Jeden člověk mi stále dokola radí, ať chodím víc mezi lidi, že komunikace s lidmi je obohacující, tak pro něj/ní píšu tento článek, který vysvětluje můj pohled.


Když se někdo někoho ptá, proč se nebaví s lidmi nebo proč např. nemá partnera, tak i blbečkovi musí být snad jasné, že každý dělá to, CO JE PRO NĚJ NEJLEPŠÍ. Tedy kdyby pro něj bylo lepší se s limi bavit než nebavit (nebo mít partnera než ho nemít), tak by to tak logicky asi dělal. V případě partnera se o něj např. nikdo vhodný* neuchází nebo ještě ani nikoho vhodného* nepotkal. A to samé platí pro kamarády, známé nebo to, jak moc se člověk baví s lidmi. Samozřejmě hraje roli i introverze vs. extraverze, ale úplně nejvíc záleží na tom, co mu nějaká činnost dává (příp. bere), tak podle toho ji dělá/nedělá.
Chápu, že lidi jsou natolik hloupí, že si ani nejsou schopní uvědomit/domyslet, že když člověku cokoli něco dobrého přináší, tak to přeci sám od sebe dělá!
(takže pokud něco nedělá, má to pro něj víc nevýhod..než výhod)

(* "vhodný" jsem myslela tak, že splňuje to, o co mám zájem - tzn. když někdo hledá pravou lásku, tak se třeba ještě nikdy nezamiloval a nebo to nebylo opětované; když někdo chce sex na jednu noc, tak ho například nikdo v jeho okolí nepřitahuje apod.)
Vztah by měl sloužit člověku, takže když se s někým už necítí dobře a bylo by mu lépe single, podle mě by se měl rozejít (ale to je každého věc, jak chce žít). Proto by člověk neměl být s někým "vhodným" (z hlediska společnosti - např. podobný věk, společenská skupina, podobná úroveň vzhledu), jenom proto, aby si "odškrtl" kolonku vztah..
Nýbrž doopravdy "vhodným" = že se k sobě hodí (že si spolu rozumí a je jim spolu dobře) a jsou twin flame, tedy z opravdové lásky.

Nebo pokud se někdo ptá, proč dělám něco ve volném čase (koníček)..a proč nedělám to stejné co oni..tak je asi ani nenapadne, že by někoho mohlo bavit víc něco jiného (než to, co baví je). Tedy že lidé mají různé koníčky = aneb každého baví něco jiného.

No a když vidíte názorný příklad hlouposti, bavilo by vás povídat si často s dětmi ve školce? Určitě jsou roztomilé, ale asi byste si s nimi moc nerozuměli (z hlediska "vyspělosti").. Podobně to vnímám, když se mám bavit téměř s jakýmkoli člověkem, jako bych přišla do první třídy a probírali bychom spolu, že 1+1=2 (fakt velká zábava..). Toto je ale pouze špička ledovce, protože vysvětlení tohoto jevu (tzv. velké hlouposti) je jiné (než nízké IQ, i když to taky v mnoha případech hraje roli).

Odhalíme, že je za tím i něco víc: Co by dělal člověk, který má druhého rád? Když vidí, že chce být sám, a má ho rád, tak mu dopřeje tolik samoty, kolik daný jedinec chce. Pokud by byli jediní dva lidé na planetě, pak chápu, že by bylo vhodné udělat kompromis, protože ten, kdo je společenštější, by při velké samotě trpěl. Ale když je svět plný extravertů a lidí, kteří mají o samotě depresi, tak proč se nebaví (ti co potřebují společnost) mezi sebou? V případě, kdy máme svět plný lidí, kteří touží po společnosti, můžeme nechat pár introvertům tolik samoty, kolik potřebují (a my se mezitím můžeme jít bavit s jinými lidmi, protože lidí toužících po společnosti je všude plno). Nevzniká žádný problém.
Jenže lidi, kteří chtějí druhému uškodit, mu budou společnost lidí / nutnost společnosti vnucovat, ať už skrytým nebo otevřeným nátlakem (či pěnezi/přežitím). Budou se ho ptát, co je s ním špatně, a říkat mu, že by měl/neměl to či ono. Přitom u mě je příčinou, proč se nebavím s lidmi, to, že pokud mě nepodporují (v tom, co chci = např. dostatek samoty), tak mě nemají rádi - proč bych se měla bavit s někým, kdo mě nemá rád? A proč bych po něčem takovém měla toužit?

Může se stát, že se člověk chce bavit s konkrétním člověkem, takže mu je smutno, když je konkrétní dotyčný raději sám. V takovém případě mu to může říct a nebo přesměrovat pozornost tam (na takového člověka/lidi), kdo o to stojí/kdo to ocení. Dalším z důvodů, proč mě běžně komunikace nebaví, je to, že probíhá tak nějak podobně:
Jeden člověk řekne, že má partnera, ale ten se mu dostatečně nevěnuje (jak by chtěl). Druhý mu poradí, že by se měl naučit užívat si čas bez partnera. Tak se to ten první nauči a o partnera už tolik nestojí (protože si to, co chtěl po partnerovi/vztahu, dává sám), rozejdou se. Pak řekne, že je single (a má to rád), no a ten druhý mu tentokrát poradí, že by si měl najít partnera. Aneb ať už řekneš cokoli, druhý člověk OPONUJE. Jedno, jestli máš nebo nemáš pravdu, co říkáš (pravděpodobně tě ani nevnímá), ale vždycky by ses měl ZMĚNIT / UDĚLAT NĚCO JINAK apod. Jo pokud řekneš, že jsi se vším spokojený, tak ti asi nebude říkat, ať se rozejdeš, ale najde jinou věc, ve které by mohl radit/kecat do života/oponovat.
Nebo když někdo v pubertě chodí každý víkend na diskotéku, tak rodiče chtějí, aby zůstával častěji doma. Ale když někdo sedí doma, tak zase chtějí, ať se chodí bavit! Nic se nemá přehánět, takže se ho asi snaží dostat do nějakého ideálního "středu", jak by socializace asi tak podle nich měla probíhat. Ale mám zkušenost s tím, že cokoli řeknu nebo dělám, lidé mi v komunikaci pouze dokola oponují (radí, jak to udělat jinak a lépe nebo že bych měla dělat úplně něco jiného). Jelikož to je předvídatelné, stále dokola (pořád o tom samém), tak k čemu bych měla vést takovéto zbytečné rozhovory?

Mnoha lidem vadí mladá generace, která je neustále na mobilu. Mobil jim očividně dává dobré pocity (bohužel s dopaminem to je zrádné), takže si vybrali raději mobilní telefon než komunikaci s lidmi, protože ta je HORŠÍ (=žádné dobré pocity z ní nemají a pouze je ten, kdo jim neustále oponuje, prudí). Nějaká minimální míra oponování je potřebná pro rozvoj myšlení a procvičení schopnosti podívat se na věc z jiného úhlu pohledu - ale to, co při konverzaci lidé předvádí, je oponování za každou cenu (za každou cenu vyvést z rovnováhy).
Pokud by člověk, který tráví moc času na mobilu, mohl místo toho někomu pomoct, tak by to bylo špatně (že je tak často na mobilu). Ale pokud by se jeho okolí nezměnilo (jen by z něj při pokusu o podporující komunikaci vysávali energii), tak se zabavováním se na mobilu/čtením knih/hraním pc her/sledováním seriálů jenom vyhýbá destrukci = dělá to nejlepší, co v danou chvíli jde. A naopak většinou ten, komu vadí někdo, kdo si ho nevšímá, protože upřednostnil mobil, z něj chce vysávat energii a zlobí se, že nedostal příležitost. Jinak by mu to přeci nevadilo - za vším je záměr "proč".
Samozřejmě pokud si se mnou někdo domluví schůzku, a pak se celou dobu dívá do mobilu, tak to je neslušné a to každého urazí (protože místo přislíbené konverzace musí celou dobu koukat do zdi, pokud s sebou preventivně nenosí mobil s daty nebo knihu). A také ne vždy, když to někomu vadí (že někdo kouká často do mobilu místo aby se s ním bavil), mu chce vysávat energii (někdy naopak ten, kdo se kontaktu vyhýbá, to dělá proto, že ví, že to dotyčnému vadí = odebere mu tím energii). Tedy někdy odebírá energii mobilový maniak, ale většinou lidi mobil baví prostě víc, protože mezilidská komunikace je TOXICKÁ (a každý se přirozeně vyhýbá tomu, co mu škodí).

Další velká část běžné komunikace probíhá z hlediska postavení (tedy kdo bude "nad" / kdo vyhraje). Jedná se o povyšování se / shazování druhých, boj o moc, příp. závist (kdy se někdo ptá, co někdo má nebo nemá, aby se mohl porovnávat). Když lidé o něčem debatují, tak jim nejde o zjištění pravdy, nýbrž jde o to, kdo "vyhraje". Jakmile dojdou argumenty, nastupuje křik / zesměšnění protivníka. V dřívější době (např. 10 let zpět) jsem měla občas (výjimečně) nějaké mouchy v přesvědčeních / argumentaci (neuměla jsem to na 1000% obhájit). Díky tomu lidem šlo o význam toho, co říkám (o myšlenku)..ale pouze proto, že měli naději, že argumentační bitvu "vyhrajou". Už jsem se naučila vědět všechno tak, že mi nemůžou nic vytknout (protože když něco vím, můžu dokázat, jak jsem se k tomu dostala - a naopak když něco nevím, tak řeknu, že to je pouze teorie, moje domněnka, příp. že to vůbec nevím). Od té doby, co lidi zjistili, že mě debatou nad myšlenkami nijak nerozhodí, nevyvedou z míry, nezastihnou při chybě v argumentaci ani nemají šanci vyhrát - tak najednou je obsah textu/slov vůbec nezajímá, ale zajímá je např. motivace (proč co píšu/říkám nebo nějaké údaje o mně, např. jak jsem se v minulosti rozhodovala, proč jsem udělala/neudělala to či ono, příp. jaká je moje povaha). Krásně se mi ukázalo, že NIKDY nebylo motivací probrat myšlenky (ani dřív) a že naopak VŽDY šlo v konverzaci pouze o to, kdo "vyhraje". Proč bych měla ve volném čase bez finanční odměny absolvovat takové mezilidské interakce, opravdu netuším (co bych z toho jako měla mít).
Určitě je dobré se zamýšlet nad motivací a charakterem druhých. Ale přesto, když někdo něco řekne/napíše, tak přeci prozkoumám (i) obsah jeho sdělení!!

Dalším důvodem, proč se nechci bavit s lidmi, je kapitalistický systém. Jednak jsou všichni proti sobě (a "přátelství" / zařazení do skupin jsou pouze dočasně výhodná spojenectví, aby měl člověk ve více lidech větší šanci na výhru..a jsme opět u toho). Můj důvod je ale ještě trochu jiný - většina lidí tvrdí, že systém je v pořádku, takže oni souhlasí se systémem, který se mě (a i všechny ostatní lidi) snaží zabít (či minimálně neposkytuje spolupráci a bezpečí). Proč bych se měla bavit s někým, kdo je můj nepřítel?
Často se stává, že mají lidé nějaké vedlejší příjmy/podnikání, takže se snaží komunikovat s mnoha lidmi, aby jim pak "mezi řečí" doporučili/prodali nějaký svůj produkt. I když vyloženě neprodávají (a nezískají přímo žádné peníze), tak většina lidí vnucuje to, co je energeticky podporuje (aby od svého egregoru, na který jsou napojení, získali za další "ulovenou/přesvědčenou duši" bonusovou energii nebo příjemný/hezký pocit). Když se jim vyplatí propagovat/doporučovat/vnucovat to či ono, no tak využívají právě komunikaci k tomu, aby přesvědčili nebo hůře "udolali". Samozřejmě člověk přirozeně doporučí konstruktivní věci, ze kterých je nadšený, ale oni doporučují destrukci (např. vakcíny), aby získali od systému nějakou výhodu. Dá se většinou i zjistit, co z toho mají. S lidmi spadajícími do této kategorie se budu bavit pouze až bude základní příjem (pak možná ale oni už nebudou mít motivaci bavit se se mnou, když jejich motivací byl výdělek..).
A určitá část lidí sice nic nevnucuje, ale tvoří přátelství proto, aby měli vyšší šanci na přežití (takže nejsou autentičtí a když hrozba pomine, tak se s vámi bavit přestanou). To jsou např. spolužáci ve škole, kteří se bavili (aby měli o přestávce co dělat), ale jakmile škola v dospělosti skončila, tak už si na vás ani nevzpomenou. Nebo kolegové v práci jsou "velcí kamarádi" (to pouze vytvořili alianci, aby spolu lépe vzdorovali nepřízni) a pak když v práci jeden/oba skončí, tak už se nikdy neuvidí (zároveň ale po dobu zaměstnání tvrdili, že jsou velcí kamarádi). S takovými lidmi se bavím (kvůli přežití/výhodě tlupy), když mi to v daném prostředí k něčemu je.

No a poslední věcí, proč se lidi baví s druhými, jsou jejich destruktivní myšlenkové programy a obranné mechanismy psychiky. Když věříte lži, tak si musíte (nejlépe s druhými, kteří věří stejným nesmyslům) neustále dokazovat, že máte pravdu (a pak vám každý nesouhlasný názor strašně vadí, protože by mohl vaši lež rozbít - raději si ho ani nevyslechnete a nezapřemýšlíte nad ním, nýbrž ho rychle odsoudíte/zesměšníte). Ten, kdo má v hlavě destruktivní programy, je má potřebu šířit jako virus a "nakazit" co nejvíce lidí - proto se rád baví s mnoha lidmi, protože jim předává myšlenkové formy.
Myšlenková forma může být téměř cokoli, co vytvořil jiný člověk a při komunikaci se to na vás přenese. Například vnímáte odpor nebo touhu, která není vaše. Když přestanete přejímat pocity (=nepřijmete dárek a ten zůstane u odesílatele), tak se s vámi lidé tohoto typu nebudou chtít bavit, a problém bude vyřešen.
Takové lidi poznáte i podle toho, že jsou tak ponořeni do svého obrazu vidění světa, že nejsou schopni sebereflexe. Například když se s vámi chtějí bavit, tak "byste se měli více bavit s lidmi" = ano, to je ta myšlenková forma, kterou na vás vysílají (většina ji řekne nahlas, ale někdo se "pouze" snaží pomocí náznaků/manipulace zařídit, abyste vy sami na podobné myšlenky došli). Jenže když od nich nic nepřijmete, tak půjdou jinam (kde spíše uspějí), a najednou už nejste divní, že se nebavíte s mnoha lidmi - ale je to dobře, protože jste introvert! Jelikož je to pro vás přirozené, tak vám nechají "klid" (=jelikož oni se s vámi už dál bavit nechtějí, tak jste najednou klidně i ze dne na den "v pořádku"..když se nebavíte..zatímco ještě nedávno jste dle nich byli "asociálové"). To samé když má někdo moc, tak mu tito lidé poklonkují, ale pokud si myslí, že je "pod nimi" (a že by jim podpora pravdy zkazila reputaci), tak jste dezoláti/odpad společnosti.
Když jim vy na podobném principu začnete tvrdit nesmysly (abyste jim ukázali, jaké to je), tak jste ZLÍ. No prostě s takovýmto jedincem se nemá vůbec smysl nějak bavit, protože on má takovou převrácenou "logiku", podle které je vždy středem vesmíru.

Jak jedná většina lidí při jakékoli komunikaci? Uvažují nějak jako „Napsala jsem, že každý vidí, že to je blázen/že se přidala ke zlu/že ona má problém. A ona na to reagovala dlouhým textem nebo napsala reakci „bez obalu“ = myslím si, že v očích většiny potvrdila to, že je blázen/zlá!! A v dalších komentářích se ke mně přidali 3 lidé se souhlasným názorem, cítím se dobře, protože to potvzuje, že mám pravdu. Když bych nyní zkopírovala pasáž, která je podle mě „mimo“ a napsala bych proč + bych počkala na vysvětlující odpověď a komunikovala bych, tak se třeba ukáže, že nemám pravdu. A tak je pro mě výhodnější, když nenapíšu nic, protože tak budu vypadat jako ta hodná, která má vysoké vibrace i pravdu, takže logicky na komentáře s údajně nižšími vibracemi už nereaguji.“ Já nemám zájem bavit se s lidmi, kteří takto uvažují, takže mi to nevadí, když někdo můj text nečte nebo na pro něj nepříjemné otázky (které by mohly narušit jeho vidění světa/donutit se zamyslet) nedopovídá.
Je lehké napsat „je to blázen, to každý vidí“, ale těžší je zkopírovat pasáže, které se zdají neuvěřitelné/bláznivé a napsat k tomu PROČ (tím by odhalil/a sebe = jak přemýšlí, čemu věří..chápu). Nebo je snazší sehnat dalších 5-10 lidí, kteří potvrdí, že moje texty také nechápou = takže to má asi znamenat, že „většina“=stádo potvrdilo, že doopravdy nedávají smysl (co když jste ale jen sehnal/a dalších 5-10 lidí s IQ 80-90?). Těžší by bylo zkopírovat jednu mojí větu a pod ní napsat, jak tuto větu chápu a čemu případně nerozumím (a takto ukázat na „nesrozumitelné pasáže“). Pak bych to mohla vysvětlit a pokud bych viděla, že to je z pohledu člověka, který přemýšlí jiným způsobem, opravdu nesrozumitelné, mohla bych upravit svůj způsob psaní (aby to bylo srozumitelnější).

Když je někdo "proti vám", tak se můžete přetrhnout, ale vždy najde "chybu". Například někomu vadí dlouhé texty (že jim nerozumí nebo čtení zabere hodně času). Když se tedy člověk snaží text zkrátit, tak vynechá něco, co není tak podstatné. Dotyčný se toho však chytne, a začne si stěžovat, že toto nebylo dostatečně vysvětleno/upřesněno (obsahu zbytku textu si samozřejmě nevšímá). Přitom co je důvodem, proč píšu dlouhé texty? Protože pro každého debila, který by v budoucnu uvedl námitku, tyto námitky rovnou vyvrátím (aby se mě zbytečně neptal a neprotahoval diskuzi). Já totiž energeticky cítím, na co by se energetičtí upíři zeptali/co by v daném textu napadli, takže jsem se naučila psát tak, že nemají co napadnout (pak je díky tomu text samozřejmě delší než kdybych si jich nevšímala a psala bych jen o daném tématu). Mám však mnohokrát vyzkoušené, že to, co vnímám, že mi někdo vytkne, mi vždy pak někdo vytknul (když jsem se to rozhodla neřešit), a řešení jeho námitek mi zabralo MNOHEM více času (a hádek/vysvětlování), než když reakci na případné námitky zahrnu hned do prvotního textu.
To samé když se snažím někomu, kdo má rád kapitalismus, pomoct (např. tím, že mu řeknu o DS a že by bylo lepší proti nim spolupracovat než proti sobě kapitalisticky bojovat, protože tímto způsobem nás zabijí všechny). Dokud dávám tu energii a emoce (že mi na tom, co on udělá, záleží), tak biorobot zastávající kapitalismus vidí jenom to, že jsem nějaká zoufalá, takže asi slabá (a on se chce přidat na stranu vítěze = takže automaticky vybere druhou stranu než na které jsem já = tedy volí přidání se k/zastávání DS). Přitom mě třeba zrovna v danou chvíli nic moc nehrozí a jde mi vyloženě jen o něj.. (toto on asi není schopný vůbec nijak pobrat) Zatímco když někomu řeknu "Existuje DS, ale vyhledej si info sám, pokud chceš přežít, protože mně je jedno, co s tebou bude.", tak se MOŽNÁ začne nějak snažit. A pokud to dám do formy soutěže stylem "Já mám lepší vědomosti/věci, které mi pomůžou přežít, zatímco ty je nemáš a budeš se mít díky tomu hůř než já.", tak se VŽDY začne snažit..

Také když je někdo "proti vám", tak se komunikací snaží předat destruktivní energii, která vás ovlivní ke změně, která vám uškodí. A nebo na vše jakoby "spěchá" (to je manipulační taktika dostat člověka do pocitů nestíhání a stresu, protože pak dělá horší rozhodnutí - ze kterých ho může utlačovatel obvinit, a tím ho ještě víc rozhodit/či se nad ním začít povyšovat). S tímto jsem se kdysi setkávala hlavně od nadřízených v zaměstnání (když člověk v pohodě stíhal, tak mu dali víc práce než ostatním, aby také nestíhal a byl pod tlakem = aby mu systém tímto způsobem odebíral energii). Proto existují různé uzávěrky a nesmyslná nařízení, která se stále stupňují.. Samozřejmě někteří lidé nemají vnitřní motivaci a bez nátlaku nepracují (nebo mají vnitřní motivaci, ale dělali by svobodně něco jiného = konstruktivnějšího). Zde jsem dala pouze příklady lidí, kteří jsou skrytě/otevřeně "proti vám" a jaké nejčastější taktiky používají (ale jejich metody jsou mnohem rozmanitější*).
* Např. Jednomu klukovi (mužští) bioroboti v partě říkali, že by mě neměl chtít (že pro něj nejsem dost dobrá) - pak se ale ukázalo, že to říkali, protože mě oni sami chtěli sbalit. Nechci ovci, takže mi udělali dobrou službu, že mi ho odhalili (jaký je = že by se vzdal vztahu kvůli "většinovým" názorům v okolí). Zároveň ale ani tento kluk nebyl v pořádku, protože když si myslel, že mám vysoké sebevědomí, tak mě ponížil, abych se cítila horší a on na mě jakože měl. Zatímco když viděl jinou holku, která měla nízké sebevědomí, tak věděl, že když jí bude lichotit/povýší ji, udělá jí to radost (zatímco já jsem na lichotky byla zvyklá, takže u mě by tím chováním nějakou větší výhodu nezískal) a bude toho, kdo jí pomáhá zvýšit její nízké sebevědomí, chtít. Toto jsem bohužel odhalila naprosto správně (=vím jistě důvod, proč to či ono dělal), takže si to jen chybně nedomýšlím nebo tak něco. Takové chování není v pořádku proto, že místo aby zastával pravdu (byť jen svojí pravdu, protože vnímání krásy je subjektivní), říkal cokoli, co mu pomůže dosáhnout jím vytyčeného "cíle" (kterého chtěl s tím či oním člověkem dosáhnout - většinou se to lišilo; tzn. že tohoto konkrétního jedince "potřeboval" k jednomu cíli/záměru a od někoho jiného chtěl získat zas něco jiného..). Většina lidí takovou (snad až mistrovskou) úroveň manipulace nedokázala ani rozpoznat (a to včetně obětí, které mu téměř byly snad ještě i vděčné..). Mne fascinovalo pozorovat, že někdo zvládne manipulovat např. 5 lidí najednou, každého zvlášť.. No ale moc dlouho mě to nebavilo, protože ty taktiky se opakovaly, a nakonec stejně přišel smutek (protože bych radši prožívala upřímný vztah/přátelství, než sledovat manipulátora při práci..). Takže ani kontakt s chytrým toxickým člověkem mě nakonec nebavil (ale bavilo mě to déle než komunikace s hloupým biorobotem), protože inteligentní komunikace byla sice zajímavá=zábavná, ale předstíraný/falešný "vzájemný" vztah mi akorát ubližoval.


Občas, když mi na někom záleží, a vidím, že dělá něco špatně, tak mu samozřejmě také poradím (zatímco když mi na někom nezáleží, tak jsem "líná" mu něco vysvětlovat; nebo mi spíš ta debata/vynaložená energie za to nestojí). Tedy se mi už také stalo, že někteří lidé z toho samého důvodu nevyžádaně radili mně (a tam byl většinou ten problém, že nechápali celkový pohled, takže mi neradili dobře - vysvětlila jsem jim, proč něco dělám tak, jak to dělám, a že to tak je obecně/jen pro mě nejlepší, takže je rozhovor většinou obohatil, ale pro mě toto bývá ztráta času..někomu, kdo nechápe souvislosti, neustále něco zdlouhavě objasňovat). Ale dělám to, když vidím, že motivace je čistá (=chtějí pouze poradit, protože jim na mě záleží). To, o čem jsem psala výše (že chtějí za každou cenu oponovat), je ale něco jiného (=jiná motivace - založená např. na určení hierarchie ve skupině). A to mě právě nebaví (takovou motivaci moc nemám).




Já většinou dokážu při komunikaci/při kontaktu vnímat nesprávná (např. podvědomá) přesvědčení a další zátěž (i když to nahlas neřekne/nepřizná), kterou si druzí nosí ve svojí mysli. Ale přijde to ke mně samo (nesnažím se o to, protože to je pro mě pouze zatěžující/obtěžující "balast"). Toto mě také od interakcí odrazuje, i když se to dá odrazit tak, aby mi to nepříjemné nebylo (pak to je nepříjemné tomu, kdo si něco takového "pěstuje").


Skvělé video (kdybych do písmene přesně toto nezažila, asi ani neuvěřím..jedna věc je totiž slyšet vyprávění a jiná věc je toto zažívat):



Jedním vysvětlením (pro takové destrutktivní chování) jsou AI bioroboti (což jsou zároveň i enertetičtí upíři), ale i lidé mohou "spadnout"* do nižších vibrací:
(* nebo spíše trvale v destrukci pobývat a nikdy se z toho nevyhrabat)