Jelikož (z části) věřím, že když bude člověk naplno (a vždy) sám sebou, tak tím mění svět (k lepšímu), tak jsem to už delší čas zkoušela dělat. Osobně znám někoho, kdo se ke mně (nebo já k němu?) přidal. Jenže se objevilo pár problémů. U sebe to neumím ohodnotit, takže popíšu mé pozorování někoho jiného (když se snažil být sám sebou):
1.) Dotyčný byl napojený na "ego" (spíš nějaké egregory a osobní traumata, nejistoty). Takže když byl sám sebou, i tyto energie v něm působily (do okolí) více. Jakoby dal všemu "volný průběh", přičemž ale nebyl sladěný se svým vyšším já. Takže okolí spíš prudil než že by z toho bylo něco dobrého. Tato cesta však pomohla jemu, protože dokud vše potlačoval, nemohl to uzdravit. Nastala změna, při které se jeho celková povaha zlepšila (směrem ke konstruktivnu). Asi si to musel uvědomit a i vůlí se rozhodnout, že chce být víc svým vyšším já, nevím.
2.) Když byl hodně sám sebou, tak někdy narážel na moje ego (i když jsem věděla, že "tato moje část není sladěná s vyšším já", neprožívala jsem kvůli tomu utrpení/bolest - ale když byl sám sebou, tak jsem začala prožívat utrpení/bolest té části, která nebyla sladěná s vyšším já).
3.) Připadalo mi, že (i když to nemyslí špatně a je jen sám sebou) mi odebírá energii (tím, jak se jakoby "roztahoval").
Samozřejmě jinak to vypadá, když je sám sebou někdo, kdo je sladěný se svým vyšším já.. Kdo totiž není, ten ani sám sebou (logicky) být nemůže. Ale může se o to snažit a o tom tento článek píšu. Nemyslím si, že bychom měli čekat, až budeme dokonale sladěni se svým vyšším já a až pak se snažit chovat autenticky (můj názor).
Tedy existují dvě různé věci - sladění se se svým vyšším já/duší a "chovat se autenticky". Když někdo není sladěný se svým vyšším já a snaží se chovat autenticky (=co nejvíce podle sebe), tak tím může okolí ubližovat/prudit, protože přes něj působí i nižší energie, které také dostávají větší průběh do prostoru. I přesto si myslím, že potlačování k cíli úplně nevede, takže by se člověk měl snažit o autenticitu, ale pokud tím jeho okolí trpí, tak by se měl izolovat.
Občas se stane, že máte s nějakým člověkem hezké spojení (=přátelství). Jste mezi sebou jakoby propojení či souzníte na úrovni duše. Když se jeden/oba začnou chovat autenticky, může to toto spojení přerušit. Je důležitější přátelství nebo autenticita? Podle mě je důležitější autenticita.
(Přeruší to spojení proto, že jeden/oba nemají pod kontrolou ego = tzn. jeden něco spontánně udělá a ten druhý si to vezme osobně a urazí se/naštve se/ublíží mu to. Není chyba toho, kdo ublížil, že to druhému ublížilo, ale ani není chyba na straně ublíženého, že mu to ublížilo. Je to totiž tak, že aby se mohli dva lidé, kteří se k sobě úplně na 1000% nehodí = jsou kompatibilní např. z 900%, musí "svoje já" či "svoje sebevyjádření" OBA na 100% krotit, aby měli spojení a přátelství fungovalo. Jakmile bude jeden z nich nebo oba 1000% sám sebou, jejich cesty se rozejdou.)
Pokud by byli všichni lidé na 1000% sami sebou A ZÁROVEŇ by byli spojeni na 1000% se svým vyšším já, tak by mezi nimi moc konfliktů nevznikalo. Stalo by se, že se občas nějací dva lidé k sobě nehodí, takže by se spolu nebavili, ale většinou by platilo, že by si rozuměl každý téměř s každým (jenom s některými lidmi by měl spojení větší, takže s těmi by se bavil nejvíce). Proto je podle mě autenticita důležitější než současné vztahy, ale zároveň se musí člověk snažit o co největší spojení se svým vyšším já (poslouchat intuici, dělat co mu přináší radost a dobré pocity, plnit poslání, být hodný, užívat si života, nebrat si názory druhých lidí osobně, nezatěžovat se problémy ostatních a neřešit zbytečnosti atd.).
Pokud je někdo sám sebou (a nějak se tedy projevuje) a někomu jinému to odebírá energii (nebo mu to tak připadá), problém může být buď na straně toho, kdo se snaží být sám sebou (vypustil do prostoru svoje traumata) a/nebo na straně pozorovatele (druhého člověka), který není sám sebou a proto mu to vadí NEBO v sobě má něco nezpracovaného/potlačeného. Ať tak či onak, nejlepším řešením je, aby mohl být každý co nejvíce sám sebou a zároveň tím nikoho neobtěžoval = aby měl každý člověk dostatek prostoru pro sebe (jak ten, kdo je sám sebou, tak pozorovatel, který by tím pádem mohl přestat být pozorovatelem toho, co ho prudí..). V některých případech se k sobě dva lidi opravdu nehodí, takže i když ani jeden z nich nedělá nic špatně, vzájemně se prudí (či jen jednoho to prudí).
Dobrá zpráva je, že sice existují postupy, jak zabránit vysávání energie od druhých lidí, ale když je člověk sám sebou (co nejvíce to jde), tak jakoby "nemá na odebírání energie čas" (nikdo mu energii odebírat nemůže). Je tomu tak proto, že veškerou energii, kterou přijímá, okamžitě vyzařuje (ale neustále přijímá novou, takže není bez energie..), takže nemá žádnou energii "navíc", kterou by mu kdokoli mohl "sebrat". Mám to vyzkoušeno, že to jde, i když nevím, jestli existuje někdo, kdo by v takovém stavu dokázal vydržet non-stop (tomu stavu se říká "flow"). Když jste v blízkosti energetického upíra a i přesto se vám podaří dostat se do flow, energii vám nevezme.
Samozřejmě se může i podařit, že budete sami sebou a Vesmír vás zavede k lidem, se kterými souzníte. Takže nebudete muset dilema "být sám sebou nebo udržet vztahy" vůbec řešit. To je ideální stav, který každému přeji. Většinou to však bývá tak, že druhý člověk něco řekne (vyjádří svůj postoj, a to i když se mluví nevinně o nedůležitých věcech) a vy se k danému postoji buď nevědomě přidáte (potvrdíte ho) a budete i dál cítit s tímto druhým člověkem souznění a nebo si uvědomíte sami sebe, že váš postoj je jiný, a přestanete cítit mezi sebou souznění (i ten druhý to většinou zaznamená, i když nahlas nic neřeknete). Každou minutu se nevědomě rozhodujeme mezi SEBOU a UDRŽENÍM/ZACHOVÁNÍM VZTAHU.
Raději dám příklad. Cítila jsem dobrou energii (přátelské souznění) s jednou ženou. Vznikl konflikt mezi ní a jinou ženou, přičemž obě se v něčem mýlily (a obě měly v něčem pravdu). Vyjádřila jsem podporu této ženě, protože ta druhá byla horší (měla horší energii a myšlenky = byla víc mimo). Ale zároveň jsem dala najevo, že ani ona nemá úplnou pravdu. A tím se naše souznění přerušilo. I tak jsem ráda, že jsem zůstala věrná svému postoji (i když díky tomu např. přestanu cítit lásku), protože mi to připadá důležitější (být věrná sama sobě = svým postojům) než prožívat lásku. Samozřejmě láska je důležitá a tu ženu mám ráda i tak, ale souznění už s ní tolik necítím (=tedy cítím lásku, ale méně). Tato žena si naopak myslí, že je důležitější cítit lásku než všechno ostatní. Také si myslím, že láska je hodně důležitá, ale když cítím lásku k sobě, tak svoje postoje nebudu měnit (nestanu se někým jiným = kým mě někdo chce mít, jenom proto, abych neztratila lásku/souznění, které je mezi námi dvěma..). Já můžu mít člověka, se kterým nesouhlasím, ráda i nadále (když chci). Z mé strany se toho moc měnit nemusí, ale jelikož na jakýkoli vztah jsou zapotřebí dva, tak musí udělat to samé i ten druhý. Avšak!! I kdyby byl druhý člověk na stejné úrovni jako já a lásku by ke mě cítit nepřestal, i tak se láska mezi námi dvěma trochu oslabí, protože už tam není (úplné) souznění.
Myslím si, že se ta žena (co se týče mě) trochu urazila proto, že jsem se jí zastala (že ona má pravdu), ale zároveň s tím jsem i řekla, že "v tomto" měla pravdu ta druhá žena = že nejsem plně a ve všem jen s ní (na její straně). Tedy z jejího úhlu pohledu to vypadalo, jako když někdo někoho pochválí (např. dá kompliment) a zároveň ho shodí (např. "Ten nový účes ti sluší, narozdíl od toho předchozího.."). Jelikož nejsem narcista (jenom prostě říkám svojí pravdu), tak si to (jak to mohlo působit) neberu úplně osobně, protože chápu (jí), že to z určitého pohledu mohlo vypadat jako bodnutí do zad (jako taková podpora-nepodpora), ale (chápu i sebe) lepším způsobem pravda vyjádřit/sdělit nešla. Samozřejmě jsem si tu svojí pravdu mohla nechat pro sebe, ale když už se snažím být sama sebou, tak se vyjadřuji..
Na závěr přidám úryvek (ale doporučuji přečíst článek celý) z jednoho článku:
V přírodě je "zakódována" celá "Pravda" a je mnohem větší, než je naše individuální volba. Tento samočinný mechanismus v sobě skrývá "božskou Vůli". Pokud jste ale uzavřeni v úzké cele své neprobuzené osobnosti, kde jste oslepováni a připoutáváni ke stanovisku vašeho ega a jeho tužeb, pak tuto "Vůli" nemůžete vnímat ani poznat. Můžete na ni plně reagovat jen tehdy, když se ztotožníte se svým "Vědomím" a otevřete se mu. Ve stavu nevědomosti se domníváte, že jste "neomezeným" aktérem svých činů a tento stav přetrvává, dokud je to nezbytné pro váš další rozvoj. Ale jakmile jste schopni se dostat na vyšší úroveň, začnete chápat, že jste součástí jednoho Vědomí. Stále více lidí zažívá záblesky tohoto stavu a pomalu se k němu přibližují.
(Zdroj.)
našla jsem video, které je o tom, nad čím jsem se zamýšlela v tomto článku: