Na konci článku Twin Flame jsem psala:

Pro odejití z tohoto vesmíru do Zdroje může duše využít dvě cesty:
1.) sjednotit se se svým twin flame (to trvá nějakou delší dobu např. několik životů..)
2.) sjednotit se s určitými zvířaty/rostlinami/věcmi/událostmi..ale pouze takovými, které jsou "moje" tzn. které chci a vycházejí jakoby ze mě/jsou v souladu se mnou (to trvá také nějaký delší čas např. několik životů..)


V tomto článku bych to chtěla alespoň trochu rozebrat. S oblíbenou/oblíbeným rostlinou/zvířetem se člověk může sjednotit tak, že ho považuje téměř za svojí součást a chce pro rostlinu/zvíře to nejlepší. Tak tomu většinou bývá, když má člověk nějakého domácího mazlíčka nebo se stará o rostlinu, kterou má rád. Když se člověk do někoho zamiluje, tak ta zamilovanost (dle toho, na co přišli vědci/psychologové/biologové) = imunitní systém přijme druhého člověka jako součást sebe. Zamilovat se můžeme do toho, co vychází z nás (když se zamilujeme do něčeho, co nevychází z nás, tak nám buď byla ukradená energie, kterou v objektu vidíme, a nebo jsme ji tam sami dobrovolně poslali). Je dobré rozlišovat mezi tím, co vychází přímo z nás (či to má stejnou energii jako mám já) a mezi tím, co se jen tak tváří nebo co je proti mně.

Někteří lidé říkají "milujte všechno" a ono to i jde, milovat neosobní/všeobjímající láskou vše. Osobní láskou = zamilovaností to ale nejde a přivodil by si tím člověk akorát problémy, pokud by považoval např. parazita za součást sebe, přičemž parazit by ho pomalu zabíjel.. Proto před tím varuji, abyste to nejprve dobře rozlišili.
Tedy pokud se chcete někam posunout/dostat se do Zdroje, tak to rozlište. Protože když má někdo rád parazita jako svojí součást, tak se stane to, že parazit si jednoho dne uvědomí, že když zabije hostitele, tak zabije sám sebe - a proto to neudělá, ale bude vykořisťovat hostitele až na pokraj jeho sil (ale tak, aby přežil..). Co mi tohle jenom připomíná? Že by..tento systém. Ano, pokud se chcete "pohnout" a nezůstat v jakémsi "parazitickém balancu", tak musíte umět dobře rozlišit, co vám dělá dobře a co ne, co pochází z vás, co je proti vám a tak podobně. Když to umíte rozlišit, tak se sjednocujte s tím, co je "vaše", a všechno ostatní můžete milovat automaticky z přebytku své energie, tedy obecnou láskou, ale ne láskou osobní.

Raději dám příklad:
- Mám nějaké zvíře, které se ke mně hodí a je to taková moje spřízněná duše - dokážu se do zvířete vcítit a dát mu to nejlepší pro něj, co potřebuje, protože čím je to zvíře šťastnější, tím se cítím lépe i já.
- V moři potkám hladového žraloka/mořského aligátora, který si mě vyhlédl jako svou kořist. Není tedy vyloženě zlý, ale asi mu nebudu přát to nejlepší pro něj (což by bylo moje maso, protože lidské má nejvyšší vibraci..), ale můžu ho mít ráda neutrálně, tzn. přeju mu, ať se nažere (nebo ať netrpí; nebo ať se stane to, co je pro celý Vesmír nejlepší), ale ať nejí nic/neútočí na nic, co je spojené se mnou (tzn. rozhodně říkám ne na to, aby snědl mě a stejně tak potom říkám ne i na to, aby snědl např. zvíře z příkladu výše, s kterým jsem sjednocená).
(doufám, že na tomto příkladu všichni pochopili, jak je nebezpečné sjednocovat se s někým/něčím, co není se mnou v souladu a co nepochází ze mě)

Když si rozebereme život, tak na té úplně obecné bázi existují pouze dva druhy věcí:
Q) to, co chci / co mi prospívá / co potřebuji
X) to, co nechci / co mi škodí / co nepotřebuji
Jistě, každý může namítnout, že si někdo myslí, že něco chce, ale přitom mu to škodí (či naopak) a tak podobně. Proto jsem mluvila o tom rozlišování viz odstavce výše, protože tady už jsme dál = umíme to každý sám za sebe rozlišit. Pokud to neumíte rozlišit, tak to trénujte (každý má na to své metody - někdo má vytrénovaný rozum, jiný intuici, někdo pocity.. - to je prostě individuální).
Jakmile to ale dokážete rozlišit, tak si jednou uvědomíte, že..dám příklad: Anička staví na pískovišti bábovičku a Pepíček ji rozdupne. Další den staví Anička bábovičku ošklivější/hezčí a Pepíček se zabral do hry s kluky, takže jí nic nezničí.
- Anička nemůže ovlivnit chování druhých lidí a nemůže za to, jestli jí Pepíček bábovičku zničí a nebo ne. Je to spíš náhoda a nebo se to prostě děje, že čas od času člověk narazí na něco, s čím není v souladu / nebo co není v souladu s ním. Člověk se může zdokonalovat, aby tomu předcházel (např. postavit si okolo sebe na pískovišti plot/pronajmout si pískoviště pro sebe..to zdokonalování obecně, i třeba světa okolo sebe, je dobrá metoda). Nebo si to může brát osobně, že kdyby nebyl takový či takový, tak by se mu to bývalo nestalo (to není dobrá metoda..). A nebo si to nemusí brát osobně a může prostě vědět, že "to se v životě děje" či spíš v tomto systému (taky dobrá metoda)..
- A na co člověk tedy jednou přijde? Že všechno, co s ním není v souladu, se ho netýká a nemělo by to v jeho realitě pokud možno ani existovat = pro něj to neexistuje. Samozřejmě, že nemá strkat hlavu do písku ani předstírat, že něco neexistuje, ale PRO NĚJ to neexistuje = PRO NĚJ OSOBNĚ to neexistuje = tzn. člověk ví, co se kolem něj děje a umí se podle toho zařídit, ale jakmile ta událost skončí, tak na ní nevzpomíná, nemá z toho žádná traumata ani špatné emoce (jak ve chvíli, kdy se to děje, tak ani poté, co to skončilo). Samozřejmě u nějakých vážných věcí to nejde, např. nic necítit, tak tam si člověk nejdřív musí svá traumata zpracovat. Ale u takových "běžných" věcí, jako kdo komu rozbil bábovičku..to by člověk neměl řešit a energii a pozornost dát spíš do toho, co on chce / co je s ním v souladu. Špatné věci je nejlepší zpracovat (pokud vzniklo trauma) a zapomenout = neztotožňovat se s nimi a nebrat si je s sebou jako "část svojí osobnosti", která by byla jiná, kdyby tohle nezažila.. Asi vám to bude připadat jako divný názor, ale já nevidím důvod, proč se nechat ovlivňovat něčím, co jsem si sama nevybrala. A to i ve chvíli, kdy mě to udělá třeba "silnější" (že jsem to překonala) - to je podle mě past, protože něco jsem za to špatné dostala "pocit síly nebo spíš větší zkostnatělost?" (síla je totiž něco jiného než to, co "získáme" po špatných zážitcích - vnitřní síla tam už buď je a vždy byla a nebo ne), ale něco jsme "výměnou" ztratili a to bylo "sjednocení" (se sebou samým). Špatné zážitky mohou někdy po jejich překonání přinést pocit většího sjednocení sám se sebou a to proto, že špatný zážitek člověka nejdříve "rozhodí" a když se mu ho podaří překonat, tak se člověk opět sám se sebou sjednotí (tedy něco měl, nachvíli to ztratí a pak to zase najde = tak z toho má radost = pocit*).
Příklad: Jdu lesem a zakopnu o pařez, což způsobí, že mi vypadly z kapsy klíče. Byla jsem v pohodě, ale o kus cesty dál zjistím, že nemám klíče. To mě vyděsí a začnu je hledat, už se začíná stmívat.. Nakonec klíče u pařezu, kde jsem zakopla, najdu - a mám radost, uleví se mi. Stojí mi tento pocit radosti za to, abych CHTĚLA i zítra ztratit klíče a znovu je hledat? Nyní už si klíčů vážím víc, poté, co jsem je málem ztratila.. Řekla bych proto, že to byl "DOBRÝ" zážitek, tedy, že je dobře, že se to stalo? NE!! Kdybych klíče neztratila tak mám pohodovou procházku bez nervů a nevím, proč bych si měla něčeho, co je se mnou v souladu, vážit. Takovéto "vážení si věcí" = strach! Já už vím, že o to mohu přijít, a tak si toho vážím = neustále se podvědomě bojím, že to jednou skončí (=že už to pak nebudu mít). To, o čem je ale tento článek "sjednocení" je to, že se sjednotím s tím, co je jakoby mojí součástí = NIKDY O TO NEPŘIJDU (např. když milované zvíře věkem zemře, tak je u mě stále jeho "duch" nebo na mě někde ve vyšší dimenzi čeká nebo se reinkarnuje do mého příštího domácího mazlíčka..). Tím myslím opravdu jen ta zvířata, která vznikla z mojí duše.. Nemyslím tím všechna zvířata, byť i ostatní zvířata jsou konstruktivní a některá i hodně roztomilá. Není to tedy o tom, někoho/něco "vlastnit" (to sjednocení). (Vlastnit totiž můžeme pouze to, co není naší součástí.. A o tomto tento článek není! +To, co je naší součástí, jí vždy bylo, je i bude = pouze jsme to na čas ztratili/zahalilo se to a tento článek je to tom, jak to zase zpátky najít.)

Pokud bych si měla "vážit sama sebe", tak se musím sama od sebe neprve "oddělit" na pozorovatele, který pozoruje "sebe" a na tu část, kterou "pozoruje" / které si váží. Proto vážit si toho, s čím jsem v souladu / co je mojí součástí, je nesmysl = nejde to. Stejně tak nejde i nevážit si něčeho, co je mojí součástí. A nejde mít "sám se sebou" vztah. Respektive všechny tyto věci jdou, ALE člověk se tak "oddělí" = není sjednocen! Já i v jiných článcích můžu psát o tom, jak sám sebe pozorovat, mít se rád atd. To jsou všechno "mentální cvičení" pro určitou úroveň vývoje / pro určitý účel. Když má někdo např. nějaké trauma, tak je dobré to dělat. Když se chce ale dojít do Zdroje, tak jakmile už nejsou traumata (=už jsou vyléčená), už se toto pak dělat nemá. Proto já proti těmto věcem jako je sebeláska nic nemám a myslím si, že jsou dobré, ale v tomto článku píšu řekněme "dopředu" o tom, co máte dělat pak, když už jste se vyléčili a chcete se dostat do Zdroje.

No a nakonec poslední důležitá věc: maličkosti/malé věci dělejte podle sebe, protože realita se někdy chová tak, že vám např. v restauraci donesou omylem jiný čaj, než jste si objednali (a který vám nechutná). Je to řekněme "energie, která se k vám blíží" (=nesouladná). Když se ozvete a požádáte o výměnu čaje, tak tuto energii "odprejsknete" už v zárodku a dál už vás prudit nebude. Ale když si řeknete "vždyť je to jenom čaj, tak se překonám a vypiju ho i když mi nechutná a není to podle mě, všechno se netočí kolem mě / všechno nemusí být podle mě / nebudu tak sobecká, vždyť ten čísník je utahaný", tak se tato nesouladná energie ve vašem životě "zvětšuje", takže pak se objeví v podobě nějaké větší/důležitější věci a roste až do té doby, než řeknete "dost".
Když malým věcem, které můžete ovlivnit, věnujete pozornost a "snažíte se" ovlivňovat to, co můžete (=děláte maximum), tak naopak postupně můžete ovlivňovat stále větší a větší věci. Čím víc věcí ve vašem životě můžete ovlivnit, tím víc souladných věcí přichází do života.. Až jednou těch souladných situací/lidí/zvířat/rostlin/věcí/a tak podobně bude hodně, tak ve vašem okolí bude více a více (zlaté) energie, až se realita stane trochu lehčí/prozářenější/vibrující vyššími vibracemi a dimenzemi = až se nakonec dostanete do Zdroje (může to trvat i několik životů..to jen, abyste měli realistická očekávání). Nejméně času zabere trénovat toto ve snu, protože tam se věci dějí rychleji než v realitě a během jednoho snu se člověk může dostat do Zdroje či alespoň do vyšších dimenzí. Ve snu se dá dobře natrénovat, jak na to.


* Pocity jsou většinou dobré, když se sjednocujeme sami se sebou - a existuje taková "past". Jsme sami se sebou sjednocení, něco nás rozhodí a posune tedy "dolů". My se zase vyšplháme nahoru a máme při tom dobrý pocit, protože každé "sjednocení" = dobré pocity. A někteří lidé tedy "vítají" události/věci ve svém životě, které s nimi nejsou v souladu nebo které je sráží dolů jenom proto, aby mohli tyto "euforické" pocity zažívat zas a znovu.. Protože se zasekli na určité úrovni vývoje a dobré pocity by jim dalo jen posunutí se vpřed a to oni neumí nebo neví, jak na to, tak jdou nachvíli dobrovolně trochu dolů, pak se vyšvihnou a mají dobrý pocit, a dělají to stále dokola. To znají někdy lidé i ve vztazích, že když se s někým nějakou dobu nevidí, tak pak mají při setkání lepší pocity než když jsou spolu každý den.. A tak se rozhodnou vidět se např. 1x týdně/měsíčně/ročně (jenom kvůli získaným pocitům se tak rozhodnou). Není to špatné rozhodnutí, ale pokud by ten člověk s nimi byl v souladu = součástí jejich duše, tak by ho neměli "dost" při jakkoli častém kontaktu. Jenže součástí duše je pouze twin flame = jeden člověk ve vesmíru, takže nemůžeme čekat, že hodně lidí bude v tak velkém souladu (a proto není špatné rozhodnutí vidět se s někým občas). Spřízněných duší v lidské podobě může mít každý např. 5-10 (za život), a tam už to souznění je docela velké, takže se také mohou vidět častěji a nelezou si na nervy (většinou - každý má totiž jiné povahové vlastnosti - někdo je introvert a potřebuje být často sám, ať už nějaké spřízněné duše kolem sebe má nebo ne). I u twin flame/spřízněné duše se ale lidé mohou rozhodnout vidět se méně často, protože i když si nelezou na nervy při častém kontaktu, tak pokud se neposouvají společně vpřed, tak dobré pocity jim dá jedině shledání se po kratší odluce, a tak to někdy také takto dělají (rozdělí se a pak se zase sejdou). Dobré pocity (ač indikují sjednocení = posun vpřed) jsou průvodci na cestě, ale nejsou cílem cesty. Kdo si z pocitů udělal cíl, chytil se do této pasti.