Přečetla jsem si v tomto článku poslední větu:

" Dalo by se i říct, že kočka – jsou tajní agenti kosmických civilizací, které působí na Zemi důležité poslání v boji proti všem projevům zla. "

A přesně tak kočky vnímám. Vybavily se mi četné zážitky s pouličními kočkami, které si hladím a někdy i krmím. Nenapíšu sem vše, protože mnoho těch zážitků má pro mě velkou intimní citovou hodnotu (a o takových věcech moc nepíšu), ale některé věci, které jsem s kočkama zažila, popíšu.

Začalo to už v dětství, kdy jsem bydlela v domě v Praze, který byl spojený s ostatními domy do čtverce a uvnitř byl "vnitroblok" (taková zahrada, resp. více zahrad oddělených ploty). V tom vnitrobloku žily polodivoké kočky. Tam jsem trávila všechen volný čas (po škole). Studovala jsem ty kočky a snažila jsem se je ochočit, což se mi moc nedařilo (u dospělých koček). Odkoukala jsem kočičí pohyby a trochu jsem se je naučila (hodí se to, protože kočky se pohybují tak "v souladu", zatímco lidé někdy "v nesouladu").

Když jsem jako dítě šla někde po ulici, tak jsem si všimla všech koček v okolí, které se ode mě většinou nechaly pohladit. Párkrát jsem domů přinesla opuštěné kotě, což se nesetkalo s nadšením (nechat jsem si ho nemohla, rodiče ho dali do útulku). V té době (a i teď) jsem měla ráda psy úplně stejně jako kočky (obě ta zvířata jsou sice odlišná, ale podle mě stejně skvělá).

V dětství jsem měla delší dobu jedno opuštěné (celé černé) kotě, které jsem našla v tom vnitrobloku. Chvíli jsem ho brala všude s sebou, pak jsem ho dala na "naší" zahradu (zahrádku patřící k domu, ve kterém jsme bydleli) a nosila mu tam mléko. Chtěla jsem si ho nechat (mít ho na té zahradě). To kotě bylo chytré, dokonce umělo to, co pes (naučila jsem ho aportovat, i když klacek do pusy vzít neumělo/nechtělo, aby mi ho doneslo, a naučila jsem ho přiběhnout na zavolání jeho jménem ke mně, jako to umějí psi). Jednou jsem ho chtěla vyfotit a to kotě si vylezlo na takový pěkný stupínek a hrdě pózovalo. Rodiče ho však dali nějaké paní, což mi bylo líto, ale když jsem se zpětně v dospělosti podívala na ty fotky, tak to kotě u mě nebylo dobře živené (jenom mléko mu nestačilo a já jsem neměla peníze na to, abych mu kupovala konzervy či nějaké krmení pro kočky, takže jsem mu tajně nosila zbytky od večeře). Co se mi tenkrát zdálo jako velká nespravedlnost a tragédie, se ukázalo být tím nejlepším (pro hmotné blaho kočky). Když by kočka fyzicky strádala (hladověla), tak jí moc nepomůže to, že jí mám nejvíce ráda.

Jako malá jsem si chtěla pořídit psa (chtěla bych tenkrát i kočku, ale věděla jsem, že dvě zvířata bych si rozhodně neprosadila = no neprosadila jsem si ani to jedno). V dospělosti jsem si tedy určitě chtěla pořídit nějaké zvíře. Když jsem se poprvé odstěhovala od rodičů, tak jsem bydlela v zahraničí (na tom ostrově - viz životní příběh) a tam jsem se, jak jsem měla ve zvyku, skamarádila s pouliční kočkou, která se u mě zabydlela. Bývalý kluk ale neměl kočky rád (to vlastně žádný z kluků, se kterými jsem chodila, až na současného) a chtěl mi pořídit nějaké zvíře a pořídil mi psa. Psa jsem také vždycky chtěla, i když zrovna s tímto klukem jsem si žádné zvíře pořizovat nechtěla.

V době, kdy jsem měla psa, pro mne pouliční kočky zmizely. Už jsem je na ulicích nepotkávala ani nezahlédla. Když už jsem nějakou výjimečně potkala, tak se ode mne nenechala pohladit. Často jsem venčila psa, takže to je pochopitelné, že všechny kočky utekly, i když byl pes na vodítku. Ale kdykoli jsem šla sama, kočky z mého oblečení stejně psí pach cítily a nechtěly se nechat pohladit.

Vše se zlomilo, když jsem se odstěhovala z Prahy do malého města. Tam bylo mnoho pouličních koček, které byly zvyklé na lidi (nechávali se hladit od kolemjdoucích). Tedy zezačátku se mi ty kočky vyhýbaly (ještě, když viděli na vodítku psa a zapamatovaly si mne jako tu s tím větším divočejším psem), ale pak si na mě jedna kočka počkala na zídce, nechala se ode mě pohladit, a od té doby ke mně kočky zase začaly chodit pro pohlazení - všude se najednou vynořily, všude jich najednou bylo hodně jako kdysi, když jsem byla malá.

Bylo to tak, že jsem si sem tam vyhlédla nějakou kočku, která mi byla sympatická, ale ta se mě bála a utekla pryč (možná nebyla ochočená a nebo chodila pouze ke "svým známým" lidem). Pak si mne ale vyhlédla jedna kočka, která mi sympatická tolik nebyla. A chtěla se nechat pohladit. Já byla ráda, že alespoň nějaká se chce hladit, ale ona za mnou chodila a asi chtěla, abych si jí nechala. Tak jsem jí řekla, že bych si vybrala asi trochu jinou kočku, ale jí to moc nezajímalo. Vybrala si mě a hotovo. Od té doby jsem ji pravidelně potkávala (zapamatovala si časy, kdy jsem šla do práce a z práce a čekala na mě na určitém místě s tím, že šla kus cesty se mnou domů = doprovodila mne a v určité vzdálenosti od domu jsme se rozloučily). Tato kočka dokonce ze začátku, když jsem nevěděla, jestli se s ní chci takto přátelit, hrála psa! Ona si zapamatovala, jak se chová můj pes a dělala pak přede mnou to samé (já vím, zní to neuvěřitelně, ale můj pes se choval tak rychle/divoce, například se točil dokola když mne vítal a u toho tak pokňučával rychle za sebou - a tato kočka začala dělat to samé - když na mne čekala, tak mne přivítala tak, že se začala točit dokola a mňoukala v rychlém sledu za sebou "mňau, mňau, mňau, mňau.." znělo to i trošku podobně jak ten pes). Když jsem se s touto kočkou spřátelila (už mě měla jistou), tak to dělat přestala a chovala se podle sebe (jako kočka). Tato kočka byla černá s bílou náprsenkou.

Jakmile jsem se skamarádila s touto kočkou, tak mne začaly brát i všechny ostatní kočky ve městě. Začala jsem ty kočky krmit, když jsem měla náladu. Sourozenec této kočky (také barva černá s bílou podprsenkou), který byl bázlivější, si ke mě po čase také našel cestu. Tyto kočky trávily většinu času společně. Takže na mě pak po cestě z práce někdy čekaly kočky dvě, které se mnou ušly kus cesty domů. Další kočka v této "partě" byla celá černá, taková hubenější (asi mi vzhledem připomínala to mé oblíbené kotě z dětství, tak proto mne zaujala - i když já mám celé černé kočky prostě nejraději, připadají mi nejkonstruktivnější, pokud mají hezké oči a jsou hubenější/drobnější postavy - prostě musí mi ta kočka i celkově sedět, jenom barva nestačí, zajímá mě i, jak se ta kočka pohybuje a tak). A tu jsem si právě vyhlédla, že bych se s ní chtěla spřátelit, ale ta se bála (ta byla hodně bázlivá a hladit se nenechala od nikoho). Občas se ode mne však po čase nechala tato celá černá kočka nakrmit. Zajímavé bylo, že když tyto kočky jedly v partě, všichni společně, tak namísto aby soupeřily o jídlo či namísto aby měly nějakou hierarchii, tak nejvíce jedla ta kočka, která měla největší hlad (a ostatní jí to jídlo nechaly). Pak se najedla další kočka s menším hladem - prostě si to jídlo vzájemně přenechaly! Tato "parta" koček vypadala jako jedna rodina = že jsou vzájemně příbuzné.

Pak jsem v jiné části města narazila na vícebarevnou kočku (bílý základ s černým "kobercem" na hřbetu), která se hodně ráda mazlila skoro od všech kolemjdoucích (i když ta uměla vycítit energie lidí a když se jí někdo nelíbil, tak se stáhla/bála se nebo utekla). Ale obecně měla velmi ráda lidi a byla hodně mazlivá. Zajímavé bylo, že tato kočka nikdy nepředla. Ale vždy mi ráda vyskočila do klína (to u koček oceňuji, ta předešlá "parta" koček se do klína nikdy neodvážila). Tato kočka se v klíně většinou natolik zabydlela, že nechtěla odejít, a když jsem od ní odcházela, tak většinou párkrát zamňoukala, ať ještě neodcházím. Jelikož byla tato kočka docela všeobecně oblíbená, tak si po čase našla nového majitele (tedy přesně řečeno majitelku - tato kočka se mužů spíše bála a jedna paní mi říkala, že je to kocour, kterého si původně pořídil nějaký muž a vyhodil ho po čase na ulici, asi proto, že neměl peníze? to už nevím proč - ten muž bydlel v této oblasti a tento mazlivý kocour pobýval stále v blízkosti jeho domu - ten původní majitel, který ho vyhodil, si ho prý po čase na pár měsíců vzal, ale pak ho zase vyhodil, pak si ho zase vzal a vyhodil..). No takže tento kocour se mužům trochu vyhýbal, asi jim moc nevěřil, a našel si pak novou majitelku naproti přes ulici, a pak už se venku tolik neukazoval.

Jednou jsem šla odněkud v noci domů a uviděla jsem na ulici novou kočku (kterou jsem nikdy předtím neviděla). Ta kočka začala dělat to samé, jako ty všechny kočky, které na mě byly zvyklé! Rovnou ke mě přišla a chtěla se nechat pohladit, pak mě chvíli doprovázela.. Prostě jakoby se dokázala napojit na nějaké informační pole "jak to s kočkama mám", protože k té partě koček, kterou jsem znala, tato nepatřila a k ostatním lidem nešla.

Jelikož v tomto městě bylo hodně pouličních koček, které měly "hromadné" (ve smyslu, že se tam chodily pářit kočky z celého města) pářící místo zrovna za domem, ve kterém jsme bydleli = tedy přímo pod naším oknem, tak se "sem tam" ve městě objevilo opuštěné kotě. Bydlela jsem v hodně, hodně malém bytě, v jedné místnosti, s přítelem a se psem, takže žádné další zvíře by se tam nevešlo (abych si kotě vzala domů nepřipadalo v úvahu). Na to, kolik koček se pářilo a po čase "vyvádělo koťata", tam těch opuštěných koťat bylo málo. Kočky koťata někam vyvedly, ale žádné nové kočky ve městě nepřibývaly. Takže nevím, co se s koťaty běžně dělo a jestli v tom měl prsty člověk (to asi ne, dospělé kočky se sice nechávaly hladit od lidí, ale koťata lidem neukazovaly).

Ale jednou v létě jsem šla přes malé náměstíčko, a tam bylo naprosto zbídačené vyhladovělé kotě (které vypadalo, že je těsně před smrtí). Něco tak hubeného jsem ještě neviděla (také bylo špinavé a trochu jakoby "vypelichané"). Nikdo tomuto kotěti nepomohl, lidé se mu vyhýbali s tím, že je určitě nemocné a brzy zemře. Já jsem se šla nejprve zeptat do blízkého svazu ochránců přírody, jestli tomuto kotěti pomůžou. Někteří návštěvníci, kteří tam zrovna byli, se ke mě přidali s tím, že toto nebohé kotě také viděli (ale nenapadlo je/neodvážili se to řešit, až když jsem začala, tak se přidávali). V této záchranné stanici mi řekli, že se starají pouze o divoká zvířata a kočka domácí mezi ně nepatří, a proto se mám obrátit na policii. Tak jsem šla na nedalekou policejní stanici, kde nikdo nebyl, tak jsem zavolala na uvedené číslo: řekli mi, že pouliční kočka je zvíře divoké, oni řeší jen zvířata domácí, takže se mám obrátit na ochránce přírody! Říkám jim, že jsem tam teď byla a ti mi řekli, ať se obrátím na policii.. Znovu jsem tedy urgovala obě strany, které si obě trvaly na svém, že pouliční kotě pod jejich kompetenci nespadá.

Tak jsem kotě nakrmila (nejprve jenom trošku tekuté stravy, protože bylo hodně moc hubené, takže jsem ho nemohla krmit moc a ani pevnou stravou). Kotě jsem krmila pravidelně a zvyšovala jsem dávky i postupně tuhost krmiva. Jakmile kotě začalo přibírat, tak přestalo vypadat nemocně a bylo celkem v pořádku. Lidé, kteří se zuboženému kotěti vyhýbali, si ho začali všímat, jakmile začalo vypadat lépe (hezky). Začali si ho hladit a postupně se více a více lidí přidávalo, kteří ho krmili. Po krátkém čase bylo toto kotě takovým "centrem dění", u kterého se lidé scházeli a povídali si spolu. Hodně to lidi rozveselilo a sblížilo. Já jsem tedy s lidmi také zezačátku mluvila o tom, že ho krmím a tak, aby se nestyděli se přidat - a fungovalo to! Krmila jsem ho na veřejnosti tak, aby to lidé mohli vidět, dělala jsem to jako něco samozřejmého, "co se má" - a lidé se postupně přidávali.

Uběhlo 14 dní a kotě bylo pořád na ulici. Nikdo si ho nevzal (já jsem lidem říkala, ať si ho klidně vezmou, ale to nefungovalo - u tohoto jsem nešla příkladem, ale třeba si ho ti lidé opravdu nemohli vzít domů). Předtím bylo léto (byl konec léta) a bylo hodně teplo, takže to nějak moc nevadilo, ale najednou začínal podzim a začínalo se pomalu ochlazovat. Opětovně jsem opakovaně volala na policii (protože jsem si na internetu vyhledala, že kotě na ulici spadá do kompetence policie a ne těch ochránců divokých zvířat), ale policie mě vždy s něčím odbyla. Tak jsem kotě vyfotila a dala inzeráty na internet. Konkurence "kdo chce (opuštěné) kotě zdarma" byla veliká, takže jsem s ničím nepočítala, ale hned snad druhý den se mi ozvala jedna starší paní, že toto kotě vypadá úplně stejně jako její kočka, která před časem zemřela, a že by toto kotě chtěla. Tak jsem koupila přenosku, že jí kotě zavezu. Kotě jsem pomalu na přenosku zvykala, ono se ani moc nebránilo, jako by se k té paní těšilo, že bude mít konečně domov. Den před odjezdem jsem se bavila s jednou paní, která toto kotě také krmila, a ta mi řekla, že to je kocourek (že to pozná) a že je ráda, že toto kotě konečně najde domov. Tak jsem té paní ještě ten večer napsala, že jsem zjistila, že to je kocourek (do inzerátu jsem pohlaví myslím nepsala). A ta paní mi v 5 ráno volala, že to kotě tedy nechce, protože ta její zemřelá kočka byla samice, a že chtěla pouze samici. To bylo velké zklamání, jelikož se na inzeráty nikdo jiný neozval. Obrátila jsem se tedy na útulek. Skoro v žádném útulku nepřijímali kočky. Ale jeden jsem přeci jen našla, tak jsem naplánovala cestu, ale kotě se k tomu, že půjde do útulku, moc nemělo (nechtělo). Začalo se mi totiž vyhýbat, do přenosky nechtělo (nemohla jsem ho do ní dostat), a když přišel den odjezdu, tak to kotě na svém místě nebylo, nemohla jsem ho najít. Od té doby nadobro zmizelo, a už jsem ho nikdy nepotkala.

Co se mu mohlo stát: Jelikož byla stále větší zima, kotěti začalo téct z nosu, a každý den na ulici navíc pro něj byla velká zátěž. Tedy mohlo náhle zemřít na nějakou nemoc. Nebo si ho mohl přeci jen někdo vzít domů (těch lidí, kteří ho krmili, bylo dost). A nebo se o něj nějak "postarala" policie, protože jsem jim ještě jednou (naposledy) volala, jestli to budou nějak řešit a nebo ho mám odvézt do útulku (ukončila jsem hovor s tím, že ho tedy zítra odvezu do útulku, protože se zase k ničemu neměli), a jelikož už si toho kotěte všímalo moc lidí, tak se rozhodli to přeci jen nějak řešit? Nebo to kotě prostě do útulku nechtělo, a tak uteklo pryč (našlo si jiné místo na ulici v odlehlé části města, kam jsem nechodila).

Toto kotě bylo takové jakoby mourovaté. Jelikož jsem ho vypiplala z toho nejhoršího stavu, tak ke mně přilnulo, a bylo na mě celkem závislé (celý den na mě čekalo na té ulici na "našem" místě = kde jsem ho našla). Chodila jsem k němu několikrát denně a i jsem u něj docela dlouho zůstávala, aby nebylo samo opuštěné, ale do bytu jsem ho vzít bohužel nemohla (můj pes by "soka" v bytě nesnesl a když se byt skládal jen z jednoho malého pokoje.. To by nešlo uhlídat.). S tímto kotětem jsem zažila jeden z nejlepších okamžiků se zvířaty, protože možná proto, že mi bylo vděčné, udělalo (energeticky) to, co mám nejvíce ráda (nasměrovalo svou energii do té kvality, která se mi nejvíce líbí = jakoby doplňující energie k té mé, myslela jsem si, že toto lze zažít jen s člověkem, ale i zvíře toho je, jak jsem zjistila, schopné). Já jsem tomuto kotěti dodávala co nejvíce energie, jednu dobu jsem ho docela "napumpovala" svou energií, aby bylo pro okolí atraktivní. A opravdu si ho pak začali lidé všímat, protože krásně vyzařovalo hodně energie. Pak si ho začali hladit a krmit.

Jakmile se o to kotě začalo starat hodně dalších lidí, tak už pak na mě nebylo tolik závislé (nemusela jsem s ním pak trávit tolik času). Zajímavé ale bylo, že toto kotě tedy pobývalo vždy na "svém" místě na tom náměstíčku, kde zrovna procházeli všichni pejskaři se svými psy na vyvenčení do parku. Což tomu kotěti vzalo hodně jídla (které tak moc potřebovalo), protože jak se psů bálo, tak od jídla uteklo. No a já měla toho "nejsilnějšího" psa ze všech (alespoň v tom malém městě, v Praze můj pes jeden boj prohrál, jelikož chtěl být ale nejvýše v psí hierarchii a často bojoval, nepouštěla jsem ho v parku z vodítka, a tak už se pak nepral). Takže jsem kotěti ukázala, jak "ovládám" tohoto divokého psa (to se muselo dělat hlavně energeticky = nasměrovat svojí energii do vertikální roviny a ani s ní nehnout, nenechat psa energeticky převládnout, ale ani na něj nějak energeticky neútočit/nepůsobit a z této pozice dát povel). Můj pes nikoho neposlouchal (nikdo z běžných lidí totiž takto neuměl pracovat s energií), občas poslouchal mě (já ho totiž vychovávala tak, ať mě poslouchá jenom když dobrovolně chce - kromě krizových situací, to poslechnout musel). Takže jsem to kotěti několikrát předvedla a psa jsem pomalu vodila blíž a blíž ke kotěti. Pak jsem je začala společně krmit (pes totiž žárlil, když jsem dala kapsičku kotěti zatímco on nic nedostal, a v tu chvíli by kotěti mohl ublížit). Pes tedy žárlil i když jsem je krmila společně, že chce všechno jídlo pro sebe (to samé i kotě), ale ukázala jsem mu, že toto je jídlo navíc - že buď nenakrmím kotě ani psa (navíc, kromě běžného krmení) a nebo dostanou jídlo navíc oba. Takže pes s tím nakonec nějak souhlasil. Po čase už mohli být docela blízko u sebe a nějak moc na sebe nežárlili. No a pak se kotě naučilo ovládnout energii do té vertikální pozice, a když k němu můj pes přišel blízko, tak se ani nehnulo (nebálo se, ani neútočilo). Zůstalo sedět na svém místě bez energetické reakce na psa a bez sebemenšího náznaku strachu, dívalo se mu přímo do očí. A pes na něj nezaútočil (protože tak byl vycvičený, poslouchat toho, kdo takto s energií pracuje). Pes kotě trošku zpovzdálí očichal a viděl, že je kotě energeticky silnější než on, tak ustoupil (vsuvka: jednou se mi stalo, že na mého psa zuřivě štěkal ratlík, který měl tuto vnitřní sílu a nebojácnost = byl mezi malými psy vyjímka, a můj pes, několikrát větší než tento útočník, před ním strachy utekl!).

Od té doby, co kotě poprvé "čelilo" (po přípravě) mému psovi a energeticky vyhrálo, se nebálo žádného psa. Kolem procházeli psi na vodítku, kteří na něj nedosáhli, ale třeba z dálky štěkali, kotě klidné. Občas byl nějaký pes navolno, řítil se ke kotěti = kotě vzpřímeně sedí se zarovnanou energií, plně se soustředí. Pes zpomaluje, jak se k němu blíží, protože se mu to zdá divné/nezvyklé. Když už je u něj hodně blízko, tak se skoro zastaví, protože neví, co má dělat (je zvyklý na "scénář", že kočka utíká a pes ji pronásleduje). Kotě se dívá nebojácně psovi do očí, energeticky neútočí, ale ani neustupuje. Má vysokou sebejistotu (to malé kotě). A pes neví, co má dělat, a jde raději pryč (obloukem kotě obejde). Někdy se střetli přímo blízko u sebe, kotě např. s velkým psem, ale i tak ten pes po chviličce odešel a nikdy nezaútočil. Dokonce jsem viděla lidi, kteří vedli psa na vodítku, ten zdálky štěkal a "hnal" se na kotě (napínal vodítko). Kotě nic, klid. A ten člověk, když to viděl, tak se mu to zdálo divné, tak toho psa na vodítku přímo přivedl k tomu kotěti, co se jako bude dít! No kotě dělalo stále to samé (tu práci s energií) a pes na něj nikdy nezaútočil a člověk jenom koukal.. (to tedy nepochopím, jak může někdo štěkajícího psa řítícího se na malé kotě ke kotěti pustit na vzdálenost, ve které by mu mohl pes ublížit, ale pár takových lidí se našlo - naštěstí jich bylo jen pár)

Evidentně to fungovalo i když jsem nebyla poblíž, protože kotě vesele bylo na stejném místě a lidi si začínali myslet, že musí být nemocné, když se nebojí psů. Když jsem někomu řekla, že jsem to kotě tomuto naučila (postupným tréninkem se svým psem), tak říkali "ale jednou na něj jeden pes přeci jen zaútočí, a pak se tento přístup kotěti vymstí". No nikdy na něj ale pes nezaútočil. To však nebylo všechno, co se toto kotě naučilo. Během tréninku s mým psem, když jsem je společně krmila, kotě vidělo, jaké příkazy psovi dávám, a jak na ně pes reaguje. A pak mi asi chtělo udělat radost, protože jsem přišla se psem je oba nakrmit, a řekla jsem (jako obvykle) psovi "sedni" (aby se uklidnil a nechal mě přichystat jídlo) - a v tu chvíli, co jsem řekla "sedni" si ve stejnou chvíli, jak pes, tak to kotě, oba dva vzorně sedli! A čekali, až přichystám jídlo (oba dva ve stejné pozici, s "vyprseným" hrudníkem = takový "ukázkový" sed). Pak jsem před ně dala jídlo, a až když jsem řekla "můžeš", tak se oba dva současně pustili do jídla (pes tak byl vycvičený, kotě to odkoukalo). Toto udělalo to kotě opakovaně, takže to nebyla náhoda.

Je škoda, že to s tímto kotětem pravdědpodobně špatně skončilo, já jsem se mu věnovala a snažila jsem se u něj vyvinout i nějaké "nadpřirozené" schopnosti (i když tyto schpnosti má většina koček sama od sebe, tak jsem se mu snažila dát i něco navíc - například jsem ho naučila rozumět lidské řeči = celým větám). Když jsem dostala psa, tak jsem mu řekla pár běžných povelů (po čase), ale zároveň jsem ho odmalička učila rozumět celým větám, což se mi podařilo. Jde to asi jenom u mláďat, u dospělé kočky jsem to zkoušela u té, která za mnou přišla jako první (ta černá s bílou náprsenkou) a ta kočka na to nereagovala, ale pak se ukázalo, že lidské řeči docela rozumí, ale připadá jí primitivní (že má raději řeč těla a telepatii). Tato kočka však podle mě úplně přesně nerozuměla celým větám, i když mi vcelku rozuměla (věděla "o co jde", ale nevěděla přesně slovo od slova), neuměla se na to tak soustředit. Když se to učí mládě, tak si vyvine právě toto soustředění, a pak umí rozumět téměř slovo od slova. Například jsem svému psovi pak (když už rozuměl lidské řeči) vyprávěla pohádku, a on na to mluvené slovo úplně přesně reagoval (když drak unesl princeznu tak se naježil, že by ji zachránil apod.) = naprosto rozuměl. Jednou jsem psovi řekla, že si pořídim kočku, a když si na ní bude dovolovat, tak ho ta kočka škrábne do oka, a pes si v tu chvíli rychle zakryl packou oko (jak ležel, tak přehodil packy přes oči, jedna packa sklouzla, druhá zakrývala oko). Rozuměl mi na základě slov, protože jsem zkoušela nemluvit emotivně ani neposílat telepatický obraz. Mluvila jsem i ve složitých větách = v souvětích (trošku jednodušeji, než píšu na tento web, ale podobně).

Jednou jsem měla telepatický rozhovor s tou kočkou, která si mě sama vyhlédla (ta černá s bílou náprsenkou). Popisovala jsem to v tomto článku, v posledním odstavci začínajícím na "Toto je můj názor od té doby, co mi ho řekla jedna kočka (telepaticky).". U této kočky se mi NĚKOLIKRÁT opakovaně stalo, že když se mi začalo dařit nějak hůř (nebo jsem měla špatnou náladu a šla jsem se ven "provětrat"), tak ta kočka mi přišla pomoct a nějak mě pozvedla náladu. Kočka uměla pomáhat (i na dálku) a vždy, když jsem potřebovala pomoc, se odněkud vynořila a pomohla mi. Proto mne tolik zaujala ta věta na začátku tohoto článku (vyznačena kurzívou). Také u této kočky bylo zajímavé, že když mě na ulici doprovázela, tak ona UMĚLA díky práci s energií (aurickým polem?) rozhodnout, zda-li si jí kolemjdoucí všimne a nebo ne. Někdy mi to připadalo, jako by šla v jiné dimenzi (byla pro člověka neviditelná) a jen pokud chtěla, ji mohl člověk vidět (a to i když šla blízko něj). Pokud jsem na ní nějak upozorňovala (mluvila jsem na ní, dívala se za ní a otáčela se jejím směrem), tak jí lidi viděli vždy. Ale pokud jsem normálně šla a ona mne skrytě následovala, tak si jí lidi moc nevšimli, pokud nechtěla. Někdy se mnou ale chodila tak, aby ji cizí člověk viděl (když si chtěla udělat více lidských přátel). To se lidi divili, když jsem šla po ulici a za mnou šla kočka či více koček (tak, jako chodí za člověkem pes). Já jim vždy řekla, že ty kočky krmím, tak proto za mnou chodí (protože chtějí jídlo), aby to lidem nepřipadalo divné. Také je zajímavé, že než jsem se odstěhovala, tak jsem se s kočkami přestala kamarádit (aby se připravily na můj odchod), a tato kočka a její "parta" (a vlastně i ostatní kočky ve městě) naprosto zmizely z mé reality = už jsem žádnou kočku prostě nepotkala, a to jsem denně chodila kolem místa, kde byla konkrétně tato kočka často (a nemyslím si, že by se někam "přemístila" - ona se celý život zdržovala na jednom místě, které bylo co nejblíže místu, kde vyrůstala).

Ještě jsem mezitím potkala dvě koťata: Jak jsem zachránila to vyhublé kotě, které bylo těsně před smrtí, tak po čase za mnou přišel naprosto zbídačený (také vyhublý) dospělý kocour, který měl půlku těla vypelichanou (barva takový tmavě hnědý mix). Toho jsem si tedy nehladila, ale kdyby byl v pořádku, tak bych si ho chtěla pohladit. Bylo zajímavé, že si mě sám vyhledal v té největší nouzi. Tak jsem mu koupila nějaké jídlo a postupně jsem ho pomalu krmila, ale jelikož se tento kocour bál lidí, tak to bylo těžké. Pár dalších lidí ho také začalo krmit. Kocour trochu přibral, ale mě skončilo chození na místo, na kterém mě vyhledal (a poblíž mého bydliště přijít nechtěl/nemohl=tam bylo "území" té jedné "party" koček, nikoho cizího by mezi sebe asi nepustily), takže úplně nevím, jak to s ním dopadlo, ale jelikož ho krmilo víc lidí, na které si zvyklnul, tak měl nějakou malou šanci na přežití. Tento kocour nevypadal vůbec hezky, ale měl krásné žluté oči. Po nějakém čase na mě na ulici čekalo celé černé kotě se zářivě žlutýma očima, které se se mnou mazlilo. Šla jsem zrovna do práce a opravdu jsem ho nemohla vzít s sebou, takže jsem ho pohladila a nakrmila (nosila jsem s sebou pořád kapsičku pro kočky, jelikož jsem je potkávala často). Pokud by tam to kotě bylo i při cestě z práce, tak bych si ho nemohla nechat, ale začala bych mu shánět nový domov, ale kotě už tam nebylo a nikdy jsem ho pak už nepotkala. Každopádně toto kotě bylo podobné tomu vypelichanému kocourovi, jakoby to byl nějaký "vzkaz" od něj (buď poděkování a nebo ukázka, jak on zamlada vypadal a jak přítulný byl či jeho reinkarnace a nebo jeho potomek?). To kotě mělo totiž úplně stejné oči i energii (tedy ten vypelichaný kocour už té energie moc neměl, ale kdyby jí měl víc, tak by přibližně byla podobná, jako mělo to kotě).

A další kotě bylo na tom místě, kde se pářily všechny kočky = u nás za barákem (to bylo mourovaté černo-bílé, což je barva, která se mi na kočkách líbí na druhém místě nejvíce = hned po celé černé barvě). Za barákem byla stavba a v noci se na té stavbě pářily kočky (protože to původně bylo území koček - tedy nejprve tam byla lidská stavení, které ale lidé opustili, zahrada zarostla a stalo se z toho území koček pro páření a kočky to nechtěly opustit). Kočky pak vždycky z těch "sutin" vyváděly mladé, když koťata dostatečně vyrostla. No ale jednou tam jedno kotě zůstalo. Možná tam těch koťat zůstalo více (ve snu se mi tenkrát zdálo, že jich tam zůstalo 5, ale ostatní koťata už nepřežila). Takže kotě/koťata tam tiše čekalo/a na matku, která už ale z nějakého důvodu nepřišla. A teprve až když už mělo velký hlad, tak začalo hlasitě mňoukat a volat o pomoc. Jenže toto kotě nebylo zvyklé na lidi, takže když jsem k němu přišla, tak uteklo mezi ty sutiny (a to byly velké sutiny, které by musel nadzvednout jedině jeřáb - bohužel se narodilo do těch největších sutin a ne do nějakých menších, které by šly lehce odhrnout). Já jsem se do sutin neprotáhla, takže jsem se k němu nedostala, tak jsem mu tam nechala alespoň polotekuté jídlo pro kočky (ale nevěděla jsem, jestli to vůbec bude moci jíst, jestli není tak malé, že ještě potřebuje mateřské mléko). Kotě několik dní mňoukalo celou noc, ale chytit se nenechalo. Ono bylo docela malé a pomalé, ale jakmile se k němu člověk přiblížil, tak začalo být najednou rychlé (a vždy mělo připravenou cestu do sutin tak, aby se tam dostalo dříve, než ho někdo chytí). Nakonec mi někdo pomohl a chytil ho, kotě mi ve větším kyblíku předal. Vzala jsem ho domů (nechala jsem ho v tom kyblíku, který jsem přikryla a zatížila, nechala jsem tam samozřejmě menší škvíru, aby mohlo dýchat). Zrovna jsem vařila večeři a kotě se při té vůni uvolnilo a už se tolik nebálo. Dala jsem mu krmení pro kočky i kousíček od večeře a obojí zhltlo (vypadalo to, že už může jíst normální jídlo). Toto kotě nikdy nevidělo (zblízka) člověka a pocházelo pravděpodobně od nějaké neochočené kočky, takže bylo takové nevinné.

Koukala jsem se mu do očí a ono mi po nějaké době začalo věřit a začalo se mnou komunikovat. Nejdříve udělalo něco, co dělal náš pes (aniž by ho vidělo, jak to dělá = takže to muselo odhadnout z nějakého informačního pole v bytě). Pak mi začalo ukazovat, co chce (jíst, proběhnout se atd.). A nakonec začalo hlasitě příst a to bylo tak nádherné, že jsem si to kotě chtěla nechat, ale nemohla jsem. Toto kotě (asi tím, že bylo tak nevinné?) umělo svým předením léčit energetické pole člověka hodně, OPRAVDU hodně. Spřátelila jsem se s tím kotětem, ale druhý den jsem ho musela odnést (v kýbli jsem ho déle než přes noc nechat nemohla - kotě potřebovalo i na záchod - a kdybych ho venku pustila z kýble ven, tak by uteklo) = tentorkát jsem ho donesla na úřad s tím, že je v zákoně dané, že by to oni měli řešit, tak ať ho například zavezou do nejbližšího útulku. Ženy s tím kotětem soucítily, ale když došlo na lámání chleba (jak to budou řešit), tak to nikdo řešit nechtěl. Tak jsem jim tam to kotě nechala (protože mě by ho žádný útulek nevzal - zatímco když tam přijde někdo z úřadu, tak mu nalezené zvíře ze zákona musí převzít - a o tom útulku, který jako jediný kočky přijímal, jsem se mezitím dočetla, že se o ty kočky možná nestará dobře, ale nevím, jestli to nebyly jenom pomluvy). Doufám, že se úřad o toto kotě postaral, protože bylo výjimečné, ale na inzerát by ho asi nikdo nevzal, protože nebylo ochočené (i když vztah založený na důvěře s ním šel přirozeně vybudovat).

Kdybych měla tu možnost, tak bych si všechny tři koťata, která jsem v tom městě potkala, nechala (každé bylo v něčem výjimečné). Myslím si, že bych toho rozhodnutí nelitovala, ani kdybych se pak o dospělé kočky starala 10-20 let (a dospělé kočky už by nebyly tak roztomilé). V ideálním případě bych tedy chtěla mít 1-2 kočky (a ne víc), ale když mě nějaká kočka zaujme a potřebuje pomoct, tak kdybych na to měla místo a peníze, nechala bych si jí. Bohužel zatím nevím, kdy si budu moci pořídit kočku (ale teď plánuji jiné=menší zvíře s tím, že s dalšími zvířaty se pak uvidí, až budu toto malé zvíře mít, takže na to nespěchám). Jednou jsem ve vizi viděla své budoucí kotě (ale fakt to teď nevypadá, že by to vyšlo).

...