Každý má nějaké zážitky, paměť a rozum = každý má nástroje k tomu, aby si na všechno přišel sám (aby se všechno naučil). Když se někdo CHCE učit, může se něco naučit od toho, koho si sám jako svého učitele zvolil. To, jestli zvolil dobře nebo špantě určuje, jestli se naučí pravdu nebo lež (takže to bylo opět jen a pouze na něm..). Jen on sám se změnil (někdy změnit se není dobré = to když jsme měli vše správně, jindy to dobré je = to když jsme něco dělali špatně).

Když se někdo nic naučit nechce, tak se to samozřejmě nenaučí, i kdyby neměl pravdu a potkal někoho, kdo se mu ji snaží vysvětlit. Proto TOUHA někoho něco UČIT je zcestná. Jestliže vidím, že někdo chce učit lidi, nejčastěji to bývá proto, že věří lži (takže se potřebuje dotovat energií = takže se jí snaží z ostatních získat). Když však někdo pozná pravdu, kterou ostatní neznají, necítí s nimi takové propojení. A proto se někdy rozhodne pravdu předat/učit/měnit ostatní. To sice vypadá jako dobré rozhodnutí, avšak já už od něj upustila, protože znám něco ještě lepšího. Já se raději se smířím s tím, že ostatní se nezmění a já budu jako jediná znát pravdu / odpovědi na nějaké otázky - ostatní si budou myslet, jak jsou chytří, ačkoli se mýlí, a já odejdu s pravdivými vědomostmi od nich pryč - než abych je měnila.
Zjistila jsem totiž, že změna musí vycházet vždy zevnitř = takže si každý musí na vše dojít sám.

Jedině když se mě někdo na něco zeptá, tak se mu snažím odpovědět nejlépe, jak dokážu (pokud odpověď znám). A také píšu tyto stránky = dávám (svojí) pravdu veřejně přístupnou zdarma všem bez rozdílu (kdo si jí najde a kdo o to má zájem..); protože když má někdo touhu se něco naučit, měl by mít na výběr z různých materiálů / pohledů na věc, aby se tedy mohl sám učit.. (i když "pravda je jen jedna", každý ji popisuje trochu jinak = někdo to pochopí od tohoto člověka a někomu vyhovuje styl psaní někoho jiného)

Když vidím, že někdo věří lžím, můžu mu říct, jaká je pravda - ale vždy počítám s tím, že jeho můj názor nemusí zajímat. Pokud ho zajímá, tak jsem ráda, ale když nezajímá, tak mi to nevadí, protože jsem s tím už počítala. Mnoho lidí také dává na odiv svoje nesmysly proto, aby se s nimi ostatní hádali/opravovali je - což už nedělám, že bych takové lidi napravovala..
Někteří lidé se zase "snaží vyhrát" = tedy nemluví, ale dělají. A myslí si, že když věří bludům a "vyhrajou" (např. jako jediní přežijou), tak se jejich bludy stanou pravdou.. Takto to opravdu v matrixu do určité míry fungovalo, avšak i když nade mnou vyhraje někdo, kdo lže, jeho lež se pravdou nikdy nestane. Takže se prohry s někým takovým nemusím bát. Stačí jenom pracovat na sobě = na tom, abych si já vždy zachovala pravdu. (Samozřejmě že i kdyby se někomu podařilo mě zmanipulovat nebo násilím/technikou vymýt mozek, tak budu taky věřit lži, ale z celkového pohledu by se ani tak nic nestalo, protože pravda by tím nezanikla - jenom já bych jí už neznala. A co by se z celkového pohledu stalo, když bych neznala pravdu a také bych věřila nějakým bludům? Nic.)

Myslím si, že nechat ostatní, ať si k pravdě dojdou sami, je známkou toho, že si jich vážím. Pouze pokud někdo touží být "v cíli" rychleji, můžu mu poradit.
A stejně tak když lidé, kteří znají pravdu, nenechají vyhrát někoho, kdo věří bludům, dělají dobrou věc. Jenom připomínám, že oni se nemusí bát prohry (narozdíl od toho, kdo prosazuje lži - ten se prohry bát musí, protože by jeho manipulace/lži zanikly - zatímco pravda nepřestane existovat, ať už se stane cokoli).


Tímto jsem se zbavila potřeby učitele (=nadřazeného) nebo touhy někoho něco učit (=být nadřazená). Samozřejmě lidé si mohou vzájemně předávat zkušenosti, vědomosti, můžou být nadražení/podřízení nebo všichni na stejné úrovni.. Jen chci říct, že to není důležité, protože ať už by se stalo to nebo ono, stejně by každý sám za sebe na všechno přišel. "Učitelé" mohou člověka posunout "rychleji", jenže co když se pak bude (mezi ostatními hloupými/neznalými lidmi) "nudit"? Aneb jak můžete vědět, že když se někdo něco naučí co nejdřív, je to dobře. Vím jen, jak to mám já. Já mám preferenci vědět vše co nejrychleji (a pokud někdo něco chce, měl by si za tím jít). Takže jsem následovala sama sebe a naštěstí se mi podařilo "vymanit" se z "učení". Tzn. nepovažuji to již nadále za důležité.
Podařilo se mi vymanit se z toho "někoho něco učit", protože pokud mě o to dotyčný sám nepožádá, já nevím, co on chce (a jestli je pro něj to, aby se danou věc naučil co nejdříve, dobré). Se svou touhou učit se jsem si poradila, protože jsem se už snad všechno naučila (samozřejmě ZATÍM to vypadá tak, že "nikdo nemůže vědět vše" / "učení se nikdy nekončí") - pokud něco nevím, řídím se těmito pravidly:
a) nabyté vědomosti jsem ztratila = na co se pak tedy něco učit?
b) ještě stále nevím vše = mám se co učit = chci se učit.