PEPA DOBROMIL = otrok, osoba (persona), nemá žádná práva. Systém umí pracovat pouze s osobami, které jsou pojistitelné. Proto máme pojištění zdravotní, důchodové, penzijní, úrazové, životní atd. Persona je náhražka za člověka, protože systém prohlašuje člověka po šestém roku života za ztraceného na moři. Viz zákon Vatikánu z roku 1666. Tedy systém (matrix), představovaný úřady, soudy, policií atd. nejedná se živým člověkem, ale s osobou (personou). Proč? Protože podle kosmických zákonů nesmíte nikomu brát svobodnou vůli. A PERSONOU systém tento zákon obchází.

Pepa Dobromil – v podstatě podobné jako PEPA DOBROMIL, jen má o něco více práv, ale pořád to je OSOBA.

pepa dobromil. Přesněji napsáno: pepa z rodu dobromilů (u vdaných žen se bere příjmení za svobodna z otcovi strany). Takže už víte, proč se šlechticové podepisovali a titulovali např.: svobodný pán oldřich z rožmberka. Ve francouštině se používá „de“, v německy mluvících zemích spíše „von“. Takto podepsaný člověk je živý člověk z masa a krve. Není to osoba.

To nejsou naše pravidla. To je námořní (lodní) právo.

(zdroj: komentář na stránce tadesco.org)


Smajlíci mají jedno zajímavé kódování a podstatu v °6°6°6. To je také důvod, proč žádné nepoužívám…..

(zdroj: tadesco.org)


Když jsem chtěla někomu projevit v psaném projevu úctu, tak mě to vždy táhlo ho oslovit s malým počátečním písmenem (nikdy jsem nevěděla proč – sama od sebe jsem se většinou podepisovala také s počátečních malým písmenem v komentářích).

Jelikož ale lidi berou počáteční malé písmeno ve jménu jako dehonestující (hodně věcí je ve skutečnosti obráceně..), tak jsem to naopak napsala s velkým písmenem (i když se mi do toho nechtělo).

Taky mě napadaly myšlenky, že když se podepisuji malým písmenem, tak si sebe nevážím nebo tak – ale uvnitř mi naopak mi připadalo, že je všechno v pořádku (s malým písmenem..že se nepovyšuji ani neponižuji).

A podobné to bylo se smajlíky - ve většině případů, když jsem sama od sebe v nějakém období více používala smajlíky, tak jsem cítila vnitřní zármutek nebo jak to popsat (a těmi smajlíky jsem to jakoby maskovala). Čím se cítím lépe, tím méně smajlíků většinou používám. Ideálně bych nepoužívala smajlíky vůbec, jenže to bych vypadala jako suchar. Takže jsem je ze společenské slušnosti sem tam používala. A pak jsem zase na tadescu zjistila, že jsem to cítila správně a už se nestydím je nepoužívat. Což neznamená, že už nikdy smajlíka nepoužiju..sama od sebe bych je sice použila pouze výjimečně, ale celkem ráda mám "(něco napsat do závorky:)" nebo "něco napsat..:)" ale jinak smajlíky moc nemusím.
- a podobně to mám s "emotes".

Existují lidi, kteří pochopí emoce, energii a smysl psaného textu bez smajlíků, ale jiní lidé nechápou, jak to myslím, když píšu bez smajlíků. Takže u toho, u koho si myslím, že by to bez smajlíků nepochopil (a nebo je sám hodně používá), smajlíky používám, ale snažím se je používat přesně tak, jak to myslím (tzn. když se směju, tak dám vysmátého smajlíka) a už nepoužívám usměvavé smajlíky při zármutku.