Popíšu svoje zážitky (z celého života) s disociací a podobnými symptomy z mého pohledu (jak jsem to v tu chvíli vnímala). Zkusím psát jen tyto zážitky a pokud možno postupně jak šly v čase za sebou. Takže to není, že bych to zažívala pořád, ale například když bych měla 10x disociaci / změnu osobnosti v dětství, tak to znamená, že za 18 let se mi přehodila osobnost jen 10x. Což především v dětství takto nejde určit, protože dítě o tom většinou samo neví (neuvědomí si ztrátu času nebo tak). Ale chci tím hlavně říct, že když popisuju jenom tyto zážitky jeden za druhým, tak to může vypadat hůř, než tomu ve skutečnosti bylo (musíte si totiž uvědomit, že mezi dvěma zážitky uplynul třeba rok, který byl víceméně bez těchto problémů). To tedy spíš platí o zážitcích v pozdějším věku; čím menší dítě, tím hůře se závažnost a četnost disociace určuje z osobního pohledu dítěte.
PS. Sice níže píšu "3 roky", "4 roky" a tak dále, ale u některých vzpomínek nevím, jestli se staly ve 4 nebo 5ti letech (nebo dokonce jestli to bylo ještě ve školce či se to stalo až ve škole), ale podle dostupných indicií ze vzpomínky jsem se to pokusila zařadit do přibližného věku, takže to berte s rezervou.
PPS. Na konci každého období napíšu kurzívou, kolik jsem si tak pamatovala +- normálních / ostatních / hezkých / jiných zážitků mimo disociaci, protože to je asi také důležitý údaj pro porovnání (je rozdíl, když si pamatuju 2 disociativní zážitky a jinak téměř nic vs. 2 disociativní zážitky a jinak spoustu normálních věcí).

3 roky
- Moje první vzpomínky začínají cca ve 3 letech (předtím si nic nepamatuju), tedy začnu od tohoto věku. Toto jsem už psala do životního příběhu (myslím), ale pamatuju si, že když jsem byla v parku, tak jsem se vznášela nad tělem a pozorovala samu sebe ze shora (to může být astrální tělo/duše, která vyletí z hmotného těla a nebo se to může stát jako forma disociace). Z toho, jak probíhal tento zážitek (lehkost, štěstí, v parku byla pohoda a nikdo mi neubližoval), bych spíše řekla, že to byla duše, která vylétla z těla.
- Tak přejdeme k další vzpomínce: Před tím, než jsem se začala učit chodit na záchod (vygooglila jsem si, že některé děti se učí na záchod v 1-2 letech, ale já si myslím, že jsem se to začala učit až ve 3 letech), jsem se jednou vyčůrala a vykakala v obýváku do nočníku, máma mezitím odběhla za roh do kuchyně, takže jsem tam seděla nějakou chvíli/chvilku sama, ale mezi kuchyní a obývákem byly otevřené dveře. Slezla jsem z nočníku a uslyšela jsem v hlavě (výrazně, úplně stejně jako když někdo půl metru od vás nahlas mluví) dospělý mužský hlas (táta doma nebyl a nebyl to hlas mého táty), který mi řekl něco jako (zvolená slova byla trochu jiná, ale význam byl tento) "vzpomínáš, jak jsme si spolu hráli s výkaly - nikdy se nebudeš nudit", no a já si na základě toho hlasu (a přidružené zamlžené vzpomínky na to, jak si někde na zemi hraju s výkaly) začala hrát v tom nočníku se svými výkaly a pak jsem je začala jíst! Máma asi vykoukla z kuchyně a když to viděla, tak ke mně přiběhla a řekla mi, že se to nejí. (vyhledala jsem na internetu, že některé děti občas zkusí ochutnat svoje výkaly a že to je normální, ale divný byl spíš ten hlas..žádný dospělý muž v pokoji se mnou nebyl..vzpomínka, podle které jsem jednala, byla dost zamlžená, takže nevím, jak moc byla reálná)
- Každou noc se mi přehodila osobnost a já jsem se zvedla a šla jsem spát k rodičům, ale nevěděla jsem, proč. Tedy zezačátku jsem jim říkala, že se bojím spát sama v pokoji (a byla to asi pravda), ale postupem času jsem tam pak šla automaticky a nevěděla jsem, proč to dělám. Jakoby jsem šla normálně sama spát a při usínání se vzbudila jiná osobnost, která automaticky šla do jiného pokoje. Nejdřív jsem spala u obou rodičů (v době, když jsem se bála), potom hlavně u táty a astrálně jsem cestovala (vznášela jsem se / létala jsem u stropu, ale nekoukala jsem se dolů na svoje spící tělo).
- Měla jsem jen jednu malou (cca 5 cm vysoká) panenku z tvrdého plastu, která byla celá oranžová/v barvě kůže a ta panenka neměla moc výrazné oči ani nos ani pusu ani krátké vlasy (máma mě v té době stříhala na kluka, i když jsem si chtěla nechat narůst dlouhé vlasy), jen obrys malého dítěte tak 3-5 let. Pak jsem najednou tuto panenku už neměla a asi tak tři !dny! jsem kvůli tomu brečela. Byla jsem z toho tak moc nešťastná proto, protože jsem si myslela, že ta panenka představuje mě / jádro mé osobnosti a bála jsem se, že to ztratím. Rodiče mi řekli, že jsem tu panenku ztratila (nepamatuju si na dobu, kdy zmizela) a že mi koupí novou hezčí/lepší. Já nechtěla jinou, ale dostala jsem pak barbínu-dítě s dlouhýma blonďatýma vlasama (a mohla jsem si už nechat narůst dlouhé vlasy), která vypadala na 5-10 let. Zatímco ta první panenka neměla jméno, tak tuto jsem pojmenovala Renata (podle své kamarádky) a nakonec jsem si jí také hodně oblíbila a pak už jsem nechtěla žádnou další/jinou panenku. Takže s dospělýma Barbínama/Keny jsem si téměř vůbec nehrála, i když jsme je pak po čase také měli, tak ve hře představovali např. rodiče. Pak jsem ještě po čase měla kena-teenagera, kterého jsem pojmenovala Martin (asi podle 5ti letého kamaráda, do kterého jsem byla ve 4 letech zamilovaná..ale v době pojmenování kena-teenagera jsem si na to už asi nepamatovala, takže jsem jméno vybírala "náhodně"), který měl miniaturní skateboard a byl to kluk té panenky Renaty.
- Když jsem byla malá, tak jsem jednou ležela na zemi (nebo jsem si tam hrála vsedě), táta přišel a sundaval si kožený pásek. Myslela jsem si, že mě s ním chce zmlátit (dát přes zadek), ale nepřehodila se mi osobnost a on řekl, že to tedy neudělá (a že už to dělat nebude). Nic se pak nestalo (odešel do kuchyně) a vůbec si nepamatuju na to, že by táta někdy nosil pásek (podle mě pásky vůbec nikdy nenosil). V dospělosti v zahraničí mě býv. illum. jednou kousnul do obou rukou a pak taky řekl, že už to nikdy neudělá (neudělal) a jeden další bývalý mi taky nějak ublížil (ne fyzicky) a když jsem mu řekla, že mi to vadí, tak řekl, že už to nikdy neudělá (neudělal). Taky jsem cca do třetí třídy podezírala základku z toho, jestli se tam neděje něco divného, ale nedalo se to ověřit a od 4. třídy dál už se nic podezřelého nedělo, takže jsem to zamítla jako nemožné (že kdyby se něco divného dělo, tak by se to dělo stále a ne jen chvíli a pak to přestalo). A toto by mohla být zajímavá manipulační technika (dělat něco jen po určitý kratší čas a pak už vůbec ne, takže tomu pak nikdo nevěří). To se základkou mi ale nešlo ověřit (zkoušela jsem to tenkrát), takže jsem to musela nechat plavat (možná to ale byla pouze moje podezíravost kvůli PTSD ohledně kluka s vlaštovkami, příběh si přečtete u věku 4 roky).
- Z věku 3 let si jinak téměř nic jiného nepamatuju (tedy jeden cenný sen při spánku, jednou jsem poučovala mámu o nějaké duchovní věci; taky jsem se rodičů ptala, jak jsem se tu vzala, protože jsem si nic "předtím" nepamatovala = najednou jsem tu byla ve věku 3 let). Myslím si, že jsem byla skoro každý den v parku na pískovišti, akorát si to už nepamatuju/zapomněla jsem to (běžně zapomínám normální zážitky, které nejsou nijak traumatické). Máma mi četla před spaním nějaké pohádky a knížky (mezi nimi i Alenka v říši divů, ale taky hodně bájí např. o býkovi v labyrintu). Máma mi v té době říkala, že si myslí, že člověka stvořili mimozemšťané a že předtím existovala civilizace (Atlantida), kde dělali genetické pokusy (=křížili lidi a zvířata, a tak existoval např. kůň se čtyřma nohama ze kterého vyrůstalo tělo člověka), ale tato civilizace díky tomu, že si zahrávali s geny, zanikla.
- Máma na mě po dobu celého dětství bezdůvodně hystericky křičela (vždycky si našla nějakou záminku), došla jsem k závěru, že mě nenávidí. Taky to trochu vypadalo, jako by žárlila, že mě má táta radši než jí nebo tak něco (a že by kvůli tomu byla na mě naštvaná, i když to nedávalo smysl, protože já jsem byla dítě a ona dospělá, takže se ty dva vztahy nedají srovnávat). Také jsem mámě nebyla moc podobná (ona měla tmavší pleť, tmavě hnědé vlasy a šedé oči a já jsem měla světlou pleť, bílé vlasy, pak blond a v pubertě špinavou blond, v dospělosti světle hnědé vlasy, a modré oči, v dospělosti oči modrožluté nebo zelené nebo někdy do šeda). Máma říkala, že když jsem se narodila, tak jsem měla černé vlasy, ale do pár dnů se mi vyměnily za bílé blond, což se prý nějak jmenuje (illuminát mi řekl, že v porodnici dávají silný driják proti bolesti i proto, aby mohli vyměnit děti a matky byly tak "zfetované", že by si toho nevšimly). Podle zkušeností maminek, které jsem na internetu vyhledala, se ale toto občas děje a nikdo jim dítě nevyměnil (protože už byly z porodnice doma, tak už déle rodiče věděli, jak jejich dítě vypadá, takže by si toho všimli), akorát se to neděje ze dne na den, např. z roku 2013: "Malá se narodila s tmavýma, vypadaly, narostly nové a přes léto vyšisovaly do úplně bíla." Nebo toto psali v jednom článku:
Když se vaše děťátko narodí holohlavé, musíte počkat někdy i rok, než zjistíte barvu jeho vlasů.
Narodí-li se s vlásky, jde o takzvané fetální vlasy. Pravděpodobně budou černé a hedvábně jemné, ale většinou jsou pouze dočasné. Mohou vypadat zcela, nebo jen tam, kde se mu hlavička tře o polštář, také se však mohou vyměnit, aniž byste si něčeho všimli, pokud dítěti zůstane tmavá barva vlasů. Světlé vlasy jsou u miminek velmi vzácné.
Taky máma občas dělala protichůdné věci (ale to až v pozdějším věku), např. jsme se dívaly v televizi na nějakou pohádku a byla tam zlá macecha, která nutila nevlastní dceru vytírat podlahu ve velkém domě, a máma to komentovala, že to je strašný a zlý (i když ta dcera nebyla nějak malá, že by vytírání podlahy nezvládla). Já jsem si myslela, že je na tom zlé to, že se jedná o velkou plochu, ano, vytírání nepotěší, ale někdo to vytřít musí, takže když se nějak střídají, asi to není úplné zlo. No ale máma si u té pohádky myslela, že to je zlé, a pak mi za dva dny dala vytřít podlahu. Na tom mi vadila jenom ta protichůdnost: buď to je zlé a tak to dětem tedy nedávám, aby to dělali, a nebo to zlé není. Je ale pravda, že jsem mámě sama od sebe s ničím nepomáhala, takže byla často naštvaná, že jí nikdo nepomůže a měla toho moc, jenže u nás byla nechutná špína, kterou bych neumývala ani v dospělosti (podle mě je lepší udržovat byt v plus mínus nějaké čistotě a když člověk uklízí, tak např. nemusí umývat plíseň z nádobí, a díky tomu pak nemá odpor k uklízení). Zatímco když je špíny moc, tak už pak nikdo uklízet nechce. Taky když máma uklízela nějaké věci (=roztahaný bordel, např. vyndané knížky ze skříně, hračky na zemi atd.), tak ona uklízela tak, že to přenášela z jednoho pokoje do druhého a udělala ještě větší chaos a bordel, než jaký byl, když začala uklízet. V pubertě jsem pak do hloubky uklidila celý byt (tzn. roztřídila jsem všechny přeplněné skříně a stoly, komody a špajz). Taky někdy (nepravidelně) o víkendu dělala to, že ráno v 7-9 hodin prudce roztáhla závěsy a když nás to neprobudilo, tak vychrstla skleničku studené vody na obličej s tím, že musíme uklízet, a pak jsme musely všichni celý den uklízet. Když jsem jednou odmítla vysávat, tak mi vyhrožovala, že mě vyhodí z bytu na ulici (což jsem nevěděla, že to nemůže udělat, když mi bylo asi 7-9 let). Taky nás nutila mýt nádobí v horké vodě, která pálila do rukou s tím, že jí to nepálí a nádobí musí být kvůli zničení bakterií myté pod co nejvíc horkou vodou, takže to tak taky budeme dělat (když byla mámě zima a mně ne, tak jsem se musela obléci, protože jí byla zima a snažila se mě sprchovat taky většinou s celkem horkou vodou s tím, že jí je tato teplota příjemná). S tou horkou vodou jsem nádobí umývala jen pár minut před ní, když se dívala (a to jsem např. talíře držela jen za okraj, abych se nedotkla rukou vody), a pak odešla, takže jsem si tu vodu samozřejmě nastavila na příjemně teplou teplotu a ne horkou. Je pravda, že v dětství jsem uklízela nerada a moc jsem se k tomu neměla, ale zase na druhou stranu jsem si vše po sobě vždy hned uklidila a dělala jsem maximum pro to, aby na mě nic neměla (co by mi mohla vyčítat, protože jsem o její výlevy neměla zájem). Toto jsem napsala už sem ke 3 letům, protože to nějak takto bylo co si pamatuju (ale např. ve 3 letech jsem určitě nemusela umývat nádobí), ale platí to pro celé dětství (u dalších let o tomto psát moc nebudu, i když to trvalo celou dobu, co jsme spolu bydlely). Máma mi říkala, že se se mnou špatně žije, ale ve skutečnosti se žilo špatně s ní. Když jsem se odstěhovala, tak ve chvílích, kdy jsem bydlela sama, se mi žilo pak už dobře a žádný problém s uklízením nebo bordelem jsem neměla.
- Táta i máma mi vnucovali pocity, které mám cítit. Například "pojedeme za babičkou" říkal táta radostně tak, že jsem měla pocit, že z toho musím mít radost (jakoby jsem v tom neměla na vybranou). Máma zase občas trvala na tom, ať jí každý den přejeme dobré ráno, i když jsem se s ní nemusela a byla to faleš, tak jí přetvářka vyhovovala. V dospělosti jsem pak něco hodně podobného zažila od různých vedoucích v práci, kteří tuto taktiku na zaměstnance používali. A dokonce to používá i reklama v televizi, kde o nějakém výrobku tvrdí, že ho všichni musí mít a všichni z něj musí mít radost. Nevím, proč lidi takto vnucují pocity, místo aby nechali druhého, ať si utvoří vlastní názor a prožívá vlastní pocity. Podle mého názoru za to může kapitalismus, ale tento článek není o politice.

4 roky
- Šla jsem s tátou na nějakou zahradní sešlost z jeho práce, kam víc rodičů vzalo svoje děti, takže jsem si tam nějakou dobu hrála s ostatními dětmi a táta byl od nás docela daleko a popíjel s kolegy z práce. Stavěli jsme s dětmi asi nějaký domeček pro šneky a najednou jsem blízko svých nohou uviděla rozšlápnutého šneka, což mi bylo líto. Ostatní děti řekly, že jsem na něj šlápla já, ale já si na to nepamatovala. Ten šnek byl takový ten velký asi 3-4cm a i když jsem na něj šlápla omylem, tak bych to pod botou určitě cítila. Jinak se tam nic divného nestalo, pamatuju si plus mínus průběh celého pozdního odpoledne a kousek večera.
- Ve školce jsme šli po nějakém výletě do budovy všichni na záchod (jednotlivě do uzavíratelných kabinek). Čůrala jsem a pak se učitelka po kontrole záchodů začala zlobit, že je počůrané jedno z prkének. Všichni říkali, že to oni nebyli (já jsem o tom byla taky přesvědčená, že jsem to nebyla já), ale pak jsem si najednou vzpomněla na to, jak jsem byla na záchodě, a že mi to čůrání moc nevyšlo a že jsem to byla já (no ale nepřihlásila jsem se k tomu a snažila jsem se i nadále tvářit, jakože nic).
- Byla jsem zamilovaná do kamaráda Martina z parku (syn mámy známé), který uměl dělat dobře hvězdy (mně nešly) a byl o rok starší než já. On mě viděl (i při věkovém rozdílu pouhého jednoho roku) jako malou holku a moje city neopětoval. Ale občas se se mnou výjimečně trošku bavil (prohodil pár slov..nevysmíval se mi nebo tak něco, ale asi ani nevěděl, že jsem se do něj zamilovala). Jednou jsem šla s mámou k nějaké její kamarádce do velké vily a byl tam i Martin (jako syn jedné z pozvaných žen). Nevím, jestli tam byly i jiné děti, ale tenkrát jsme se od ostatních my dva oddělili a bavili jsme se jen spolu. Šli jsme po schodech na takový balkónek, který byl uvnitř domu (nevím, jestli to je možné, ale takto si to pamatuju). Těch balkónků i schodů mezi nimi tam bylo několik, takže jsme to procházeli, a když jsme stáli na jednom mezipatře/schodišti, tak mi ten Martin začal něco říkat, ale bylo to spíš takové vynucené (beze smyslu). On si se mnou totiž nikdy nějak moc nepovídal a najednou z ničeho nic začal. Po chvíli jeho vynuceného povídání jsem si uvědomila, že na mě mluví proto, že nechce, abych se otočila a podívala se dolů (kde byli dospělí). Řekla jsem mu, že nechce, abych se tam podívala a proč? A on mi řekl "nekoukej se tam, budeme si povídat, koukej se na mě (nebo tak něco, byl docela hodnej a ustaranej)". Já jsem samozřejmě ze zvědavosti hned otočila hlavu a podívala jsem se, ale nic si pak už nepamatuju.
Martina už jsem pak asi už moc nepotkávala, protože jsem na něj celkem zapomněla (i že jsem do něj byla zamilovaná..to si pamatuju jenom rozumově že to tak bylo jako suchý fakt, ale citově moc ne). Když mi bylo 22 let, tak jsem šla s kamarádkou do baru blízko u domu (kde jsem bydlela v dětství..někde poblíž bydlel i Martin a i tato kamarádka, ale s tou jsem se seznámila až v základní škole a Martin ji neznal vůbec, protože chodil někam na jinou základku). Vlasy jsem nosila běžně rozpuštěné, ale v tento den jsem si výjimečně udělala culík na temeni hlavy se vzpomínkou, že jsem to takto nosila jako dítě (a k tomu jsem se namalovala). Možná by mě s rozpuštěnými vlasy nepoznal, protože jako dítě jsem jeden čas nosila jen tento culík a on mě asi s jiným účesem nikdy neviděl. Přišel ke mně kluk přibližně v mém věku a zeptal se mě, jak se jmenuju. Když jsem mu to řekla, tak mi řekl, že mě hned poznal, protože vypadám furt stejně = že jsem ta holka z pískoviště! On mi řekl, že se jmenuje Martin a že se naše mámy jeden čas kamarádily když nám bylo asi 5 let a my dva jsme si občas spolu hráli na pískovišti (měl stejnou barvu vlasů, jako ten Martin z dětství z parku, takže to byl asi opravdu on). Chvilku (ne moc dlouho) jsem se s ním bavila (že si na něj trochu pamatuju a že jsem dokonce do něj byla tenkrát zamilovaná; on mi řekl, že mě v dětství bral jako malou holku, i když teď vidí, že jsme přibližně ve stejném věku, ale že do mě nebyl v dětství zamilovaný..ani teď mě nebalil a i když nevypadal nějak odpudivě, tak já jsem o něj taky neměla nyní žádný zájem). Bylo to divné setkání, protože jsme se rozloučili rychle a nechtěli jsme (ani jeden z nás) spolu kamarádit atd. (on ke mně totiž přišel proto, že jsem se rozhlížela po baru a když jsem se koukala jeho směrem, tak si myslel, že jsem ho poznala, tak asi jen ze slušnosti přišel pozdravit) Pak už jsem ho nikdy neviděla / nepotkala.
- S panenkou Renatou jsem si doma sama v koutě hrála na dětský domov (děti, které nemají rodiče) v podzemních tunelech a na (malé cca 3 leté) děti v klecích a na nějaké mučení (té panenky, ale ne že já bych jí mučila). Ten podzemní tunel nebyl moc široký (maximálně jako větší pokoj, ale spíš užší..tunel byl sice poměrně úzký a byl asi trošku vyšší než širší..nebyl kulatý vyhloubený vrtákem, ale byl hranatý=kvádr=hranatá chodba, na délku byl jako 5-8 delších pokojů za sebou, ale pak se z něj dalo zahnout do další čtvercové místnosti o velkosti menšího obýváku). V tunelu byly u stěny klece s nahými dětmi, ale dětí tam nebylo moc (celkem cca 10-12, kluci i holky). Každé dítě mělo svojí klec (docela malou..do které se na výšku s malou rezervou vešlo v sedě/na čtyřech a do šířky ta klec mohla mít metr a půl nebo méně) s tím, že byly vždycky dvě klece blíž u sebe a pak širší mezera..a každá klec byla připevněná na stěně nebo na nějakém podstavci asi metr a kousek od země (žádná nebyla přímo na zemi ani nebyly klece na sobě). Hlídači (muži) měli tyč, kterou mohli prostrčit mřížemi a když se dotkla těla, tak z ní vyšel elektrický šok, ale že by i přímo podlaha kovové klece dávala elektrický šok, tak to asi ne. Hlídačů tam taky bylo jen pár a střídali se (i když bylo vidět, že to jsou různí lidé, kteří se opakují=střídají, tak na sobě měli všichni černou asi koženou vestu a přes obličej koženou černou masku) a pro všechny děti tam byla jen jedna vychovatelka=žena normálně oblečná bez masky cca 30-40 let s kratšími blond vlasy), která mluvila česky. V češtině říkala, že jsme v Americe a někdo nám někdy musel ukázat i přibližné místo na mapě, protože jsem měla v paměti zelený obrys Severní Ameriky a kde to asi tak je. V dospělosti vím, že to místo bylo jižně od New Yorku a zároveň nad Floridou, takže někde v oblasti Atlanta / Jižní Karolína / Severní Karolína / Virginie. Když jsme vyšli ven z tunelu (aby nás ukázala nějakým mužům, kteří přijeli v černých autech a asi měli černé brýle+černé sako s kravatou a bílou košilí), tak i když v tunelu byla spíš tma (téměř se tam nesvítilo, jenom pár menších bodových světel), nebyli jsme nějak extrémně odvyklí na světlo (trochu jsme si museli zvykat, ale rozkoukali jsme se během čekání než přijela ta auta), a tudíž jsme v podzemí nebyli např. několik let..ale nepamatovala jsem si, co bylo před tím, jestli tedy před tím bylo něco jiného..znala jsem jen toto místo jako svůj domov=dětský domov. Venku byla trošku delší ne hustá tráva (možná trochu jako step?), žádné domy nebo civilizace jen příjezdová neasfaltová prašná cesta a ve větší vzdálenosti to lemovalo pár keřů/stromů. Když koukám na fotky google map, tak takováto příroda ale kolem Karolíny v USA asi není (tam jsou pole nebo lesy). Myslela jsem si tenkrát, že toto byl můj minulý život (protože se to neshodovalo s ničím, co jsem znala ze života v Praze, i když také jsem nevěděla, co bylo před tím, než jsem se objevila v Praze..mám ale dvě fotky z batolecího věku/mimina..na jedné jsem sama na matraci-podle podoby matrace to bylo focené s největší pravděpodobností doma v Praze a na druhé mě držel táta a pozadí byla asi bílá zeď, ale pravděpodobně taky focené doma nebo u babičky). Takže jsem si hrála s panenkou na tento minulý dětský život + na další minulý život, ve kterém jsem byla dospělá.. Když se mnou chtěl býv. illum. jet prozkoumat můj původ, tak mě chtěl vzít do USA na Floridu. Ten tunel z mé představy byl ale asi trochu jiný, než jaký je popis v článku níže a představovala jsem si to ve 4 letech, tedy v roce 1991 (podzemní jeskyně to možná být mohla, tento tunel totiž nebyl nějak moc hluboko pod zemí, jelikož na povrch se šlo po strmějším schodišti, takže to bylo spíš něco jako velký bunkr ve tvaru tunelu+nějakých dalších místností, ale asi to nebyla DUMB či to byl pouze začátek DUMB u povrchu/vchodu; ale nebyly tam žádné hračky, jako se píše v odkazovaném článku):
Michael Baxter 2. července 2022
Podle něj se 26. června obrátil na úřad generála nejmenovaný oznamovatel se znepokojivým tvrzením. Tvrdil, že má GPS souřadnice ke vstupu do jeskynního propojení tunelů pro obchodování s dětmi několik mil od Lugoffu v Jižní Karolíně, ospalé obce se sedmi tisíci dušemi poblíž řeky Wateree, která se vlévá do Atlantiku. Informátor tvrdil, že lidé z hlubokého státu, včetně zemřelé Hillary Clintonové, využívali podzemní tunely a jeskyně k dočasnému ubytování unesených dětí předtím, než je poslali dolů po řece, kde byly naloženy na lodě směřující do západní Evropy a prodány bohatým cizincům.
Informátor, který měl zřejmě bohaté znalosti, uvedl, že tunely jsou od roku 2019 nevyužívané, ale v letech 2012-2019 jimi bylo přemístěno více než 2 500 dětí.
https://realrawnews.com/2022/07/u-s-military-destroys-child-trafficing-tunnels-in-south-carolina
https://realrawnews.com/wp-content/uploads/2022/07/ddddded-1024x674.jpg
Rodičům jsem ve 3 letech vyprávěla o světě, kde žijí blonďatí lidé s modrýma očima a kde auta lítají tam, kam člověk chce (bez řízení), ale máma se mě zeptala, jestli jsem Hitler (nevěděla jsem, kdo to je). Pak mi popisovala 2. světovou válku, že Hitler všechny zabíjel, kromě blonďatých s modrýma očima, a že já bych zrovna přežila, když to splňuju (ale dali by mě na převýchovu do německé rodiny a mámu s tátou by zabili, protože měli oba hnědé vlasy). Pak rodiče pořídili televizi a cca ve 4 letech jsem se přes den docela často v televizi dívala asi na nějaké dokumenty o 2. světové válce a o Mengelovi, který dělal pokusy na dvojčatech (máma se na to koukala; já jsem to sledovala z povzdálí). (toto jsem napsala proto, že v této době jsem myslela na mučení a to mohlo být způsobeno i těmito televizními pořady, i když v nich přímo mučení nebylo, jen úplně na kost vyhladovělí lidé, jejich třídění a možná něco jako začátek pokusu s dvojčaty, ale to si moc nepamatuju)
- Jelikož jsem byla na trhání nosních mandlí ve 4 letech, tak to muselo být v tomto věku (popíšu příběh, který si moc nepamatuju..celou dobu jsem si pak myslela, že to byl imaginární kamarád, ale díky vzpomínání při psaní tohoto článku jsem zjistila, že byl asi skutečný..jenom mi není jasné, proč by někdo dával kluka s diagnózou vážné nemoci do pokoje s dětmi, které pouze čekaly na malý jednorázový zákrok). Byla jsem v nemocnici na trhání nosních mandlí ve větším pokoji s asi šesti nebo osmi postelema. Bylo tam víc dětí, které postupně chodily na zákrok bez uspání, u kterého brečely a křičely (ale ne zase tak moc, jako kdyby jim někdo ubližoval hodně). Postupně jsme byli v pokoji 3 (já, další holka a kluk) a ta holka s klukem se celkem už kamarádili (na dálku, jelikož každý ležel na opačné straně pokoje, spolu hráli nějakou hru, že si přikryli hlavu pod peřinu, a pak rychle vykoukli..ale nepovídali si). Chvilku jsem pak hrála s nima, ale pak odešla na trhání mandlí ta holka a zbyli jsme už v pokoji jen já a ten kluk. Trochu jsem s nim ještě hrála tu hru ve dvou a ten kluk mi pak řekl, že on je v nemocnici (narozdíl od ostatních) dlouhodobě. Že já půjdu brzy domů, ale on se už z nemocnice nevrátí, protože má nějakou smrtelnou nemoc (rakovina nebo leukémie nebo tak něco..ale myslím, že říkal rakovina). Byl smutný (z dospělého pohledu měl depresi) a jenom tam čekal na smrt. Pak si se mnou povídal o posmrtném životě..jestli si myslím, že po smrti něco existuje (on si myslel, že asi ne). Seděli jsme naproti sobě na jeho posteli a povídali jsme si..on byl asi o dva roky starší, takže mu bylo asi 6 let, určitě neměl DID a byl chytrý a hodný, ale pesimistický..byl trochu i rád, že zemře, protože nechtěl v takovémto světě žít. Bylo divné, že si vybral postel hned u vchodových dveří, která je "nejhorší" (protože kolem každý prochází..on, jelikož tam byl dlouhodobě, si mohl vybrat kteroukoli postel chtěl). Byl tam pár měsíců (asi 2, max 3) a nevypadal nějak moc nemocně (spíš měl jenom silnou depresi a byl slabý/zesláblý). Jestli si to dobře pamatuju, tak říkal, že mu doktorka do jeho složky napsala, že má tu a tu nemoc, což znamená, že musí do několika měsíců zemřít, ale že zemře rychleji a náhle = že tu najednou nebude, protože nebudou čekat mnoho měsíců, ale že zemře co nejrychleji to půjde. Jednou mu sestřička dala nějakou kapalinu, která mu tekla do ruky (něco jako kapačky) a on si u toho chtěl stoupnout k oknu, aby se mohl dívat z okna. Takže mu to dala na takový pojízdný stojánek a on s tím tedy stál u okna. Chvíli koukal z okna a pak s tím stojánkem zacouval do rohu (u okna). Říkal, že mu ta kapalina ubližuje, a na mojí námitku, ať jí tedy odmítne, řekl, že to nejde (že nemá na výběr = že musí). Ale v tom rohu si to mohl vyndat a pustit něco na zem = takže mi zpětně došlo, že ta jeho postel byla v místě u zdi (a i tento roh byl) slepým místem kamery. Jak jsme se bavili, tak se ten kluk postupně trochu rozveselil a nebyl už tak smutný (i když se smrtí byl stále smířený). Ukázal mi ale, jak se dělají vlaštovky: natočil se tak, aby tělem stínil kameře ve výhledu na to, co píše, a na papír napsal tiskace "POMOC" a pak složil vlaštovku a poslal jí z okna. Říkal, že to nemá smysl, protože dospělí, kteří občas projdou po chodníku, jí stejně nikdy nerozbalí, ale že mě to aspoň naučí. Neuměla jsem psát, takže mě naučil toto napsat i udělat vlaštovku (museli jsme si o důležitých věcech sem tam šeptat, protože nás prý mohli na dálku i slyšet a jinak jsem se měla smát a předstírat, že hrajeme zábavnou hru posílání vlaštovek z okna, což mi přišlo doopravdy zábavný a většinu času jsem si myslela, že si jen tak hrajem). Byli jsme asi ve 2. patře, okna byla otevřená dokořán (bylo teplo a svítilo sluníčko, takže to bylo někdy v létě), ale z okna se nedalo vyskočit, to bylo vysoko. Pod oknem byl beton dlouhý asi 2 metry a pak cihlová vyvýšenina a na ní malý kovorý plůtek, za nímž byla tráva několik metrů, pak tenčí kovový ozdobný plot s velkými mezerami u chodníku a za tím chodník, kde sem tam někdo prošel (ale moc lidí tam nechodilo). Zkusila jsem vyhodit zmuchlaný papír do kuličky, ale ten doletěl jen kousek za začátek trávníku, zatímco vlaštovka doletěla dál..až skoro k plotu chodníku. Vyráběli jsme tedy co nejlepší vlaštovky a většina z nich opravdu dolétla buď na trávník těsně před plot u chodníku nebo na chodník a nebo pod auta, která byla zaparkovaná na silnici (nebo výjimečně dokonce až doprostřed silnice). Takhle jsme tam vyhodili 10-20 vlaštovek, ale nikdo z procházejících dospělých si žádné nevšiml. Jelikož většina koukala do země, tak když už nějakou uviděli, viděli před sebou jen jednu vlaštovku na zemi a neviděli dalších 5 v okolí, takže jim nepřišlo nic divného, nezvedli jí a nerozbalili (nevšímali si jí). Ten kluk říkal, že už to několikrát zkoušel, a že si toho nikdy nikdo nevšimne (já měla totiž předtím naději, že když bude vlaštovek na té ulici poblíž sebe víc, tak že se tomu někdo podiví a nějakou zvedne). Toto byl můj opravdový kamarád, ale jednoho dne jsem se ráno probudila a jeho postel byla prázdná, povlečení ještě nebylo vyměněné a postel nebyla ustlaná, takže bylo vidět, že tam ještě v noci ležel, ale pak to převlékli a já šla na trhání mandlí, před kterým mě doktor uspal plynem (říkal, že jsem jeho oblíbená..asi na kameře?..a proto mě uspí zatímco ostatním trhal bez uspání). Když jsem se probudila v nemocničním pokoji ve své posteli, cítila jsem v puse trošku krev a nepříjemný pocit někde vzadu v nose (takže mi mandle opravdu vytrhli) a byla jsem smutná, že někdo tak náhle odvedl toho kluka (který už mezitím vypadal zdravě, takže to určitě nebylo tak, že by náhle zemřel na nemoc). Zvedla jsem se z postele s tím, že už toho mám dost a jdu pryč (chtěla jsem se převléci do svého oblečení a odejít), ale jelikož mě někdo na dálku mohl vidět (=asi kamera), tak hned vešly sestřičky, které mě chytly a i když jsem se bránila, tak se jim podařilo mě udržet a píchnout mi uklidňující injekci, po které jsem neměla sílu vstát, takže jsem mohla jen ležet a usnula jsem. Pak už jsem šla další den asi s rodiči domů a začala jsem si myslet, že tento kluk z nemocnice zmizel proto, že se uzdravil (už vypadal pak totiž zdravě), tak ho určitě museli pustit domů. Po čase jsem pak už nevěděla, jestli ten kluk byl skutečný a nebo jsem si ho jenom vymyslela (imaginární kamarád)..od té doby jsem si do představ a příběhů dala hodného a chytrého kamaráda cca v mém věku, což byla vzpomínka na tohoto kluka. Pokud ho někdo zabil (např. kvůli tomu, že se u něj do šesti let nevyvinula DID, všechno si pamatoval a předtím chodil do školky a už začal chodit do 1. třídy ve škole, takže nemohl jen tak z ničeho nic "zmizet"), tak to udělali pravděpodobně tak, že zdravému dítěti napsal podplacený doktor/ka diagnózu rakoviny, zavřeli ho do nemocnice a dávali mu chemoterapii, po čemž pak už doopravdy vypadal trochu nemocně/slabě..kdyby ho chtěl někdo navštívit..a počkali pár měsíců). Jelikož si to ale pamatuju dost matně, tak nemůžu říct, že to takto bylo (možná byl nemocný doopravdy, mohli ho jen narychlo přeložit do jiného pokoje, a nebo to mohl být jen mou fantazií vymyšlený imaginární kamarád).
Vím ale, že jsem pak začala psát vzkazy na papír (byly to ale blbosti, do kterých bylo něco zakomponované a téměř nikdo to nepochopil) a tyto papíry jsem házela náhodným lidem do kupé ve vlaku (někdy jako zmuchlaný papír, jindy jako vlaštovku). Učila jsem to sestry, ale nepsaly jsme tam "pomoc", nýbrž delší věty asi nějakou hru se skrytým smyslem. Taky moje jiná osobnost začala u babičky pod postelí psát něco na papír (asi tajný deník), ale musela jsem pak vylézt, takže to nakonec roztrhala a vyhodila. Ten kluk, který mě učil posílat vlaštovky, mi připadal hodně chytrý a myslím, že říkal, že ta stejně stará holka, se kterou si předtím hrál na dálku hru, o ničem nevěděla (=DID?), ale já jsem byla mladší a ještě jsem z nějaké části mohla vědět. Ten rozdíl mezi stejně starou holkou a klukem nebyl až tak o inteligenci, jako spíše o tom, že jedno dítě potlačovalo špatné věci a druhé ne. Ještě jsem potkala další hodně výjimečné/nadané dítě, které bylo pravděpodobně v nějaké takové situaci, takže se illumináti zaměřují na nadané děti.
- Z věku 4 let si jinak téměř nic jiného nepamatuju. Asi jenom, že jsem chodila často večer, když už byla tma, s tátou do parku na procházky a zkoumala jsem cesty ve křoví a koukala jsem se do světla pouličních lamp - chtěla jsem se po světle lampy spojit s mimozemšťany ze světelného světa a odejít za nimi do jiného vesmíru, což se mi nepodařilo. Narodila se sestra a u rodičů už jsem v noci nespala. Když byla sestra trochu větší, že už nepotřebovala tolik kojit, tak jsem spala v pokoji se sestrou, která většinou celou noc vyváděla a tím mě budila. Přes den jsem byla také často v parku a ve školce (na školku si ale moc nepamatuju, i když se tam nic špatného nedělo..já si na ní totiž pamatovala, ale pak jsem to všechno najednou zapomněla, o tom napíšu dále).
Máma na mě pořád křičela a projektovala si na mě nějaké svoje problémy, např. že jsem líná. Nebo mi četla pohádky o tom, jak je prvorozená a druhorozená princezna zlá, až ta třetí je hodná. Ona byla třetí dítě (měla dvě starší sestry) a těšila se na to, až bude mít třetí dceru, kterou pak měla nejradši (a chovala se k ní lépe). Nebo mi v pozdějším věku..to už jsem asi chodila do školy..vyprávěla o nějaké cizí stejně staré blonďaté holce, která chtěla být svobodná, ale už v takto mladém věku dostala rakovinu, vypadaly jí vlasy a zemřela (jako kdyby se mi tyto věci..že jsem líná, zlá, nemoc a další..snažila naprogramovat). Naštěstí jsem byla dost chytrá na to, abych věděla (abych si uvědomila), že se mi podobnými řečmi snaží (vědomě nebo nevědomě) uškodit (takže jsem tomu nevěřila). Když jsem v dospělosti zjistila, že pod ČR také vede/vedl tunel (a kde), tak mě nepřekvapilo, že máma v dětství bydlela na místě, kde cca pod ČR tunel vede/vedl.

5 let
- Dostala jsem tatranku (sušenka), vybalila jsem jí z obalu, šla jsem ke koši (a chtěla jsem ten obal vyhodit do koše). V jedné ruce jsem držela sušenku a v druhé obal, ale místo obalu jsem vyhodila sušenku. Tělo se samo hýbalo a sice jsem se celou dobu koukala na to, co dělám, ale nedělala jsem to já.
- V kuchyni byla sklenička s odděleným bílkem a vedle jsem měla položenou skleničku s džusem. Měli jsme takové štokrle (stolička), na které se dalo stoupnout, takže už nevím, jestli jsem tam dosáhla nebo jsem stála na něm. Ale chtěla jsem se napít toho džusu a tělo opět samo při mém plném vědomí vzalo skleničku s bílkem a napila jsem se toho. I když jsem nechtěla / chtěla jsem udělat něco jiného. Byla jsem překvapená (vyděsilo mě to, proto jsem si to zapamatovala) a připadalo mi to divné, že tělo samo dělá něco jiného, ale nikomu jsem o tom neřekla (u obou zážitků jsem byla v místnosti sama, takže to nikdo jiný neviděl).
- Myslela jsem si (byla jsem přesvědčená o tom), že kluci/muži jsou všichni stejní a chtějí jen jedno a nevěděla jsem, jak jsem k tomu názoru přišla (kde se to ve mě vzalo, protože jsem neměla vůbec žádné zkušenosti s kluky/muži). Myslela jsem si, že si to asi myslí máma a že jsem to převzala od ní (v tomto věku jsem ale nevěděla, co to je sex). Toto přesvědčení ve mně bylo hodně zakořeněné hlavně v pubertě a vydrželo mi po celý život (teď si to sice už nemyslím, ale někde v podvědomí to stále je).
- Táta sestru lochtal na chodidlech a i když se jí to už nelíbilo, tak se stále musela smát a on nepřestával (u mě přestal, když jsem řekla, že už lochtat nechci, ale nepamatovala jsem si, jak to bylo dřív, když jsem byla menší). Nelochtal ale zase nějak extrémně dlouho, tzn. vždycky pak i u sestry přestal; jenom lochátní nemám ráda a pak jsem se vůlí naučila, aby mě to nelochtalo (což uměl táta taky a učil nás to) a pak už mě nelochtal. Taky nás točil za nohy hlavou dolů a asi vyhodil do vzduchu a chytil. Pamatuju si, že když byla sestra menší, tak jsem se v myšlenkách podivila, jestli je to dobrý způsob, jak se k malému dítěti chovat (i když to pro ní myslel dobře jako hru), takže jsem pátrala v paměti, jestli se mi toto líbilo a jak jsem se u toho cítila, ale nemohla jsem si vzpomenout. Pak, když jsme byly starší (ale ne moc těžké že už by nás neunesl), jsme se chtěly točit hlavou dolů za nohy že to je zábavná hra, i když to nebyla úplně nějaká skvělá zábava, ale nebylo to nějak špatný..ale když je dítě menší, tak by mě nenapadlo se k němu takto chovat (a to mi bylo teprve kolem 5ti let). Ale zase si už nepamatuju, od jakého věku co dělal a jestli si s námi takto hrál nějak opatrně a nebo např. rychle, že dítě moc nestačí sledovat, co se děje (to taky udělá rozdíl).
- Z věku 5 let si pamatuju jenom to, že jsem si nejčastěji hrála s různobarevnýma hopíkama (takové malé gumové míčky), které jsem měla pojmenované po dětech ze školky (ty míčky jsem pouštěla z "rampy" a míčky mezi sebou soutěžily, kdo se dokutálí nejdál..opravdu tam bylo pár míčků, jenž pravidelně vyhrávali, takže asi vyšší hmotnost a souměrně kulatý povrch u některých míčků způsobil výhodu nad jinými míčky). V parku jsem asi lezla na stromy (tedy určitě jsem lezla na stromy, to si pamatuju, ale nevím, jestli to bylo už v 5ti letech nebo asi spíš až později). V parku jsem měla oblíbený jeden rozvětvený a oblý velmi nízký starý strom se silnými větvemi, na který se dalo i sednout a na něm jsem se tedy učila lézt asi cca v těch 5ti letech.
Taky jsem (asi v) 5ti letech byla s oběma rodiči v Itálii u moře (v Bibione, kde jsme byli i ve 3 letech) a moc si toho nepamatuju, jenom že tam byl na ulici nějaký cizí kluk v pubertě, který si hrál se psem (tak podivně, že toho psa jakoby škádlil a ten pes ho pak kousal..ten kluk mohl přestat, když toho pes už nechal, nebo na něj mohl začít být hodný, ale on ho škádlil dál..potkali jsme ho několikrát, když jsme někde čekali, takže jsem toho kluka pozorovala delší dobu). Taky jsem chodila sama s tátou každý den na obdélníkovou vysokou pizzu (ta byla dobrá) do místní pizzerie mimo turistickou zónu na oběd a máma byla asi v apartmánu se sestrou.

6 let
- Něco jsme na výtvarné výchově vystřihovali, a pak se v jednu chvíli začaly hledat jedny barevné nůžky (potažené plastem). Jedna spolužačka říkala, že jsem je měla v ruce naposledy já, že mě viděla, ale já jsem si myslela, že jsem je v ruce vůbec neměla. Nůžky se našly u mě v lavici = stříhala jsem a když jsem skončila, tak jsem je automaticky založila do lavice (=taková ta mezera pod deskou stolu). Až když jsem je tam uviděla, tak jsem si vzpomněla, že jsem je vzala do ruky a začala jsem s nimi stříhat a dál už si nic nepamatuju = okno (ale asi jsem s nima nějaký tvar z papíru vystříhla, protože jsem u sebe něco nastříhaného měla).
- Hrála jsem si dál s hopíky, kdo se dokutálí nejdál, ale zapomněla jsem na děti ve školce (i jak se jmenovali) a pamatovala jsem si jenom spolužáky ze školy, takže jsem míčky přejmenovala = pojmenovala jsem je podle spolužáků ze školy. I jsem zapomněla na to, že jsem údajně byla ve školce zamilovaná do nějakého stejně starého zrzavého kluka (jenom si pamatuju, že jsem s ním a dalšími dětmi jednou hrála na babu). Skoro všechny věci ze školky jsem zapomněla, ale pár útržků si pamatuju (zezačátku jsem si ve školce hrála nejraději sama, nechtěla jsem tam chodit, protože sama si můžu hrát i doma, tak na co být mezi rozjívenými dětmi, pak jsem si i občas s dětmi hrála, po obědě se spalo každý ve své nízké malé posteli bez mříží, obyčejné vzpomínky). Jednou jsme jeli na školku v přírodě, a tam se spalo ve vyšších postelích, které měly po obou stranách mříže, z čehož jsem měla úzkost (z těch mříží) a celou noc jsem brečela. Vychovatelky si myslely, že se mi stýská po rodičích. Další den jsem z toho stresu dostala průjem a pustila jsem to do kalhot, jenže jsem o tom nevěděla, protože jsem necítila svoje tělo (a zjistila jsem to až když jsem se šla na záchod vyčůrat a stáhla jsem si kalhoty+kalhotky).
- Ve škole jsme měli hnusnou jídelnu (=hnusně tam vařili) a já jsem stejně celé dětství nechtěla jíst, takže nás tam učitelky hlídaly, abychom neodnášeli na umytí nedojedené talíře. Nějak jsem se v nutných případech naučila celý talíř sníst (tak, abych "to měla za sebou") a ve dnech, kdy se učitelky spolu zakecaly a nebyly pozorné, jsem se kolem nich proplížila a celé jídlo jsem vrátila. Když mě máma vyzvedla ze školy, tak se mě každý den ptala, co bylo k obědu, ale já si to nikdy nepamatovala. Bylo krátce po obědě, ale i když jsem si to při jídle někdy zkoušela zapamatovat (dokola jsem si opakovala "karbanátek s bramorovou kaší, dneska máme karbanátek s bramborovou kaší, dneska si to zapamatuju", tak jakmile jsem uviděla mámu, zapomněla jsem to a vůbec jsem ani nevěděla, co jsme se ve škole učili atd. (na to se mě taky ptala). Máma věděla, že si to nikdy nepamatuju a byla trochu naštvaná (chtěla, abych se naučila si toto pamatovat). Nakonec se mi každodenním tréninkem podařilo umět vyvolat vzpomínku na to, co bylo ve škole k obědu nebo co jsme ve škole dělali a co jsme se učili (i když jsem si to v tu chvíli nepamatovala, tak pomocí snahy si vzpomenout a soustředění, se mi to pak v mysli většinou najednou vybavilo v podobě obrazu, jako by mi to tam někdo vložil, ale zároveň jsem si vzpomínala a věděla jsem, že to je pravda).
- Z věku 6 let si pamatuju jednu zajímavou situaci ze školy (co se mi v učení povedlo), hodnou třídní učitelku a jinak nic moc. Ve škole jsem měla od první až do deváté třídy skoro samé jedničky a nemusela jsem se téměř vůbec učit, takže paměť mi fungovala dobře. Rodiče mi jednou říkali, že jsem inteligentní, protože to mám v genech. Já jsem v duchu souhlasila s tím, že jsem inteligentní, ale myslela jsem si, že jsem svojí inteligenci zatím skoro vůbec neprojevila, a tak by o ní neměli vědět.
Celé dětství probíhalo podobně: máma skoro každý den hystericky křičela, kolem tohoto věku jsem se ale naučila uklízet si po sobě hračky atd., takže už neměla ani žádnou záminku, proč se rozčílit, což jí štvalo ještě víc. Táta oproti tomu nikdy nekřičel ani nezvýšil hlas ani jsem s ním neměla žádný konflikt (jednom 2x zvýšil hlas a byl dost podrážděný: táta byl programátor a programoval na notebooku nejdřív pro Apple, pak pro Samsung a asi Siemens, pak nějaký program pro gynekology, aby mohli zapisovat údaje o svých pacientkách, a asi ještě nějaké projekty, o kterých nevím. A já jsem chtěla být až vyrostu také programátorkou a už od malého věku jsem se chtěla naučit programovat..inteligenčně bych na to už tenkrát měla a kdyby mě to naučil, tak bych to už v tak mladém věku uměla..ale on mě to nechtěl naučit a naštvaně mě okřiknul). Táta vydělával asi nejdřív docela málo, ale postupem času víc a víc, až nakonec za tu práci pro gynekology opravdu dost peněz.
Měla jsem oblíbenou knížku (kterou mi máma četla, ale četla jsem jí asi už i sama?) o dvou sestrách dvojčatech, které se mezi sebou vymění (jedno žilo s mámou a druhé s tátou).

7 let
- Když jsem byla malá (3-4 roky), tak jsem měla jedno období zácpu a v pozdějším věku jsem měla pravidelně (většinou o víkendu po obědě, který uvařila máma) bolest břicha. Musela jsem např. 1-2 hodiny ležet a odpočívat, aby se mi udělalo dobře. Taky se mi pravidelně stávalo, že mě začaly bolet (z ničeho nic, bez důvodu) nohy nebo jsem je necítila a myslela jsem si, že nemůžu chodit (což ale nebyla pravda). To jsem měla už od 3 let a mám do dodnes, že v nepravidelných intervalech mě bolí celé nohy, lehnu si do postele a pak mi připadá, že nemůžu kvůli odpojeným nohám vstát. Když to překonám a prostě nějak na sílu vstanu, tak mě pak bolí při každém kroku noha, na kterou zrovna šlapu. Ale stejně rychle, jako ta bolest začala, může i odeznít (a z ničeho nic mě pak naráz nic nebolí a můžu bez problémů vstát z postele). Taky mě dodnes občas bolí bez příčiny břicho/pocit na zvracení (i když většinou je to po úzkosti/panickém záchvatu), ale toto se mi stává méně často než v dětství. Samozřejmě beru v úvahu jen ty případy, kdy jím dobré (ověřené) jídlo, po kterém mi normálně nic není, a zároveň si vařím sama. Když mi je špatně po špatném jídle nebo restauraci, tak to nepočítám, protože to má fyzickou příčinu.
- Také mi byla celé dětství dost často extrémní zima (asi to bylo tím, že jsem málo jedla, ale stejná zima mi byla i v dospělosti když jsem jedla hodně a měla jsem v bytě v zimě hodně zatopeno). Až docela nedávno jsem zjistila, že ta zima pramení z disociace a že když s tím určitým způsobem pracuju, tak mi začne být teplo a od té doby to už nezažívám (nechci to zakřiknout, protože to byla jedna z nejhorších věcí). Také jsem čas od času pociťovala nevysvětlitelnou velkou únavu (a to někdy zažívám i v dospělosti).
- V dětství jsme měly se sestrou výtok a máma říkala, že to je nějaká nemoc, ale nějak to neřešila. Nebyl to výtok jako spermie, to ne, ale ani to nesvědilo jako kvasinková infekce. Takový bílý bez zápachu a víc než je normální výtok (ale zase ne nějak extrémně hodně). Ale nikdy jsem neměla žádné fyzické zranění (máma sice křičela, ale nemlátila), krev mi nikde netekla, žádné zlomeniny ani modřiny atd. Pamatuju si, že jsem 2x spadla z kola, občas jsem si rozbila koleno, když jsem běhala doma, tak jsem výjimečně narazila např. holení do židle nebo jsem zavadila rukou o jen do půlky otevřené dveře, a pak jsem měla malou modřinu, ale to je asi tak všechno.
- O prázdninách jsme jeli s oběma rodiči na pronajatou dřevěnou chatku v ČR u rybníka (nikde kolem nic nebylo, takže nebyl důvod, aby tam kdokoli jezdil, pokud nejel za námi). Jednou v noci (už byla tma) jsem se snažila asi půl hodiny po zhasnutí světla v chatce usnout. Všichni ostatní už spali (už mezitím usnuli). Najednou skrz okna do chatky vniklo ostré bílé světlo (buď ufo a nebo k chatě přijelo auto..ale auto má světla dolejc než bývají okna, proto mě napadlo už v dětství, že by to mohlo být ufo..že by chtěl někdo např. chatu vykrást a svítil do okna baterkou, tak to je vyloučené, protože toto bylo mnohem silnější světlo a šlo z větší dálky cca 4m od chaty). Pak ostré světlo zvenku zhaslo a já jsem buď naráz usnula a nebo mi na krátký okamžik připadalo, že celá rodina začala vstávat z postele (asi v jiných osobnostech? To ale nevím, jestli nebyla jenom moje vymyšlená představa..možná jsem prostě jenom usnula, když to světlo z venku zhaslo a dál se pak už nic nedělo, a začínal se mi zdát nějaký sen).
- Jelikož mě to ve škole nebavilo, tak jsem si začala kousat nehty a nemohla jsem se toho zlozvyku pak zbavit (i když jsem to dělat nechtěla, tak jsem to dělat musela a nedalo se to vůlí ovlivnit). Také jsem měla často úzkostný pocit (který se nedá moc popsat a který je velmi nepříjemný: takové nepravidelné pomalejší chvění, které je ale asi jenom pocitové). Nevím, kdy to začalo, ale asi jsem to měla už od dřívějšího věku, každopádně čím jsem byla starší, tím jsem to vnímala víc (a jiné příznaky zase méně). V dospělosti se mi podařilo přestat si kousat kůžičku u nehtů, ale jiné zlozvyky se objevily místo toho (vždy jen když cítím tento úzkostný pocit).
- Nevím, kolik mi bylo let, asi tak 6-7, ale když jsme jeli o víkendu s tátou k babičce, tak jsme po příjezdu se sestrou rozjíveně běhaly po bytě (asi jsme se honily nebo tak něco) a táta nám říkal, ať se zklidníme, nevšímaly jsme si toho a řádily jsme dál, tak nás vzal že nám dá na zadek. Já jsem si v tu chvíli myslela, že chce, abych si změnila osobnost, což jsem jenom předstírala. Jeho plácání rukou na zadek vůbec nebolelo a myslela jsem si, že to je tím, že mi uvěřil a že si myslí, že jsem změnila osobnost/svoje pocity, a proto je tak mírný. Nepamatuju si ale na to, že by mě kterýkoli z rodičů někdy plácnul přes zadek tak, že by to bolelo, takže nevím, jak jsem k těmto myšlenkovým pochodům došla. Občas jsem tedy (na mírné podněty) pouze předstírala změnu myšlení/cítění/osobnosti.
- Z věku 7 let si toho moc nepamatuju, ale neřekla bych, že by se dělo něco zvláštního (rutina chození do školy). V 6ti letech se rodiče rozvedli a táta se přestěhoval do bytu vedle nás (jako soused, ale ob jedny dveře). Máma chtěla obvinit tátu ze sexuálního zneužívání dětí (ale ona je pomstychtivá a vymyslela by si cokoli), ale když se mě zeptala, jestli něco takového neprobíhá např. u babičky, tak jsem jí řekla, že ne (protože jsem si na nic takového nepamatovala, naopak mě taková otázka rozhodila). Táta byl to nejhodnější člověk, jakého jsem znala, ale byla jsem na něj trochu přehnaně upnutá. Táta si mámy nikdy skoro vůbec nevšímal, ale dětem se neustále věnoval a procestovali jsme s tátou a jeho kamarádem+jeho dvěma syny skoro celou Evropu, byli jsme neustále v lese, jezdili jsme na kole. Máma měla (když jsem byla malá) kamarádky a jako náboženství vyznávala peníze (natiskla si na lednici zvětšeninu vyšších bankovek a k tomu se téměř modlila). No a tvrdila, že se s tátou rozvedla jenom kvůli penězům (že když byla na mateřské, tak od táty nedostávala téměř žádné peníze)..mně táta dal peníze kdykoli jsem si chtěla něco koupit (ale já jsem v dětství nepotřebovala moc vysoké částky) a mámě vadilo, že si o ty peníze (např. na naše jídlo) musí říkat. Pak po rozvodu změnila filozofii v tom, že už se s žádnou z těch kamarádek nekamarádila a my jsme si domů nikdy nemohli např. po škole přivést kamarády (to jsme měly zakázané..tedy jednu kamarádku, se kterou jsem se ani moc nechtěla kamarádit, jsem měla kdysi dovolenou, ale ta se pak snažila mámě krást peníze z peněženky a kupovala za to sladkosti, o které se se mnou dělila..takže to byla asi mámy záminka k tomu, aby k nám už nikdy nikdo nesměl, i když podle mě to bylo kvůli něčemu jinému). Ale peníze uctívala dál (a v pubertě mi radila, ať nekoukám na lásku a vezmu si někoho pro peníze). Když jsem někdy potřebovala radu, co dělat, stačilo se zeptat mámy na její názor a pak udělat opak..to byla tutovka, která fungovala.
I táta změnil filozofii, protože než se rodiče rozvedli, tak občas jezdil služebním autem, ale pak přešel na "zelenou" filozofii, že jsou auta škodlivá, auto už pak nikdy neměl a jízdě autem se vyhýbal.
Při rozvodu rodičů jsem chtěla žít u táty, ale nakonec se mě na můj názor nikdo neptal a byla jsem pouze připravovaná na to, že k nám možná přijde kvůli zhodnocení situace nějaká sociální pracovnice (ale nikdy nepřišla). Takže jsme zůstaly žít všechny tři u mámy. Jelikož táta bydlel hned vedle, tak jsme k němu mohly chodit na návštěvu skoro pořád (chodily jsme tam hlavně hrát hry na počítači a to jsme se střídaly u jednoho počítače, takže se tam dveře netrhly).

8 let
- Jednu spolužačku z mé třídy po cestě ze školy (neměla sourozence a už chodila sama) někdo znásilnil (dospělý muž-pedofil). Zatáhnul jí do jejího baráku když odemykala vchodové dveře a pak asi někam ke sklepu, nevím. A naše třídní učitelka kvůli tomu brečela (a snažila se to nějak řešit). Ta spolužačka se spolu se svými rodiči odstěhovala a přestoupila na jinou školu a této hodné učitelce pak zemřel náhle snoubenec (myslím, že při autonehodě), takže už to přestala řešit a z této školy rychle odešla (od 1. do 3. třídy to ale byla naše třídní učitelka a byla celou dobu hodná). Asi o rok později jsem jí potkala na chodníku před školou a když jsme se míjely (stála ode mě napravo), tak jsem jí (i ona mě) pozdravila, a mně začala sama od sebe téct z levého oka slza (spíš proud slz) a z druhého oka nic, aniž bych byla smutná nebo se mi chtělo brečet, ale natočila jsem hlavu tak, aby to učitelka neviděla a usmála jsem se a rychle jsem se snažila rozhovor ukončit a jít dál. Toto se mi stalo ještě asi 2x, že mi tekla slza (sama od sebe) jen z jednoho oka aniž by se mi chtělo brečet a vždycky to mělo něco společného s okolním prostředím (jakoby nějaký spouštěč, ale nic významného).
- Ve škole jsem se už od začátku, co jsem tam začala chodit, nechtěla s nikým kamarádit. Asi také (mimo jiného) i proto, že jsem prožívala disociaci (celé dětství), a tak jsem chtěla mít klid. Jako tím myslím takový pocit odpoutanosti od těla, trochu ztuhlost, nejistotu, strach bez příčiny. Nemyslím tím výměnu osobností, ale neměla jsem v tom stavu na přátelství náladu. Přesto se se mnou jedna holka chtěla kamarádit, tak jsem se s ní tedy kamarádila (i když jsem moc nechtěla), ale to kamarádství mi nepřipadalo zas tolik jako kamarádství (to byla ta, co u nás pak kradla peníze), spíš ta holka už v tomto věku balila o trošku starší kluky z vyšší třídy a potřebovala k tomu nějakou společnici (aby nebyla trapná, že chodí kolem např. basketbalového hřiště sama). Moje máma pak říkala, že její máma dělá asi prostitutku, protože jí několikrát viděla nastupovat ke starším mužům do luxusních aut; a tato spolužačka pak ve 14ti dostala od jednoho přítele její mámy bílá tanga s nějakými hodně drahými kameny (malé kamínky na bočních šňůrkách). I když spolužačka neměla ve škole ctnostnou pověst, tak se v dospělosti dobře vdala (za mladého a asi i bohatého, potetovaného a taky se docela potetovala) a pak byla dle fotek na facebooku šťastná jako matka v domácnosti (vypadalo to upřímně).
- Taky jsem si vzpomněla, že jsme před školou/v parku u školy skákali gumu (nevím, jestli to nebylo dřív než v těch 8 letech). V 8 letech jsem ale vždy po příchodu domů šla hned na zahradu (vnitroblok mezi domy), kde jsem se starala o jedno kotě. Občas jsem tam vzala i tu "kamarádku". Nejraději jsem tam ale trávila čas o samotě. Taky ještě druhá spolužačka se se mnou občas ve škole/po škole v parku kamarádila, ale "kamarádství" sem tam prokládala podivnými hláškami (jako že já mám sice lepší známky a nemusím se učit, zatímco ona se učí a má dvojky až trojky, ale že její rodiče pracují v televizi, takže ona až vyroste, tak bude moje nadřízená bez ohledu na známky). Takže občas byla z ničeho nic nenávistná, ale pak jsem z jejího vyprávění zjistila, kde se to v ní vzalo: moje máma při třídních schůzkách chodila pravidelně za její mámou (a dalšími) a všem vykládala, jak jsem hodné dítě, jak se dobře učím a všechno mi samo od sebe jde. A máma této holky pak vždycky přišla z třídní schůzky domů a začala své dceři říkat "vezmi si příklad z (mě) ta má dobré známky a jdou jí i sporty, zatímco ty..". Rodiče mi nikdy nedovolili pořídit si psa, a tato holka si pak pořídila psa, takže nakonec jsem trochu záviděla i já jí. S postupem času (ve vyšších třídách) se to ale s touto spolužačkou (její soupeření se mnou) zhoršovalo. Nakonec se (v dospělosti) provdala za někoho mladého a dost bohatého a stala se ženou v domácnosti a byla happy (potkaly jsme se pak párkrát nějakou náhodou naživo a šly jsme pokecat do hospody, jednou tam přišel i její v té době snoubenec, kterého si pak vzala).

9 let
- V období cca 8-11 let jsem se doma pravidelně schovávala na dlouhé hodiny do skříní (sama jsem se zavřela do skříně), ale moc jsem nevěděla proč. Připadala jsem si tam v bezpečí. A asi to vzniklo i díky tomu, že jsme se se sestrami schovávaly všude možně když jsme byly na návštěvě přes víkend u babičky v jiném městě, kde jsme si hráli s tátou na schovávanou. Táta nás většinou rychle našel (nebo nás pak už ani nehledal), ale stejně nám to připadalo jako dobrá zábava.
- Máma nám (než se s tátou rozvedli) pravidelně říkala "já jsem oko, které všechno vidí" (a u toho si možná zakrývala jedno oko, ale to si fakt už nejsem jistá). Tedy mně a prostřední sestře to říkala (nejmladší v té době ještě nebyla na světě a pak byla mimino). Říkala, že nás to oko pozoruje, že všechno vidí a ví. A prostřední sestra pak sama od sebe pořád kreslila jedno oko (uměla hezky kreslit, měla talent)..asi tak několik set obrázků mohla za dobu několika let udělat. Pokaždé to oko vypadalo jinak (ženské, mužské, jiný tvar atd.) a bylo to obyčené jedno oko s řasami a obočím. To tedy není příběh o mé disociaci, ale připadá mi to zajímavé.
- Rodiče mi řekli, ať si píšu deník (že je dobré si psát deník, protože pak když to člověk po letech čte, může vzpomínat a je to prostě utřídění myšlenek). Dostala jsem nějaké prázdné sešity určené pro psaní deníku (některé i s klíčkem), a jelikož mi to připadalo jako dobrý nápad, tak jsem si deník psát začala. Psala jsem tam o běžných věcech (např. co jsem ten den dělala) a občas i nějaké myšlenky. Vždycky o narozeninách jsem si chtěla přečíst celý deník z minulého roku, ale když jsem začala číst, tak to bylo jako bych to ani nepsala já = úplně jiná osoba (a ani jsem si většinu z toho nepamatovala). Takže jsem je přestala o narozeninách (a tím pádem úplně) zpětně číst a po několika letech i psát a pak jsem je (asi až v dospělosti) jednoho dne vyhodila.
- Když mi bylo 9 let, tak jsem se zamilovala do staršího syna tátova nejlepšího kamaráda (byl asi o rok nebo o dva starší než já). Jezdili jsme všichni společně pravidelně na túry do hor, občas jsme chodili k nim domů na návštěvu a hrály jsme (já+prostřední sestra) s těma dvěma klukama (bratři) hru na počítači nebo lego (stavět z lega mě moc nebavilo). Kluci měli i elektrickou dráhu pro autíčka, ta mě zaujala trochu, ale moc ne. Večer šli rodiče někdy popíjet do hospody na zahrádku a my jsme si hráli někde kolem nich (v okolí). Tátův nejlepší kamarád byl extrovert, byla s ním zábava, uměl dobře vyprávět různé historky a v létě dělal dobrovolně (tzn. asi bez mzdy nebo jen velmi nízký plat) vedoucího na dětských táborech. Jednou jsem byla u něj doma v pokoji já, tátův kamarád a jeden z jeho synů (nebo oba synové, nevím ale min jeden z nich tam určitě byl). Ten tátův kamarád mě z legrace občas plácnul po stehně a pak zmáčknul, to dělal docela běžně a bylo to tak na hranici toho, co ještě nebolí. Nic jsem si z toho nedělala a brala jsem to jako srandu. Ale tenkrát v pokoji mě takto, když jsem seděla, zeshora plácal po stehně a mačkal opakovaně a čím dál silněji, až to bolelo. Koukla jsem se na něj a řekla jsem mu, že to bolí, on se mi koukal do očí a měl podivný (řekla bych sadistické uspokojení) výraz. Vůbec mu to nevadilo, že to bolí, naopak jako by byl rád a měl z toho radost. To mě dost rozhodilo a raději jsem se mu pak vyhýbala. Měl jakoby dvě tváře, jednu společenskou (a to byl v pohodě = nic takového bych do něj vůbec neřekla) a svojí skrytou tvář mi jednou ukázal. Možná byl sadista a možná ne (nedělal mi zase nic tak strašného), ale co bylo zvláštní: jeho starší syn, do kterého jsem byla zamilovaná, byl sadista (určitě, dle toho, co mi povídal). Chtěla jsem se s ním sblížit (s tím jeho starším synem) a povídat si, jenže on mi vyprávěl o tom, že mučí a zabíjí zvířata (a bavilo ho to = popisoval mi svůj koníček). To mě od něj odradilo, protože jsem ho sice měla ráda, ale měla jsem hodně ráda zvířata a neměla jsem ráda lidi, kteří ubližují zvířatům, a tak jsem se na něj snažila zapomenout (ve smyslu, abych do něho přestala být zamilovaná). Pak jsem se dozvěděla z vyprávění (lidi se tam mezi sebou znali), že tento kluk jak rostl, přešel ze zvířat na ubližování lidem..tedy mladším dětem, než byl on (2x mladšímu spolužákovi vážněji ublížil a sváděl to na nehodu, čemuž bych možná uvěřila, kdybych nevěděla o tom, že už jako menšímu mu dělalo radost ubližovat zvířatům). To už jsem se s ním v té době nebavila, když museli nějaké dítě kvůli němu odvézt do nemocnice (jedno na tom bylo asi vážně). Ale rodiče mu asi domluvili, protože dál už se nic takového neopakovalo. Mladší syn tátova kamaráda zase začal brát v pubertě drogy. Takže to vypadá (když vezmu úplně všechny zkušenosti..ještě o něčem budu psát dál), že v té rodině nebylo všechno v pořádku.
Jednou jsme byli takto všichni na horách a uprostřed jedné túry jsme v době kolem oběda složili batohy na jedno místo s tím, že máme cca hodinu času a můžeme si odpočinout, najíst se, opalovat se nebo se jít někam kousek projít (a že se všichni sejdeme u batohů, které asi jeden dospělý hlídal). Před chvílí jsme míjeli vyschlou řeku s mnoha oblými kameny (řeka vedla např. ze západu na východ a naše cesta např. ze severu na jih, takže jsme po malém mostě přecházeli nad ní = křížili se s ní) a já jsem vždycky ráda skákala po říčních kamenech (ale jenom když tam byla voda, takže jsem tam trochu chtěla jít, ale zase bez vody to není ono, takže mi to bylo tak jedno). Ten můj kamarád (starší syn táty nejlepšího kamaráda) ale přerušil moje myšlenky o tom, co bych teď chtěla dělat, a pobídl mě, ať jdu s ním a šel směrem k této vyschlé řece. Tak jsem šla za ním a on šel rychle a ve spěchu říkal, že to zkusíme a utečeme. Že půjdeme dál a dál dokud nenarazíme na vesnici a tam pak zkusíme chvilku žít, ale pak musíme rychle do další vesnice a nějak se budeme protloukat než budeme dospělí. Tak jsem si říkala, že to je dobrý nápad takhle odejít na výlet a být chvíli svobodná (rozhodovat se sama za sebe) a šla jsem s ním (jenom jsem nechápala, proč=z jakého důvodu chce utéct/odejít). Chtěla jsem ale v té jedné až dvou vesnicích žít např. týden nebo 14 dnů (dokud nás to bude bavit), nechtěla jsem odejít napořád. Takže jsme došli k tomu mostu, slezli jsme na ty říční kameny a skákali jsme z jednoho na druhý pořád dál a dál. Před námi byl kopec/hora, ale až docela daleko. Jak jsme tak šli po kamenech, které byly docela velké, takže se šlo dobře, tak po nějaké době se objevil pramínek vody, který zrovna končil a vedle pak končil další, až jsme skákali po kamenech a kolem bylo trochu vody (např. 5 cm). Měla jsem radost, že je tu voda, a šli jsme dál, už jsme si dávno nepovídali, protože jsme potřebovali mít sílu, abychom to stihli rychle. Pak ale bylo vody víc a postupně ještě víc a kameny byly větší (voda tekla celou dobu ve směru proti nám). Nakonec jsme šli do kopce až do prudkého kopce (to už jsme asi lezli na tu horu) po velkých kamenech a kolem nás byla divoká voda. Trošku jsem znejistěla, ale lezla jsem dál (to už jsme šli skoro po čtyřech). Pak tam přiběhli (stejnou cestou, kterou jsme my přišli) táta se svým kamarádem a chytili nás s tím, že je to tady nebezpečné (to opravdu bylo: už to byla hodně divoká řeka a pokud by někdo z nás spadl do vody, tak by bylo po něm..ale ten kamarád i když byl sadista mi v tu chvíli nechtěl ublížit, ke mě se nechoval špatně, protože do mě byl také zamilovaný..ono se z toho koryta řeky pak už totiž nešlo dostat pryč, jinak bychom šli jinudy kdyby to šlo), můj kamarád dostal od svého táty trochu na zadek a já jenom vynadáno a odvedli nás zpátky. Řekli jsme, že jsme se šli jenom projít a zapomněli jsme na čas (bylo ale divné, že nás našli, protože jsme byli daleko..ale myslím, že táta říkal, že nás někdo viděl zahýbat ke korytu řeky, když jsme odcházeli). Tahle vzpomínka mi připadala v dospělosti divná proto, že mi přišlo divné, že by tekla na úpatí hory divoká řeka, jejíž tok by se v údolí zmenšoval, až by bylo nakonec pořád stejně široké koryto vyschlé (kam by zmizela ta voda). Ale co si pamatuju na ty první=konečné pramínky (hranice mezi vodou a vyschlým korytem), tak odtékaly jakoby do země=pod zem, proto končily (ale to už byly malé pramínky, tudíž voda musela někam mizet už předtím, jak se tok postupně zmenšoval).
- Z tohoto období si pamatuju cesty vlakem za babičkou, hopíky jsem vyměnila za několik různobarevných kostek (kterými jsem opakovaně házela, výsledky jsem zapisovala do tabulek a zkoumala jsem zákony pravděpodobnosti).

10 let
- Během několika let mě rodiče opakovaně posílali (proti mé vůli) o prázdninách na tábor. Někdy jsem si tam našla kamarády a po pár měsících od konce tábora mi občas přišel pohled od nějaké holky, která mě znala, ale já si vůbec nepamatovala, kdo to je (matně jsem si pamatovala pouze to, že jsem o prázdninách byla na táboře). Takže jsem jim neodepisovala zpět, ale pohledy jsem si nějaký čas schovávala. Jelikož jsem ty lidi, kteří mi psali, neznala, tak jsem je pak všechny vyhodila (protože pro mě neměly žádnou cenu). Myslela jsem si, že mi asi píšou díky nátlaku svých rodičů jen ze zdvořilosti (těch pohledů bylo postupně celkem dost a psali to různí lidé dle různého písma i různého stylu vyjadřování, různých podpisů a lišilo se i to, o čem psali). Některé byly ale delší a kamarádské (i např. zběžně psala o tom, co jsme spolu zažily) a tyto kamarádské holky mi psaly i několikrát za sebou než to vzdaly, takže některé z těch holek jsem musela znát.
- Táta odjel do Tibetu (na dovolenou) a říkal mi (nevím jestli před nebo po dovolené), že vysoko v Himalájích prý žijí u sněhu v jeskyni lidé jen v kraťasech a není jim zima. Meditují a díky tomu umí své tělo rozehřát natolik, že je pak tak horké, že na něm mohou rychle usušit namočené tričko. Ptal se mě, jestli mě to zajímá a jestli bych tam chtěla někdy jet to zjistit (jak to ti lidé dělají). Mně to dost zajímalo (protože mi byla pořád zima), ale že by se mi chtělo někam jezdit, to ne (pořád jsem cestovala a cestování mě už moc nebavilo). Ale odpověděla jsem, že mě to zajímá (nikdy jsem tam nejela). Pak jsem ve škole (z nudy) vymýšlela podrobné barevné představy o tom, že v zasněžených horách je podzemní tunel, ve kterém žijí lidé. Ti lidé byli trochu mongoloidního typu (měli hnědé vlasy, trochu opálenou pleť, trochu jiný tvar očí a nosily oblečení do červena, někdy s výšivkami/ozdobami..když jsem si vygooglila obyvatele Tibetu, tak to odpovídá, akorát měli asi o trochu světlejší pleť jak žili v podzemí) a ten tunel byl tajný. Nebyli to ale žádní svatí lidé (mniši nebo budhisti možná), protože neuměli žít v kraťasech na sněhu (jenom mohli na chvíli vyjít z tunelu, ve kterém bylo příjemné teplo, v kraťasech do sněhu a zachvíli se zase vrátit..ale oni na povrch asi vůbec nevycházeli). Do tunelu vedly dvoje tlusté dveře (typu velkého trezoru), které se nedaly jen tak otevřít (navíc vchod k těm dveřím do tunelu nebyl jen tak vidět a bylo to v nepřístupné oblasti, kam kromě vášnivých horolezců nikdo nechodí). V tunelu bylo teplo skoro jako v létě (ale ne vedro) a bylo tam dostatečné světlo. Byly tam krásná jezírka, ve kterých se (asi) dalo koupat a rostly tam i rostliny (těch ale nebylo moc jako třeba na zahradě nebo v lese) a vlak, který jezdil automaticky a pomalou rychlostí nějakou trasu (neměl nad sebou elektrické vedení). Tunel se z jedné strany stáčel z kopce hlouběji do podzemí, ale tam jsem měla v představě zakázáno od hlavního mnicha jít a nevím, co tam bylo. Jenom v jedné oblasti jezdil ten pomalý vláček asi nějak dokola a do hlubšího podzemí vedl z kopce asi nějaký jiný rychlý vlak, to už nevím. Byli tam převážně dospělí lidé, skoro samí muži a jenom pár žen, které sloužily na rození dětí. Děti (těch nebylo moc, cca 20-30) byly zavřené v nějakém prostranství (něco jako větší budova a k tomu dvorek) a patřily "společnosti" (neměli svojí rodinu, mámu a tátu). Všechny tyto děti měla na starosti jedna žena=vychovatelka. Když na tu představu vzpomínám, tak děti byli asi také samí kluci (různého věku od malých 3-5 let po skoro pubertu). Kde byla mimina (kdo se o ně staral) a co se stalo, když se narodila holka, nevím. V pubertě se ti kluci asi zařadili do společnosti, což znamenalo, že stejně jako všichni dospělí kopali (ručně) tunely (nevím, proč by kopali v tunelech ručně, když existují stroje, ale tak to v té představě bylo). Vykopali si ve stěnách tunelu i pro každého dospělého jeden malý byt s dveřmi, oknem a kvádrovou kamennou postelí. Jelikož tam nebyly skoro žádné ženy, tak děti občas někdo z dospělých asi znásilnil a byly na to zvyklé (to už nevím). Hlavní mnich, který to tam měl na starosti, mi jednou ukázal obrazovky, na kterých byla vidět různá místa "na povrchu" (uměli na dálku sledovat, co se kde děje). Kdo chtěl tunel opustit, tomu vymazali paměť přístrojem tak, že na čelo (poblíž spánků, ale spíš zepředu) připevnili nalepovací elektrody a pak měli ještě jakousi kovovou helmu přes čelo, díky čemuž si žádný člověk po odchodu z tunelu nic nepamatoval. V představě jsem tam jela s kamarádem (mužská postava v mém věku, ale zamlžený vzhled = jenom obrys postavy) a asi tam i zpátky (už nevím) jsme se dostali velice rychle podzemním vlakem (někde uprostřed lesa v Německu nebo v Polsku = na severu od ČR, ale nevím, jaká země..byl obyčejný čtvercový dřevěný poklop=vstup do podzemí), kudy se asi dalo nějak dostat k nějakému podzemnímu vlaku. Přímo v Himalájích jsme ale museli dojít ke vchodu do tamtoho tunelu přes sníh a to bych v 10ti letech nezvládla lézt až tak vysoko v horách (kam si mnohdy netroufnou ani někteří profesionální horolezci) a musela bych to umět s profesionální horolezeckou výbavou (což neumím). Táta měl doma hliníkové nástavce na boty s takovými zahnutými ostny do sněhu a hole do rukou?, takže asi nějakou výbavu měl, ale nedovedu si ho představit ujít mnoho kilometrů v takových extrémních podmínkách (a sebe už vůbec ne). V představě bychom se na horu dostali maximálně asi vrtulníkem a žádnou výbavu do hor jsme s sebou neměli (a po sněhu jsme šli jenom malý kousek).
- Když jsme byli s tátou a se sestrou/sestrama u babičky (nejmladší sestra s námi jako malá nejezdila, když potřebovala od mámy kojit, a když pak byla starší, tak jako jediná z nás pravidelně odmítala za babičkou jezdit, pokud se jí zrovna nechtělo..máma jí měla docela ráda a ona byla raději u mámy/s mámou), tak nás vzal táta na projížďku na loďce po místní řece (taková ta dřevěná širší loď s pádly). Byli jsme v parku na pískovišti/houpačkách (malé hřiště, které bylo nejblíže u řeky), kde jsme počkaly, když táta odešel pronajmout loď a dojel s ní k nám a zaparkoval ji u břehu. Nastoupily jsme a sedly jsme si do lodi. Táta chtěl, abych pádlovala, ale já jsem nechtěla. Řekl hrubším hlasem (jiným než jak normálně mluvil, ale byl to jeho hlas), že když nebudu poslouchat, tak mě (asi pádlem přes hlavu?) zabije a spadnu do řeky (a že pak řekne, že to byla nehoda). Hned jsem se začala disociovat a díky tomu jsem nevěděla, jestli jsem neslyšela nějak špatně nebo jestli se mi to jenom nezdálo. Zároveň jsem se hned chopila pádla a začala jsem pádlovat (on pak taky pádloval a já už jsem pak nemusela a prostřední sestra předtím pádlovala asi chvíli se mnou) a celou cestu jsem pak na té loďce prožívala takový lehký/vznášející se disociativní stav. Do životního příběhu jsem psala, že v pozdějším věku, když jsem byla na rande s býv. illum. (když jsem se s ním dala dohormady), jsme šli po diskotéce do parku na lavičku, která byla nad touto řekou (bylo to poblíž úseku, kde jsme tenkrát nastupovali do loďky) a on se mě jen tak bez kontextu zeptal, jestli se nebojím, že mě zabije a hodí do řeky (a já mu odpověděla že se toho nebojím a ničeho jsem se nebála, protože jsem si myslela, že je opilý a dělá si nějakou srandu..na tuto vzpomínku z dětství jsem si tenkrát na tom rande nevzpomněla, jelikož jsem si hned po tomto zážitku v těch cca 10ti letech řekla, že jsem se s tím, co táta říkal, musela přeslechnout a nebo že se mi to muselo jenom zdát, protože jsem si byla jistá, že by nic takového nikdy neřekl).

11 let
- Nevím, v jakém to bylo věku, ale táta jel na dovolenou (nebo pracovně?) do Indie a pak pracovně opakovaně do Číny do Šanghaje (na několik měsíců až let?). Vždycky na krátkou dobu přiletěl a donesl nám mnoho dárků z veletrhů. Pokaždé nosil takový větší ovocný želatinový bonbón (samostatně zabalený, ale vypadal jako že se prodává v obchodě, protože na víčku byl potisk s obrázkem ovoce a čínskými znaky..vypadalo to jako velice malý cca 3cm průhledný plastový kelímek od jogurtu s potištěným nalepeným tenkým víčkem). Když jsem se táty (když to dovezl poprvé) zeptala, co to je = co v tom je = z čeho to je vyrobené, tak mi řekl, že doufá, že to není vyrobené z dětí. A že máme (my tři sestry=děti) štěstí, že žijeme u nich (u našich rodičů) v ČR, protože v Číně to je mnohem horší. Když jsem uslyšela "vyrobené z dětí", tak jsem se začala disociovat, a tak jsem pak už nevěděla, jestli jsem se nepřeslechla. Těchto bonbónů dovezl vždycky pro každou 5-10 a mohly jsme sníst jen jeden (max dva) v jeden den proto, aby nám to vydrželo na víc dnů (abychom nesnědly vše hned najednou a pak jsme nebyly smutné, že už nic nemáme), takže je měl táta u sebe. Ty bonbóny ale chutnaly dobře (byla tam příchuť přímo z vylisovaného ovoce). Co se stalo poté, co jsem bonbón snědla (jestli se mi nějak změnilo vědomí), si nepamatuju (snědla jsem bonbón a za chvíli okno), ale já si toho nepamatuju hodně, takže to nemuselo s ničím souviset. Pak jsem si zkusila v mysli představit, co tím podivným tvrzením táta myslel a viděla jsem v představě veletrh, který byl ve velké průmyslové hale bez oken, bylo tam mnoho stánků i s cetkami, které byly pro návštěvníky zdarma, a vzadu se dalo nějak sejít do podzemí, ve kterém byly mučeny a zabíjeny malé čínské děti (hlavně batolata). Jelikož to bylo hrozné, tak jsem tu představu co nejrychleji potlačila a zároveň jsem vyslala telepaticky myšlenku hodným mimozemšťanům-lidem, kteří létají v kosmické lodi nad Zemí, ale nejsou moc vidět, že v Šanghaji je v podzemí tato hrůza (a jelikož mi táta říkal, že nad městem je velká vodní nádrž, u které hrozí, že se protrhne a město zaplaví) a tak ať tu nádrž protrhnou a raději ať to zaplaví a srovnají celé město se Zemí, než aby tam bylo i nadále toto. V dospělosti si myslím, že by to šlo vyřešit i jinak (bez ztráty životů civilních obyvatel ve městě). A v dospělosti jsem na internetu četla, že v plánu Aliance byla i možnost protržení nádrže Tři Soutěsky (to je jiná než ta u Šanghaje) kvůli zaplavení podzemních měst v Číně. V dětství jsem nevěděla, jestli mě někdo slyší, ale vypadá to, že mojí myšlenku někdo zachytil (a nebo něco podobného napadlo někoho nezávisle na mně také, když to viděl).
- Z 10-11 let si pamatuju asi tak obecně: škola, víkendy u babičky, v létě o prázdninách hory. S panenkama jsem si už dávno nehrála a házení kostkami už mě taky přestalo bavit. Ve volném čase jsem vytvořila jednu zajímavou a složitější deskovou hru, která měla asi 8 levelů (hracích ploch) a byla o tom, že člověk na začátku hry chodil jen ze školy do školy, až nějakou náhodou potkal nějaký kouzelný přemět (myslím prsten), kterým když otočil, tak ho přenesl do kouzelného světa, který byl větší než ten omezený a malý svět rutiny škola->v dospělosti práce (jedna z hracích ploch byl kouzelný les, další hledání pokladu, pak učení se kouzel=čarování a tak něco).
Taky k nám domů jednou přijel na návštěvu tátův kamarád z práce (také programátor), který byl z Německa. Šly jsme se mu ukázat, bylo mu asi 50 a měl vyholenou hlavu a nosil slaměný klobouk. Každé nám dal jako dárek jeden slaměný klobouk (soudím dle toho, že jsme pak doma měly 3 stejné slaměné klobouky, každá svůj).
Jednou jsme si v kempu na dovolené (asi v zahraničí v evropských horách, protože jsme jezdili převážně do hor) potřebovaly s prostřední sestrou něco nabít (nevím co, mobil jsme neměly, tak asi tátův mobil?) a táta nám řekl, ať normálně chodíme na pánské záchody, že tam je zásuvka kvůli strojkům na holení, zatímco na dámských není. Pak jsem šla ze záchoda zpátky směrem ke stanu a po cestě jsem z dálky viděla ze země trčet nabíjecí panel s mnoha zásuvkami, tak jsem ho pak z dálky ukázala tátovi, ale ten řekl, že to jsou jiné zásuvky než máme v ČR. Takže jsem občas šla na pánské záchody a někdy na mě krátce mluvili cizí muži (poprvé to bylo, když nás tam táta poslal, nějaký pán podle mě asi říkal, jestli jsme si nespletly záchod, ale mluvil anglicky, takže jsem mu vůbec nerozuměla a ukázala jsem mu nabíječku v zásuvce, že tam nabíjíme, ale byl naštvaný a z toho záchodu rychle odešel). Pak na mě mluvil německy v Rakousku pán kolem 50ti let při ranním čištění zubů u společného venkovního oploceného žlabu, ten něco vyprávěl, ale nerozuměla jsem mu, protože mluvil s nějakým dialektem a ještě si u toho čistil zuby. Ve 14ti letech ve Francii na mě mluvil při umývání rukou na záchodě česky muž kolem 50ti let, který mi radil, ať v pubertě nezačnu držet dietu že mám hezkou postavu (jelikož tam nebyly pisoáry, tak to byl dámský záchod a nevím, co tam on dělal). Vždycky jsem tam byla sama jen já a nějaký cizí muž, ale někdo na mě takhle v zahraničí promluvil max 5-10x, z toho 2-3 Češi, většinou jsem si moc nepamatovala, jak jsem se tam (na záchod nebo do umývárny) dostala, ale asi jsem jenom šla na záchod, když se mi chtělo. Třeba v té Francii jsem šla na dámský a to proto, že se mi chtělo čůrat (to si celkem pamatuju)..kde se tam vzal ten pán (jestli vyšel z kabinky nebo to byl společný záchod) ale nevím.
- Podařilo se mi přestat být zamilovaná do staršího syna táty nejlepšího kamaráda a na táboře jsem se v 11 letech zamilovala do bratrance Martina ze skupiny Lunetic (původně jsem psala, že to byl bratranec Vaška, ale Vašek se mi z té zkupiny asi jenom nejvíc líbil, tak jsem si to spletla). Tomu bylo 12 nebo max 13 let, měl krátké přírodně špinavě blond vlasy s nabarvenými blonďatými melíry a byl z Frýdku-Místku. Úplně všechny holky na tom táboře ho chtěly, protože to byl bratranec někoho z Luneticu (a byl i hezkej). Jednou ke mně přišel a něco mi říkal (pravděpodobně se mě zeptal, jestli mě může na diskotéce požádat o tanec, aby nemusel tancovat s tou holkou)..chtěla jsem odpovědět, ale nemohla jsem mluvit (ztratila jsem hlas, tak jsem poté, co jsem otevřela pusu naprázdno, jen přikývla). Bylo to blbý/trapný, ale jemu se to asi občas už stalo (že jsou z něj holky hotové) a nic si z toho nedělal. Balila ho tam (nejvíc) jedna starší přírodně zrzavá holka s docela kudrnatými vlasy pod ramena, které bylo 17 a měla velký prsa (lehce oplácaná dospělá postava..vypadala i trochu starší). Všichni kluci mu říkali, jaký je borec a že má štěstí, že si ho vybrala, takže on se přede všemi s ní bavil a předstíral, že je rád, ale ve skutečnosti to vypadalo, že mu jakékoli bližší/sexuální náznaky od ní nejsou příjemné (byl mladý a netuším, proč ho balila o tolik starší holka; mně by v 17 ani nenapadlo balit 12-13 letého kluka..ale třeba se jen chtěla dostat k jeho slavnému staršímu bratranci). Když byla diskotéka, tak pozval k tanci mě, aby nemusel tancovat s ní. Všechny holky čekaly se zatajeným dechem, koho si vybere, a pak na mě byly všechny naštvané. Je pravda, že jsem do něj byla zamilovaná a přála jsem si, aby si mě vybral, takže jsem byla ráda. Ale divila jsem se tomu, že jsem ho vůbec něčím zaujala, protože v té době jsem neměla hezké oblečení (ale ani nic odpudivého), neměla jsem vůbec žádná prsa, neuměla jsem hezky tancovat a nebyla jsem nějak krásná (ale ani jsem nebyla nějak ošklivá). Když jsme odjížděli z tábora, tak většina holek (včetně mě) brečela, že už tohoto kluka neuvidí. To bylo v době, kdy bylo "Luneticové šílenství" ..já tuto skupinu (do této doby ani později) téměř vůbec neposlouchala a nebyla jsem z nich hotová jako ostatní (a do toho kluka jsem se zamilovala proto, že byl docela hezký). Tomu klukovi bylo afektované šílení holek kvůli jeho bratranci (a díky tomu následně i kvůli němu) nepříjemné.

12 let
- Když mi bylo 12 let, tak jsme byly přes den s tátou u babičky v lese a hráli jsme na schovávanou. My tři jsme se schovaly a táta nás hledal. Já jsem byla schovaná (skrčená na bobku, ale nebála jsem se nebo tak něco) v oboře mezi mladými stromky a když mě táta našel jako první, tak jsme šli ke stromu, u kterého předtím počítal (jak se počítá se zavřenýma očima, abychom měly čas se schovat) a poblíž byl krmelec (pro zvířata, je v tom seno a kus soli na olizování), táta mi ho chtěl ukázat (víckrát se mnou chtěl jít ke krmelci, aby mi ho ukázal..jednou mi ale opravdu krmelec ukazoval jako "tady je sůl na olizování, tu zvířata potřebují", možná to mohl být tento den a nebo to bylo jindy). Pak jsem se objevila na zpáteční cestě domů (sestry spolu běžely kousek před náma a matně jsem si vzpomněla, že byly obě schované poblíž odpočítávacího místa, každá jinde, a že je táta pak rychle našel) a byla jsem trochu disociovaná a táta mi říkal něco o housenkách a motýlech (že se ze mě stane motýl..protože je housenka, která se zakuklí a potom se změní na krásného motýla). Toto o motýlovi mi říkal v tomto věku táta i jeho nejlepší kamarád celkem asi 10x docela s důrazem, jako že mi říká něco důležitého (já jsem samozřejmě v tomto věku už dávno např. ze školy věděla, jak probíhá životní cyklus motýla, a myslela jsem si, že si asi chce promluvit podivným způsobem o mé nadcházející pubertě, což říkal, že tím nemyslí pubertu, takže pak už zbývalo jen vysvětlení, že si asi myslí, že jsem natvrdlá, a proto opakuje jednoduchou věc dokola..takže jsem to pak vždy jen odkývala a počkala jsem, až s výkladem skončí, ono to stejně nebylo moc dlouhé).
- Ve 12ti letech jsem se rozhodla, že nemá smysl se vzpouzet společenským konvencím. Ostříhala jsem si vlasy (měla jsem dlouhé) na mikádo, začala jsem se zajímat o šatník a začlenila jsem se do kolektivu na ZŠ (našla jsem si kamarády). Začala jsem být docela oblíbená, když jsem se rozhodla, že se budu se spolužáky bavit. Taky jsem si našla prvního kluka (spolužák), se kterým jsem si ale kvůli stydlivosti nedala ani pusu (ale chodili jsme spolu na procházky a hrála jsem s ním u něj doma videohry). Řekli jsme si, že spolu chodíme, ale vydrželo nám to asi týden až 14 dnů, protože se chtěl líbat a já se tomu vyhýbala, tak se pak líbal s novou zkušenou spolužačkou, která k nám zrovna nedávno přistoupila (hezká Romka). Ona zaučovala všechny kluky francouzský polibek, jeho kamarád mi o tom řekl, tak jsem se na toho kluka naštvala (že mě podvedl) a rozešla jsem se s ním. V té době běžel v televizi seriál Divoký Anděl, který jsem každý den se sestrou sledovala, a byl to první seriál, který jsem sledovala (díky tomu, že mě tak bavil, jsem se pak když skončil začala odpoledne dívat na seriály, předtím jsem hrála počítačové hry). Taky jsem jezdila v parku s kamarádkami na kolečkových bruslích a ta spolužačka, která se mnou soupeřila, pozvala na kolečkové brusle po našem rozchodu i tohoto kluka, který stál na bruslích poprvé, a ukázala mu nejprudší kopec, který jsme sjížděly, a hecovala ho, jestli se bojí (on že ne a rozjel se a krátce na to spadnul a odřel se do krve, odešel rychle domů). Takhle jsem se mu pomstít nechtěla, připadalo mi to moc brutální a nevím, proč to ta holka udělala (já jsem nic takového po ní rozhodně nechtěla). Sama za sebe jsem se totiž tomu klukovi pomstila tak, že jsem se s ním po rozchodu bavila a snažila jsem se, aby se do mě zamiloval, a pak jsem ho odmítla. Tím to pro mě bylo vyřízené, ale jelikož se ten kluk naučil dobře na kolečkových bruslích, tak se pak k nám přidal do party a jezdili jsme já a dvě holky a on po parku spolu, nakonec se zamiloval do mé druhé kamarádky (ale nechodili spolu - ona ho asi nechtěla, protože chtěla staršího kluka).

13 let
- Když u mě trošku začínala puberta, tak jsem si myslela, že táta asi někdy chce, aby se mi přehodila osobnost a že když to neudělám, tak se se mnou přestane bavit. Myslela jsem si to (díky jemným náznakům = žádné fyzické násilí nebo něco špatného), ale nevěděla jsem to jistě, takže jsem to vyzkoušela a nechovala jsem se tak, jak chtěl. Jednou jsem k němu šla večer na návštěvu, a když jsem zazvonila, tak otevřel dveře a řekl, že už si spolu moc nerozumíme a dveře mi před nosem zabouchl. Byla jsem z toho dost smutná a brečela jsem, protože jsem si sice myslela, že to takto dopadne, ale měla jsem i nějakou naději, že to bude v pohodě (jinak bych to nezkoušela, kdyby tam nebyla naděje na dobrý konec).
Proč jsem si myslela, že mi táta dává nějaké náznaky, aby se mi přehodila osobnost (tak, jak chce on) bylo proto, že mi to tak připadalo (ale zpětně si to nepamatuju, co to přesně bylo). Co si pamatuju je, že pokaždý, když jsme se vrátily z výletu domů, řekla máma nějaké pořekladlo (např. "Všude dobře, doma nejlépe." a další). Na tom by nebylo nic divného, kdyby to neříkala pořád dokola (pokaždé, když jsme se vrátili)..v dětství jsem si myslela, že je asi zaostalá (že má nižší inteligenci), a proto opakuje dokola nějaké říkanky/přísloví. Pak jsem v dospělosti v jedné knize o mk-ultra četla, že toto jedné holce říkali rodiče jako kód, že si má přehodit osobnost z "venkovní" do "domácí". U mě je možné, že to bylo spíš tím, že máma ráda opakovala dokola jednoduché věci jako způsob jejího podivného sebevyjádření.
S tátou jsem zažila zase to, že když jsme jeli za babičkou (jezdili jsme vlakem), tak na přestupu se čekalo většinou cca půl hodiny a šli jsme do velmi malého parčíku u nádraží, kde jsme se točily (co nejrychleji se točit na místě do kola..to jsem dělala proto, že jsem si myslela, že se pak uvnitř mě něco změní a budu pak najednou šťastná a opravdu to většinou takto fungovalo..to mě naučil myslím táta, ale jistě to nevím) a kde jsme hráli na schovávanou. Na tom by nebylo nic divného (potřebovali jsme se při čekání nějak zabavit), ale divné mi na tom (když jsem byla starší) přišlo to, že ten parčík byl malý a nedalo se tam nikde schovat! Dalo se vlézt do hradu, za strom a to bylo asi celý. Nevím, co by bylo na té hře zábavného na takovém místě (ale např. jsme se schovávaly pod normální lavičku, kde je člověk hned vidět, a myslely jsme si, že nás nikdo nevidí a dokonce když byl někdo schovaný za lavičkou, tak jsem ho nějakou chvíli neviděla, i když je mezi dvěma dřevy, které slouží jako opěrátko, mezera a to samé mezi sedačkou a opěrátkem atd., takže pod lavičkou a za lavičkou je člověk normálně vidět).
- Začala jsem nosit černou barvu (a nechala jsem si zase postupně narůst dlouhé vlasy). Jelikož jsem rostla, tak jsem začala i hodně jíst a k obědu jsem si nabírala docela velké porce knedlíků. Máma měla problém jako samoživitelka si po rozvodu najít práci a říkala, že za to může táta a další lidé, kteří jí dokážou takto škodit (ovlivnit, aby nedostala práci). Takže jsme v dětství doma neměli moc jídla, ale když jsem nechtěla jíst, tak mi to bylo jedno a ani jsem si toho moc nevšimla..teď jsem nově čekala, až přijde máma s nákupem. Spolužáci mi připravili překvapení v podobě oslavy narozenin u spolužačky doma (když tam nebyli její rodiče), ale trochu mi to zkazil ten bývalý kluk, se kterým jsem jakože chodila ve 12 (a pak jsem se mu pomstila, protože se mi asi taky chtěl pomstít), který mi dal jako dárek porno se zvířaty. Chvilku jsem se na to koukala, co to je, a pak jsem to vypnula. Jinak byla ta oslava dobrá a skoro všechny holky chtěly mít taky podobnou oslavu (aby to nečekaly a někdo to pro ně připravil).
- Nevím, kdy to bylo, ale jednou dostala máma záchvat (byla smutná), že nás táta prodal nějakým zlým lidem, kteří mě (sestry možná..to se ještě uvidí) někam odvedou, jakmile mi bude 18 let. Sice si pro mě nikdo nepřišel a neodvlekl mě, ale zrovna v 18ti letech jsem měla odjet do zahraničí za býv. illum. (kam jsem nakonec jela až o rok později, protože jsem dostala zánět slepého střeva a byla jsem v nemocnici). Než jsem za býv. illum. v 19 letech odletěla, tak mě máma varovala, že to může být nebezpečné a že můžu zemřít. Mně bylo docela jedno, co mi říká; a když to viděla, tak ještě dodala, že jelikož o tom věděla dopředu (že se to stane=že odjedu nebo tak něco), tak už se s tím smířila.
Máma si myslela, že nás někdo odposlouchává mobilem (a že mobil slouží k odposlouchávání lidí). Táta mi koupil první mobil Nokia 3310 ve 14 letech asi k narozeninám nebo k Vánocům, takže to bylo někdy potom (když už jsme já a pak i sestry měly mobil). Tenkrát jsem jí to nevěřila (že by nás někdo chtěl odposlouchávat mobilem), ale dnes vím, že toto je pravda (že se to tak opravdu dělá).
Jednou (to bylo asi až v dospělosti) mi máma řekla, že je táta velmi nebezpečný a že bere drogy (tomu jsem moc nevěřila..i když měla máma pravdu s mobily, tak v hodně jiných věcech se mýlila). Já mám na tátu jen dobré vzpomínky (například jsme u sestřenic na chatě vyřezávali lodičky z kůry stromů a pak jsme si je byli pouštět v potůčku, neustále jsme jezdili na kole k rybníku, ve kterém jsme se koupali, táta mi občas vytvořil playlist nějakých hezkých písniček do diskmena pro poslouchání ve vlaku po cestě za babičkou, chodili jsme do lesa, po horách, hodně jsme cestovali, hráli jsme u táty na stolním počítači počítačové hry, když jsme byly menší tak jsme u něj na notebooku kreslily v malování, táta nám někdy i uvařil, zajímal se o přírodu, měl akvárko o které se staral a chodil se mnou na výstavy rybiček, chovaly jsme u něj v bytě křečky..to teda hlavně když tam dlouhodobě nebyl, např. když odjel pracovat do Číny). Jelikož tady píšu pouze o podivných nebo disociativních zážitcích, tak bych měla říct, že dobrých (a ne podivných = normálních) zážitků s tátou mám hodně.

14 let
- Ve 14 jsem si u babičky za barákem na hřišti našla 18ti letého kluka, který tam hrál s kamarády fotbal nebo spíš jenom kopali do míče, protože tam byli asi ve čtyřech (bylo tam pískoviště, prolejzačky a vedle menší fotbalové hřiště). Snažila jsem se ho sbalit a to proto, že jsem se chtěla vytáhnout před spolužačkami se starším klukem. Pozval mě na rande, ale vůbec jsem si s ním nerozuměla, protože mi vykládal o nějakých strojích (studoval elektrikáře). No ale začala jsem s ním chodit (ale nebyla jsem do něj zamilovaná) a když jsem ho ukázala spolužačkám, tak je moc neohromil, takže to bylo zbytečné. Tento kluk mi ale říkal (když už jsme spolu chodili), že má nějaké oblíbené místo (asi někde v přírodě), kam žádnou holku ještě nevzal. Mluvil o tom několikrát a to místo pro něj bylo důležité, takže bych si pamatovala, kdyby mě tam vzal (samozřejmě by musel říct "toto je to místo" ..kdyby mě někam vzal na procházku a nic neřekl, tak bych to nevěděla, že toto je jeho důležité místo). No ale po delší době vztahu (na dálku..jezdil ke mně domů a máma ho tolerovala, protože jí podlejzal, a já jezdila často za babičkou, takže i za ním) mi to místo ukázal. Šli jsme na výlet a pak tam bylo takové zákoutí u řeky a on jestli si to pamatuju, že toto je to jeho oblíbené místo. Divila jsem se, co bych si měla pamatovat, a on že jsme tu spolu už jednou byli! Já jsem tam ale byla poprvé a myslela jsem si, že tam vzal asi jinou holku a spletl si nás, jenže on ne, že jinou holku nemá a popsal mi, co jsem měla na sobě a co jsem dělala (že jsem si namočila nohy do vody a skákala jsem po kamenech). Divné na tom bylo, že jsem si vždycky myslela, že uvnitř v sobě mám duši (a já jako ta osoba, která je vidět navenek, duši chráním). Někdy ta duše může vyjít na povrch a tudíž vím jaká je (jak se chová). Ale tomuto klukovi bych jí nikdy neukázala! On však popsal přesně to, jak se ta druhá emocionální osobnost uvnitř mě doopravdy běžně chovala (on o ničem z tohoto co si myslím o duši atd. nevěděl a ani jsem se takto před ním nikdy nechovala, takže neměl podle čeho si to vymyslet), takže na tom jeho popisu něco bylo. Měla jsem pak (doma) panický záchavat/úzkost a myslela jsem si, že když si to nepamatuju, tak se stalo něco špatného (o potlačování traumat jsem v té době nevěděla, že takto psychika může fungovat).
- Na Silvestra jsem byla s tímto klukem na místní diskotéce (ne v Praze). Vzala jsem si na sebe průhledné tričko nad pupík a pod to podprsenku (i když ve 14 letech mi teprve začínaly růst prsa, puberta přišla později, až v těch 14ti letech jsem dostala menstruaci). A tancovala jsem pokud možno vyzývavě na parketu, opila jsem se šampaňským. Jelikož jsme tam byli párkrát (asi 2-3x), tak nevím, jestli to bylo na Silvestra nebo jindy, ale když jsem tancovala s mým klukem v tom průhledném tričku, tak k němu přišel takový drsnější týpek a řekl mu, ať jde ven. Můj kluk (k mému překvapení) šel, tak jsem šla za ním. Ten cizí kluk vypadal trošku silně a chtěl se s ním prát. Myslela jsem si, že to je buran, který si myslí, že kdo vyhraje v boji, ten dostane holku, ale ten cizí kluk říkal, že je voják (měl na sobě maskáče, oholenou hlavu, věkem vypadal tak na 20-22 let) a že mě chce zachránit (a chtěl, abych šla s ním..proč a kam jako? to neřekl). Taky říkal tomu mému klukovi výhrůžky že ho zabije a že vojáci mají zbraně, že si je najdou a něco takového. No když mi řekl, ať jdu s ním, tak jsem si myslela, že mě ten cizí kluk chce znásilnit a řekla jsem mu, že zachraňovat nepotřebuju, že mi nic není. Pak mě nějací lidé odtáhli a ti dva se krátce prali, mě bylo divné, proč nějací cizí lidé omezují mojí svobodu (ti cizí lidé mě pak dokola obklopili a hlavně mi zastoupili cestu a nechtěli mě od nich nechat odejít). Ten voják měl na své straně nějaké kamarády, ale nebyl v přesile a asi v bitce jeden na jednoho vyhrál, ale pak i se svými kamarády odešel (protože jsem s ním nechtěla nikam jít a kolem mě byli ti cizí lidé). Ten voják u sebe neměl zbraň, jenom obušek, ale ten nevytáhl, protože se kolem už začal seskupovat hlouček lidí z diskotéky. Šla jsem pak domů s tím svým klukem (pak mě pustili = uhli, abych od nich mohla odejít, když už ti vojáci odešli), který se nějak moc prát neuměl. On hrál hlavně počítačové hry..většinu času jsme u něj doma hráli Diablo 3 a dělali jsme petting.
- V deváté třídě jsme byli na škole v přírodě, a jelikož se mi při cestování měnila osobnost, tak jsem tam při jedné školní hodině cítila svobodu (že se můžu odpoutat od těla nebo tak něco) a než se mi změnila osobnost (během disociace), tak jsem viděla, že moje jiná osobnost vyrývá/kreslí na lavici hrotem kružítka dům. No a po pár dnech byl velký průšvih, že někdo zničil lavici (lavice byly nové a byly mnohem lepší než obyčejné lavice, jaké znáte ze školy..ve škole byly všechny lavice počmárané a nikdo to neřešil, ale tyto byly úplně nové a vypadalo to, že jsou asi z pravého dřeva). Nikdo se nechtěl přihlásit, kdo to byl (já jsem si myslela, že jsem to nebyla) a pak učitelky obvinily jednoho kluka, který k nám přistoupil asi ve třetí třídě z dětského domova a nyní byl v nějaké chudé rodině, že to jeho rodiče budou muset zaplatit. Já jsem si pak vzpomněla, že jsem do té lavice vyryla obrys domu (čtverec se střechou a oknem, dveřmi) a pod ním čárky (udělat jednu čárku každý den, po pěti dnech proškrtnout)..asi jsem to pak řekla učitelce a ta mi řekla, že jelikož jsem se dostala na nejprestižnější gymnázium, kam se z naší základky už několik let díky jejich extra těžkým testům z matematiky nikdo nedostal, tak že budou předstírat, že to udělal ten kluk z chudé rodiny. Pak si ale ta učitelka zavolala mě a sestru (sestra byla v nižším ročníku a na té škole v přírodě byla se svojí třídou) na konzultaci, jestli je u nás doma všechno v pořádku (řekla jsem jí, že jo a se sestrou jsem předtím krátce mluvila a domluvily jsme se, že řekneme obě stejnou odpověď). Tady učitelka ve škole zjistila, že jsem něco udělala a nepamatovala jsem si na to (a proto si nás zavolala). Když jsme se vrátily ze školy v přírodě, tak mě občas tato učitelka na chodbě zastavila a pohladila mě po paži a vyjadřovala mi tak podporu nebo se ptala jak se mám atd., ale já jsem mezitím zapomněla, co o mně na škole v přírodě zjistila a co se tam s tou lavicí stalo, a vůbec jsem nevěděla, proč na mě sahá a proč si mě najednou víc všímá a vyptává se (a dokonce jsem jí u kamarádek pomluvila, že je ta učitelka už asi senilní, když mě furt otravuje..byla už skoro v důchodovém věku). Kamarádky o té lavici (ani o tom rozhovoru s učitelkou) asi nevěděly, protože si každý myslel, že to udělal ten kluk.
- Na této škole v přírodě byl i nový spolužák (který k nám přistoupil z dětského domova v 8. třídě a který vypadal, když mě uviděl, že se do mě zamiloval, ale já jsem si v tu chvíli pomyslela, že si jenom myslí, že se do mě zamiloval, ale je naprogramovaný) a ten mi vyznal lásku, ale já jsem ho chladně odmítla že o něj nemám zájem (nelíbil se mi), ale nebyla jsem nějak moc drsná ani jsem se mu nevysmívala. A tento spolužák se po mém odmítnutí pokusil spáchat sebevraždu (tak, že zapil nějaké prášky láhví vodky). Nevím, jestli to zjistili učitelé, ale spolužáci mu dali hlavu pod tekoucí studenou vodu a nějak ho vzkřísili. Nebyl jediný, kdo zapíjel prášky alkoholem (to byla tenkrát móda zapít paralen nebo acylpyrin tvrdým alkoholem a já jsem to tam taky na školní diskotéce udělala, protože jsem v té době přemýšlela nad tím, že bych začala chodit na párty a brát drogy jako formu znevědomění se a útěku od problémů/života). (Jelikož jsem si ale v 15 našla dalšího kluka hip hopera, který hulil trávu, tak jsem začala poslouchat hip hop, tráva mi smrděla a nechutnala mi, takže s tou jsem nezačala, a hip hopeři v té době tvrdé drogy nebrali, takže jsem s drogami nezačala a dokonce jsem ani žádné drogy nikdy dobrovolně nezkoušela např. ze zvědavosti) No ale moje základní škola (chodila jsem do třídy A a týkalo se to hlavně kluků ze třídy B) se dostala do novin proto, že se v ní rozmohly drogy (v cca 9 letech jsme s "kamarádkou", která balila ty starší kluky, na ulici za rohem školy našly velký plastový uzavíratelný pytlíček cca 250-500g s bílým práškem a odevzdaly jsme to učitelce..nevím, jestli to byly drogy, ty se neuchovávají v tak velkém množství, nebo to byla mouka a někdo si chtěl z učitelů skrze nás vystřelit). My jsme měli ve třídě jen 5-6 kluků (jinak samé holky), kteří do drog byli také zapletení, ale vedlejší třída měla víc jak polovinu kluků, a proto se jich to týkalo víc. U nás tedy začaly asi 3 spolužačky brát drogy a dělaly prostitutku v těch 14 letech + asi 4 kluci (z 5ti - jeden asi mezitím přestoupil) z naší třídy brali drogy. Do novin se ale dostala vedlejší třída, protože tam kluci drogy i prodávali a jednoho kluka z vedlejší třídy někdo ve 14ti letech zastřelil (zemřel), protože se zapletl do nějaké drogové mafie.
Toho spolužáka, který přistoupil z dětského domova a zamiloval se do mě, jsem pak potkala asi v 16ti letech (když jsem chodila s hip hoperem), dala jsem se s ním do řeči a začali jsme se spolu kamarádit. Jednu dobu to pak byl můj nejlepší kamarád (i když nejlepší kamarády jsem měla postupně 3, každého několik let). Na ZŠ jsem si tedy při našem seznámení myslela, že jelikož byl v dětském domově, tak je naprogramovaný (má naprogramovanou mysl). No a o mnoho let později (to nám mohlo být tak 25 let a zrovna nebyl mým nejlepším kamarádem, ale občas jsme se spolu bavili) mi řekl, že zjistil jednu věc (ale slíbila jsem mu, že to nikomu neřeknu, takže nenapíšu, co) a řekl mi jednu stejnou věc, kterou mi řekl býv. illum. v zahraničí (to se asi nedalo vymyslet podle internetu, i když možná v té době už o něčem takovém na internetu někde výjimečně něco bylo napsáno) ..a to by hodně věcí vysvětlilo (že bych se při prvním setkání se svým odhadem strefila). Tento kluk se někdy v té době víc zapletl s převážením drog, hrozilo mu 8 let vězení, ale nakonec si zaplatil nějakého lepšího právníka a dostal se z toho (asi nakonec dostal jen podmínku). Chtěl se odstěhovat někam daleko na ostrov (jinam, než kde jsem byla), aby se vyhnul vězení v případě, že by mu právník nepomohl, a mohla bych jet s ním, ale do zahraničí jsem se už jezdit bála, takže bych s ním nejela. Navíc to byl kamarád, nebyla jsem do něj zamilovaná a nic jsem s ním nikdy neměla..on byl jeden čas promiskuitní a několikrát spal v nějakém grupáči na párty s mnoha lidmi, což mě tedy odpuzuje takový životní styl.
Ten kluk, se kterým jsem "chodila" ve 12, mě a kamarádky ve 14 učil kouřit cigarety (požádala jsem ho o to), ale nešlo mi to. Ten pak po základce začal brát ve velkém drogy a asi měl depresi. Na srazu se základkou trochu žárlil na mého nového kluka (hip hopera) a pak jsem ho potkala ještě jednou náhodně na ulici a to se mi vysmíval a nechtěl se se mnou bavit (říkal, že základka byla strašná a že na ní chce zapomenout; přitom byl hlavní bavič třídy a vypadal na ZŠ spokojeně) a pak už jsme se nepotkali a na sraz se základkou přestal chodit.

15 let
- Když mi bylo skoro 15 (bylo mi 14, ale za pár měsíců budu mít 15. narozeniny), tak jsem se chtěla poprvé vyspat se svým 18ti letým klukem (asi už mu bylo 19), ale on mi řekl, že je panic a ještě není na sex připravený. Nakonec si to ale rozmyslel a těsně než mi bylo 15. jsme se spolu vyspali..zrovna dávali v televizi večer film, na který se chtěl dívat: Mlčení Jehňátek, takže u toho filmu jsme měli předehru (film jsem moc nesledovala, ale jednu scénu, jak někomu uvařil mozek a dal mu ho sníst, jsem viděla a bylo mi z toho špatně..ocitla jsem se v sexuální situaci u takové scény a disociovala jsem se, takže nevím, jestli jsme se spolu vyspali ten večer a nebo až další, ale na sex si pamatuju, protože trval dlouho (pocitově 1-2 hodiny, reálně to byla minimálně půl hodina, ale spíš hodina) a nelíbilo se mi to. Ten kluk mi pak v 15-ti letech řekl, že vypadám mladší a že až mi bude 18, tak bychom spolu mohli točit dětské porno, protože mám dětstký vzhled. (Vždy jsem vypadala mladší, takže když čtete "14 let", vypadala jsem na 12 a takto si to můžete odečíst od takových 6-7ti let u každého věku; v dospělosti jsem pak až do 28 let vypadala pořád na 16, a od 28 let dál na 18-23, protože jsem ztloustla. Taky jsem se ale od puberty hodně starala o vzhled a v dospělosti o zdravou výživu..tedy až na pár i několikaletých období, to vysvětlím dále.)
- Ve 14ti letech jsem začala držet dietu a pak jsem měla závislost na nejedení (měla jsem z toho dobrý pocit, jenže aby se ten pocit vyvolal, tak jsem musela jíst pořád méně a méně). Od 14 do 18 jsem jedla jeden rohlík denně, ale když jsem musela jíst např. o víkendu jídlo doma, tak jsem ho snědla, takže jsem jedla trochu víc (co nejmíň podle možností). Na internetu jsem vyčetla, že když někdo hladoví 4 roky, tak se mu změní něco v těle, a pak už nikdy neztloustne, takže jsem si to zadala do nějaké osobnosti, která pak od cca těch 18ti let (aby to byly ty 4 roky) chtěla začít jíst. Stejně jsem si řekla, že od cca 20ti let přestanu kouřit cigarety, ale to se mi nepodařilo a přestala jsem až cca od 30ti (myslela jsem si, že mi kouř z cigaret pokryje plíce a díky tomu se pak nedostanou škodliviny do těla, ale nevěděla jsem, kde jsem k tomuto názoru přišla..pak jsem zjisitla, že to opravdu trochu takto funguje, ale musí to být velké škodliviny, aby to mělo nějaký smysl, jinak cigarety ubližují víc..).
Jinak jsem přestala nosit převážně černou barvu (začala jsem mít šatník barevný) a každé odpoledne jsem se po škole koukala na několik seriálů za sebou, které zrovna dávali. Na střední jsem měla asi 3 kamarádky, ale tam měl každý jen takto pár kamarádů (malé skupinky) a že bych s nimi trávila čas každý den po škole (jako někdy na ZŠ), to ne (po škole jsme někam zašly jen občas např. 1 den v týdnu). O prázdninách jsem chodila s kamarádkou na brigádu do Tesca doplňovat zboží, skoro nic jsem si za celý měsíc 12ti hodinových směn (ne každý den, směny byly pravidelně rozložené dle předpisů, ale dle zákona do 16ti let neměl nikdo dělat víc jak 8h za den) nevydělala (myslím, že cca 4000Kč), ale líbil se mi tam jeden kluk, který byl na brigádě ve skladu, takže jsem tam chodila ráda. Pak jsem se rozešla s tím klukem z jiného města a začala jsem chodit s tímto skladníkem=hip hoperem (tomu bylo 17 nebo 18), se kterým jsem se ale vídala jen 1-2x za týden, protože neměl moc času, jelikož pořád hulil a neměl přehled o čase (na schůzky chodil i s hodinovým zpožděním a taky neměl peníze, abychom spolu někam šli, protože utratil všechny peníze za hulení). Ten pak (nevím jestli kvůli mně) hulit přestal a začal se chovat trochu lépe, takže jsme spolu chodili 4 roky a pak po cca roční pauze (kdy jsem žila v zahraničí) další 4 roky.

16 let
- Jela jsem tramvají za svým klukem (hip hoperem), stála jsem a držela jsem se, když na mě jedna sedící holka na jednosedačce zavolala (hlasitě přímo mě zdravila, ale nevolala na mě jménem) a ukazovala, ať jdu k ní. Tak jsem k ní přišla a řekla jsem jí, že si mě asi s někým spletla, že se neznáme, ale ona mi řekla "ne ne, vždyť jsi přeci (moje křestní jméno)" a ptala se, jak se mají moje sestry (jejich křestní jména), jestli ještě chodí na tu (název) základní školu a taky něco trochu vyprávěla o sobě (a řekla mi svoje křestní jméno "já jsem přeci ..., už víš?" = nic mi to neříkalo). Jeliož mi to bylo trapné, že ona mě očividně zná, ale já jí vůbec neznám a vidím jí poprvé, tak jsem jí nechtěla zklamat, že si jí nepamatuju, a zalhala jsem "jó jasně, už vím" (něco takového, jako že jsem si vzpomněla) a pak jsem nechala mluvit hlavně ji a jen jsem přikyvovala, občas jsem dodala něco krátkého a v duchu jsem vyhlížela, za jak dlouho už budeme na zastávce, na které vystupuji (taky jsem se jí myslím ptala, kde vystupuje v naději, že to bude dřív než moje stanice a kdyby vystupovala na stejné, tak bych vystoupila hned kdekoli a počkala bych na další tramvaj, ale vystupovala později než já..taky jsem debatou o tom, kdo kde vystupuje a že jedu za přítelem, natáhla čas/náš rozhovor, ale já naštěstí vystupovala už za pár zastávek). Dodnes nevím, kdo to byl (všechny spolužáky ze základní i střední školy včetně vedlejších tříd si pamatuju, takže vím, že to nebyl nikdo z nich, ale měla něco společného se sestrami a základní školou..možná kamarádka sestry? Jenže to by řekla "já se kamarádila tenkrát s tvojí sestrou přeci" nebo něco takového, takže kamarádku sestry bych vyloučila - navíc ty si všechny také pamatuju).
- Na internetu psala jedna 14ti letá holka (která měla přezdívky: Angela / Musinka / AngelusiMus), která chodila s 18-22ti letým klukem, nějaké svoje myšlenky. Ten kluk psal na stejný internetový portál také (zase do svého "koutku") svoje myšlenky. Hodně lidí to sledovalo, protože ta holka psala docela dobře a zajímavě (a ten kluk měl neotřelé názory). Ti dva spolu měli BDSM vztah, což znamená, že ona byla podřízená subinka a on byl její Pán. On si chtěl vychovat svojí otrokyni, a tudíž ona musela dělat všecho, co jí řekl, s tím, že on jí zakázal úniková slova typu "stop", ale zaručil jí právo na život. Ten kluk tam jednou napsal, že jí do misky pro psa dal (nevím, jestli jeho nebo se tam vyčůrala ona) moč a pak jí řekl, ať to vypije (jako pes) a natáčel jí u toho na kameru. Viděla jsem i fotku té holky (ne u misky s močí, ale obyčejnou fotku z hospody: měla špinavé blond vlasy nad ramena a vypadala vcelku normálně). Hodně lidí toho kluka nemělo rádo a někteří kluci mu psali, že si ho najdou a zmlátí ho (a on pak psal, že na něj opravdu nějaká partička slabších mladších kluků..na ten web chodili převážně mladí lidé a ne dospělí..párkrát zvonila, ale on nevylezl z bytu). Mně na tom tenkrát nepřišlo nic divného (a nenapadlo mě třeba hlásit to na policii), připadalo mi to vcelku normální. Ne úplně normální, jako že bych to chtěla dělat, ale ani ne nějak závažné.
Ta holka pocházela z nějaké nefunkční rodiny a prý se ve 12 letech odstěhovala od rodičů k nějakému 28 letému muži, který se o ní staral, vybarvoval si s ní omalovánky (a nijak jí neobtěžoval). Ten její BDSM kluk o ní psal, že než se dali dohromady, tak byla ta holka dobrovolně promiskuitní, protože do 13ti let se prý vyspala s cca 3000 kluky (to nevím, jak by mohla stihnout..musela by spát např. s 5ti různými denně, aby to stihla..myslela jsem si, že ten její BDSM kluk svůj odhad o jejím počtu sexuálních partnerů velice přehnal=nevěřila jsem tomu), a pak si našla ve 14 toho BDSM kluka (a za ním chtěla odejít od toho 28 letého muže). Její BDSM kluk si myslel, že ten 28mi letý si z ní chce vychovat od mládí svojí otrokyni, a proto se jí ujal (přitom toto chtěl udělat spíše on..). Nakonec to po letech dopadlo tak, že si ta holka našla normálního kluka ve svém věku, vzala si ho, měli dítě a bydleli spolu v domku někde na vesnici (a psala, že od té doby, co poznala normání vztah, se má dobře a už by BDSM vztah rozhodně nechtěla a že toho zpětně lituje, i když si v té době myslela, že se jí to líbí, tak díky mladému věku ještě neměla úplně vyvinutý rozum).
Když jsem se vrátila od býv. illum, tak jsem psala tomuto klukovi na jeho web (mezitím si založil vlastní web, který už je zrušený), protože jsem chtěla pochopit mysl kluka, který si chce vychovat svojí otrokyni. Tento kluk psal, že mu je jedno, jak holka vypadá nebo jaká je, protože se rozhoduje pouze podle toho, jak ho poslouchá. Připadalo mi to divné, ale nějaký čas jsem tam psala a ten kluk mi začal vnucovat, že k němu na web píšu, protože ho chci (což nebyla pravda, chtěla jsem jen pochopit mysl kluka, který se choval podobně jako býv. illum. ..kdybych totiž takového kluka chtěla, tak bych se nerozcházela s býv. illum..). Ale tento kluk mi nevěřil a stále mi to vnucoval, až jsem začala zkoumat, jestli o něj opravdu nemám zájem. Pak se mi zdál sen, ve kterém jsem tohoto kluka potkala (viděla jsem jedno jeho video, takže jsem věděla, jak vypadá a nebyl to můj typ). V tom snu mi ten kluk vnucoval "chceš mně", "toužíš po mně".. V tom snu jsem ho odmítla a na jeho web jsem přestala chodit a psát si s ním, protože jsem o něj zájem neměla.
No ale ten 28mi letý se jmenoval René a byl z Moravy (a jezdil často do Německa) a někdo na ten původní web napsal pod přezdívkou té holky (ale jako anonym), že tento kluk prodává holky do bordelu do Německa (=že dělá něco podobného jako ten můj býv. illum). No a potom jsem po čase četla, že tm zachránil podobným způsobem někoho jiného a že se údajně jmenuje René, je z Moravy a má něco společného s Německem, takže se mi to spojilo s tímto 28mi letým klukem, který k sobě vzal tu 12ti letou holku (což ale asi nesedí věkově jsem nakonec zjistila, takže to byla past = stejně to na ten web napsal nějaký anonym o tom 28mi letém, že dělá ty věci = nemusela to psát ta holka, která u něj bydlela). Takže proto jsem pak několik let nečetla jiný web, protože jsem si to chybně spojila. Pokud by ale bylo záměrem toho anonyma, který psal na ten web, který jsem četla v 16ti, aby se to takto chybně spojilo, tak by musel ten původní web číst minimálně 5 let v kuse (a zároveň číst i ten jiný web+pomluvy o něm), aby měl takový přehled, že jsou si ta jména, příběh, místo atd. podobná. Protože na tom webu, kde se psalo o 28mi letém, o něm byly pouze útržky během let sem tam.
Na ten jiný web, kam jsem kvůli tomu několik let nejdřív nechodila, možná zavítal jeden čas býv. illum. To bylo v době, kdy jsem psala životní příběh a vyhledala jsem si ho na fb a on mi poslal žádost o přátelství (nějak zjistil, že jsem ho vyhledala, a nebo to byla telepatie). Po nějakém čase pod jeho křestním jménem napsal někdo na ten web krátký komentář a mě to připadalo, jako že to je on (buď podle jména a nebo intuice). Telepaticky jsem se ho zeptala, jestli to je on a on mi odpověděl, že až bude k nerozeznání od běžného komentáře, ať na něj reaguju = napíšu komentář. Ptala jsem se ho proč, ale telepaticky mi odpověděl pouze ať to udělám. Pak jsem četla jeden článek, na který jsem tam chtěla vložit do komentáře odkaz, tak jsem mu to opět telepaticky řekla. Tento nick tam v ten den napsal komentář o podobném tématu, takže se hodilo, abych na to zareagovala tímto odkazem na článek. Nevěděla jsem, k čemu mu toto "vibrační splynutí s běžným čtenářem" bude, ale doufala jsem, že se chce změnit (a proto začal psát komentáře na alternativní web). Jenže poté, co jsem udělala to, co (telepaticky) chtěl, měl tento web větší výpadek (asi hackerský útok nebo něco na ten způsob). Měli docela problém to zprovoznit, takže jsem se přestala s býv. illum. telepaticky bavit a napsala jsem na nějaký jeho další komentář odpověď, že si myslím, že to je reptilián, abych dala najevo, že to je možná můj býv. illum. Pak už tam nikdy nenapsal (buď ho zablokovali a nebo sám přestal psát komentáře). Jestli to byl můj býv. illum. a nebo nějaký jeho zaměstnanec, nebo někdo náhodný cizí, kdo mi ho jenom křestním jménem plus stylem myšlení připomenul, těžko říct.
- Celé období 16-18 let (cca od té doby, co jsem začala v 15ti chodit s hip hoperem) jsem byla v jedné osobnosti (v té, která byla ta emocionální/skrytá/duše). I když zpětně nevím, jestli to byla přesně tato osobnost, tak plus mínus bych to tak nějak odhadla. Asi to mohlo být ovlivněné i tím, že mi máma řekla (a odvedla mě ke gynekologovi), hned jak jsem dostala menstruaci, že musím brát hormonální antikoncepci a tu jsem brala od 14 do 18 let, což plus mínus odpovídalo tomu období, kdy jsem byla převážně v té osobnosti, která by byla na potenciálně nebezpečných místech, jako je hospoda/diskotéka a další, jinak skrytá. Proto jsem neměla výpadky paměti (kromě příčiny alkohol/opilost) ani ztracený čas ani nic takového (a asi proto jsem si nepamatovala nějakou holku v tramvaji, kterou jsem znala, dle toho, o čem mluvila, pravděpodobně z doby předtím, tzn. z období na ZŠ..ta holka nevěděla, že mám kluka ani jakého a nevěděla ani že jsem měla ve 14 toho staršího předchozího, o čemž jsem jí tedy nevyprávěla, ale pokud by mě znala ve 14, určitě by se na něj zeptala..takže mě musela znát v období do mých 13 let).
Hospody a diskotéky beru jako potenciálně nebezpečné prostředí proto, že s hip hoperem jsem šla jednou na Hvězdu (myslím, ale mohla to být i jiná) = diskotéka u VŠ kolejí a při odchodu zpátky jsme byli svědky toho, že skupina asi 15-20 nacistů (všichni vyholené hlavy a věk 17-20 let a jsem si jistá, že to byli to určitě mladí náckové) začala mlátit (schodili je tak na zem) a kopali na zemi do dvou holek. Můj kluk zavolal policii, ale ta přijela až za delší čas (a vypadalo to, že se jich policajti asi i báli, a proto přijeli schválně pozdě, když už tam dávno nikdo nebyl). Prali se i s jedním klukem, který byl podle nich anarchista. Jindy při cestě ke studentským kolejím přes takový dlouhý temnější park ze křoví vyběhla skupinka kluků kolem 20ti let, kteří byli od krve a žádali hip hopovou partu mého kluka, ať jim jdou v boji na pomoc, že je zmlátili náckové. Jednou mě chtěl asi znásilnit ukrajinský taxikář (ale nic se mi nestalo, řekla jsem mu totiž, že mi je 14 a jsem ještě pod zákonem..to mi bylo 16). Takže toto prostředí mi moc bezpečné nepřišlo (i když ty nebezpečné situace byly spíše vyjímkami).
Jelikož jsem nechtěla být doma, tak jsem chodila každý den po škole do hospody nebo za svým klukem k němu domů a o víkendech na diskotéky nebo s klukem na hip hop. Několikrát za týden jsem byla opilá (pila jsem často alkohol), ale nikdy jsem nebyla na alkoholu závislá (protože jsem v dospělosti bez problému přestala pít a nic mi nechybělo, neměla jsem žádnej absťák). Asi to bylo tím, že mi alkohol moc nechutnal, ale pila jsem ho proto, že jsem si na chuť piva a vína zvykla (trvdý alkohol jsem téměř vůbec nepila) a pivo bylo v hospodě levnější než voda. Taky jsem často hrála u svého kluka doma počítačovou hru Heroes IV (s ním, většinou několik hodin v kuse) nebo jsme se koukali na nějaký film.
Taky jsem myslím v 16 (cca 14-16) telepaticky věděla o existenci dobrých mimozemšťanů (že to tu pozorují z ufo) a byla jsem ráda, že někde na nebi létají, i když nejsou vidět. O tom jsem nikde nečetla ani mi to nikdo neříkal, ale už v dětství jsem o nich věděla (jeden čas byla jejich existence mojí motivací si z tohoto systému nic nedělat a konstruktivně dělat to nejlepší, co jde..pomohlo mi to, abych nic nevzdávala..nevím, jak bych na tom byla, kdybych se o jejich existenci nedozvěděla). Tedy takhle, vždycky (už co si pamatuju od 3 let) jsem věděla, že existují jiné planety, kde není tento systém. Ale nevěděla jsem o tom, že by sem někdo z lidí z jiných planet létal, pozoroval to tady atd. (to jsem zjistila až později). Navíc v dospělosti (cca po roce 2012) už začaly být na nebi jejich lodě vidět (čím dál víc) a to nejen pro mě, ale hodně lidí je vidělo/vidí. Většinou vypadají jako letící světelná hvězda, která např. i zatáčí a umí kdykoli rychle zmizet (=přepnout se do módu, aby nebyla vidět), ale určitě existuje víc typů lodí (a víc typů mimozemšťanů). Toto by mohli být možná Plejáďané (nebo lidé z povrchu Země), protože ti, které jsem v tomto období vnímala, byli lidé a měli blond vlasy. Konstruktivní ufa jsem pak na obloze viděla až mnohem později, takže ta mohla patřit těmto (o kterých jsem měla během dětství tušení) a nebo jiným konstruktivním mimozemšťanům.

17 let
- Když jsem jela o víkendu za babičkou, tak jsem tam chodila v pátek i v sobotu večer na diskotéku (např. s mladším synem táty nejlepšího kamaráda, kterého jsem znala z dětství nebo s dalšími lidmi/kamarády, se kterými jsem se tam během let seznámila). Mladší syn táty nejlepšího kamaráda byl asi o rok mladší než já, ale zrovna začínal brát drogy a chodil do hospody, já jsem taky chodila do hospody, takže jsme se občas sešli. Jednou mě pozval na nějaký privát (=párty u někoho v bytě, když jeho rodiče odjeli pryč) a tam se hulilo, někdo bral asi i drogy, byla tam docela nuda. Povídala jsem si s tímto kamarádem z dětství (jako dítě jsem se s ním moc nebavila, ale teď jsme se spolu docela kamarádili a v některých názorech jsme si rozuměli), ale nehulila jsem s ním jenom jsem pila červené víno s colou. V jednu chvíli klepala na dveře policie (asi si nějaký soused stěžoval na hlasitou hudbu) a jak jsem slyšela "policie", tak jsem se schovala do skříně (která měla šoupací dveře, bylo tam dost místa a celkově byla skoro prázdná..velká obýváková stěna někde prosklená a navazující plné skříně..tak nějak to vypadalo). Úplně jsem nevěděla, proč jsem to udělala (myslela jsem si, že to je dobrej nápad..ale ne proto, že bych se bála policajtů, ale protože jsem měla za necelou hodinu sraz s býv. illum..to jsem ještě nevěděla, že to je illuminát ani jsem s ním ještě nechodila, jenom jsme se kamarádili..a nechtěla jsem to kvůli nějakému průtahu s policií, kdyby nás třeba odvedli k výslechu, zmeškat). Jak jsem šla do té skříně, tak to bylo proto, že se mi přehazovala osobnost..ta jiná osobnost o tom rozhodla a udělala to..a ani si moc nepamatuju, co se dělo, když jsem byla ve skříni (nechala jsem škvírku na kraji dveří, abych mohla koukat). Matně vím, že dovnitř vešel jeden nebo dva policajti a chtěli vidět občanku, kterou ukázal někdo, komu už bylo 18. Ale bylo to takové, že jsem většinou nevnímala co se děje a jenom chvilkama jsem vnímala..nikdo si mě v té skříni nevšimnul. Když odešli a já vylézala ze skříně, tak si kamarád (i všichni ostatní lidi) všimnul, že jsem se schovala do skříně a lidi se tomu pak smáli. On se mě ptal, proč jsem se schovala, jestli jsem se bála policajtů?, tak jsem mu řekla, že mi připadalo cool schovat se do skříně když přichází policajt (že jsem to udělala ze srandy), ale jemu to cool nepřišlo (říkal, že cool je nebát se policajtů a mít větší moc než oni, aby na tebe nemohli a nebo je rovnou sejmout že nás bylo hodně a jich málo, a ne se schovávat). Pak, když jsem byla ještě trochu disociovaná, jsem si sedla na zem na koberec (kamarád seděl ještě s nějakým jeho kamarádem na gauči a hulili) a připadala jsem si trochu omámená z toho vydechovaného kouře marihuany, ale asi to byla spíš disociace. Ti dva se divili, proč chci sedět na zemi (jestli si nechci sednout taky na gauč nebo si donést židli), ale mně to tak vyhovovalo. Pak ten kamarád vypadal, že by si se mnou možná rád něco začal, tak jsem zmínila, že mám za chvíli sraz s ... (illum) a on (stejně jako úplně každý v tom městě a širokém okolí) věděl, že si s holkou, která si něco začala s ... nic začít nemůže, takže tím to bylo vyřešené. Tento kamarád z dětství byl sice nyní hezký (a měli o něj zájem dle jeho vyprávění gayové, což mě na něm také odpuzovalo, i když za toto nemohl), ale hlavně díky tomu, že jsem ho vídala často v dětství a to jsem ho vždycky brala jako o rok mladší dítě, jsem o něj neměla zájem. Policajti sice před chvílí odešli, ale to bylo proto, že šli pro posily a nyní se vrátili v trochu větším počtu a tento sraz rozehnali. Přicházel i táta mého kamaráda z dětství, který mu vynadal, že na sebe upozorňuje policii ve feťáckém doupěti, a tím dělá ostudu celé rodině. Jeho tátovi jsem řekla, že já jsem se schovala do skříně a on řekl, že já jsem byla vždycky aspoň chytrá, takže jsem kamarádovi výrazem tváře naznačila něco jako "vidíš, že to bylo cool", a pak jsem nenápadně prošla kolem policajtů ven a šla jsem rovnou na sraz s kamarádem illum, který zrovna přijel autem ještě s nějakými lidmi a odvezl mě do nějaké chaty, kde byl zase privát a hulilo se tam (a byla tam nuda, nikoho jsem tam neznala) a on odešel s nějakou holkou sám do vedlejší místnosti, kde spolu byli několik hodin, takže se se mnou vůbec nebavil, pak jsem za ním došla, že chci domů, tak mě zase odvezli zpět a druhý den mi volal na mobil ať vyjdu před babičky panelák a tam se mě ptal, jestli jsem ukradla té holce, se kterou se tam bavil, bundu (že jí nemůže najít). Řekla jsem mu, že ne, on mi nevěřil a chtěl ať si sednu na chvíli do auta, kde byli ti jeho známí ze včera, a tam trochu zvýšil hlas, jestli si to třeba nepamatuju, že jsem tu bundu vzala, tak pořád říkám že nevzala, tak mě pak nechal jít a odjeli. Pak mi řekl (asi jsem ho večer potkala v hospodě nebo tak něco), že se ta bunda v té chatě někde našla.
- Asi v 16 jsem se seznámila s býv. illum. (táta znal jeho tátu, ale že by byli nějací kamarádi, to ne, spíš známí). Takže když jsem jela za babičkou, chodila jsem do hospody / na disko / na techno (protože on poslouchal techno) i s tímto stejně starým klukem. Byli jsme kamarádi, ale něco jsem si s ním začala, pak jsme se spolu v mých 17 vyspali (ale bylo to spíš jako gymnastické cvičení) a pak jsem mu řekla, že se s ním chci jenom kamarádit a nic víc. Tak to celkem respektoval (on se stejně chtěl vyspat s každou holkou jen jednou, takže mu to přišlo vhod). Od 15 do 18 let jsem chodila na různé brigády (např. uvaděčka v kině, telefonní operátorka, hostesky) a snažila jsem se dělat fotomodelku (nejdřív jsem fotila zdarma, abych měla fotky do portfolia, a pak jsem občas dostala nějaké placené focení..občas si od toho fotograf sliboval něco jiného než focení..a jednou mě fotograf sexuálně obtěžoval, kvůli tomu jsem fotit přestala).
Jednou jsem v Hiltonu, když jsem tam dělala hostesku na přehlídce Victoria's Secret, potkala v kavárně/baru Leoše Mareše (toho jsem poslouchala, když mi bylo 14). Zrovna já jsem se mu mezi ostatními holkami líbila a zval mě na drink/kafe, což jsem odmítla s tím, že mám kluka. On mi pak řekl, že tu zrovna natáčí nový videoklip k písničce/songu, jestli mi to nevadí. Tak jsem mu řekla, že ne. Jen krátce jsme spolu mluvili a on najednou řekl něco úplně mimo (teď nevím, co to bylo, ale chvíli seděl a pak se na mě otočil a trochu jiným hlasem z ničeho nic řekl např. "jsi krásná / jsi moje jediná / myslím jen na tebe" = nevím, nějakou podobnou blbost). Ještě jsem si všimla kamery v pozadí, tak jsem se s ním pak rozloučila s tím, že už mi končí pracovní pauza. O několik let později jsem na youtube narazila na jeho novou písničku a ve vieoklipu byla tato kavárna, přičemž v jenom krátkém záběru/scéně tam seděl, otočil se, jako by se na někoho díval..on totiž seděl sám u stolu a já stála opodál..a něco procítěně řekl (sedělo to do celkového textu písně) a to bylo ono..tam jsem tenkrát stála (já jsem tam vidět nebyla, ale určitě jsem byla inspirací, že to zazpíval=řekl; on moc nezpívá; tak procítěně).

18 let
- Můj kluk (hip hoper) vybral na víkend, když jeho rodiče odjeli na chatu, jako obvykle nějaký film (většinou jsme se dívali na komedie, protože horory nemám moc ráda, ale tento vypadal podle popisu, který jsem si vyhledala na internetu, zajímavě). Tentokrát to byl film "Hra na schovávanou" = trochu horor/drama, ale nic brutálního (spíš napětí a psychologie než krev). SPOILER Bylo to o tom, že po smrti manželky (a matky jejich dítěte) se otec s jedinou dcerou odstěhoval na venkov, aby měl čas na psaní své knihy, ale začaly se dít divné věci (krvavé nápisy na stěně, dcera utrhla hlavu své panence nebo tak něco). Dcera začala tvrdit, že má (dle všech imaginárního) kamaráda, který se jmenuje Charlie. Táta jí vzal k psycholožce, se kterou se nakonec sblížil a chtěl s ní začít vztah, ale dcera dělala pořád problémy a dokonce se tam stala vražda souseda, o čemž dcera tvrdila, že to udělal její kamarád Charlie. Dcera si nejdřív myslela, že je její kamarád nekonvenční a zábavný (na rozdíl od jejího upjatého táty), ale pak se ho začala bát a nechtěla se s ním kamarádit, ale musela (on ji nutil, i když nechtěla). Nikdo, kromě ní, toho Charlieho ale neviděl. Dopadlo to tak, že se ukázalo, že její táta má DID (dvě osobnosti a sám o tom nevěděl) a Charlie je jméno jeho druhé osobosti, která je krutá a sadistická, a že svou dceru týral. V závěru filmu žila dcera s psycholožkou, ale úplně na konci bylo ukázané, že má dcera také více osobností. KONEC SPOILERU
Na konci filmu jsem si u strašidelných scén zakrývala oči, ale i tak nebyl tento film ničím výjimečný (moc strašidelný, brutální atd.) než některé jiné filmy, které jsem viděla, a u kterých jsem nic zvláštního necítila. Po shlédnutí toho filmu jsem dostala panický záchvat, který trval asi dva dny (nemohla jsem téměř fungovat, ale nikdo si toho nevšiml, protože jsem nějak dopravila svoje tělo ke svojí kamarádce na nějakou sešlost asi z její práce, kam nechtěla jít sama. Bylo to na půlku dne přes odpoledne a celý den jsem byla v transu. Další den to bylo trochu lepší, ale pořád jsem se necítila dobře, pak jsem se snažila se nějak rozptýlit a další dny už to bylo zase ok).
Tento film má něco společného s mk-ultra (i když to jsem v něm tenkrát neviděla) a asi v něm byl nějaký spouštěč. Až v dospělosti mě napadla podobnost s tím, že nám v dětství táta říkal, že není náš táta ale kamarád (jenže to říkal v dobrém a choval se jako hodný kamarád tzn. že si s námi hrál a ne jako v tom filmu). Také jsme si někdy hrávali s tátou v lese na schovávanou (ale nikdy jsem se u té hry nebála). Jinak nevím, co by mi to mohlo připomínat..nic jiného mě nenapadá.
Táta měl rád přírodu, ale obdivoval Billa Gatese (to je protichůdné, ale v té době ještě nikdo nevěděl, jak je tento člověk zlý, protože v té době asi ještě nevytvářel vakcíny a nemluvil o depopulaci světa nebo o NWO). Co se mi na něm zdálo divné je to, že neustále těkal očima (z místa na místo) a při práci na počítači si na papír kreslil čtvercovou i trojúhelníkovou spirálu, obojí asi oběma směry (trojúhelníková spirála znamená v pedo řeči "boy lover"..najdete v pedo symbolech, čtvercová neznamená nic..najdete pod "square spiral"). Táta nás (mě a sestry) bral každý týden do sauny nebo (to jen občas) na nuda pláž, takže jsem se nikdy nestyděla chodit nahá před dospělými muži (ani ženami). Říkal nám "kočičky" nebo "hladová smečka", ale nikdy se k nám nechoval sexuálně (a když jsme byli např. v sauně, tak se mu nikdy nepostavil, když nás viděl nahé, ani nás nebo cizí děti nikdy neočumoval / neosahával = nebyl to pedofil, ale neočumoval ani jiné dospělé:muže ani ženy=nikoho). Myslela jsem si, že mě má z nás tří nejraději a někdy mi trochu připadalo, že je do mě zamilovaný (jenom můj pocit), ale nepamatuji si na nic takového (a nedokážu si to ani představit), že by mi někdy udělal něco násilného nebo sexuálního. Táta byl, na rozdíl od mámy, spíš takový submisivní, takže to vůbec nebyl typ muže "násilníka".
- Na Silvestra jsme jeli (s hip hoperem) na horskou chatu s jeho kamarády a tam jsme jezdili na snowboardu. Měli jsme pronajatou půlku chaty a druhou polovinu měla pronajatou jiná parta mladých lidí v podobném věku, která poslouchala techno = technaři. Hip hopeři se s technaři moc nemuseli, ale měli jsme společnou jídelnu (majitelé v ceně pronájmu všem vařili). Dohromady tam bylo dejme tomu třicet lidí (obě party). Na Silvestra jsme všichni pili a můj kluk se celkem rychle po půlnoci opil, tak jsem ho odvedla do našeho pokoje, aby šel spát. Já se pak vrátila zpátky tancovat na hip hop (už všichni tancovali) a byla jsem už taky celkem opilá. Pamatuju si, že jsem tancovala s jeho bratrem+jeho holkou a její kamarádkou, pak v kroužku s více lidma z hip hop party, pak jeden z kamarádů mého tehdejšího kluka už hodně padal a převrhl židli a dál už si nic nepamatuju (pak jsem se probudila ráno v našem pokoji vedle svého kluka). Tady by mohl být výpadek paměti způsobený alkoholem, ale když jsme druhý den ráno vstali a šli jsme na snídani, tak kolem nás šla nějaká cizí holka z té druhé party a zdravila mě (ne mého kluka) "Ahoj", pak šli dva kluci a zase mě jeden z nich pozdravil "Ahoj Aničko (toto jméno jsem změnila a přesně si už nepamatuju, jak mě oslovil, jenom vím, že to bylo nějaké české křestní jméno, ale ne moje)", pak šel další kluk a s úsměvem na mě "Dobré ráno" (a zdravili mě skoro všichni z té druhé party, takže jsem sklopila hlavu, dívala jsem se jinam a snažila jsem se nějak skrýt). Ta druhá parta měla oslavu Silvestra ve své místnosti (odděleně) a nikoho jiného od nás nezdravili a před tímto ránem nikdy nezdravili ani mě. Jelikož jsem nikoho z nich neznala, tak jsem je nezdravila zpět ani jsem se s nimi nebavila. Můj kluk se divil (jak to, že mě znají..jestli jsem se včera poté, co odpadl, bavila s tou druhou partou..řekla jsem mu, že ne a že nevím, proč mě zdraví) a asi trochu žárlil, když mě zdravili kluci, a moc mi nevěřil, ale nějak to neřešil (byli jsme všichni opilí). Před půlnocí jsem se ale na záchodě bavila se třemi holkami z té druhé party + moje kamarádka z této hip hopové party říkala lidem, které neznala, (na dotaz, jak se jmenuje) nějaké vymyšlené jméno, které ji zrovna napadlo (střídala to), takže jelikož jsem se tam s ní každý den bavila, pokud by za mnou přišli cizí kluci, mohla jsem si taky nějaké jméno jen tak vymyslet (inspirovat se od ní), když bych opilá seděla zrovna vedle ní u stolu a ona by to tak udělala jako první. Takže tento zážitek kvůli alkoholu a dalším nejasnostem (jeden kluk z té druhé party se na mě zaměřil už od té doby, co jsme přijeli, protože mě přes den tajně filmoval: jak jím, jak se líbám se svým klukem, jak tancuju) moc nepočítám.
- Několikrát mi bylo špatně (že jsem celou noc zvracela, šla jsem na pohotovost a párkrát jsem byla v nemocnici) a zjistilo se, že to bylo slepé střevo (až při operaci to zjistili). V 18ti letech jsem mohla na novou brigádu "tanečnice u porna" (i když jsem se tam zezačátku dostala omylem), tzn. že pornoherci s pornoherečkami natáčeli porno a holky kompars kolem toho oblečené tancovaly (byla z toho i aféra v médiích jeden čas, protože tam nebylo všechno úplně oukej). Tam jsem chodila se dvěma kamarádkama, protože to byly rychle vydělané peníze (i když platili málo). V 16-18 letech jsem taky občas dělala to, že když mě oslovil nějaký cizí člověk na ulici, tak jsem s ním někam šla (=do hospody). Jednou mě poblíž bydliště oslovil starší pán (chtěl mě sbalit) a já jsem s ním hned šla pokecat do hospody poblíž mého bydliště. Ukázala jsem mu, že umím pomocí vůle rozšířit zornice (to bylo přehazování osobnosti), protože jsem to zrovna zjistila a chtěla jsem vědět, co na to někdo objektivně řekne. On se toho ale spíše leknul a říkal, že to není běžná schopnost. Pak se rozhlédnul po hospodě a viděl, že mě v té hospodě asi hlídá pár (několik) cizích mužů cca 20-30 let u jiného stolu, čehož už se lekl, rychle zaplatil, vyprovodil mě ven a odešel asi směrem na metro. Řekla jsem mu, že ty lidi neznám a on měl určitě ženu, mě chtěl sbalit jako milenku a mohl se bát i prozrazení (a taky mu v tu chvíli zrovna mohlo dojít, že si s ním nic nezačnu). Pak jsem jednou šla na párty s nějakými cizími kluky, které jsem zrovna potkala na ulici. Jindy jsem nastoupila k cizímu klukovi do auta, protože u mě zastavil s tím, jestli nechci někam odvézt a já jsem měla zrovna čas..ten mi pak říkal, že by se mi mohlo něco stát, ať raději k cizím lidem takhle nenastupuju..a takto jsem si jeden čas povídala s cizími lidmi. Mě totiž v průměru oslovil 1 cizí kluk denně (že mě zval na rande) a asi 1500 kluků jsem odmítla, ale někdy jsem zkusila s někým zajít pokecat, když jsem měla čas a dobrou náladu (samozřejmě jsem dopředu řekla, že nehledám kluka ani sex, jenom pokec). V 18ti letech mi to začalo docela vadit (že kdykoli vyjdu z domu, tak mě někdo obtěžuje), a tak jsem se pak snažila vypadat co nejhůř, koukat se do země a v uších sluchátka, abych měla klid, což po čase zabralo.

19-24 let
- V 19 jsem se rozešla s hip hoperem a začala jsem chodit s illum a odjela jsem za ním do zahraničí (o tom jsem psala v životním příběhu). V zahraničí jsem byla nejdřív v otřesném hotelu a když jsem šla do společné ženské koupelny, tak jsem se trochu bála a přehodila se mi osobnost, která se ve strašidelném prostředí nebála. Taky jsme se stěhovali z jednoho pokoje do druhého a po čase mám divné vzpomínky (jako bych byla jeden den v jednom pokoji a jiný den si jiná osobnost myslela že bydlíme v tamtom pokoji a šla jsem do toho předchozího..ale nevím, těsně po příjezdu zpět do ČR mi v tomto nic divného nepřišlo, až po delším čase, a většinou platí, že u čeho je v paměti posloupnost v pořádku hned po skončení zážitku, ale až po čase to nevím přesně nebo mám nějakou pochybnost, tak tam byla posloupnost v pořádku (protože bych si nesrovnalosti všimla hned). To samé s notebookem: pamatuju si, že býv. illum. měl na začátku notebook, který pak, když jsem si často psala s kamarádkami v kavárnách, ve kterých bylo připojení wifi, zmizel, když už jsem chtěla odjet, a on si koupil notebook až na konci..zatímco hned po návratu do ČR jsem si pamatovala jen notebook na konci a nic ohledně notebooku na začátku (a posloupnost zážitků mi seděla). Další zážitek s disociací jsem chtěla popsat, ale už jsem ho (jak od zážitku uplynulo mnoho času) zapomněla (nebylo to nic důležitého - vím, čeho se to týkalo, ale přímo na disociaci už si nevzpomenu jak probíhala).
- Když jsem se vrátila do ČR, tak jsem měla někdy bušení srdce, občas tmu před očima, občas halucinace (ty ale do cca 2 měsíců vymizely), někdy pocity že se dusím/nemohu se nadechnout a celkově PTSD. Býv. illum jsem jednou v Praze potkala, ale jelikož jsem si myslela, že je stále v zahraničí, tak jsem si myslela, že to není on (pouze někdo podobný) a neutekla jsem nebo tak něco (ale nemluvila jsem s ním; pak jsem zjistila, že byl v té době krátce v ČR a dokonce i v Praze ..o tomto už jsem taky psala v životním příběhu). Po návratu do ČR jsem se necítila dobře a dělalo mi problém chození do práce (ale i v dětství jsem musela vyvinout velké úsilí, abych zvládla chodit do školy, takže to nebylo zas tak nic nového). Po pár měsících ale to nejhorší odeznělo a už nebyl až takový problém chodit do práce (i když problém mi to dělalo celý život, až po třicítce jsem si na to trošku zvykla). A tím nemyslím problém jako že do práce nechci chodit (což samozřejmě nechci), ale popisuji pouze problém typu "chci tam jít kvůli penězům, ale přesto je to pro mě obtížné". Takže i když vím, že do práce musím / chci kvůli penězům, tak díky např. disociaci je to pro mě obtížné (takhle jsem to myslela).
- V dospělosti jsem si však já sama záměrně vyvinula jednu novou osobnost: pracovního robota, kterou používám v práci (jdu do práce, přehodím si osobost na tu, která vykonává nucenou činnost stále dokola, takže už nemám pocity jako že to nechci dělat / že tam ztrácím čas / že dělám nesmyslné věci atd., ale čas plyne rychle a v extrémních případech přijdu do práce a pak je hned najednou 17 hodin a už jdu zase domů, což mi vyhovuje, protože nepotřebuju sledovat nudné nesmyslné činnosti, které mi někdo přikázal. Ale většinou se bojím, abych neudělala nějakou chybu, a tak průběh práce průběžně trochu sleduju. Tato robotická osobnost nemá pocity (proto necítí ani odpor k práci/nesmyslné činnosti) a umí se naučit i různé myšlenky, postupy atd. (takže může i smysluplně mluvit např. na meetingu) Bohužel to některým lidem vadí, protože oni řeší v práci různé věci a když nic neřeším, do pomlouvání druhých se nezapojuju a nezapojím se ani do jejich odporu k práci, tak oni pak cítí ten odpor k nesmyslné činnosti víc (když vidí, že se nikdy neunavím a prostě něco dělám do nekonečna a nic neřeším). Někdy to vadí i vedoucím, protože obzvláště ti chtějí, aby se člověk emocionálně víc a víc zapojoval do nesmyslů (=propagandy) firmy. Samozřejmě já se většiny lidí zeptám, jestli mají rádi kapitalismus a jestli si myslí, že by měli všichni z donucení pracovat, protože je samotné i každého to přeci baví, a nebo jestli by raději chtěli základní příjem..naprostá většina mi odpoví, že kapitalismus je nejlepší systém, jaký je možné vymyslet a do práce oni chodí dobrovolně..takže jejich potlačené pocity odporu k práci neprožívám (a díky tomu je pak oni sami víc cítí). Pokud by mi někdo řekl, že chce základní příjem (a svobodu), tak bych u něj tu robotickou osobnost neměla, ale takového spolupracovníka jsem ještě nepotkala. Je překvapivé, že já v sobě (při té robotické osobnosti) potlačené pocity odporu k práci nebo něco takového nemám, protože ta osobnost opravdu nemá pocity a neprožívá ani odpor. Ale často zažívám to, že po víkendu, kdy tato osobnost nebyla aktivní, se v noci z neděli na pondělí bojím, že se mi nepodaří v práci "nahodit" tuto osobnost a že tu práci nezvládnu nebo nebudu umět (vždycky se nahodila, ale párkrát se mi opravdu stalo, že jsem v pondělí dopoledne pár hodin skoro vůbec nevěděla, co se jak dělá, ale pak mi to všechno naskočilo).
- Ve věkovém rozmezí cca 24-30 let se mi párkrát v hospodě (v té době jsem téměř vůbec nebo vůbec nepila) nebo v restauraci stalo, že když jsem šla na záchod a podívala jsem se do zrcadla, tak jsem to nebyla já (nepoznávala jsem se). Ne, že by neseděl věk nebo vzhled (i když někdy to bylo kvůli tomuto), ale spíš to byl pocit, že toto nejsem já. Když jsem byla někde (většinou to bylo v restauraci), kde bylo zrcadlo na stěně ještě před záchodem, kde jsem na něj narazila nečekaně, tak jsem si myslela, že vidím cizího člověka a nebo jsem se lekla, jak vypadám. Jednou jsem např. byla v zrcadle příliš hubená a myslela jsem si, že moje postava vypadá jinak (ne tak hubeně). Jindy mi připadalo, že bych neměla mít světle hnědé vlasy, ale špinavé blond nebo blond. Nebo jsem si myslela, že bych měla mít trochu jiný obličej a někdy jsem se lekla toho, že už mám dospělé tělo a nejsem dítě (což jsem samozřejmě v tomto věku věděla, že už dávno nejsem dítě). Občas se mi něco podobného stalo i před zrcadlem doma.
- Býv. illum mi v zrahraničí často říkal něco o tom, že on se ode mě nenechá oblbnout jako můj táta a že když nebudu poslouchat, tak že on nebude mít slitování (a že to táta udělal špatně). Jednou na tamní diskotéce byla za barem hezká holka, a jelikož jsem se vzhledově srovnávala s jinou barmankou, se kterou měl něco přede mnou (že byla hezčí), tak jsem mu řekla, že támhleta cizí holka za barem je taky hezčí než já. On k ní pak šel a něco jí říkal (asi zkoušel nějaké svoje techniky, protože on u holek konverzací zkoušel např. zahrát na její ego, nebo že on má peníze, nebo zjistit její slabiny, jestli umí jazyky atd.), ale ona na něj nějak moc nebrala. Pak se vrátil a za pár dnů už tam ta holka nebyla (už nikdy), tak jsem na to upozornila a on mi řekl, že jí zkouknul a že byla opravdu hezká, tak dal za peníze tip nějakému bossovi mafie, který si jí asi vzal jako svojí holku (to on nevěděl, co se s ní stalo). Pak mi řekl, že nechápe, proč chci být co nejhezčí, když ty nejhezčí holky si někdo takto vybere. Jelikož jsem z toho měla trauma a pocit viny (už jsem mu o žádných holkách nic neříkala), tak jsem se po návratu do ČR snažila vypadat co nejhůř, aby si mě už další illuminát nevybral. Přestala jsem se malovat, hezky se oblékat (aspoň jsem měla víc volného času).
Když jsem se vrátila ze zahraničí, tak jsem šla bydlet do volného bytu táty (byt byl po příbuzných), ve kterém ještě nedávno bydlel jeden jeho kamarád (táta bydlel jinde). Pak jsem se dozvěděla, že táta si společně s tímto kamarádem chtěli v daleké minulosti otevřít bordel. Táta si to nakonec rozmyslel a ten jeho kamarád do toho šel sám, jenže mu podnikání nějak nevyšlo a dlužil 100 milionů Korun. Jelikož měl asi exekuci (nebo po něm šla mafie), tak ho táta nechal bydlet ve svém bytě, který by jinak stejně nevyužíval. Krátce po mém nastěhování pak jeden večer kolem kroužily dvě černé helikoptéry a jedna přiletěla před balkón a svítila balkónem přímo do obýváku, ve kterém jsem byla, tak jsem utekla se psem do ložnice, která měla okno na druhou stranu. Asi někoho hledali a nebo to byli illumináti, kteří černými helikoptérami zastrašují.
Pamatuju si toho víc, ale ve zkratce: postupně jsem si zařídila byt (pak jsem bydlela s prostřední sestrou), měla jsem psa, kterého jsem si s sebou přivezla ze zahraničí (o těchto věcech píšu v životním příběhu) a vrátila jsem se k bývalému hip hoperovi, se kterým jsme se pak definitivně rozešli v roce 2012 (on se se mnou rozešel a já byla nakonec šťastnější single).

25-30 let
- Po rozchodu s hip hoperem (cca ve 25 letech) jsem byla 2 roky sama, a jelikož jsem od 14ti měla neustále nějakého kluka, tak jsem překvapivě zjistila, že jsem single šťastnější (kdybych nemusela trávit 8 hodin denně v práci, tak bych byla ale šťastnější ve vztahu, protože bych měla čas na svoje zájmy i na vztah). Jenže tenkrát jsem chodila z práce do práce a když jsem musela to málo volného času dělit mezi sebe a vztah, tak mi to moc nevyhovovalo (bylo to i tím, že jsem zkoumala hodně nových věcí např. o illuminátech, o astrálním cestování a chtěla jsem všechno vědět, četla jsem knihy a bylo toho fakt hodně). Teď, když už jsem všechno prozkoumala, bych asi až takový problém s nedostatkem času neměla. Psala jsem blog o těchto věcech a cca po těch dvou letech jsem se na internetu seznámila s klukem, který taky psal blog (o podobných věcech), tak jsme se spolu sešli a pak jsme se dali dohromady (bylo to složité a nechce se mi problémy tohoto kluka popisovat, něco už jsem psala v životním příběhu), takže jenom ohledně mojí disociace: ten kluk se mimo jiné zabýval změnou vědomí (dostat se do vyššího stavu vědomí, samozřejmě bez drog) a mně to šlo samo, jenže to byla disociace..on mi pak říkal, že jsme spolu byli několikrát někde asi na procházce po Praze a že jsem byla ve vyšším stavu vědomí, ale vůbec si na to nepamatuju.
- Když jsme se seznamovali, tak jsem pak, jelikož mě pravidelně vyzvedával z práce, byla převážně ještě v pracovní osobnosti (robot) a moc jsem nečekala, že by se to nějakému klukovi mohlo líbit (jemu se asi líbila cílevědomost, neúnavnost..) a taky jsem nakonec zjistila, že se mu asi tenkrát líbily všechny holky (na každé si našel něco dobrého, např. pokud holka nemá emoce, ale vydělává hodně peněz, no tak ho bude živit! a jiná která třeba nemá peníze zase poskytuje vaření nebo tak nějak to asi bral). Ale když jsme spolu začali chodit, tak jsem u něj ve volném čase (např. o víkendu) přehodila osobnost na tu emocionální, což ho trochu vylekalo, protože to byla docela změna. Řekla jsem mu, že si celý život myslím, že mám uvnitř duši, která občas vyjde na povrch..myslela jsem si, že jelikož také věřil na duši a další duchovní věci, tak že to pochopí. Ale řekl mi, že to je nějaká blbost a že to takto běžně lidé nemají. Ta emocionální osobnost se mu nelíbila a ta se s ním (v duchu) rozešla krátce po začátku vztahu a už se u něj neukazovala.
- Docela rychle jsme spolu (z donucení) začali bydlet. Asi jsem trochu zjistila, že mám disociaci a přestala jsem úplně věřit všem lidem v mém okolí (protože jsem chtěla každého prověřit..tomuto klukovi jsem také nevěřila, ale co se týče některých rad, např. ať spoléhám na sebe nebo ať si věřím, mi v životě pomohl, ale s něčím jiným zase uškodil). Takže když jsem šla na návštěvu za tátou, tak jsem po několika návštěvách zjistila, že o vztah se mnou nemá opravdový zájem (v dětství opravdový zájem měl) a udržuje ho spíš asi ze slušnosti. Na návštěvě u mámy jsem se zase bála jíst, aby to jídlo nebylo otrávené (ale nevěděla jsem, kde se ta obava vzala). S mámou jsem ale přerušila styky už dřív a byla jsem tam jen výjimečně. Takže jsem trochu prozkoumala svoje podvědomí.
Při jedné návštěvě táty, když jsem si ještě nedávala na nic pozor, uvařil zelený čaj, který jsem s ním popíjela, pak jsem tam asi ještě chvilku byla a když jsem odcházela, tak jsem se cítila dost divně. Po cestě domů se mi udělalo dost špatně, nějaký blonďatý kluk si toho v tramvaji všimnul a doprovodil/dovedl mě domů před vchodové dveře (moc jsem toho kluka neviděla, protože jsem měla vše rozmazané, ale nechtěla jsem, aby zavolal sanitku nebo aby mě vedl k doktorovi, což mi také nabízel). Takže mě dovedl před vchod a řekla jsem mu, ať zazvoní na ten a ten zvonek. Kluk, se kterým jsem bydlela, mě přišel dolů vyzvednout (mezitím ten kluk co mě dovedl asi už odešel). Doma jsem si lehla a ten kluk, se kterým jsem chodila, si lehnul vedle mě a když jsem se pak nějak uvolnila a dotkla jsem se ho, tak z mého těla vyšla elektřina a on dostal celkem silnou ránu (těch ran bylo několik, než se to "vybilo"). Ten kluk, který mě ale od tramvaje kousek vedl (nebylo to daleko) a držel mě asi nějak za paži nebo mě nějak podpíral pod ramenem, žádnou ránu nedostal. Rozhodla jsem se, že u táty na návštěvě raději příště nebudu nic jíst ani pít (a takováto ani jiná obtíž se neopakovala, ale jelikož toto bylo poprvé, co se mi něco takového po jeho návštěvě stalo..a dřív jsem tam skoro pokaždé pila zelený čaj, nemuselo to s návštěvou souviset).
- Jednou jsem pak po nějakém čase sama kouřila na balkóně doutník (malý ochucený) a rozhodla jsem se, že se s tátou už moc bavit nebudu (nechtělo se mi udržovat vztah jenom proto, že se to "má", když si spolu dva lidé moc nerozumí, i když to nebylo z mé strany že bych si s nim nerozuměla, ale tak celkově). No a po tom rozhodnutí mi doutník nějak nechutnal, tak jsem ho típla a už jsem pak neměla potřebu kouřit! Přitom jsem si nikdy nemyslela, že bych kouřila kvůli tátovi (abych ho naštvala nebo tak; i když je pravda, že táta měl rád marihuanu, ale cigarety ne, protože děda hodně kouřil a díky tomu asi onemocněl+zemřel). Po cca 10ti letech návyk kouřit zmizel během pár vteřin, žádný absťák, nic. Sice jsem pak za cca půl roku až rok ze dne na den začala a pak zase za nějaký čas jsem zapomněla kouřit takže to samo vymizelo, pak jsem zase začala a opětovně přestala..tak jsem došla k závěru, že asi 2 moje osobnosti kouří (jedna 1-2 cigarety/doutníčky za den a druhá docela hodně, tak kolem 5ti doutníků/cigaret víc). Takže jsem si pak pořídila elektronickou cigaretu s vege přírodním glycerinem a bio příchutí bez nikotinu (dohromady jsem kouřila asi 15 let, ale na nikotinu jsem nikdy nebyla závislá) pro případ, že bych někdy zase chtěla/potřebovala kouřit, a od té doby už nekouřím.
Ještě jsem šla na návštěvu k tátovi, i když jsem se s ním už moc nebavila, abych prozkoumala lidi ve svém okolí (nebo ve svém bývalém okolí). Takže jsem si při té návštěvě dávala pozor, abych neztratila pozornost. Chvíli jsme si povídali, táta mi pak jako obvykle nabídnul zelený čaj, což jsem odmítla (raději jsem nikde nic nejedla ani nepila), a pak jsem se soustředila, abych neztratila pozornost, což způsobilo, že začaly blikat světla (nejen lustr), u lustru pak praskla žárovka, tak šel táta pro novou, trochu jsem se uklidnila, už to neblikalo, pak mi ukazoval nový počítač a že má novou práci pro google. Stručně mi popsal, co má naprogramovat (to už si teď nepamatuju, ale nebylo to nic moc těžkého, i když já programovat neumím téměř vůbec, jen basic script a základy html), ale řekl, že neví, jak to udělat, ať mu to naprogramuju / ať mu s tím pomůžu, že ho jinak zabijou! Myslela jsem si, že občas moje podvědomí umí nějak ovládat počítač, jenže jsem mu neuměla pomoct a nevěděla jsem, jak tu schopnost aktivovat. Takže jsem mu řekla, že mu s tím neumím poradit a pak jsem šla domů. Táta zanedlouho onemocněl rakovinou jater a za pár měsíců zemřel (rychle). Což bylo divné, že zrovna rakovinou jater, jelikož byl vegetarián, hodně sportoval, často chodil do lesa, dodržoval zdravý životní styl, alkohol pil jenom výjimečně. Pak se mi zdál sen, že se jakoby sloučil s nějakým destruktivním polem=egregorem a po čase další sen o tom, že byl v nižším astrálu (=podsvětí).
Asi za půl roku jsem se odstěhovala se svým klukem do podnájmu ve Zbraslavi, kde jsem dostala panické záchvaty (a skoro každý den jsem několik hodin brečela), ale nebylo by to tím, že bych stále oplakávala smrt táty (i když zezačátku jsem si myslela, že jsem to asi dostatečně neprožila a přišlo to až teď). Bylo to bez příčiny a nakonec jsem díky glukometru zjistila, že mám často hypoglykémii a panické záchvaty blízkosti smrti byly ve chvíli, kdy jsem měla cukr tak nízký, že ho glukometr neuměl změřit (doktorka tomu nevěřila, protože prý při tak nízké hladině cukru v krvi člověk upadne do kómatu, ale já byla stále při vědomí). Jenže i tyto silné fyzické příznaky byly způsobeny psychikou, jelikož jakmile jsme se z tohoto bytu cca po roce odstěhovali do menšího města mimo Prahu, tak vše samo ustalo (aniž bych se o to musela nějak snažit). Takže jednoho dne jsem si uvědomila, že jsem tu (ve Zbraslavi) v dětství jednou byla. Ne, že by to byla nějaká nově objevená/vynořená vzpomínka, ale v dětství jsem byla na hodně místech a když jsme se sem přestěhovali, tak jsem si to neuvědomila (ale vzpomínku si pamatuju od té doby, co se stala). Když mi bylo asi 5, tak jsem jela s tátou v jeho služebním autě (on normálně řídil..později, když už neměl rád auta, totiž říkal, že řídit moc neumí, ale asi to pak zapomněl, když to dlouho nepoužíval) k nějakým bytům (bylo to několik bytových domů, ale trochu jiných než jak vypadají domy v Praze a táta říkal, že to jsou byty Telecomu), vystoupili jsme z auta, držela jsem se ho za ruku a do jednoho bytu v přízemí jsme vešli (táta měl klíče a odemknul vchodové i bytové dveře). Pak dal táta do vestavěné skříně v předsíni zavřený asi vypnutý notebook (táta měl v průběhu let dost notebooků i stolních počítačů), který nesl asi v brašně přes rameno to nevím přesně, a skříň zase zavřel, pak nakoukl do koupelny a do obýváku a pak jsme asi zase odešli. Zase jsme došli k autu, ale při zpáteční cestě jsem byla disociovaná, takže si jí moc nepamatuju. Když jsme byli v tom bytě, tak jsem se ptala, čí je to byt a on říkal, že asi nějakých Rusáků. Nevím, jestli jsem bydlela přesně ve stejném bytě (podle vzpomínek ano a nebo v bytě hned vedle), ale majitelka bytu byla Ruska (a žila v Rusku) a sousedka říkala, že toto jsou byty O2, původně Telecomu. Dům zvenku i byt uvnitř (i chodba k bytu), vše vypadalo stejně jako to, co si pamatuju, když jsem tam jednou byla v dětství (ale asi všechny byty tam měly stejnou vestavěnou skříň v předsíni a stejný tvar pokojů). Určitě jsem ale bydlela ve stejném domě, ve stejném patře (v přízemí) a určitě to byl tento či byt vedle, ve kterém jsem byla v dětství. Doktorce, která mi nevěřila hypoglykémii, ale z rozboru krve mi zjistila anémii z nedostatku železa, jsem řekla o panických záchvatech bez příčiny a byla hodná, zeptala se, jestli jsem v minulosti zažila něco špatného, tak jsem jí tak zrhuba něco řekla a ona že to je pochopitelné, že mám panické záchvaty a že to vyléčí nejlépe psycholožka, ale jestli k ní nechci, tak mi napíše nejslabší antidepresiva (budu brát jen půlku jednoho prášku) a to by mělo ulevit i od panických záchvatů (věděla o tom, že depresi nemám). Chtěla jsem zkusit jen antidepresiva a ta mi opravdu od panických záchvatů po cca 14ti dnech pomohla, ale po cca 3 týdnech se mi stalo to, že jsem ráno vstala, vyvenčila jsem psa, šla jsem do práce, pak nakoupit, vyvenčit psa, uvařit, spát.. = nějaká taková rutina, do které jsem nemohla vědomě zasahovat! Tělo to dělalo jakoby samo a když jsem nechtěla, tak jsem to nemohla změnit, což mě vyděsilo, protože jsem celý svůj život mohla už jenom pozorovat. Takhle to šlo měsíc nebo dva, až to vyrcholilo tím, že jsem šla o víkendu na procházku do lesa na druhý konec Prahy (rozhodla jsem se náhle) a už jak jsem tam jela, jsem se začala cítit nějak divně, ale pokračovala jsem dál, až mě najednou při té procházce lesem/okolím lesa přepadla myšlenka na sebevraždu a naléhání, že by bylo nejlepší ukončit to hned. To trvalo nějakou chvíli, ale neposlechla jsem to, jela jsem zpátky domů, a jelikož v příbalovém letáku uváděli jako vedlejší účinek neodbytné a náhlé myšlenky na sebevraždu a že v takovém případě to má člověk ihned přestat užívat a kontaktovat lékaře, tak jsem antidepresiva ze dne na den přestala brát (ale nekontakovala jsem doktorku, jelikož jsme se zrovna stěhovali, protože nás majitelka vyhodila s tím, že nemá kde bydlet a že máme asi 2 měsíce na odstěhování se). V dalším bydlišti už jsem antidepresiva neřešila (nebrala). Pak jsem se o několik let později dočetla, že když má někdo DID, tak by neměl brát antidepresiva, protože se pak někdy stane, že jedna osobnost převládne (u mě asi ten pracovní robot), osobnosti se nemůžou měnit a ostatní můžou už jenom pozorovat, ale nemohou vystoupit do popředí.
- V novém bydlišti jsem si tedy našla novou praktickou lékařku (ptala se mě na antidepresiva, jestli stále užívám, ale řekla jsem jí to s těmi myšlenkami na sebevraždu, že jsem je kvůli tomu vysadila a už panické záchvaty nemám, takže už je nepotřebuju) a šla jsem k ní kvůli odběru krve, aby zkontrolovala, jestli už mám doplněné železo (užívala jsem totiž předtím tou minulou doktorkou předepsané železo). Ona mi díky tomu odebrala krev (železa už jsem měla dost) a asi za půl roku jsem k ní měla přijít na odběr krve pro kontrolu znovu (což jsem udělala). Pak mi připadalo, že mám zase problém s hypoglykémií (párkrát v kratším čase za sebou se mi motala hlava atd., ale asi to bylo tím, že jsem zrovna zkoušela držet keto dietu), tak jsem pro jistotu navšívila ordinaci své doktorky. Když jsem chtěla, aby mi odebrala krev kvůli změření hladiny cukru, tak jsem jí ukázala ruku, ze které si nechávám odebírat krev a kde jsem měla ještě vidět vpich s komentářem, že tady mám ještě vpich z minula, tak asi druhou ruku. Ona řekla, že stačí kapka z prstu (což mi mohlo dojít, když mám doma glukometr), ale podivila se, že vidí vpich a ptala se mě, před jakou dobou si myslím, že mi odebírala krev, tak jsem jí řekla, že asi tak před 14 dny jsem u ní byla na odběru krve, ale ona kroutila hlavou a raději se koukla do karty a řekla mi, že jsem u ní byla před 2 měsíci (obě jsme mluvily o stejném odběru), ale že ani po 14ti dnech by neměl být vidět vpich. Kde/jak jsem k němu přišla, vůbec netuším (ale zrovna v té době se mi zdál sen, ve kterém jsem byla na základně v moři, kde jsem se setkala s novým illuminátem..ten sen jsem na web psala). Od té doby si občas zkontroluju, jestli nemám vpich na ruce (nebo případně jinde na těle), ale už se to nikdy neopakovalo. Tato doktorka mi pak na mojí žádost zjištovala alergie na lepek a mléko. Zjistila, že mám ABKM (alergie na bílkovinu kravského mléka), a když jsem z jídelníčku vynechala kravské mléko, tak jsem ztloustla (i když jsem jedla stejné nebo menší množství jídla) a přestala jsem mít podváhu.
- Jelikož jsem u tohoto věkového rozpětí rovnou psala většinu toho, co se v mém životě dělo, tak to už nemusím psát sem. V tomto období (asi cca 29-31 let) jsem napsala svůj životní příběh a asi i většinu tohoto webu. Bylo to proto, že mi býv. illum. kdysi řekl, že si myslí, že se dožiju 33 let, tak pro jistotu jsem to chtěla do té doby stihnout napsat, abych varovala lidi před illumináty v ČR (protože většina lidí si myslí, že to je jen v USA, příp. v Německu..že ČR je malá země, ve které je bezpečno a nic takového by se tu dít nemohlo). Zároveň pak ale před rozchodem říkal, že jelikož jsem si dovolila od něj odejít, tak počká, až na illumináty zapomenu a najdu si běžného kluka, se kterým budu mít děti a až budu šťastná, tak že mě zabije (že kdyby mě zabil hned, tak by mi to tak moc neublížilo, protože v té době jsem uvažovala o sebevraždě). Pak nějaký čas vždycky něco řekl, že udělá, a pak to udělal, abych věděla, že to myslí vážně (oni totiž illumináti rádi a často běžným lidem lžou, takže jsem na to, co říká nebo čím vyhrožuje, moc nedala; jelikož jsem ho tenkrát mohla často pozorovat při lhaní např. náhodným holkám v baru, takže jsem mu pak nevěřila ani pozdrav). I když si myslel, že dobro nakonec vyhraje (asi si to vypočítal jednoduchou logickou úvahou, stejně jako já) a on půjde do pekla a nebude se reinkarnovat, tak jindy říkal, že když půjde vše dál (jako tomu bylo doteď) podle jejich scénáře (asi myslel nástup NWO), tak uvidím, že lepšího kluka (než je on) nenajdu a až si uvědomím, že normální kluci tu už nejsou a on je díky tomu pro mě nejlepší, tak že se k němu vrátím. Že si klidně počká, protože pro něj např. 30 let nic není a já nějak nestárnu, akorát v té době už bude mít jinou manželku a já budu jen jeho milenkou. Víc scénářů/možností vývoje mi asi neříkal a o plánu Aliance asi nevěděl. Tedy jednou mi říkal asi něco jako že jsem z Ruska a že Rusové jsou prý takoví, že tvrdí, že zachrání všechny své lidi (tehdy jsem začala mít ráda Rusko, protože mě překvapilo, že by někde existovala tak hodná země, která by chránila své lidi..na Západě se každý stará jenom o sebe) a trochu se vysmíval tomu, jestli Rusové opravdu přijedou všechny zachránit..asi si myslel, že ne (což jsem si v té době taky myslela, že ne, protože se nic takového ve světě nedělo, že by kdokoli zachraňoval lidi od illuminátů). Každopádně jen Rusy brali illumináti jako schopné nepřátele a to, že Rusko někdy prohlásilo, že všechny své lidi ochrání, nemuselo znamenat, že by věděl o plánu Aliance. Ještě jsem si vzpomněla na jednu zmínku o disociaci: do životního příběhu jsem psala, že ten býv. illum. jeden čas brečel kvůli svým špatným skutkům a v té době mi někdy řekl, že brečí kvůli tomu co mi udělal. Mně se to zdálo zlý, ale například těm dětem, které prodával pedofilovi, ublížil víc než mně, takže by měl brečet spíš kvůli nim..když jsem se takto podivila, tak řekl, že o tom ani nevím, protože si to nepamatuju. Když brečel, tak mi ho už nebylo líto (protože to, co dělal, bylo za hranicí za kterou mi už zločinců není líto) a nakonec jsem zjistila, že mi párkrát popisoval např. s brekem něco, pouze aby si ověřil, jestli si na určitou věc pamatuju a nebo ne. Většinou ale neměl žádný soucit a jednou mi říkal, že já (a asi i další lidi) tu jsem od toho, abych sloužila nebo soutěžila s ostatními pro pobavení illuminátů, a kdyby tomu tak nebylo, tak bych nežila (=říkal, že to je jako když je závodní kůň, který běhá na dostizích, tak ten žije pouze pro pobavení lidí, a kdyby to nedělal, tak by se ani nenarodil..protože lidi koně šlechtí a rozmnožují kvůli závodům = mohou je kdykoli přestat rozmnožovat když koně nebudou chtít soutěžit, pak už by se noví koně nenarodili a celý druh by zanikl..moje pozn.: koně se samozřejmě můžou rozmnožovat sami a mohou žít svobodně v přírodě "jen tak" bez účelu závodění nebo sloužení lidem, ale jelikož lidi zabrali většinu půdy, tak moc koní v přírodě už asi nežije; i když jsem četla o tom, že v několika státech divocí koně v přírodě žijou).

30-35 let
- Odstěhovali jsme se do jiného města, protože jsem si řekla, že si z celé ČR vyberu nejlepší místo, kde bych chtěla bydlet, a vybrala jsem toto a mému tehdejšímu klukovi se to zdálo jako dobrý nápad (protože tam, kde jsme bydleli, nebyl dostatek práce). Tedy neodstěhovala jsem se přímo tam, kde se mi to podle mapy i osobní návštěvy místa líbilo nejvíce, protože tam nebylo moc obyvatel, a tudíž by tam nebyla žádná práce, ale alespoň někam poblíž. Začala jsem pracovat pro jednu mk-ultra korporaci (tedy ne přímo pro ní) a v práci jsem si všimla jednoho kolegy až tehdy, když se choval dobře a pak zle (a pak zase dobře). Když se totiž někdo chová jenom dobře nebo jenom zle, tak si ho umím zařadit (a např. jenom zlý člověk mi tolik neublíží, protože vím, co od něho čekat). Ale když se někdo choval dobře i zle, tak zaujal mojí pozornost. Bohužel o této práci kvůli smlouvě o mlčenlivosti ani o dalších věcech po práci, které se netýkaly práce ani tohoto kolegy, nemohu psát, a tak to přeskočím. Zamilovala jsem se do tohoto kolegy a rozešla jsem se s klukem, se kterým jsem bydlela (což bylo dobře, protože jsem se s ním stejně chtěla rozejít..nebavilo mě to s ním v posteli a dělala jsem to jenom z povinnosti..totiž ta osobnost, která se s ním bavila, je asexuální). Nejdřív mi připadalo, že mě ten kolega balil (ale on balil prý hodně holek). Pak zjistil, že mi je 32, tak se tomu divil a říkal, že si myslel, že mi je 20, max 22 let (jemu bylo 22 a vypadal řekla bych trošičku starší než já). Když zjistil, kolik mi je let, tak mě ale balit určitě přestal (tím jsem si celkem jistá) a pak odešel pracovat přímo pro tu korporaci, takže už jsme spolu nepracovali. Ale bavila jsem se s ním ve volném čase přes internet a když jsem mu napsala, že jsem se do něj zamilovala, tak mi napsal, že o mě nemá zájem (ne přímo takhle, ale že se k sobě nehodíme). No a zajímavé s disociací je to, že jsem díky zamilovanosti měla v popředí tu mojí oblíbenou osobnost, podle které se ostaní řídily (emocionální/duše), a když mě odmítnul, tak jsem jakoby ustoupila do podvědomí a zbyla v popředí jiná osobnost (pracovní), která si vůbec nepamatovala, že jsem se s ním mimo práci bavila, ani že jsem do něho byla zamilovaná a neměla o něj zájem. A tehdy jsem začala přemýšlet o tom, jestli nemám DID, tak jsem si na youtube vyhledala youtuberky s touto diagnózou, které popisovaly svoje zkušenosti, což dobře vysvětlovalo to, co jsem celý život zažívala (mohla jsem se s jejich prožitky většinou ve vzpomínkách na mé zkušenosti ztotožnit). Akorát některé youtuberky měnily osobnost např. několikrát za den nebo 10x za video a tak často se mi to nestávalo (mně se to stávalo spíš výjimečně). Zkusila jsem si vyhledat i jiná videa (jak lidi subjektivně prožívají ostatní psychické poruchy a nic z toho se s mojí zkušeností neshodovalo). Navenek některé symptomy možná byly (u některých věcí) podobné, ale vnitřní prožitky se neshodovaly vůbec nebo téměř vůbec. Jako možné vysvětlení mě napadl alzheimer, ale nedávno jsem si ověřila, že když něco zapomenu, a pak vyvolám zpátky ten stav/osobnost, tak si na to zase vzpomenu, takže poruchy paměti jsem vyřadila. Autismus jsem taky vyřadila, protože jednak by na něj doktorka v dětství přišla a druhak by se se mnou illumináti nepiplali a rovnou by mě zabili, kdybych byla postižená. Další možností pro DID bez traumatu v dětství (protože si žádné trauma z dětsví do 6ti let nepamatuju), byla přecitlivělost nebo rozmazlenost a následné rozdělení osobnosti i u malého traumatu např. z toho, že nemám svobodu a musím chodit do školy (tam jsem ale začala chodit až od 6ti let a 1. třída pro mě nebyla traumatická..a DID je vzniká pouze do 6ti let včetně). Díky těmto videím jsem přestala upřednostňovat jednu osobnost jako hlavní a začala jsem všechny brát jako rovnocenné. Pak mi ale přišlo, že to nejsou celé/samostatné osobnosti, ale pouze části jednoho celku.
- Během covidového lockdownu jsem jela do Prahy (asi kvůli zubaři) a měla jsem na sobě půl dne (téměř v kuse) nasazenou roušku. Připadalo mi, že nemůžu dýchat a to mi vyvolalo PTSD (paniku/úzkost) a taky se mi z nedostatku kyslíku motala hlava. Když jsem se vrátila po skoro celodenním výletě domů, tak jsem si šla lehnout a ihned jsem usnula. Zdál se mi velice živý sen, že jsem byla dítě cca 5 let a byla jsem v podzemí v ČR, kde byla replika babiččiny šatní skříně, ale prostor uvnitř byl asi 3x větší. Někdo mě zavřel dovnitř, abych si sedla do kleku cca půl metru až metr od vstupních dveří na plné kolečko=značku a že tam mám zůstat na místě a čekat (dokud si mne zase někdo předními dveřmi nevyzvedne). Asi metr a půl šikmo ode mě byl na zemi plyšový medvídek a cca metr za ním byly šikmo ode mě v rohu místnosti těžší (plechové/železné?) dveře (jediné "únikové" dveře). Jelikož před předními dveřmi ubližovali dětem, které brečely, tak jsem měla tendenci utéct na opačnou stranu co nejdál od předních dveří a nebo aspoň vzít plyšového medvídka pro uklidnění. Jelikož toho bylo hodně (co jsem chtěla dělat naráz: utéct, zjistit informace, vzít medvídka), tak jsem rozdělila mysl na několik částí: jedna poslouchala, co se děje za vstupními dveřmi přede mnou, další seděla spolu s tělem na značce, třetí se pouze v mysli natáhla pro medvídka/k medvíkovi a čtvrtá letěla za "únikové" dveře a zjistila, že za nimi je mrazák (ve kterém jsou zmražené ty děti, které nezůstali na značce..takže jsem na ní zůstala, protože na to byl jenom jeden pokus a člověk to musel umět zjistit mimosmyslově a nebo prostě jenom vždy poslechnout). V dospělosti jsem objevila jednu schopnost, že můžu jakoby část ze sebe oddělit a vyslat jí, aby se podívala, co je např. přede mnou za rohem, kam není vidět a kde jsem ještě nebyla, a ty vize mi fungovaly. Byly sice na kratší vzdálenost (pouze max za to, kam oko dohlédne), ale v dospělosti jsem tomu, co jsem takto v mysli zjistila, celkem věřila. Povedlo se mi to ale jenom samovolně výjimečně..pokud by někdo dal ve vedlejší místnosti jednu kartu na stůl, s velkou pravděpodobností bych jí uhodnout neuměla.
- Osmého května (= pár dnů po mých 33. narozeninách) jsem se naštvala, že mě kolega z práce nechce (po tom jeho odmítnutí jsme se totiž dál bavili přes internet a z mého pohledu to vypadalo..jako že mi připadalo, že se ke mně tak chová..že o mě má zájem, ale tento den jsem náhle znovu zjistila, že nemá..pak to podobně s většími pauzami pokračovalo ještě nějaký čas = že to vypadalo že o mě má zájem a pak zase že ne, a když jsem se na něj nakonec vykašlala, tak řekl, že o mě měl zájem, ale u něj nikdo neví=neumí se pravdivě vyjádřit, takže ho neřeším). Toto bylo 2 měsíce po tom prvním odmítnutí (takže dva měsíce mi to tak připadalo, a pak jsem zjistila, že to tak asi není). Už jsem ho s tím neotravovala a nic jsem s ním neřešila, ale vstala jsem od počítače a šla jsem si ven před dům zakouřit doutník. Neupravovala jsem se ani jsem se nemalovala, jenom jsem přes sebe natáhla mikinu s kapucí, kterou jsem nechala na hlavě, aby nebyly vidět neupraveně sepnuté vlasy. Prožívala jsem naštvanost (a zároveň zklamání), a když jsem vycházela z vchodových dveří domu, tak zrovna vycházel někdo (koho jsem jako sousedy neznala) z právě přijetého taxíku a šli naproti mně dovnitř do stejného domu, ze kterého jsem vycházela. Výškově menší bruneta (žena cca 25 let) nesla za umělohmotné držadlo autosedačku s malým dítětem (batole; a pokud to nebyla autosedačka, tak nějaká přepravka na dítě s držátkem) a kluk, u kterého jsem si všimla, když jsme se míjeli, že vypadá stejně jako můj bývalý illum. Byl stejně vysoký, měl stejnou barvu vlasů, a stejný obličej (ale obličej jsem neviděla celý, jelikož měl ústa a nos zakryté rouškou s maskáčovým vzorem), měl stejné pohyby těla, stejným způsobem chodil a vyzařoval stejnou energii. Býv. illum. téměř vůbec nejezdil MHD, ale jezdil se mnou v zahraničí taxíkem. Když jsem ho viděla, tak jsem se zarazila a dost jsem se lekla, ale snažila jsem se vypadat co nejvíc v klidu a rychle jsem pozdravila/trochu zadrmolila "dobrý den". On nic neřekl jenom se trochu podivil a šel dál, tak jsem se nenápadně trochu otočila a viděla jsem, že se na mě celým tělem otočil a koukal se na mě. Jeho žena si toho nevšímala (bývalý illum. vždycky velmi nápadně přede mnou balil jiné holky, takže jsem si toho tenkrát pak už taky nevšímala). Další dny jsem zjistila, že mám ob jedny dveře nového souseda, kterého jsem občas potkala na chodbě (to už byl bez roušky), a měl jiný (trochu širší) tvar čelisty než bývalý illum (a i trochu jinou energii než když jsem ho viděla prvně, i když trošku podobnou). Jelikož jsem před pár lety viděla jeho aktuální fotky na facebooku, tak tento vypadal i trochu mladší. No ale tento soused poslouchal nahlas techno 24/7 (bývalý v zahraničí také pouštěl nahlas house a techno, kdykoli byl doma, a rád při hlasitě hrající hudbě usínal). Žena moc nevycházela (nějak jsem jí nepotkala), ale kdykoli jsem šla před dům kouřit, vyšel kouřit i tento kluk (já jsem kouřila na lavičce dál od vchodu a on blízko u vchodu, koukal se na mě). Jelikož se mi přehodila osobnost, když jsem ho uviděla vystupovat z taxíku, tak jsem si myslela, že je dobrý nápad se s tímto klukem vyspat a trochu jsem ho balila. Jednou jsem ale měla trochu špatný pocit a požádala jsem bývalého, ať jde se mnou ven, když jsem si šla zakouřit. On tam tedy u mě postával, tento kluk zase vyšel, pak jsme šli zpátky a tento kluk šel za námi: šel bývalý, pak já a za mnou tento kluk. Když jsme šli po schodech do stejného patra, tak šel nalepený velmi těstně za mnou. Bývalému jsem nic o tomto vůbec neříkala, takže nic o tomto klukovi nevěděl, ale když odemkl dveře do bytu a my dva jsme vcházeli dovnitř, tak hlasitě řekl "ten týpek po tobě nějak jde". Co jsem si všimla, tak do toho bytu chodili na návštěvu další mladí technaři + do bytu, který byl přesně nahoře nad tímto se nastěhovali jejich kamarádi s takovým větším bojovým psem. Takže skoro všichni občas pendlovali mezi těmito dvěma byty. V tomto bytě v našem patře žilo (nebo se přechodně nacházelo) několik dětí odhadem 3-5 let, které tam byly v tom hluku (možná se tam ty děti i měnily, ale to mohlo být kvůli tomu, že to byly různé děti od různých návštěv, které se tam střídaly). Sousedi si na neustálý hluk stěžovali, ale k ničemu to moc nepomáhalo. Jelikož soused (cca 40let), ob kterého byl ode mne tento byt (tedy můj přímý soused a zároveň i přímý soused hlučného bytu), který nebyl zvyklý na illumináty, nechtěl tolerovat takovéto chování, tak se s nimi párkrát málem popral. Bohužel na dveřích nemám kukátko, jinak bych pozorovala, jak to tam probíhalo s těmi dětmi (jestli např. vypadají v pořádku), ale kdyby to byl bývalý illum. nebo někdo podobný jako býv. illum. (očividně mu byl ten kluk vzhledově i chováním podobný), tak by mi mohl fyzicky ublížit..zdálo se mi to opravdu nebezpečné začít někoho takového pravidelně pozorovat přes přivřené dveře, protože by si toho všimnul.
Poté, co bývalý, se kterým jsem bydlela, řekl nahlas na toho kluka tu hlášku, jsem ho už téměř nepotkávala při kouření. Ono bylo divné, že jsem ho tam natolik (že to nemohla být náhoda) potkávala, protože jeho byt měl okna na dvě strany (odkud nejde vidět na lavičky kam jsem chodila kouřit). Jejich dveře také neměly kukátko (myslím), ale i kdyby ho měly, tak jejich dveře jsou natočené tak, že vidí na schody vedoucí nahoru a já ze svých dveří hned zabočím po schodech dolů (prostě by mě ani kukátkem nemohl vidět). Na chodbě jsou dvě kamery, které po cestě ven míjím (kamerový systém se nainstaloval zrovna hned poté, co jsem se přestěhovala), takže jediná možnost je, že by měl přístup ke kamerovým záznamům (a nebo by měl někoho, kdo žije v jiném bytě, který má okna tím směrem, ze kterého jde vidět na lavičky, a ten by se často koukal z okna a vždy by mu zavolal, když bych vyšla ven). Jelikož jsem tohoto kluka postupně úplně přestala potkávat (naposledy, co jsem ho tam viděla, jsem si řekla, že příště, až tam bude, přijdu trochu blíže např. jako že jdu vyhodit něco do koše, který byl blíž u něj, a pořádně si ho prohlédnu a porovnám to s býv. illum., jestli to může být on a nebo jestli to není on..pak už jsem ho nikdy nepotkala takže jsem to nemohla zrealizovat..ale tedy naposledy, když jsem ho viděla, mi připadalo, že to není býv. illum. = že vypadá docela jinak, jenže zároveň i vypadal trochu jinak v rysech obličeje než když jsem ho potkala poprvé nebo pak bez roušky na chodbě, takže to byla fakt záhada..že by tam byli dva podobní?). Postupně jsem ho přestala řešit a už jsem ani nevěděla, jestli tam pořád bydlí (techno tam hrálo už jenom občas a trochu tišeji, asi díky tomu, že si na ně stěžovalo už hodně sousedů a upozornění na techno hluk viselo na nástěnce). Jednoho dne jsem dostala pocit, že mě chce býv. illum. zabít. Cítila jsem jeho energii, která napadala mojí třetí čakru. Trvalo to 2-3 dny a ten poslední den jsem si uvědomila, že býv. illum. byl asi doopravdy zlý a rozhodla jsem se, že nemám zájem. Spala jsem s paralyzérem a nožem (nebo tak něco) v takové vzdálenosti, abych to mohla rychle vzít do ruky a použít, kdyby do bytu, ve kterém bydlím, někdo cizí vešel. Měla jsem poměrně silnou vůli a myšlenku (a už jsem se s tamtím klukem dávno nechtěla vyspat, to mě přešlo, osobnost se přehodila nazpátek a nezajímal mě). V podvečer mi bývalý (když přišel z práce) vyprávěl o tom, jak muž a žena oba zemřeli na Covid (a asi že nás to dnes taky čeká). Řekla jsem mu svoje rozhodnutí, že nehodlám zemřít, a on byl rád za můj optimismus (neviděl to tak světle). Ten večer jsem cítila takovou zlou energii (a kvůli tomu jsem byla nervózní a kouřila jsem více než normálně). Cca od 22 hodin se ve vzduchu objevila bílá mlha (bez zápachu), která jakoby všechny v našem i okolních domech uspala. Mě když usínala jedna osobnost, tak jsem ji přehodila na jinou, takže jsem neusnula. Když jsem šla naposledy ven na doutníček, tak bylo všude naprosté ticho: ani nebylo slyšet, že by někdo vzdáleně mluvil nebo někomu v kuchyni něco upadlo nebo tak, bylo to opravdu neobvyklé. Většina oken už byla zhasnutá (lidi spali). V té době byl myslím lockdown, lidi se báli Covidu, takže lidi moc nevycházeli a celkově byli tišší, ale toto bylo velké ticho. Kousek za vedlejším domem zaparkovalo větší nákladní auto s plachtou a já jsem v mysli vnímala, že v něm sedí děti, které se ale moc nebojí, takže je zachraňují? (četla jsem v té době o těchto věcech na interntu, že by se to mohlo dít) Někdo, kdo řídil to auto, si mě asi všimnul a já jsem telepaticky vyslala, že nepotřebuju zachránit (že si tu žiju dobře) a odešla jsem domů. Ještě chvíli jsem měla rozsvíceno a např. jsem si něco četla nebo jsem byla na internetu, a asi nějak po půlnoci (nebo kolem 2. hodiny?) jsem zhasnula světlo a šla jsem spát. Při usínání jsem si představovala něco hezkého. Nejdřív mě vyrušilo, jako by se u vzdálenějších sousedů někde v úplně do horního patra v tomto domě vracela skupinka nějakých 17ti letých holek z nějaké sešlosti (vesele si povídaly a na chodbě dupaly), ale po 5ti až 10ti minutách se pak ztišily (postupně si přestaly povídat a šly asi spát). Pak bylo zase ticho, tak jsem si dál něco představovala a usínala jsem, ale když už jsem byla hlouběji v představě (až skoro ve snu), tak jsem uslyšela z reality zvuk/hluk. Nějaká žena křičela a vydávala podivné zvuky skoro jako nějaká posedlost (nikdy jsem nic takového neslyšela, ale byly to neartikulované zvířecí zvuky..nebo jako neandrtálec) a u toho (podle zvuku dupání) běhala po čtyřech a do toho se občas ozývalo slaběji dítě (ne že by brečelo, ale tak podivně se ozývalo). Nejdřív jsem se snažila usnout a nevšímat si toho, jenže to bylo dost hlasitý (a stále hlasitější ..nebo já jsem byla stále méně ve spánku). Rozdělila jsem si osobnost a jedna část byla v představě a druhá část slyšela to, co se dělo v realitě. Zvuk přicházel od sousedů (zrovna ze směru přímo z toho bytu, kde bydlel ten kluk, ale bylo to spíš ten byt nad ním = trochu zeshora to šlo). Zatím mě nenapadlo zavolat policii, protože jsem to plně nevnímala (jakoby jsem se nemohla a ani nechtěla úplně probudit). Pak jsem to začala vnímat naplno (už jsem nebyla vůbec v představě) a to mě fakt vyděsilo (bylo to strašné), takže jsem se ani nějak nedokázala zvednout, abych zavolala policii. Docela jsem se bála, už jsem měla otevřené oči (takže jsem nespala a nezdálo se mi to), pak jsem si zakryla hlavu pod polštář (hlavně abych měla zacpané uši). Po nějaké době to pak během krátké chvíle z ničeho nic ustalo (jak ta žena, tak dítě ztichli a už se ani nikdo nehýbal že by byly slyšet kroky nebo běhání po čtyřech nebo něco takového). Rozdýchávala jsem, co to bylo, a nemohla jsem spát. Zanedlouho jsem slyšela pod oknem kroky (byla jsem v 1. patře a postel byla u okna). Najednou někdo svítil velkou silnou svítilnou do oken a pak už jenom ke mně (asi protože jsem měla do půlky otevřené okno: ne na ventilačku, ale normálně). Mužský hlas říkal "policie" (byla jsem ráda, že někdo zavolal policii), bývalý pořád tvrdě spal ve vedlejším pokoji (to jsem zjistila pak, když jsem ho šla vzbudit). Ten muž zůstal stát pod mým oknem a pořád mi svítil silným bílým světlem do okna a několikrát opakoval "policie". Nevěděla jsem, co po mně chce: kdyby chtěl výpovědi svědků, např. abych mu popsala, co jsem slyšela, tak mu to klidně řeknu, ale měl by zazvonit na zvonek, představit se atd. Navíc by měl spíš svítit do okna, ve kterém se to stalo, tzn. by měl jít na druhou stranu baráku. A nebo by měl říct "Dobrý večer, tady policie. Potřebujeme, abyste nám sdělili vaše svědectví, co jste slyšeli a co se tu asi tak stalo." Ale on nic takového, pouze "policie". Napadlo mě, že to může být pachatel/vrah, který zjišťuje, jestli to někdo slyšel a kdo přijde k oknu, toho zastřelí. Raději jsem nevylézala z postele, ani jsem se nehla a dělala jsem, že spím. Jenže ten muž věděl, že jsem vzhůru (uměl to vytušit) a jako by mi telepaticky říkal, že mě chce zachránit (a ať se nebojím nebo něco takového). Chtěl mě zachránit a někam odvézt, ale ukázala jsem mu (telepaticky) představu, že jsem byla zamilovaná do toho kluka a nechtěla jsem odejít (ale hlavně by se mi při cestování změnila osobnost, takže bych zmizela a pak bych se buď objevila na nějakém dobrém místě a nebo např. v nejhorším případě někde v tunelu..a takový krok do nevědomí+neznáma jsem se bála udělat). On mi telepaticky odpověděl, že to vypadá, že bych sice s tím klukem mohla mít nějaký vztah, ale že až si vyléčím trauma, tak budu chtít nějakého jiného/lepšího kluka a o tohoto mít zájem už nebudu. (toto by mě vůbec nenapadlo, takže kdybych si telepatii vymýšlela, určitě bych si nevymyslela tuto odpověď) Nakonec se ukázalo, že měl pravdu (opravdu jsem po čase o toho kluka přestala mít zájem a chtěla jsem si raději najít někoho lepšího). Uvažovala jsem o tom, že bych se zvedla a šla k oknu, ale stále jsem se bála a navíc jsem měla špatnou energii z nějakého traumatu v těle, takže jsem se nemohla pohnout (ani se zvednout). Skončilo to tak, že začal různě blikat tou svítilnou (asi morseovka?) a nakonec tam pustil nějaký asi automatický program rychlého blikání, což způsobilo, že jsem zapomněla na to, jak zněl zvuk/křik té ženy+dítěte (můžu to popsat např. jako "podivný křik", ale už si ho nevybavím). Po pár týdnech někdo vyklízel byt, kde dříve bydlel ten kluk, a vyměňovali i vchodové dveře (ten kluk už tam nebydlel) a po delším čase se spěšně odstěhovali i ti technaři, co bydleli v bytě nad ním s tím psem (v době, když tu létali hodně vrtulníky a asi i letadla). Pak se tam asi za měsíc nebo dva nastěhovali jiní sousedi (vypadají a chovají se normálně). Jo ještě poté, co ten muž pod oknem zhasnul světlo, jsem se proplížila (kdyby tam náhodou ještě někde stál) do předsíně a rozsvítila jsem světlo (a pak jsem ho asi slyšela odcházet) a vzbudila jsem bývalého. Krátce jsem mu popsala, co se stalo (on o ničem nevěděl) a zbytek noci jsem spala u něj v posteli (protože jsem se bála). Skoro celou noc jsem měla disociativní křeče (ale bývalý na mě nic nezkoušel nebo tak něco; on totiž opět tvrdě usnul), takže jsem se moc nevyspala. Další den jsem měla panický záchvat a byla jsem v transu, a když jsem se podívala do zrcadla, tak jsem měla světle šedé kruhy kolem očí (ale mně nikdo nic neudělal, tím jsem si jistá). Pak jsem dostala průjem a jeden příznak, který prý nastává po análním sexu (opravdu jsem jen ležela sama v posteli a s bývalým jsem pak nic neměla když jsem ležela u něj, takže jedině nějaká ozvěna z minulosti, jelikož v minulosti jsem anální sex občas dělala). Nedokázala jsem v tom stavu pracovat a zavolala jsem doktorce pro neschopenku..ona mi jí sice dala, ale poslala mě na PCR test. Taky jsem volala na policii, jestli sem evidují výjezd městské policie a říkali, že ne (ale že to mohla být státní policie, k jejichž záznamům nemají přístup).
Potom jsem v mysli vnímala plejáďany, kteří mi ukázali, že býv. illum. nakonec zadrželi (snad to bylo real a ne jen moje fantazie) a že ho vyslýchali na nějaké asi zadržovací lodi (vesmírné plavidlo). No vyslýchali ho 2-3 dny (asi trvalo, než začal mluvit) a nechali ho mluvit. On říkal, že kdyby nebylo zlo, tak by nebyli někteří lidé tak dobří (ve smyslu nějakých dovedností/schopností), protože by se nemuseli tak snažit (a že je tím pádem zlo dobré). Mně to připadalo jako lež a manipulace, ale jelikož ho nechali, ať řekne svůj pohled, tak jsem se začínala bát, že na to nic neříkají proto, že mu dávají za pravdu. On tedy nikoho neudával nebo tak, jenom říkal podobné kecy. Když svůj pohled dokončil, tak ho odsoudili (takže to nebrali jako pravdu a nevěřili tomu). Řekli mi, že si ten rozsudek přečtu na tadescu a opravdu tam za pár dnů bylo napsané, co se stane s vyššími illumináty jako trest. Navíc tam byla i jedna věc, kterou jsem se od těch plejáďanů zrovna dozvěděla, takže to úplně sedělo. Taky jsem těm plejáďanům řekla, ať mi ukážou moje potlačené trauma (ale nic násilného nebo sexuálního) a během chvilky jsem upadla jakoby do mělkého spánku, přičemž se mi z podvědomí vytáhla obrazovka (průhledné "plátno") kde jsem před sebou viděla něco jako film, ale byla jsem od toho odosobněná a nebyly to úplně přesně moje vzpomínky (bylo to i zformulované tak, že co se stalo např. v Praze jsem viděla na jiném místě např. v nějaké cizí zemi..hodně to bylo udělané stylem, aby mi to nevyvolávalo trauma, abych se na to mohla koukat a nezačala by jsem panikařit..ale stejně jsem z toho byla pak hotová a nic dalšího=horšího jsem už vidět nechtěla. Taky jsem zpětně vnímala, co se plus mínus stalo v tom vedlejším bytě, a illumináti, kteří se umí nějak přenést do pro ten případ připraveného (asi vypěstovaného) nového těla, spáchají sebevraždu, když je blízko armáda, která osvobozuje děti (pokud tedy nejsou v dobré bojové pozici). Před sebevraždou mohou ohrozit civilisty, pokud se chtějí mstít a vzít co nejvíc lidí jakoby "s sebou" (i když oni nezemřou). Po sebevraždě se přenesou do nového těla v nějaké podzemní základně a žijou dál (nevím, jakým způsobem by toto reálně udělali). Proto je těžší je chytit, jelikož se můžou "revivnout", a musí se zničit jejich podzemní základny, aby neměli připravená a vyrobená další náhradní těla. Toto mi ukázali také plejáďané (ale něco z toho jsem pak taky někde četla) plus ta další věc, kterou jsem pak četla na tadescu, že čisté reptiliány odsunou na pár pro ně vyhrazených planet, kde budou jakoby ohraničení (někam snad daleko do vesmíru).
Disociativní záchvat jsem měla podruhé v životě (proto jsem už věděla, co to je, a nic jsem si z toho nedělala) a ten první byl mnohem horší (to jsem popisovala v životním příběhu, tady tedy jen krátce). Když byl táta nemocný, tak mi řekl, že bych po něm mohla převzít programování pro gynekology, ale nestihl mě to naučit. Po jeho smrti jsem na internetu viděla inzerát práce/brigády, který trochu vypadal, jako by byl psaný pro mě..přesně ten měsíční plat, který jsem chtěla, programování něčeho jednoduchého a nebo hosteska.. Tak jsem odpověděla, ale než jsem šla do restaurace na pohovor, měla jsem špatné tušení (tak jsem řekla klukovi, se kterým jsem chodila, ať mě za určitou chvíli přijde vyzvednout). Na pohovoru mi pán ukazoval (nafilmovanou) holku, která žila na ostrově, kam jezdily některé holky z toho ostrova, kde jsem byla. Ta holka byla buď zdrogovaná a nebo disociovaná, ale byla šťastná a "nechala se unášet s proudem života", nemusela nic řešit nebo mít starosti..natáčela takto nějakou reklamu a ten pán se mě zeptal, jestli bych tak chtěla také žít (a pak asi říkal nějaká spouštěcí slova). Cítila jsem se nepříjemně a disocovaně až velmi disociovaně, ale vůlí jsem se snažila být v pohodě. Řekla jsem mu, že bych chtěla spíš programovat, chvilku jsme se o tom bavili a on říkal, že tu má programování pro gynekology (asi aplikaci na zapisování dat do tabletu?). Když jsem z pohovoru odešla, tak jsem se cítila špatně a uprostřed cesty jsem v parku dostala silný disociativní záchvat (tzn. že se mi tělo samo silně škubalo, je to popsané v životním příběhu).
- Když se na internetu řešilo osvobození od illuminátů, tak jsem narazila na video, ve kterém měla Hillary Clintonová stahovat nějakou holku z kůže. To video jsem pustila, ale vůbec nic jsem neviděla, jen nějaké rozmazané fleky. Myslela jsem si, že je rozbité nebo že na něm není nic vidět. Jenže pod videem byla spousta aktuálních komentářů (a nové stále přibývaly) a všechny stylem "to je hrozné", "chce se mi zvracet", "zrůda" apod. Pustila jsem si to znovu a dívala jsem se pozorně, ale stále jsem viděla jen jakousi změť rozmazaných fleků (zrak mám naprosto ostrý, nepotřebuji nosit brýle a vidím dobře jak na blízko, tak na dálku). Pak jsem narazila ještě na další video, ve kterém byla malá holčička někde asi v podzemí (v tomto videu přímo násilí vidět nebylo, ale bylo HODNĚ znepokojující). Ta holčička byla vyděšená, když se koukla na něco, co bylo pohozené na kraji chodby (já to video viděla jakoby normálně, jen okraje byly sem tam rozmazané = jako by někdo vycenzuroval rozmazáním nějaká místa). Takže jsem neviděla, co tam ta holčička vidí, ale něco tam bylo (rozmazaný pytel asi, tak mi to připadalo). Při tomto prvním puštění videa jsem se snažila vcítit se do illuminátů, kteří tu holku vedli, proč to dělají (a moc jsem s ní nesoucítila = moje pozornost byla zaměřená hlavně na illumináty a vcítění se do nich). Asi tak o rok později jsem na to stejné video Hillary Clinton narazila znovu, pustila jsem to, a k mému překvapení jsem tam viděla něco strašného. Hned jsem to vypla a nechápala jsem, jak je možné, že jsem to předtím viděla rozmazaně. To samé i s tím druhým videem: někdo na něj vložil znovu odkaz někam do komentáře, takže jsem ho pustila znovu a po stranách jsem viděla pytle, ze kterých čouhaly mrtvé děti (to byla ta rozmazaná místa předtím). Tentokrát jsem soucítila s holčičkou a už jsem neřešila, proč to illumináti dělají (nezaměřovala jsem se na ně).
- Někde jsem do komentáře psala, že v posledních pár letech jsem změnu osobnosti nezažila, ale není to úplná pravda (spíš jsem tím myslela, že to je lepší ale nechtělo se mi to rozepisovat, abych ten komentář neměla ještě delší). Tady to můžu rozepsat: V posledních pár letech jsem zažila změnu osobnosti, ale tak, že jsem o tom věděla a pamatovala jsem si obě osobnosti (tu, ve které jsem byla, a pak tu, na kterou se to změnilo) = tzn. bez výpadku paměti. S výpadkem paměti se mi to stalo jen na pár minut, např. naposled za mnou přišel v bytě bývalý, že mi chce říct něco, co mě naštve. A jelikož jsem se s ním nechtěla bavit, tak jsem přehodila osobnost na nějakou, která se bude usmívat a přikyvovat a počká, až odejde. No ale v půlce jeho vyprávění jsem ho začala vnímat a naštvalo mě, co říká. A on na to, že říkal, že mě to naštve, ale řekla jsem, že mi to může říct (to si moc nepamatuju, ale určitě jsem to řekla, protože ta druhá osobnost přikyvuje a souhlasí), pak mám chvilku mezeru a pak už jsem začala vnímat a ptala jsem se ho, proč mi říká věci, který mě naštvou. Nebylo to nic urážlivého nebo tak, jenom se chtěl bavit o zaměstnání, což mě nebaví a nezajímá (a když dává na práci důraz, tak mě to takový rozhovor štve). Protože podle mě je práce prostě povinnost, kterou člověk udělá, aby mohl žít, a nechci se tím ve volném čase vůbec zabývat. Důvod, proč jsem hned přehodila osobnost a neřekla jsem mu, že se nerada bavím o práci, byl ten, že když byl Covid, tak mi každý den říkal nějaké statistiky a čísla nakažených (a další věci, které se dočetl na Centrumu) a na mojí opakovanou námitku, že na Covid nevěřím a že mě to nezajímá (a že když to budu chtít vědět, tak si otevřu MSM a přečtu si to sama), nereagoval, a další den opětovně přišel s novou statistikou a takto to pokračovalo několik měsíců, až jsem se naučila rovnou při určitých slovech přehodit osobnost, která si to jakože vyslechne a pak zase zmizí a mě tím pak bývalý neobtěžuje (až na ztracený čas). Kde jsem byla, když jsem se při oznámení, že mi řekne něco, co mě naštve, "stáhla"? Byla jsem v těle, ale neviděla jsem ani neslyšela a jakoby poslepu jsem dál připravovala jídlo v kuchyni (např. míchala hrnec), zatímco ta jiná osobnost viděla a poslouchala. Tedy jsem se naučila neztratit čas, protože jsem dokázala dál pokračovat v tom, co jsem dělala (bez vyrušení). Kdyby mi ale bývalý nepověděl, že jsem mu odsouhlasila, že to chci slyšet, tak bych si asi ani neuvědomila, že se mi na chvilku přehodila osobnost.
- Také mám pár "vynořených" vzpomínek, tzn. něco, co si vůbec nepamatuju, že by se to stalo, ale vzpomínka se z ničeho nic jako film "objevila". Těmto vzpomínkám úplně nevěřím, protože mi připadají až moc drsné a tím i nereálné. Například v poslední době jsem nemohla v noci usnout a usnula jsem až ráno když bývalý, se kterým bydlím, odešel do práce. Měla jsem totiž obavu, aby se ráno, když jde do kuchyně a vyruší mě ze spánku, nevzbudila nějaká jiná osobnost a já bych o tom nevěděla. Nakonec jsem šla spát na sílu dřív s tím, že se ráno, až bude vstávat do práce, sama vzbudím (takže se ujistím, že se mi nic takového neděje). Přesně jak ráno začal šramotit, tak jsem se vzbudila (byla jsem celkem vyspaná, jelikož jsem spala dostatek hodin) a nedělo se nic neobvyklého, tak jsem dál ležela a čekala jsem, až odejde. Ale pak jsem se něčeho asi spíš bezdůvodně lekla a začala disociovat. Nic se ale nestalo (osobnost se mi nepřehodila) a bývalý odešel do práce. Já měla kvůli té ranní disociaci ale panický záchvat, zkusila jsem si dát CBD, ale téměř vůbec mi to nepomohlo, protože strach byl silný. Tak jsem polehávala, snažila jsem se nějak uklidnit nebo zabavit, ale nic nefungovalo. Najedla jsem se a vzala jsem si ještě třezalku a pak se mi chtělo trochu spát, tak jelikož mi stejně nešlo nic dělat, zkusila jsem ještě usnout. Podařilo se mi sice usnout, ale ve spánku jsem hned měla živý sen od jiné osobnosti o tom, že v dětství táta u babičky opakoval nějakou znělku z reklamy, která v té době běžela v televizi, a poté se vždy změnil na psychopata a ohrožoval mě nožem (nikdy mi neublížil že by mě řízl, jen když jsem si dala ruce před sebe dlaněmi k sobě, tak mě hlavně přes prsty v tom snu klepal tupou hranou nože a dával mi ten nůž tím pádem blízko k obličeji, který jsem bránila rukama..nepamatuju si ale, že by u babičky byl podobný nůž..asi to musel být nějaký mix z podvědomí, protože podobnou sadu nožů mám teď doma, ale u babičky byly pouze nějaké staré nože). V tom snu mi připadalo, že byla jedna osobnost, která si pamatovala jen situace poté, co řekl tu znělku, a nic jiného neznala, a ta má asi neustále strach. Hned po probuzení jsem zapomněla jak znělku tak i vše ostatní (bylo toho v tom snu víc..např. sexualizace dětí, ale ne přímo sexuální obtěžování dospělými..byli tam i dva synové jiného tátového kamaráda, který zase bydlel v úplně jiném městě, ale jezdili k nám do Prahy nebo za babičkou na návštěvu..ale nůž mi utkvěl nejvíce v paměti), protože ta osobnost, která byla předtím (ve snu) aktivní, se zase odsunula do pozadí a panický záchvat pak pomalu ustal. V tom snu to vypadalo živě a reálně, jako by to opravdu byly moje vzpomínky (v tom snu jsem byla celkem přesvědčená, že to jsou mé vzpomínky), a přesto to moje vzpomínky nebyly (a nepřipadá mi to ani moc reálné, ale řekla jsem si, že budu vynořeným vzpomínkám věřit, abych byla k případným jiným osobnostem v mém podvědomí vstřícná). Pravda ale je, že občas chtěla jedna moje část v dětství utéct sama někam do světa a žít pryč od rodiny atd. a to byl vliv této osobnosti dle toho snu, protože ta chtěla utéct. Taky mám jeden úzkostný zlozvyk, který nedával smysl (o kterém jsem nevěděla, čím by mohl být způsobený), a tento sen vysvětlil, jak to vzniklo. V tomto snu řekl jeden z kluků (synů tátového dalšího kamaráda) takovou vtipnou hlášku, která ale vůbec nedávala smysl (pamatuju si i v realitě, že to řekl). V realitě jsem ale nevěděla, čeho se ta hláška týkala (kontext), zatímco sen to vysvětlil (ale doufám, že mi sen neukázal pravdivou vzpomínku, protože ten kontext byl znepokojující).
Během času se mi objevilo víc vynořených vzpomínek, ale ty další jsou horší (a připadají mi ještě méně pravděpodobné). Jednu jsem zkusila ověřit, a jelikož mezi pohřešovanými osobami není daná holka (která měla rodinu, kamarády..takže by jí určitě někdo pohřešoval), kterou jsem kdysi jednou viděla, tak ta vzpomínka nemůže být pravdivá (=to je důkaz, že není pravdivá). Takže "nově objevené" vzpomínky asi nemusí být pravdivé a je to možná nějaký výmysl podvědomí? Nevím.
- Když začala vojenská operace na Ukrajině, tak se ten večer pár mužů (asi bydlících spolu v jednom bytě: takové byty jsem tu zaregistrovala dva) ve vedlejším domě opilo a křičeli z okna "Chcete svatý grál? Tak si pro něj pojďte, vy kurvy!". Myslela jsem si, že to jsou něco jako illumináti (tak mi přišli, ale nevím proč). A říkala jsem si, že illumináti asi hrajou nějakou počítačovou hru, ve které je "svatý grál" (jelikož jsem si myslela, že toto sousloví reálně nic neznamená). Jenže pak jsem četla knihu od Romana Zemana, ve které se psalo, že ta dvě slova "svatý grál" něco reálně znamenají.. Zkusila jsem ten byt občas pozorovat, ale od té doby je zase klidný. Pak se v poslední době naštěstí vyčistilo parkoviště před domem od podezřelých dodávek (všechny zmizely=asi odjely..tak snad to bude trvalé, nerada bych to zakřikla), ale jestli tam v tom bytě stále někdo bydlí, není moc poznat.
- V životě jsem se často setkávala s lidmi, kteří si myslí, že nejsou dobří ani zlí (a kteří si myslí, že je dobré posouvat své hranice..nebo spíše hranice ostatních). Jako aby každý posouval své hranice (pokud možno do nekonečna). Když zjistí, že někomu něco vadí, tak o to víc mu to dělají. A ten, komu vadí co nejméně věcí, je king. Zkusila jsem v nějaké menší věci ustoupit, že tedy posunu svou hranici, abych měla klid, jenže takový člověk pak šel ještě dál (zase tlačil na mojí nově zmenšenou hranici, abych jí porušila). Takže jsem zjistila, že nemá smysl v ničem ustupovat nebo se s takovými lidmi snažit dosáhnout nějakého kompromisu. Celý život jsem nenáviděla lidi, kteří se snaží jít proti tělu (namísto aby tělu pomáhali). Samozřejmě, v některých výjimečných situacích není na výběr (např. když po někom jde predátor, tak je lepší začít utíkat, i když se tělu zrovna nechce běžet). Ale když na výběr je, tak si vždycky vyberu tělo podporovat.
- Kluky jsem si vždycky vybírala podle toho, abych z nich neměla špatný PTSD pocit. Takže i když k tomu nemám důvod (nějakou špatnou zkušenost, jelikož jsem nikdy se starším mužem nechodila), tak jsem starší muže 40-50 let všechny z výběru rovnou vyřadila, protože ve mě vyvolávají špatný pocit. To samé muži s dlouhými vlasy, vousy, vyholenou hlavou nebo když jsou sice mladí, ale v něčem mi byť jenom trošku připomenou býv. illum. (případně silněji připomínají některého z ostatních bývalých). Takže po vyřazení všech těchto typů, z těch co zbydou, do koho se pak zamiluju. Což jsem zjistila, že si tím dost omezuju výběr a že je to k hodným klukům nefér, takže se snažím kluky/muže poznat jako člověka i přes tyto znaky (a teprve pak se rozhodnout).
- Jak můžete vidět, tak jsem měla disociaci už od mala celkem konstantně stejně (když to spočítám a zprůměruju, vychází to na cca 2 vážnější disociace ročně + k tomu občas průběžné obtíže jako bezdůvodný strach ze smrti, panický záchvat nebo úzkost, únava a tělesné symptomy např. bolest bez fyzické příčiny). Určitě jsem si zrovna na nějaké méně důležité zážitky s disociací nevzpomněla, takže je možné, že to bude v průměru max 3x za rok (něco vážnějšího). Když jsem se dívala na videa youtuberek, tak většina z nich zážívala úplnou změnu osobnosti s úplnou amnézií v průměru tak minimálně 10x do měsíce. Stávalo se jim (několikrát za život), že někam odcestovaly (samy jakoby na výlet např. do cizího města), "objevily" se na nějakém cizím místě a nevěděly, kde a proč tam jsou..toto se mi například nikdy nestalo. Když jsem si na internetu dělala co nejpravdivěji DID test, tak mi vyšla "vysoká pravděpodobnost, že mám disociativní poruchu" (posoudit to může jedině psycholog), ale co se týče bodové stupnice, mohlo by to být i horší (nebyla jsem úplně na vrcholu té bodové stupnice = ještě tam zbývalo dost prostoru).
- Několikrát jsem v tomto článku zmínila/odkázala na životní příběh (tak dávám odkaz: psala jsem to cca před 4-5 lety a dalo by se to napsat/popsat i líp..navíc jsem si ještě na pár věcí vzpomněla, nic zásadního, ale už jsem tam nic nedopisovala).