Mít děti je pěkné a dobré. To si odjakživa myslím.
Lidé mají děti z různých důvodů (většinou proto, že vědí že zemřou a chtějí, aby jakoby oni sami pokračovali dál, i když to není pravda). Podle mě mít dítě znamená, že člověk někomu pomůže do tohoto světa. Je to služba druhému, někoho vychovat, starat se o něj a nic z toho nemít (protože každé dítě je svobodný člověk, který si může v životě dělat co bude chtít bez ohledu na to, kdo ho vychovával). Z výchovy dítěte (kromě společně strávených chvil, přátelství a lásky) nikdo nic nemá (dítě nemá povinnost se o rodiče ve stáří starat, dítě nemusí pokračovat např. v povolání rodičů, dítě nemusí být jako rodiče a pokračovat v jejich cestě - může se vydat cestou úplně jinou, klidně i opačnou).
Pokud někdo tohle nechápe, tak by neměl mít děti (pokud si přes ně chce něco dokazovat, někoho ovládat nebo skrze ně chce žít i po své smrti..). Když se chce někdo starat o někoho, kdo je mu podřízený, bezmezně ho obdivuje, poslouchá ho a žije "pro něj" (a ne pro sebe), nikdy ho nebude kritizovat ani mít odlišný názor, vždy ho bude s radostí vítat a nikdy od něj neodejde, může si pořídit zvíře (na toto je ideální pes). Mě dělá největší radost starost o zvířata, a až na druhém místě by mi dělala radost starost o dítě. Takto to prostě mám, protože zvířata sice také jsou svobodné bytosti, ale ta domácí jsou většinou člověku podřízená v tom smyslu, že jsou to "mazlíčci" - zatímco děti beru jako rovnocenné lidi. A mě dělá větší radost starat se o někoho, kdo je můj mazlíček, i když starat se o dítě ( = o rovnocennou bytost) by mě taky těšilo, ale o něco méně.
Vychovávat dítě je pro mě služba/pomoc druhému a kdy pomáhám druhým? Když mám sama dost. Proto nechápu lidi, kteří si pořídí dítě, i když jsou chudí nebo mají jiné problémy. Dítěti chudoba či jiné problémy asi vadit nebudou, protože snad každé dítě raději žije v problematickém světě, než aby se vůbec nenarodilo. Navíc když ví, že jakmile bude dospělé, může si pak zařídit život podle sebe (a toho, co mu vadilo, se zbavit). Takže vychovávat dítě je služba druhému, která mi také přináší radost - ale já mám takovou zásadu, že když sama nemám dost, druhým moc nepomáhám (i když by mi to dělalo radost).
A druhá stránka věci jsou "pudy". Zjistila jsem, že jsem "demisexuál" (to je nějaký nový termín pro něco, co takto mám dlouho=od puberty, tzn.celý život) = že mám sex pouze s někým, do koho jsem zamilovaná (nebo s ním mám partnerský vztah). Když nejsem zamilovaná a nemám přítele, tak nemám chuť na sex s někým. Můžu mít sexuální touhu = pud, to ano, ale nemám touhu spát S NĚKÝM. Sexuální touhu/pud si nejlépe uspokojím sama a ani by mě nenapadlo, že by se mi to mohlo více, než sama se sebou, líbit s někým, koho neznám, nebo s kým nemám žádný bližší vztah (nebo s kamarádem, se kterým sice blízký vztah mám, ale nepřitahuje mě jako partner). Proč o tom píšu? Protože stejně jako to mám v sexu to mám i s dětmi = pokud nemám partnera, o kterém si myslím, že je ten nejlepší a budu s ním celý život, tak nemám touhu mít děti. Žádné biologické hodiny. Naopak když takového kluka mám (může se nakonec ukázat i jako "nesprávný", ale když já si v tu chvíli o něm myslím, že správný je), tak jsem zatoužila po dítěti jednou v 17ti letech (když jsem byla zamilovaná a s tím klukem jsem chodila).
Takže u mě je co se týče otázky dětí:
1.) Jestli mám správného partnera. Nebavilo by mě mít dítě jako svobodná matka bez partnera ani s partnerem, o kterém si nemyslím, že to je ten "pravý". Některé ženy si kvůli touze po dítěti najdou "kompromis" nebo se třeba nechají uměle oplodnit a dítě vychovávají bez muže - to by mě ale nebavilo a nepřinášelo by mi to radost.
2.) Jestli mám dobré zázemí/zajištění. Sem patří hlavně to, jestli si celý (minimálně dospělý) život můžu dělat to, co chci. Pokud musím kdykoli v dospělosti nuceně chodit do práce, děti nemám. Nebudu přivádět další lidi do otroctví. A pokud už je lidí na světě dostatek, a proto musí chodit do práce, aby si "zasloužili/vybojovali" místo pro život, protože už je zde "plno", tak na co přivádět děti do takového světa? (Kde o ně nikdo nestojí a ony by musely celý život bojovat o své místo pod Sluncem?)
Samozřejmě pokud bych chtěla chodit někdy do nějaké práce (či bych si nějakou svou práci vymyslela), tak bych děti měla, protože ta práce by bylo mé svobodné rozhodnutí - nejde mi o to, co dělám nebo nedělám ale o svobodu. Dříve ženy do práce nemusely a stačilo, když pracoval muž. Dnes už ženy do práce chodit musí, aby se rodina uživila - jak je tohle možné? Když mezitím došlo k "technické revoluci" a práce se dost zautomatizovala?
Já si myslím, že toto je svoboda ženy (a každého člověka) rozhodnout se, zda se mu v tomto světě líbí natolik, že do něj chce přivádět někoho dalšího. Něco jako ve smyslu "nakolik byste doporučil/a život na této planetě?".
V mém životě převažují dobré okamžiky nad těmi špatnými, tedy kdybych sečetla "plusy a mínusy" vychází mi můj život docela dobře (pro mě - každý to hodnotí jinak, sám za sebe ..někdo kdyby byl v mé kůži by to hodnotil všechno třeba jinak: co se mu líbí a co se mu nelíbí ..proto každý hodnotí pouze svůj život a ne životy druhých lidí). I přes to, že mi vychází můj život dobře (podle mého hodnocení), děti zatím nemám, protože abych měla děti, musel by život být takový, že by neměl (minimálně) téměř žádné mínusy. Prostě život v konstruktivním světě, nemohlo by existovat (z mého pohledu) zlo.
Tedy z hlediska mít/nemít děti mi existence zla nevadí, pokud si můžu dělat co chci a pokud na mě to zlo neútočí a vyhýbá se mi (a vyhýbalo by se i mým dětem). Jenže to, že musím chodit do práce je pro mě tak velká nesvoboda, že děti nemám. Já nejsem náročná - stačí mi tyto základní svobody (kromě těch svobod, které už zde máme):
1.) vstávat, až když se tělo samo od sebe probudí a moci přes den odpočívat, kdykoli to já potřebuju - nesplněno
2.) mít přístup k čisté pitné vodě (dle mých představ) - splněno
3.) mít co jíst (potraviny, které nejsou zdraví škodlivé a které mi chutnají) - splněno
4.) mít kde bydlet (tak, aby se mi doma líbilo) - splněno (ale ideální bydlení nesplněno)
5.) mít společností garantováno, že budu mít bez podmínek pořád co jíst a pít a kde bydlet dle mých požadavků (např. základní příjem, který je dostatečně vysoký = pokrývá všechny mé základní potřeby) - nesplněno
6.) buď chodit na pár hodin denně (aby byla rovnováha mezi pracovním a osobním životem) do práce, která se stará o základní potřeby lidí (zajišťuje druhým lidem přístup k čisté vodě, jídlo či bydlení) a pokud společnost mé služby nepotřebuje (dobrovolných pracovníků je dost či se práce zautomatizovala), tak nemuset pracovat a dělat si, co chci/co mě baví - nesplněno
Pouze pokud jsou VŠECHNY tyto body výše splněny, tak mám dítě POKUD mám správného partnera (jinak totiž po dítěti ani netoužím). Takže i kdybych se měla na světě skvěle, stále to neznamená, že budu mít dítě, když např. budou všichni kluci v tom světě hloupí/povrchní/toužící po nevěře nebo pokud se nezamiluju/zrovna jenom já nenajdu vhodného partnera, protože všichni vhodní budou zadaní. Určitě je zatím větší pravděpodobnost najít dobrého kluka než že se společnost změní natolik, že nebudu muset pracovat (mimo práce pro základní potřeby lidí, na které se budou podílet VŠICHNI rovným dílem = tedy která nebude tak časově náročná, že by v ní člověk musel trávit 8 hodin denně a více..).
Proč jsem v 17ti při zamilovanosti zatoužila po tom, mít dítě, když jsem neměla splněny ty "svobodné" potřeby? Protože když je člověk zamilovaný, tak má hodně energie. A tou energií dokáže vytvořit to, co si přeje. Takže já podvědomě "počítala" s tím, že moje energie vystačí na to, aby vytvořila (pro mě) svobodu minimálně tu jakou si představuju viz výše, takže bych pak byla s dítětem OK = měla bych jak ideálního partnera, tak svobodu, tak dítě.
Co si ale lidé neuvědomují je to, že pokud je na planetě omezené místo (a my neumíme cestovat do vesmíru a osidlovat nové planety), tak od bodu, kdy se na planetě místo zaplní, každý, kdo má dítě, tím potvrdí svojí smrt. Sám vytvořil dítě = zadal příčinu toho, že to on mu jednoho dne bude muset uvolnit místo (když to on ho přivedl na tento svět). Pokud bych si měla vybrat mezi společností (na zaplněné planetě), kde lidé žijí tak dlouho, jak chtějí (ale nikdo nemá děti pokud někdo dobrovolně neumře) a nebo mezi společností (na zaplněné planetě), kde mají všichni děti (a kde všichni umírají, aby se neustále reinkarnovali), tak bych si vybrala neumírat a nemít děti (protože mi to připadá zbytečné). Jo pokud by někdo žil tak dlouho, že by se nudil a chtěl by zažít dětství, smrt atd. Tak by mohl zemřít a reinkarnovat se - nikdo by mu nebránil. Ale reinkarnovat se znovu a znovu a znovu (nuceně pořád dokola..) mi připadá "úplně mimo". Neustále vše zapomínat a znovu se učit.. Ne díky, nechci (ani za tu radost porodit a vychovávat dítě by mi to nestálo). Navíc jakou radost bych měla z dítěte, které by znamenalo mojí (předčasnou=když ještě nechci) smrt? (Samozřejmě u nezaplněných planet tento "problém" zatím není.)
Občas, když nějaký kluk slyší názor od holky, že ona se nehrne do mateřství (i když si myslí, že mateřství je dobré) - tak si pomyslí "super, tak to bude sex bez závazků". U mě to ale funguje tak, že pokud s klukem nechci mít děti, nemám s ním ani sex. Pokud si o klukovi myslím, že je to ten pravý (že bych s ním děti chtěla), ale žijeme v otrocké/přeplněné společnosti, tak ten kluk pro mě musí (konstruktivně - např. měnit systém na základní příjem, pomáhat s automatizací práce atd.) dělat velké maximum ohledně toho, abych měla svobodu, jakou si představuju, a musí dělat maximum pro náš vztah (a musí být připravený mít dítě, kdyby se naše svoboda změnila), a pokud to nedělá, nemám s ním sex. Takže podobné úvahy kluků velmi brzy skončily.
Kluci mají také samozřejmě svobodu vybrat si, zda-li chtějí děti či sex (a s kým). Já pouze používám svoji svobodu, čímž nikoho neomezuju.
Převážně v Praze jsem se setkala s více kluky, kteří měli ten názor, že děti mít nikdy nechtějí. To je samozřejmě jejich svobodná vůle a já jim jí neberu. Navíc hodně zvířat jednoho druhu na stísněném prostoru (Praha = hodně lidí na stísněném prostoru) = přestávají se pak přirozeně rozmnožovat (což ale zároveň znamená, že se přestávají pářit). Většinou mají tito kluci nějaké vnitřní problémy (mindráky), a proto děti nechtějí. Protože kdyby mindráky neměli, tak by děti sice chtěli, ale protože nejsou vhodné podmínky/nemají partnerku dle svých představ, tak zatím ne. Je více než jisté, že vhodné podmínky nebudou nikdy, a proto je možné, že tito mladí muži rovnou říkají, že "nikdy". Ať tak nebo onak, takový kluk mě nezajímá (to je zase moje svobodná vůle).
Dříve jsem chodila s klukem, který děti nikdy nechtěl, ale sex měl rád. Občas jsem v té době trpěla tím, že on nechce děti a chtěla jsem je jakoby víc - i za něj. Až jsem přišla na to, že energie se nikam neztrácí a že sexuální pud je jeden balíček, který člověku nabízí potěšení/rozkoš výměnou za to, že se ten člověk (byť i pouze nějakým nedopatřením) rozmnoží. A že pokud kluk rozmnožovací pud z toho balíčku odmítne a chce si ponechat pouze potěšení, tak většinou (vyjímky existují a jsou takové, že ten rozmnožovací pud na někoho jiného přehodí jak kluk tak holka, jedna rodina dítě nemá žádné a další rodina jich má víc než je běžné) musí ten kluk tuto energii (jelikož energie se neztrácí) přehodit na svojí partnerku. Pak jsem měla jiného kluka a ten také prohlašoval, že nechce nikdy děti, ale o co víc nechtěl děti, o to větší touhu měl po sexuální rozkoši. Už jsem věděla, o co se jedná (a mezitím jsem si vyjasnila, jak to mám co se týče dětí já), takže na mě tu energii nemohl přehodit. Říkal "já teď nechci děti", odpovídám mu "já také ne", říkal to znovu, tak mu vysvětluji svůj postoj (viz celý tento článek) a takto to šlo několikrát, než mu došlo, že na mě to prostě nepřehodí (ještě takovou holku asi nepotkal, protože si stěžoval, že všechny holky chtěly hrozně moc dítě, o to víc, o co méně ho chtěl on). A nakonec byl tento kluk utrápený, protože až teď najednou "zjistil", že jeho sexuální pud ve skutečnosti chce mít děti. Takže zatímco mu doposud "procházelo", že holka na sebe v rámci udržení vztahu nechala přehodit touhu po dětech s tím, "že ho nějak nakonec k dětem přemluví", jakmile to přehodit nemohl, tak si konečně musel uvědomit, že to jeho (silný) sexuální pud se chce (silně) rozmnožovat a pokud se rozmnožovat nebude, tak on tím bude trpět, ne já. Škoda, že jsem to neuměla už u toho prvního kluka, který to na mě přehazoval (aby to na mě přehodit nemohl), ale chybami se člověk učí a teď už to umím (u jakéhokoli kluka).
Proto se někdy stane, že kluk, který nechce děti a touží pouze po sexuální rozkoši, potká holku, která také nechce děti a touží pouze po sexu (docela upřímně) a ta holka chce pouze nezávazný před těhotenstvím chráněný sex, ale tato holka, ač je hezká, ho nepřitahuje (=nemůže na ní totiž přehodit touhu po dítěti, takže by tu svou touhu při/po sexu s ní musel prožít a to on nechce, raději se sexu s ní vzdá, protože má v okolí jinou holku, která by ho také chtěla, a která by si na sebe od něj touhu po dítěti přehodit nechala).
Samozřejmě existují i holky, které hledají pouze sexuální rozkoš a nikdy nechtějí mít děti. Většina takových holek má partnera, který po dítěti silněji touží (třeba až časem)! Pouze v menšině se stane, že se potkají dva lidé, kteří oba chtějí pouze sexuální rozkoš a oba nechtějí mít nikdy děti, a tito lidé, když spolu chodí dlouho (např. téměř celý život) se mohou (nevědomě) "domluvit" s jinou dvojicí, na kterou svou rozmnožovací touhu oba dva přehodí, a která má pak dětí více (jakoby "i za ně"). To mi navrhovali snad oba ti kluci, kteří děti nikdy nechtěli, jenže pro mě (když děti v ideálním světě chci) to není výhodné, takže jsem na to nepřistoupila. Navíc, když jedna dvojice přehodí na jinou dvojici svůj rozmnožovací pud (nevědomou domluvou = všichni souhlasí), tak většinou musí přehodit (alespoň zčásti) i svou sexuální touhu (takže mezi dvojicí, která "přehazuje pryč" to už pak nebude tak žhavé) a musí na ně "přehodit" i část svých příjmů, aby ta dvojice, která bude mít dětí víc, je měla z čeho uživit. "Přehodit" toto vše se opravdu nevyplatí (ono se nevyplatí ani přehodit dítě samostatně bez čehokoli dalšího - nevím, co kluky k takovým úvahám vedlo - asi pouze nechtěli trpět nenaplněnou touhou po dítěti).
Aktualizace
Vyšel tento skvělý článek, ke kterému jsem napsala komentář:
Já tedy lidem (při dotěrných otázkách) vysvětluji, že svět je uspořádaný tak, že by sice stroje mohly vše vyrábět automaticky (tak, že by nikdo nemusel pracovat), ale i přesto musí pracovat mnoho hodin denně každý (úplně zbytečně). Lidé mě celý život pouze do něčeho nutí a říkají mi, co bych měla nebo neměla dělat..namísto toho, aby se mě zeptali, co já chci nebo nechci a pomohli mi to, co mám ráda/co chci, uskutečnit (když už se mnou chtějí být v kontaktu, tak mi mají pomáhat a nebo být neutrální, ale ne škodit..). Musíme mezi sebou vzájemně soutěžit (např. při ucházení se o zaměstnání) a podnikatelé zase soupeří v rámci "konkurence". Takže z takového uspořádání světa (kdy možnosti svobody pro všechny jsou, ale lidé raději preferují zotročování ostatních) mám pocit, že mě většina lidí nemá ráda a jsou mými nepřáteli; a do takového světa (ve kterém se sama necítím bezpečně) nebudu přivádět další lidi. Pokud někdo chce, abych měla děti, ať se začne snažit měnit systém (pokud systém nemění, ale naopak ho brání, tak mě jakýkoli jeho názor na mě, např. jestli je dobře/špatně, že mám/nemám děti, naprosto nezajímá).
I kdyby byl ale systém dobrý, tak pokud bych nenašla vhodného partnera, děti bych neměla (protože partner je ve volbě mít/nemít děti na prvním místě; ale pokud, byť druhé místo, "společenský systém" nevyhovuje, děti mít nemohu, i když bych chtěla). Dnešní kluci se "chlubí" tím, že holku podvedou, a kdo by chtěl takového kluka? (A kdo by chtěl předávat jeho geny dál, namísto aby je nechal zaniknout..) Ne všichni kluci jsou takoví, ale v diskuzích na novinkách (kam mají normální lidé zakázáno psát, zatímco blázni, trollové, placení agenti DS a bioroboti povoleno - takže to není ani trochu reprezentativní vzorek) je takových "chlapáků" kolem 80%. Muži dovolili, aby takové chování bylo veřejně prezentováno jako jejich "norma". Samozřejmě vím, že tyto weby píše DS a ne lidé, ale dávám DS najevo, že kdyby se dobré straně nepodařilo zlo eliminovat, tak tu raději nebudu a nezbyde po mně ani žádný potomek, než abych přiváděla do jejich zlého světa lidi. Já parazity ke svojí existenci nepotřebuji, to parazit je ten, kdo ke svému přežití potřebuje hostitele (a proto jim tolik vadí, když někdo nemá děti). Vědí totiž, že když ho zabijou, tak budou trpět tím, že nebudou mít z koho odebírat energii (když po něm nezbyde ani žádný potomek). Samozřejmě existuje hodně lidí, takže na tom, jestli zde žije a nebo nežije pár bezdětných jedinců, jim záležet nemusí, ale z biorobotů (kteří se hojně rozmnožují za jakýchkoli podmínek) nemají tolik energie.. Asi to je pro ně těžké dilema/oříšek tento přístup (protože se nechtějí odhalit natolik, že by ženy začali veřejně znásilňovat, aby se rodily děti.. = to by vyvolalo boj). Existence lidí není závislá na přežití v matrixu, protože žijí (i) ve vyšších dimenzích. Zatímco paraziti mohou "žít"/existovat pouze v matrixu, a pokud by přišli o svého hostitele, tak buď přestanou existovat úplně a nebo budou ještě nějaký (dlouhý) čas existovat "v pekle" = v nižším astrálu, kde si "odpykají" zlo, které způsobili (a teprve pak zaniknou). Takže já i parazity dokážu "přesvědčit" (spíše donutit) ke spolupráci, i když to není spolupráce úplná (pouze se přetvařují), ale pořád lepší, než aby "vládli"/zotročovali atd. Mají totiž na výběr buď předstírat spolupráci a nebo se dostat do nižšího astrálu (kde jim to nebude příjemné).
(I když jsem proti "nucení", tak parazity nutím ke spolupráci proto, že odejít ode mě nechtějí, takže buď můžeme spolupracovat a nebo bojovat. Pokud bych v boji prohrála a zabili by mě, přišli by o hostitele = zemřeli by hlady. Pokud bych vyhrála, tak tím by také došlo k ukončení jejich existence. Takže pro ně není jiná možnost než spolupracovat = nenutím je k tomu já, ale "princip jejich existence". Když spolupracují, tak čím víc je spolupráce "úplná", tím více parazit hladoví. Tedy spolupráce je také eliminuje, ale pomaleji = mohou existovat déle, což je pro ně asi lepší.)
Na to mi většinou biorobot odpoví, že když bych měla děti a šla bych na mateřskou, tak bych nemusela 4-8 let pracovat (takže bych nebyla tolik dle mého názoru "zotročená"). Na to odvětím, že s teroristy se nevyjednává - někdo mě zotročuje a pak mi řekne, že když udělám něco, co on chce, tak své zotročení na nějaký čas povolí. Proč bych se jeho pravidlům měla podřizovat? Opět mám svobodnou volbu jeho "nabídku" odmítnout. (Nabídka se týkala toho, že bych dostala svobodu na 4-8 let výměnou za přivedení nových otroků do systému, kteří budou v budoucnu pracovat min 35 let k tomu, aby dostali důchod = velmi nevýhodné..4-8 let svobody výměnou za 35-70 let otroctví..oni počítají s "egem" jednotlivce, že by to byla sice krátká, ale JEHO svoboda, zatímco 35-70 let by otročil někdo, u koho by, jelikož někteří lidé nemají moc velké vcítění a to ani do svých dětí, necítil přímo ON ty špatné emoce z nesvobody.)
Ještě bych doplnila, že děti jsou sice velký závazek, ale pouze finanční a časový (=dávat peníze na jídlo a další potřeby dítěte/dětí + se svým dítětem trávit čas, vychovávat ho, starat se o něj/ně atd.). Protože každé dítě by chtělo, aby se jeho rodiče raději rozvedli a byli šťastní (např. s někým jiným nebo sami) než aby byli z donucení (např. kvůli udržení "rodiny") spolu.
Alespoň já jsem to tak v dětství vnímala.
Děti jsou tedy závazkem (do jejich 18 let) k nim samotným, nikoli k partnerovi. Samozřejmě pokud s partnerem nepočítám, necítím to atd., tak s ním neplánuji/nechci mít děti (aneb nedělám "děti pro děti"). Také by ale, na druhou stranu, neměl nikdo dělat děti pro..v budoucnosti..vynucený závazek.
Z pohledu partnera, který se nechce rozejít, jsou děti závazkem i k němu (protože mu to, že už má s někým děti, může lehce "bránit" najít si partnera nového - ale to má zase výhodu, že mu to "odfiltruje" potenciální partnery, kteří hledí na "výhody a nevýhody" partnera/vztahu, namísto aby hledali člověka). Podle mě svatba ani děti (ani hypotéka ani nic jiného) nejsou "závazkem", protože lidé spolu jsou dokud jim to vyhovuje/klape, mají se rádi a chtějí spolu (ve svobodném světě ze svobodného rozhodnutí) být. Přesto jsem opustila nefunkční vztah/nesprávného partnera až když (z mého vnitřního pohledu, že to fakt nepůjde) nebyla jiná možnost, takže i když si myslím, že zamilovanost=láska (a bez zamilovanosti vztah nemá smysl), tak se nerozcházím lekovážně / bez nějakého vážného důvodu. I když pokud se zamiluju do někoho jiného, tak to je vážný důvod (protože mi to ukazuje, že spolu s tímto současným partnerem nemáme být; a to ať už jsem se zamilovala "správně" a nebo "nesprávně" = opět do nějakého nesprávného partnera), ale to se mi stalo výjimečně, většinou jsem totiž měla toxické partnery, takže jsem se rozcházela "pouze" z důvodu mé neslučitelnosti s toxickým člověkem.
Jak to vidí muži?