v odpojení od zdroje, takže by se měl dotyčný soustředit na spojení se se zdrojem (=vyřešit příčinu). Taky by se měl zamyslet, proč by on měl chtít dokázat, že zemře aniž by někomu ublížil (kdo toto po něm chce? proč by si on sám tuto "situaci jako celek" vybíral..). Takže se rozhodne, že toto už dál dokazovat nechce a má klid (od řešení tohoto nesmyslu) - to neznamená, že začne ubližovat kvůli přežití, ale že se spojí se zdrojem a přestane mu hrozit smrt / vymaní se z výběru pouze z těchto dvou možností (např. začne mít víc možností na výběr a mezi nimi i nějaké konstruktivní řešení situace). Když chce totiž toto kdokoli dokázat, musí se odpojit od zdroje a pak zemřít. Je to nesmysl. Zatímco pokud člověk prověřuje charakter druhého člověka (defakto prověřuje, jestli je druhý napojený na zdroj a do jaké míry žije dle svého vyššího já), tak tam to má smysl (druhý se kvůli této jeho "zkoušce" neodpojuje od zdroje ani se nestává zlým ani neumírá). Naopak je dobré lidi prověřovat kvůli tomu, že někdo se chová dobře jenom proto, že máte hranice = protože nedostal příležitost zachovat se k vám zle. Takže když ho neprověříte a budete někdy v budoucnu oslabeni, pokud je sám o sobě zlý, ublíží vám v tu nejnevhodnější chvíli. Zatímco když ho záměrně prověřujete / testujete, ublíží vám možná zbytečně, ale málo (když jste ve skutečnosti silní) a můžete ho rychleji odstranit ze svého života (zatímco pokud lidi netestujete, tak život někdy musí vytvořit takovou situaci, ve které vám ukáže o někom pravdu, jinak byste s ním žili navždy v iluzích a to nejde..). Takže i když konstruktivní síla vesmíru nemusí nikoho prověřovat (protože každý, kdo je na ní napojený, má dobrý charakter; zatímco každý, kdo na ní napojený není, má špatný charakter), karma prověřuje - protože to je myšlenkový konstrukt.. Proto se stává, že karma někdy nefunguje = je pozastavená, protože zrovna prověřuje. Když máte tyhle znalosti, tak vás to neznepokojí (nezačnete být naštvaní, proč někomu nyní karma něco nevrátila - že to je nespravedlivé..). Ale počkáte a uvidíte, že celkově karma nakonec zafunguje. Když se někdo vzteká (že karma nefunguje), vytváří tím odpor, který podporuje zlé chování (toho na koho karma zrovna neplatí) - pozastavená karma mu dávala čas na zvolení si změny (odvrácení se od zla) pomocí svobodné volby a nikoli kvůli výhodám, ale když někdo jiný energeticky podpořil opak=jeho zlé chování, má z toho zase on (ten někdo jiný) karmu.. A tak se karmické kolo točí jakoby bez konce (naštěstí toto je jen iluze, protože karma je nejrychlejší způsob, jak ukončit zlo). Zlé chování se ale musí vrátit 2x - 10x (aby to byl ten úplně nejlepší a nejrychlejší způsob). Přičemž pokud někdo udělal chybu (něco špatného nevědomě bez zlého záměru), tak by se mu to mělo vrátit jen 2x; zatímco při úmyslně vykonaném zlu (=ne kvůli přežití) 10x. Proto otázka "existuje karma?" je špatně - měli bychom se totiž ptát "jak karmu vytvořit, aby fungovala?".

Pokud by fungoval jen zákon přitažlivosti (na 1000%), tak když by se někomu něco zlého stalo (např. by se setkal s násilníkem), začal by mít z toho trauma=špatné myšlenky a emoce, což by mu "přitáhlo" do života další špatné události, a z jedné špatné události (za kterou nemohl) by sjel spirálou dolů směrem ke smrti. Za svobodnou volbu "páchat zlo" někoho jiného, by pykal kdoví jak dlouho.. (možná i několik životů - za něco, za co nemohl?!) I když byste si řekli, že už tu první událost si musel přivolat např. horším myšlením, tak co způsobilo jeho první špatnou myšlenku? Jeho svobodná volba. Pokud by zákon přitažlivosti fungoval na 1000%, tak by si nikdo nemohl "jako první" zvolit zlo, protože by nebyl nikdo před ním, kdo by to jeho zlo "chtěl přijmout" (přitáhl). Aby to tady nebylo takové, že když se někdo stane (ne svojí vinou) obětí, tak se z toho díky zákonu přitažlivosti jen tak nedostane, existuje karma, která pomáhá (dává lepší realitu) dobrým lidem (kteří nikomu neubližují). To dává prostor zpracovat si špatné myšlenky a emoce = "nechat je projít" a tím uvolnit (při 1000% zákonu přitažlivosti bychom je ani nemohli nechat projít/projevit, např. se vyplakat, protože tím "už si přitahujeme další špatné události"..=naprostá pitomost).
Já vím jak to cca funguje, takže vás nebudu napínat. Zákon přitažlivosti funguje na 10-30% (dle stupně souladu s vyšším já - když je někdo v destruktivním egu a přeje si nesmysly, tak mu zákon přitažlivosti nefunguje vůbec či max na 10%; zatímco když je někdo v souladu se svojí duší, funguje na 30%). Karma funguje na 40% (tedy kdo nic špatného nedělá, má o 40% nižší šanci, že se mu něco zlého stane). Zlo může "porušit karmu" = zaútočit na někoho, kdo si to nezasloužil, ale v takovém případě z toho má zlo následky (karmu). Zatímco když zaútočí na někoho, kdo sám alespoň trochu škodil, jakoby mu pouze "vrací" jeho karmu, z čehož následky nejsou. Proto zlo spíše "svádí" (našeptává) ke špatným činům, díky čemuž (když tomu někdo podlehne a on sám udělá něco špantého) ho potom může "potrestat". Pokud by byli všichni svatí a nikdo by zlu nepodlehl, tak jelikož zlo CHCE útočit, pravděpodobně by na někoho náhodně vybraného zaútočilo i tak. Ale pak by si neslo následky, což by nakonec vedlo k jeho zničení (když následky jsou 10x horší než záměrně spáchané zlo..). Proto zlo nemůže být otevřeně (beztrestně) zlé, nýbrž se maskuje jako dobré a "pouze" svádí myšlenkami a pocity (=ovlivňuje/manipuluje/svádí/našeptává), aby dotyčný jedinec udělal něco špatného sám za sebe, díky čemuž mu zlo může udělat něco špatného jako vybití jeho karmy. Zbytek procent (30-50%) reality tvoří duše/vyšší já. Pokud by někdo sladil DNA těla s DNA duše (mysl těla s duší) a zároveň by nikdy nedělal nic špatně, tak by teoreticky mohl tvořit svou realitu na 1000% (ne realitu ostatních..pouze svou). Jenže v takovém případě by ego bylo za jedno s duší = celou realitu jako by tvořila duše. To se téměř nikomu asi podařit nemůže, ale když myslíte konstruktivně, máte vědomosti jak co dělat správně a nikomu neubližujete, tak si realitu z větší části tvoříte sami (protože jste v souladu s duší). Pak se vám otevřou schopnosti (vizualizace, astrální cestování, lucidní snění, jasnovidectví, telepatie atd.), díky kterým máte větší kontrolu nad svým životem než má většina ostatních lidí. Samotné afirmace, meditace, přání takto moc nefungují (fungují méně), ale je to dobrý začátek - hlavně ale musíte pracovat na sjednocení se se svým vyšším já (sebepoznání, např. "co doopravdy chci?" / "kdybych měla nekonečné možnosti, co bych dělala?" a ve volném čase/kdykoli je příležitost to co nejčastěji dělat). Nestačí být v destruktivním egu a zhmotňovat si afirmacemi peníze na dovolené, které chcete jenom kvůli tomu, aby vám sousedé záviděli.. Chce to sebepoznávání a upřímnost, poslouchat vyšší vedení, hledat odpovědi na to, co vás zajímá, věnovat pozornost tomu co vás zaujalo (či si vyřešit proč vás to přitahuje pokud to je jenom silně destruktivní a nic vám to nepřináší), pracovat na svém stínu, traumatech a tak dále. Doufám, že chápete, kam tím mířím (že jenom vědomí a ego nestačí - je to samozřejmě dobrý začátek, ale není to o tom, že si budete donekonečna plnit přání, která nemají konce, protože vycházejí z potlačeného traumatu, aniž byste řešili + vyřešili příčinu = trauma). Samozřejmě jestli vás to baví a funguje vám to tak, asi to tak můžete dělat (když okolí nesouhlasí nebo přehnaně radí, tak dotyčnému, který je na nesprávné cestě, dává přehnanou energii, kterou si nezasloužil, což ho utvrzuje v tom, že šel správně, protože za to byl odměněn***. = a příště, až bude chtít pozornost, zas udělá něco špatně, co "šokuje", čímž zabředne do destruktivní cesty ještě víc, když ho ostatní budou poté řešit ještě víc a tak dále). Nemůžeme za chyby, které dělají ostatní, ale když je budeme až moc řešit (i jakoby "místo nich"), tak je v nesprávném chování můžeme nevědomky podpořit. Například někdo má za partnera psychopata a stěžuje si okolí, které to s ním řeší. Dotyčný nemusí nic měnit, protože se vždycky vypovídá a vztah mu nějak drží. Samozřejmě on/ona má nějaký důvod, co od psychopata získává, že ve vztahu stále setrvává (například když má někdo potlačené trauma, které o samotě v klidu vyjde na povrch ke zpracování, tak soustředění pozornosti na problémy s narcistickým či psychopatickým partnerem dotyčnému pomáhá v tom, že "nemá čas" uvědomit si + řešit svoje trauma). Někdy se stane, že když okolí po neúspěšném domlouvání řekne "dělej si co chceš, asi ti to nějak v něčem pomáhá/vyhovuje, když máš psychopatického partnera, a tak ti už nikdo nebude bránit", tak překvapitvě onen psychopatický partner se s dotyčným rozejde (protože psychopat přes dotyčného sbíral energii z jeho okolí výměnou za rozptýlení dotyčného od jeho potlačeného traumatu). Proto zkoušejte různé věci (ale tak, abyste nikomu neubližovali, nebyli destruktivní atd.) a uvidíte, jaký vliv to bude/nebude mít na realitu kolem vás. Takto (zkušenostmi a praxí) se dá nejlépe zjistit pravda o různých věcech. Mně nejvíce pomohlo následování svého já (vyššího já).
*** Na internetu jsem kdysi narazila na muže, který provokoval/šokoval a trollil svým bohatstvím (ve stylu "jste chudí a můžete si za to sami, protože jste líní" nebo "já jsem lepší než lidé vydělávající méně, protože si umím pořádně vydělat" a podobné žvásty - když na něj někdo reagoval, tak se mu snažil "na míru" co nejvíce ublížit / dotknout se citů = vzít energii). Dělal to záměrně s vědomím, že tuto pozornost + přísun energie (byť obojí destruktivní) umí přeměnit na další zisk = ještě víc peněz (uměl s tím nějak energeticky pracovat). Samozřejmě je jasné, že tato taktika nemůže vydržet na nekonečně dlouho (ani obecně na dlouho), protože každého jeho ponižování/žvásty přestanou bavit (a přestane to číst či vnitřně reagovat = generovat emoční reakci, protože to bylo stále to samé dokola). Ale tento muž věděl, že když bude ubližovat, dostane se mu "za to" pozornosti od lidí a získá energii, kterou může "investovat" do dalšího zisku.. Ne každý má takto špatný charakter aby to dělal záměrně, ale někdo se to naučil nevědomě v dětství (že když byl hodný, rodiče si ho nevšímali a "řešili problém"=věnovali se mu jen když zlobil).