Hodně lidí říká "ukaž okolí svoje hranice a pak si je hlídej". Je to prý něco, co se zde musíme naučit a co je nutné k životu mezi lidmi. Kdo to neumí nebo nedělá, tak si "za vše, co mu druzí lidé dělají, může sám". To je tedy předpoklad mnoha lidí. Pravdivý je ale jenom z části.

Když se s někým seznámím, tak mu neukazuji žádné hranice a nechávám ho, ať se chová co nejvíc přirozeně podle sebe (jak by si to on představoval). Pozoruji ho, jaký je, a na základě toho si vyberu, jestli se k sobě hodíme (na vztah nebo kamarádství) a nebo nehodíme. (Také se chovám co nejvíce podle sebe, aby se i ten druhý mohl rozhodnout.)

Pokud bych si vytyčila hranice, které nesmí překročit, tak minimálně průměrně inteligentní člověk by ty hranice nepřekračoval, ale mohl by se začít přetvařovat kvůli tomu, aby vztah vydržel. Já bych pak měla v životě někoho, kdo ve vztahu se mnou není šťastný a svoje frustrace si někde jinde nějak kompenzuje, navíc mi o tom, jaký je, lže. Samozřejmě to mohu brát tak, že to není moje starost = to, jak se druhý ve vztahu cítí, je jeho zodpovědnost a pokud není šťastný, je na něm, aby to ukončil. Když mi na vztahu záleží, tak mi záleží na tom, aby byl druhý člověk sám od sebe takový, že mi je podobný = sám od sebe nepřekračuje moje hranice aniž by se nějak hlídal nebo se snažil. Samozřejmě v dlouhodobém vztahu se to jednoho dne asi vždycky (např. omylem) stane, že se hranice někdy trošku překročí - v takovém případě si to lidé vyříkají, už si ty hranice mohou vyjasnit, protože už se dobře znají a vědí, že jsou si podobní.

Mnoho ezoterických učení však radí, aby se člověk stýkal s lidmi, kteří by jeho hranice s radostí (či neúmyslně, protože jsou natolik odlišní) překračovali, on však má hranice ukázat a pak ještě neustále hlídat druhého člověka v tom, aby je nepřekračoval (být neustále ve střehu). Člověk, který hodně překročí mé hranice, je pro mě nebezpečný. Pokud to dělá s radostí a záměrně, tak takový člověk je spíš mým nepřítelem než někým, koho bych chtěla mít ve svém životě. A pokud je natolik rozdílný, že má naprosto jiné morální hodnoty a zásady (a to, co je pro mě nepřípustné, je pro něj samozřejmost), tak já to beru tak, že každý si své morální nastavení dobrovolně vybírá (pokud to je dospělý člověk) a jestli si někdo vybral něco úplně jiného než já (co mi je silně proti mysli), tak si nejsem jistá, jestli takový vztah může fungovat.

Podle mě udržovat úzké vztahy s lidmi, kterým musím nejenže ukázat hranice jednou, ale navíc si je musím neustále hlídat, je jako pěstovat si jako domácího mazlíčka jedovatého hada. Když je člověk oslabený či nepozorný, tak jeho "kamarád" překročí jeho hranice a ublíží mu.. (ať už mám toho jedovatého hada ráda nebo ne, ať už ten jedovatý had má rád mě nebo ne, jedovatý had mě může záměrně či omylem díky hadím reflexům uštknout a takový domácí mazlíček se ke mně nehodí) To se mi nezdá jako dobrý nápad udržovat takovéto vztahy, a přesto mnoho lidí tvrdí, že ukazování a hlídání si svých hranic, je základ "zdravého" vztahu. Podle mě je však lepší, takový vztah nemít (než být neustále ve střehu a ukazovat sílu, jinak slabosti ten druhý hned "využije").

Vyjímka nastává tehdy, když se do sebe např. zamilují dva lidé, kteří sice jsou v něčem odlišní, ale chtějí spolu být, protože se mají rádi. Tak si mohou vzájemně ukázat, kde má kdo hranice, a pak se oba snažit hranice toho druhého nepřekračovat. To je spolupráce a jejich cílem je se sblížit natolik, aby si začali být vzájemně více podobní (jinak by se jim ten druhý nelíbil, kdyby jeho odlišnost neobdivovali).

Další vyjímka je u vztahů, u kterých víme, že jednou skončí, ale z nějakého důvodu jsme nuceni, je po nějakou dobu udržovat (např. vztahy na pracovišti). Na tento typ vztahů přesně platí to, že by se člověk měl naučit ukázat ostatním své vytyčené hranice a hlídat si jejich neporušování = být ve střehu. V podstatě jde o to, že člověk o tyto vztahy nemá zájem, ale kvůli přežití je musí předstírat. Tak pro takovéto vztahy platí vytyčování hranic (jinak by takové vztahy nemohly fungovat).

A poslední vyjímka je, když chce žít někdo "konstruktivně", ale moc mu to nejde a chce být ve vztahu s někým konstruktivním, tak pokud ten, co mu to moc nejde, vyznává konstruktivní hodnoty (umí rozlišit, co je konstruktivní a co destruktivní, a shodne se na tom s tím druhým ve vztahu), může se snažit dodržovat konstruktivní hranice (protože takový chce být a chce se to naučit, jen ho něco "svádí z cesty", a tak dělá chyby/nejde mu to vždy tak, jak by si představoval). Tady se ale lidé musí shodnout na tom, že něco je konstruktivní a něco destruktivní (že není všechno rovnocenné), a pokud je někdo v konstruktivitě "slabší", ale chce se konstruktivním stát více a např. se nechá od kostruktivnějšího partnera v něčem vést či poučit, tak v takovém případě snaha o dodržování hranic nevadí, protože je za tím dobrý záměr. Samozřejmě takový vztah má svá úskalí (hlavně to, že "snažit se být lepší" nebo tlačit něco na sílu většinou moc nefunguje), ale právě vytyčení konstruktivních hranic tomu, kde chce být více konstruktivní, mu může pomoct. Pokud ale někdo nechce být více konstruktivní (sám od sebe ve svém srdci) a neuznává rozdělení konstruktivní vs. destruktivní, tak tam vytyčování hranic nepomůže a buď si prostě s někým vzájemně sedne a nebo ne (viz první odstavec). Já si myslím, že konstruktivní člověk se nemusí snažit "být více konstruktivní" (pokud mu to jde samo), tento poslední odstavec byl psán o takových lidech, kterým to moc nejde, ale sami od sebe chtějí být více konstruktivní (tzn. i když někdo "nechce být více konstruktivní", automaticky to neznamená, že konstruktivní nyní není - může být dost konstruktivní a nepotřebuje být "více", a nebo může být destruktivní a nechce být konstruktivní = obě varianty jsou možné).