přesně
Nejlepší je, když si někdo myslí, že bych ho odmítla (i když jsem s ním v pohodě), a tak raději nic neudělá a zkusí to až na holku, která má nadváhu, nemá moc nápadníků (=pro něj konkurence) nebo v ní vidí jinou (vnějšími okolnostmi, nikoli jejím nitrem a tím co ona chce) "jistotu" a na tu se odváží a ta ho pak odmítne! (a já bych ho třeba neodmítla, ale když nezkusil, nikdy to nezjistí)
Bohužel to na mě zkoušelo vždycky dost kluků, kteří se mi nelíbili (u těch naopak nevím, kde brali to sebevědomí), takže jsem musela odmítat často (ostatní to ale nevěděli, takže se o mně neříkalo, že každého odmítám nebo tak něco, v tomto problém nebyl). "Problém" byl v tom, že já hodnotím kluky podle svých kritérií, která jsou jiná než je běžné, takže většinou si kluk řekl "nejsem bohatý / nemám svaly / nemám jí co nabídnout" (nebo tak něco..dle aktuální "módy" co zrovna běžně holky od kluků chtěly) místo aby se mě zeptal, jak ho vidím a co já chci (=nebral mě jako individualitu, která by mohla chtít něco jiného než je běžné nebo než to, co mu říkají předsudky v jeho hlavě).



Někdo říká, že za svoje štěstí je zodpovědný každý sám a partner by na vaší náladu neměl mít (žádný) vliv, s čímž nesouhlasím, protože když vám partner fyzicky nebo psychicky ublíží, tak to na vás bude mít vliv (nedá se tomu zabránit, aby to na vás vliv nemělo..když vám dá někdo facku, tak tvář zčervená a této reakci se nedá vyhnout, stejně jako se nejde vyhnout určitým emocionálním reakcím). Na druhou stranu ale existují špatné emoce/problémy, se kterými mi partner nepomůže, i kdyby se sebevíc snažil. To jsou osobní zátěže, programy, traumata, které s partnerem nemají nic společného (=za které partner nemůže), takže u těchto věcí je pravda, že jedinou možností je, aby si je řešil každý sám za sebe (může se svěřit partnerovi třeba jak to jde nebo si o tom, co řeší, popovídat, ale to člověku moc neulehčí/neuleví od jeho problémů).
Takže v tomto případě musíme rozlišovat, za co může vzájemná výměna energie = vztah a co je vaše osobní věc. Ve videu říká, že člověk, který má k okolí vyvinuté zdravé pouto, umí přijít za partnerem a ukázat mu emoce nebo chtít utěšit když se cítí špatně, ale nedělá to pořád, protože se umí utěšit/řešit si svoje problémy i sám. Tzn. to, že jde někdo v těžké chvíli za blízkým člověkem neznamená, že z něj chce vysávat energii, pokud to nedělá často a pokud svoje problémy aktivně řeší (a jen si pořád donekonečna nestěžuje). Nemám moc ráda "duchovno", protože lidé ohledně těchto témat hlásají hodně bludů.
Setkala jsem se s lidmi, kteří si myslí, že je dobré se v těžkých chvílích na sílu usmívat a "oblbnout" tak mozek, aby začal produkovat lepší emoce. Někteří lidé potlačují např. depresi (snaží se soustředit na něco pěkného nebo dělají jinou techniku). Takové lidi nemám moc ráda, ale pokud jim to vyhovuje a chtějí to dělat, tak každý se rozhoduje především o sobě. Já to dělat nebudu, ale nikomu jinému nemůžu rozkazovat, co by měl nebo neměl dělat. Setkala jsem se ale s někým, kdo otevřeně dával najevo špatné emoce (např. vztek nebo depresi) a to se mi dost líbilo. Sama to totiž neumím (i když to nechci potlačovat, tak můj obranný mechanismus je tak někdy nastavený a nejde vůlí zrušit..nedělám ale to, že bych schválně depresi potlačovala nebo se snažila usmívat atd, pouze před lidma jdou pocity samy automaticky do pozadí). No takže jsem byla ráda, že jsem potkala někoho, kdo špatné emoce vůbec nepotlačuje a že mu to jde bez ohledu na to, jestli kolem sebe má nebo nemá lidi, upřímně prožívat. Jenže když jsem ho/jí znala déle, tak jsem zjistila, že on/ona své problémy neřeší a ani nechce řešit, a že se v té depresi naopak vyžívá a žije takovým stylem, aby jí měl/a co největší a pokud možno trvalou - takže toto je samozřejmě taky špatně. Nehledáme "zlatý střed", hledáme přiznání si reality+reálných pocitů, pocity neovládat a prožít je, pak problém reálně řešit, aby byly pocity zase upřímně dobré (tzn. nerochnit se v depresi, ale aktivně jednat k vyřešení problémů = k upřímnému získání dobrých pocitů; i když to může být těžké, pořád je to lepší než předstírání nebo používání vůle k měnění pocitů - tedy někdy bohužel v tomto světě musíme vůlí pocity měnit proto, že ostatní lidé "nehrají fér" a uvalují na nás problémy, které si tím, že se pocitově nepodvolíme jejich realitě, od nich nepřevezmeme - ale to je pouze obranný mechanismus/reakce na zlo, kterou používáme pouze v případě potřeby/nutnosti/z donucení a nikoli běžně..). Také na věcech z těchto videí sama pracuju (tzn. neumím to tak, jak bych chtěla), protože mám před ostatními lidmi blok co se týče prožívání špatných pocitů, ale já si narozdíl od ostatních nemůžu svobodně vybrat, protože to je automatická reakce, kterou nemůžu ovlivnit, ale jelikož všechno jde, tak se mi to snad podaří časem přeučit.



Občas mě napadlo, že když se ke mně chovalo (nezávisle na sobě) víc lidí špatně, tak něco ve mně je k tomu muselo přimět / vyvolat to v nich a jeden člověk mi to dokonce řekl, že to v něm vyvolávám (díky tomu, že jsem slabší nebo se ho bojím nebo od něj mám dobré/špatné očekávání = on dokonce řekl obojí! Nejdřív že se chová zle kvůli mému dobrému očekávání a pak když jsem od něj tedy čekala jen to nejhorší tak prý kvůli tomu, že od něj očekávám něco špatného se tak chová..). Tak jsem si na něj postěžovala někomu silnějšímu (když mu vadila slabost) a najednou jeho vymyšlené "nutkání, které v něm vyvolávám" naprosto zmizelo, když mu hrozilo, že ho někdo např. zmlátí. Takže jsem zjistila, že zde (nezávisle na sobě) žije víc zlých lidí, a proto se člověk může za život setkat s vícero různými lidmi, kteří se k němu chovají zle (=narazit na zlého člověka nemusí být tak výjimečné, jak si někteří lidé možná myslí). Jiní lidé si zase myslí, že "co vyzařuješ, to dostáváš" a že si člověk zlé lidi do života "přitáhl", ale neuvědomují si, že empati (kteří jasně neukazují svoje hranice) přitahují narcisty, i když jsou hodní, vyzařují dobré vibrace a nezaslouží si to. Co mě překvapilo byla ale sonda do mého podvědomí s cílem zneužít toho, že mě občas napadlo, jestli nevyzařuju něco, co by v lidech mohlo zlo vyvolat, proti mně = že mi někdo začne vykládat o tom, že já v lidech vyvolávám zlé chování, protože jsem měla tu slabost, že bych na tuto lež možná mohla skočit, to by mě fakt nenapadlo. Setkala jsem se ale i s kluky, kteří využívali holky, ale mě jako jediné nechtěli ublížit (i když by mohli nebo i když bych si to nechala líbit), protože jsem jim připadala hodná. Takže není pravda, že bych v každém vyvolávala to špatné, ale je pravda, že díky tomu, že na mě nefungují manipulace ani se neřídím podle druhých lidí, začnou mít manipulanti (a bioroboti) při kontaktu se mnou většinou špatné emoce (ne každý je na mě ale ventiluje, někdo si je nechává pro sebe). Občas ale potkám biorobota, který mi sice např. říká, že bych měla dělat to, co ostatní, ale když si ho nevšímám, tak u něj žádná špatná emoce nevznikne (je mu to jedno a biorobotí si dál s někým jiným). Ze své zkušenosti vím, že ostatní lidé ve mě nic nevyvolávají (to, jak se chovám, je čistě můj charakter, i když je fakt, že u některých lidí mám větší motivaci jim něco předat když vidím zájem apod. než u jiných). Jen párkrát v životě ve mně někdo něco "vyvolal". Např. jednou jsem někomu dala peníze (nemyslela jsem si, že mě kvůli tomu bude mít rád, dělala jsem to kvůli svému experimentu ohledně úplně jiné věci). Nebyla to nějak velká částka, ale nečekala jsem, že ten člověk ty peníze použije na zlo, což ve mě vyvolalo vztek (já v té době ještě nevěděla, jak to s tím, na co ty peníze použil, je, takže to byl vztek jakoby bez příčiny, ale nemohla jsem si pomoct - po čase jsem ale na internetu zjistila, že byl opodstatněný, protože to bylo zlo). Když někdo dělá něco zlého, tak ve vás může "vyvolat" oprávněnou reakci. To je ale jediná možnost, kdy ve vás druhý něco "na sílu vyvolá" (když je zlý). Pokud ve vás někdo vyvolává např. vztek nebo nenávist i když je dobrý (nebo bez příčiny), tak je chyba ve vás (máte něco nevyřešeného v sobě).
Nikdo se tedy nemusí bát, že má na druhého člověka až takový vliv, že by změnil jeho charakter. Musíme se na druhé dívat realisticky, takže pokud se k nám někdo chová zle, je to jeho "vizitka" (pokud mám dobré záměry, nejsem zlá a nic zlého nedělám), ne naše. Někteří lidé totiž raději vezmou vinu na sebe než aby "přišli o" partnera (pokud uznám, že je partner zlý, pravděpodobně se s ním rozejdu..takže jediná možnost jak se vyhnout rozchodu, je si to nepřiznat a namlouvat si, že to já v něm určitě musím zlo vyvolávat, protože on je přeci dobrý..).



Vždycky jsem si říkala, že tento styl mám, ale já jsem naopak ráda o samotě.. Protože ostatní lidé mají v mysli blbosti, které vnímám (např. některé věci, o kterých jsem psala výše), takže zahlcují mojí mysl a musím jim blbosti opakovaně vyvracet (což je naštve, pak si totiž myslí, že jim říkám, co mají dělat, což je jen další blbost = já pouze nechci, aby mě svými špatnými názory oběžovali/zatěžovali..ať si je nechají pro sebe a nebude problém = ať si spolu se svými nesmysly žijí sami). Když lidem ukážu emoce, tak mě začnou opět zavalovat jinými nesmysly (=reagují, ale zlem), takže už mám vyvinutou automatickou obranu komunikovat pouze logicky a necítit žádné emoce, když je kolem někdo jiný. Bohužel díky tomu, že mi jde sama od sebe telepatie, tak vnímám blbosti v mysli druhých i když mi je přímo neřeknou (ale vždycky je dají nějak najevo, jinak bych je nevnímala). Například jeden kluk mě balil, ale pak si to kvůli jedné věci (vs. jeho rozum) rozmyslel a když jsem se ho ptala, tak mi řekl, že se k sobě nehodíme. Já měla silný pocit, že si myslí, že jsem mimo jeho ligu (a proto by to mezi námi dlouhodobě nevyšlo, tak raději nic nechce než aby pak zažil zklamání). Ten pocit ale nebyl můj (protože já jsem to takto vůbec neviděla). Jelikož beru komunikaci (=to, co mi někdo řekne) jako pravdu, tak jsem si řekla, že nemůžu věřit nějakým svým vybájeným výmyslům oproti realitě (i kdyby lhal a já odhalila pravdu, tak je to jeho věc, nemůžu mu násilím nutit něco, o čem si myslím, že to je "jeho pravda", když on sám tvrdí něco jiného). No ale po delší době, kdy mě několikrát odmítnul, jsem si řekla, že pro mě není dobrý (z toho důvodu, že o mě nemá zájem) a že si najdu někoho lepšího, tak jsem mu toto řekla a on mi ukázal, že tenkrát když říkal, že se k sobě nehodíme, tak si v duchu myslel přesně to, co jsem "cítila", tzn. že na mě nemá a opustila bych ho kvůli někomu lepšímu, což se nakonec podle něj i vyplnilo, ale vyplnilo se to pouze proto, že si to sám způsobil..teď už nezjistíme, jestli by to dopadlo stejně, i kdyby ve své hlavě ten předsudek neměl, protože už o něj nemám zájem). Vždycky mě ale zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby druhý člověk byl normální - jestli by se ukázal nějaký můj problém a nebo by to dopadlo dobře? To jsem zatím neměla možnost ani zjistit (takže si buď podvědomě vybírám lidi, kteří mě zklamou, aby nebyly vidět problémy na mé straně a nebo žádné problémy nemám, akorát je lidí s problémy hodně, takže jsem ještě nenarazila na nikoho zdravého). Pravděpodobnější bude asi první možnost, i když je pravda, že nějaké trauma z dětství má skoro každý (takže skoro nikdo není ve směru připoutanosti ve vztazích zdravý).



Pouze takové kluky jsem měla a jelikož jsem zjistila, že toto mi silně nevyhovuje, tak se chovám stejně jako oni "když přijdeš, možná tě budu chtít a možná to mezi námi vyjde, ale když nebudeš aktivní, tak nic nezískáš, protože já si vybírám pouze z aktivních kluků a ostatní beru jako že o mě nemají zájem, tedy je vůbec jako potenciální partnery nevnímám, dokud se neprojeví" (což je na holku normální chování) a hned jsem přestala mít problém s tímto typem kluků, protože takový typ pouze čeká na aktivitu od holky s tím, že on se "podvolí" a sám aktivně nic nedělá (takže při tomto přístupu vám tento typ kluků ze života zmizí - bylo to jednoduché se od nich "osvobodit"). Zároveň ale můžete (pokud se vám chce) někdy udělat krok ke klukovi, protože tento typ kluka na to bude reagovat tak, že mu bude projevení zájmu připadat tak, že se na něj lepíte, tak začne "utíkat", což je opět dobře, protože i svojí aktivitou jste se tohoto typu kluka zbavily. Sice je trochu smutné, že někdy vás měl nějaký kluk doopravdy rád, jenom je tu ta "smůla" že má nějaké trauma, díky kterému se chová takto, ale to si právě musí vyřešit a teprve pak si hledat holku (do té doby, než si to pořeší, by ani s nikým nic mít neměl). Takže mi to může být líto (že to mezi námi nevyšlo), ale pořád lepší odpuzovat tento typ kluků než se ve vztahu trápit (jakoby nedostatkem zájmu/aktivity od partnera nebo tím, že nevím, na čem jsem/co ke mně cítí a podobné). Ukázat, že tu jste pro osobu, která má ve vztazích tento styl, můžete (že si nemusí řešit své problémy pouze sama, že se může svěřit a že vás tím nadměrně nezatíží/neodpudí). Sice jsem u jiného videa psala, že jsem ráda sama, protože mě lidé zatěžují svými nesmysly, které mají v hlavě, ale je něco jiného, když vás někdo preventivně odmítne (jako jsem psala výše), což na vás má dopad a může to ublížit - než kdyby se svěřil, že si myslí, že byste ho opustili kvůli někomu lepšímu jako to udělala jeho bývalka, takže mu můžete říct, jak to vidíte a to vás nezatíží, protože se problém reálně řeší. Když se neřešil, tak i když ten člověk nic neřekl (takže pro okolí to vypadalo v pořádku, že on energii odebírat nemohl, když s druhým člověkem ani nemluvil), zatížil mě svými nesmysly. Ale když se někdo svěří a zajímá se o to, jak to vidím (aneb bere můj názor minimálně rovnocenný jeho nesmyslům..i když by ho měl brát na výš než svojí rozmovou zátěž), tak mě to nezatíží, nezraní mě to a energii mi to neodebírá. Proč by měl brát můj názor výš než svoje nesmysly? Když si představím, že potkám úžasného kluka a myslím si, že na něj nemám. On se mnou chce chodit..tak se mu přeci se svými obavami svěřím, a pokud mi řekne, že mu připdám dost dobrá, tak jeho slovům opět VĚŘÍM (nebo se snažím věřit). Protože jenom on mi může říct, co si myslí/co cítí a já to nevím lépe než on sám, tak mi nezbývá, než mu věřit. Pokud by lhal nebo by sám sebe neznal, tak se to časem ukáže, ale pro mě je pořád lepší věřit druhému co mi říká (a pak se zklamat), než věřit nějakému svému předsudku o něm (víc než jeho vyjádření), odmítnout ho a nikdy nezjistit, jestli by to mezi námi vyšlo, kdybych předsudky neměla (s tím bych nemohla žít). Když to s někým zkusím a pak zjistím, že máme rozdílnou povahu a rozejdeme se, tak mi to nevadí, protože jsme to alespoň zkusili (pokud to stálo za zkoušku = pokud tam byly oboustranné city). I pokud bych měla předsudek, on by mi řekl, že se nemusím bát, a pak by se ten předsudek vyplnil a my se rozešli, tak je to pro mě pořád lepší, než to nezkusit a nikdy nezjistit, jestli by to náhodou nevyšlo. Jo, pokud mám předsudek (např. že je příliš na holky) a on mi ho, když mu svou obavu sdělím, potvrdí (že to tak je, že vždy holky podvádí a nemůže si pomoct), tak to nemá cenu vztah začínat. Ale pokud má ten druhý dobrou vůli a jsou tam oboustranné city, tak vztah zkusím, protože by pro mě bylo mnohem horší žít s pocitem, že nikdy nebudu vědět, jestli to byl/nebyl ten pravý, protože jsem ho "preventivně odmítla" (a to pouze ze strachu). Tento typ vyhýbavého stylu připoutanosti ve vztazích má asi velké trauma, když mu to za to stojí (že to ani nezkusí = nikdy pravdu nezjistí). Samozřejmě mi nejdřív tento styl vadil, protože i když já bych to zkusila, abychom viděli, on odmítal/neukazoval city, takže vlastně to rozhodnutí jakoby udělal i za mě. Dnes si řeknu "další debil" a jdu dál (vůbec ho neřeším), protože to není tak, že by udělal rozhodnutí i za mě a já to díky němu nezjistím, jestli by to fungovalo nebo ne (když tam jsou oboustranné city), nýbrž to je tak, že já nechci kluky s tímto typem připoutanosti, takže jsme v souladu. Už to, že má tento "styl" totiž znamená, že by to nefungovalo (takže neudělal rozhodnutí za mě s tím, že nemám možnost to zjistit; nýbrž to je tak, že už pouze tím, že udělal toto rozhodnutí, se to..že by to nefungovalo..zjistilo). Kluci (údajně) kvůli nevyhovujícímu stylu připoutanosti holky odmítají, což mi vadilo, tak jsem je kvůli podobné věci také začala odmítat a nyní tedy jsme vyrovnaní (=je to spravedlivé).
Proč jsem se začala chovat podobně jako tento typ připoutanosti je hlavní důvod ten, že o sobě jsem díky těmto videím zjistila, že jsem asi nejvíc typ "disorganized attachment" a nikdy jsem takového kluka neměla (ono by to ani nefungovalo, že bych si já říkala "asi v něm vyvolávám to a to" a on by mi říkal "asi v tobě vyvolávám to a to" = protože vyvolávat může jeden v druhém, ale oba vzájemně ne, protože vztah trvá čas, takže nejdřív bych vyvolávala já v něm 1 a on ve mně 2, jenže když bych v sobě měla 2 tak bych to v něm "musela" vyvolat, takže on by měl 2 a ve mně by zase údajně vyvolal 1 když ji měl v sobě = tohle by nefungovalo). Proto se stejné typy ODPUZUJÍ (či jsou k sobě lhostejné, ale nepřitahují se). I tento "avoidant attachment" nemohou mít oba, protože by nikdo nikdy nechtěl udělat první krok = a tím pádem by žádný vztah nebyl.. Takže z toho důvodu se chovám jako tento typ, protože díky tomu nejsem s tímto typem připoutanosti kompatibilní.



Takto si myslím, že se se mnou někdy lidé cítí, i když se to nezakládá na realitě (já totiž sice při určitých okolnostech doopravdy lidi odmítnu jako zlé nebo nekompatibilní, ale pouze když je k tomu VÁŽNÝ DŮVOD). A někdy se lidé bojí, že když udělali nějakou malou chybu nebo dělali něco špatně, tak že mi ublížili (i když to není pravda). Vážný důvod je například čisté zlo a nebo že by se ten člověk ve svobodě (když by tu nebyl tento systém) se mnou nebavil / nechtěl bavit = jeho svobodná vůle. Všechno ostatní mi je jedno a nebo to pro mě není vážným důvodem k tomu, abych se s někým, s kým se bavit chci, přestala bavit. Jó někdo, s kým se bavit nechci (např. očkovaní lidi, pokud jim tedy i po očkování nezůstalo jejich původní já), ten i kdyby dělal všechno dobře, upřímně nebudu mít zájem se s ním bavit (to je zase moje svobodná vůle). Ale u koho ten zájem mám, ten musí být buď doopravdy zlý a nebo že on se se mnou ze svobodné vůle ve svobodném světě nebaví, jinak nemám důvod ho začít odmítat. Problém je v tom, že "vyhýbavý styl připoutanosti" se pro mě rovná tomu, že ve svobodném světě se ten člověk asi nemá zájem se mnou bavit (protože to tak vypadá - ale dokud systém neskončí, nelze to u nikoho předvídat, takže to se bude řešit pak).



Toto do určité míry také dělám, že dokud mě někdo nikdy nijak nezklamal, tak mu neříkám, že s ním v něčem nesouhlasím, ale jakmile mě zklame (a to může být i jen že s nějakým jeho názorem vážněji nesouhlasím), tak mu všechno, s čím jsem doposud nesouhlasila a nechávala jsem si to pro sebe, řeknu najednou (takže to vypadá, že s ním najednou nesouhlasím téměř v ničem, ale když všechen minulý nesouhlas postupně řeknu, tak pak už říkám rovnou kdy s něčím souhlasím a kdy ne). Toto se může stát ale jen u lidí, se kterými ve většině věcí souhlasím, protože když s někým převážně nesouhlasím, tak už to je to "zklamání", které vyvolá říkání pravdy na všechny jeho názory i za cenu zničení souznění ve vztahu. Že bych se ale přetvařovala že mám ráda nějaké jídlo, které ráda nemám, tak to ne (já pouze přimhouřím oči a přejdu nějaký jeho názor, který je podle mě špatně..pokud to není nic důležitého; abych zbytečnou výměnou názorů o nedůležité věci nenarušila souznění - jakmile o tu výhodu někdo přijde, tak pak dávám najevo jakkoli malý nesouhlas, ale když s většinou věcí s ním stále souhlasím, tak to není jako ve videu, že bych najednou nesouhlasila v ničem = to v čem jsem dřív souhlasila, souhlasím i nadále). Podle mě je zbytečné na každý malý nesouhlas upozorňovat, protože to dělá více škody než užitku (druhý se může cítit kritizován a tím bude uzavřenější k vzájemné spolupráci), ale nebudu souznět s někým, kdo má vyhýbavý styl připoutanosti ve vztazích a nebo kdo tvrdí nějakou velkou blbost (takže dokud se to nezlepší, ke všemu, s čím bych mohla jen trochu nesouhlasit, se vyjadřuju, ale většinou toho není moc, protože tato "změna" se může stát jen u lidí, se kterými ve většině věcí souhlasím).