Alkohol mi nechutnal, když jsem byla dítě, a naučila jsem se ho pít v pubertě "na sílu" proto, že ho pili všichni (a protože malé pivo bylo v hospodě levnější než voda). Tedy jsem si na něj zvykla a nikdy jsem pak už neuměla pořádně říct, jestli mi chutná a nebo nechutná, když jsem se ho prostě opakováním naučila pít a to, že mi nechutnal, jsem nějak přebila/zmírnila. Co se týče nějakého změněného stavu vědomí, který alkohol přináší (motání hlavy nebo opilost), tak není o co stát. A to nemluvím o kocovině. Jediné, v čem je alkohol dobrý je, že když má člověk nějakou velkou bolest (=trápení), tak když vypije alkohol, otupí mu to emoce a tu bolest pak už necítí, někdy je dokonce pak i veselý když se opije. Jediná výhoda tedy je v otupení emocí a i třeba nepříjemných tělesných pocitů např. zimy, jinak na něm nic přínosného nevidím. Stejně je ale lepší jít do tepla/zatopit si (když je zima), vybrečet se (když jsem smutná), než pít alkohol (ten by mohl být přínosný pouze, když není možnost jít do tepla/zahřát se či si zatopit).

Do hospody jsem chodila, abych nemusela být doma (s rodičem), a když jsem začala bydlet sama, tak moje potřeba "jít se bavit do společnosti" postupně uvadala. Chodila jsem tam pak spíš ze zvyku, ale alkohol jsem při vhodných příležitostech (např. v hospodě, když už jsem tam šla) normálně pila, jelikož jsem na to byla zvyklá. Pak jsem jednou pracovala jako gogo tanečnice, čehož bylo součástí "nápojová hosteska", což v překladu znamená, že když mě někdo pozval na drink a chvíli jsem si s ním povídala, tak jsem za to dostala (slušně) zaplaceno. Skoro vždy, když jsem něco dělala jako práci, se mi daná činnost/prostředí zhnusilo, a na této práci bylo zajímavé, že tam pracovaly převážně holky, které pily alkohol běžně hodně, ale skoro všechny se díky této práci staly abstinentkami. Protože když něco "musíš" dělat několikrát v týdnu (pít alkohol), což by ony dělaly takto často dobrovolně, najednou už nechceš, když nemůžeš říct "ne". (Tedy samozřejmě tam byla možnost, vzít si místo alkoholu nealko drink, který vypadal stejně, ale když si chtěl někdo vydělat hodně peněz, tak toto nemohl moc dělat, protože hodně peněz = 1 muž, který se holku snaží opít a koupí jí nápojů hodně za sebou a málokdo umí věrohodně zahrát silnou opilost, když je střízlivý.)

Takže v té práci se staly z alkoholiček či holek, které braly v minulosti drogy, abstinentky, aniž by se o to snažily (naopak tam šly, aby měly "párty" pořád). Já jsem tam šla kvůli tancování a od začátku jsem alkohol skoro vůbec nepila (a když už, tak nikdy ne tak, abych se opila), takže to vypadalo, že se mi alkohol jen tak nezhnusí, ale také se mi zhnusil díky této práci. Měla jsem dva oblíbené alkoholické nápoje (šampaňské a baileys), takže jsem pila jen tyto dva nápoje, a po čase jsem je nemohla ani cítit. A to jsem si dávala nealko jak to šlo, pila jsem tam max 2 dny v týdnu (většinou to ale bylo pouze 1x týdně) a max 3 nápoje za večer (tedy nikdy jsem se neopila, jelikož 3 panáky baileys nebo 0,6l šampaňského vypitého v průběhu 7 hodin, když do toho piju neustále vodu a cvičím, mě neopilo). Ale po čase se mi to i v tom menším množství "přepilo".

Jednoho dne jsem si řekla, že moje oblíbené alkoholické nápoje už mi nechutnají, pivo mi asi nikdy nechutnalo ale naučila jsem se ho pít, víno mi v dětství nechutnalo, takže mi ve skutečnosti nechutná (vždycky mi připadalo moc kyselé co se týče pálení žáhy), a že pít alkohol nechci, protože nemám ráda opilost, ani motání hlavy, a vlastně ani nemám ráda tu uměle vyvolanou dobrou náladu. Tak jsem ho přestala pít úplně a cítila jsem se pak líp, takže jsem u toho už zůstala. Ta práce mi v tomto rozhodnutí pomohla, ale hlavně mi pomohlo to, že jsem se v ničem neomezovala (pila jsem ty své nejoblíbenější nápoje bez omezování se a snažila jsem si je co nejvíce "užít" ..tím, že jsem si je chtěla užít, jsem zjistila, že na alkoholických nápojích není co si užít).

PS. zajímavé je, že díky této práci, se mi "zhnusily" mé oblíbené alkoholické nápoje, ale tancuju pořád ráda, takže mi asi práce (rutina) či donucování (povinnost jít někam, kam se mi zrovna nechce, třeba nemám zrovna náladu dělat něco pro druhé apod.) "zhnusí" jen to, co stejně nemám ráda a to, co mám ráda doopravdy, mi nic nezoškliví.

Jinak když jsem alkohol pila, tak jsem pila převážně pouze pivo a víno, jelikož tvrdý alkohol jsem nikdy pít nechtěla (vždy jsem ho odmítala s tím, že mi pivo/víno stačí a na panáka nebo nějaký alkoholický míchaný nápoj, jsem prostě nešla). Tvrdý alkohol mi totiž nechutnal a nedokázala jsem se naučit ho pít. Taky jsem zvracela po alkoholu pouze jednou v životě (opilá jsem byla za život hodněkrát, několikrát jsem měla i okno, ale moje tělo nechtělo zvracet, ani když mi bylo díky většímu množství alkoholu špatně).

Když jsem si dělala jaterní očistu, tak jsem zjistila, že můj žlučník (a možná i játra) v sobě měl měkké kameny (možná i díky pití alkoholu) a když jsem viděla, co se mi v těle usazovalo, tak by moje volba byla hned jasná "alkohol ne", pokud bych věděla, co způsobí. Když si k tomu ještě připočtu to, že mi nechutná a nemám ráda stavy, které po jeho požití nastanou, tak je spíš s podivem, že jsem ho kdy pila, než to, že ho nepiju.


Tento dokument se mi líbil - Alkoholová genocida (v Rusku, ale podle mě platí všude, kde se pije alkohol):


(Dokument jsem našla zde)

V dokumentu se mi nejvíc líbilo, že jsem se dozvěděla, že když byla prohibice v Rusku, tak byla z toho důvodu, že VĚTŠINA LIDÍ se proti prodeji alkoholu bránila (zatímco mě v dětství někdo říkal, že v Rusku byli chudáci lidé prohibicí omezováni, takže nemohli ani pít alkohol.. - prostě žijeme v propagandě i dnes). Určitě ten, kdo rád dobrovolně pil alkohol, byl omezován, ale z dokumentu vyplývá, že sami Rusové (většina Rusů) si prohibici u své vlády "objednali" (že za to, aby byla zavedena prohibice, demonstrovali), protože věděli, že alkohol je jed. A tato podstatná část pravdy mi byla zamlčena. Podobně je na tom to, že se o Rusích říká, že rádi pijí alkohol, ale alkohol jim byl uměle "vnucen" (mimo jiné i propagandou) a vůbec to není "jejich pravá povaha".

Když se člověk pořádně zamyslí, tak dojde k názoru, že všechna akce i nečinnost, má nějaký následek. Následkem prohibice (či vynucených zákazů obecně) je většinou touha po "zakázaném ovoci". Jenže následkem nezasahování a ponechání "volného trhu", ve kterém budou lidé např. viz dokument ZADARMO dostávat návykové látky a až poté, co si na ně navyknou, za ně budou tvrdě platit, JE JEŠTĚ HORŠÍ, NEŽ PROHIBICE. V takovém případě (když ještě k tomu většina lidí prohibici chce), je dokonce prohibice docela opodstatněná.
(Je otázka, jestli má druhý člověk právo zakazovat někomu, aby ubližoval sobě, a nebo na to právo nemá. Já totiž chci, aby ze světa vymizelo utrpení, ale zároveň když bych někomu zakazovala, aby ubližoval sobě, neporušovala bych tím jeho svobodnou vůli? A může být vůbec něčí svobodná vůle taková, že si chce ublížit, a nebo je taková vůle VŽDY zmanipulovaná? Někdy se ale z pohledu druhého člověka zdá, že si někdo ubližuje, a on přitom dělá to nejlepší, co může = volí nejmenší utrpení či z toho má nějaký skrytý zisk např. v budoucnu, který druhý člověk nevidí.)