Má člověk svobodnou volbu a nebo ne? Na to se všichni už od nepaměti ptají. Shrnu to jednoduše:

Bytost pluje vesmírem nějakou svojí konstruktivní cestou, kterou si sama vybrala a vytvořila. Aby v té své cestě mohla pokračovat, tak si najde vhodné prostředí/tělo, do kterého by se mohla narodit (obrazně/zjednodušeně řečeno). Tato bytost se tedy někam narodí a má před sebou nějakou cestu, která JE JEJÍ SVOBODNOU VOLBOU (tu cestu si sama vybrala jako nejvhodnější pokračování její svobodné konstruktivní cesty vesmírem). Pokud na to po narození ale zapomene (jaká ona sama je, co ve skutečnosti chce, a že si toto vybrala), tak jí připadá, že žádnou svobodnou volbu nemá, musí tu být asi za trest (protože sem by se narodit určitě nechtěla) a musí následovat nějakou blbou cestu. Někdy je ale bytost nešťastná, protože jde po špatné cestě a měla by ji změnit = během života totiž může z té své cesty sejít a jít úplně blbě a to se pozná tak, že ji nic nebaví, má deprese či ubližuje druhým. A třetí případ, ve kterém člověk říká, že by si tento život nevybral, je kvůli nějakému traumatu = protože mu někdo druhý ublížil. Já samozřejmě netvrdím, že když mi někdo ublížil, tak to znamená, že jsem si to sama vybrala - to ne, každý má svou sobodnou volbu a to, co udělá někdo druhý, je svobodná volba TOHO DRUHÉHO, ne moje. Moje svobodná volba je, jak na to či ono budu reagovat. (z toho tedy vyplývá, že pokud někdo někomu ublížil a ten, komu bylo ublíženo, si díky tomu myslí, že jeho cesta je špatná/vedla jenom do záhuby, tak by si měl ze svého života odmyslet to špatné, co mu udělali druzí lidé a pak zhodnotit, jestli by si tento život vybral a jestli by v něm byl bez toho špatného od druhých lidí šťastný? A pokud ano, tak není nic jednoduššího, než ty zlé lidi ze svého života vyhodit)

Je to, jako když se svobodně rozhodnu, že pojedu na výlet do lesa. Po cestě ale sedím ve vlaku se zlým člověkem a on mi tu cestu rozmlouvá až mě přesvědčí, že do žádného lesa jet nechci a že bych měl jet raději někam jinam. Tedy ta moje původní cesta/původní svobodná volba je cesta do lesa = ta zůstává stejná a tato volba se jenom kvůli tomu, že mi to chce někdo druhý zkazit, nezmění. Já si ale od této chvíle myslím, že už do lesa jet nechci a myslím si to proto, že do mého "já" vstoupila i část toho druhého, se kterým jsem byla v kontaktu = jeho vůle. A od této doby tedy jedu někam úplně jinam, ale něco (vnitřní hlas) mě táhne do lesa. Pokud svůj vnitřní hlas neposlouchám, tak se může stát, že v okolním světě uvidím znamení, která mě navádějí do lesa. Můžu si říkat "nemám svobodnou volbu, musím jet do toho pitomýho lesa", ale ten, kdo si toto říká, nejsem já, nýbrž ta vůle cizího člověka ve mně.

Někdy ale mohu mít sama sebe uvnitř mě (=chci jet do lesa), ale okolí mne nutí zůstat doma/jít do práce. V takovém případě mám svobodnou volbu, protože můžu navzdory všemu do toho lesa jet (pokud jsem připravena nést následky) a nebo mohu počkat a výlet odložit s tím, že tam pojedu např. o víkendu. V takovém případě nemá smysl se nad chováním druhých rozčilovat, protože oni si za omezování svobody druhého člověka ponesou následky. Když se rozčiluju, tak mi to akorát odebírá energii (kterou dostane ten, jehož záměrem bylo mě rozčílit a energii mi odebrat, což znamená, že za mnou přijde příště znovu). Rozčílit se, to už totiž byla moje svobodná volba, a ten, kdo mi chce energii odebrat nemusí být přímo ten člověk, který mne rozčílil, ale může to být např. reptilián, který tahá za (energetické) nitky v pozadí.