Moje vymyšlený cvičení:

Pokud cítím nějakou špatnou energii/emoci/trauma, tak si můžu představit, že ten zdroj/původce, od kterého to je vyslané, v mé realitě neexistuje. I když nevím, kdo to je. Tím by se měla změnit realita k mému prospěchu tak, abych se měla líp. Dokonce i když bych věděla, kdo to je, a ten člověk na mě mluvil, tak si to můžu takto určit (vždy to chce ale mazat ze své reality obecného původce ..např. nekonkrétní obrys postavy - i když si myslím, že vím, kdo to je; protože člověk, který na mě mluví, může být pouze energeticky ovládaný někým jiným, kdo koná jakoby skrze něj = kdo ho energeticky řídí tak, aby dělal to, co chce někdo jiný).

Takto můžu "odprejsknout" nesouladnou eneergii zpět k jejímu zdroji a svět se může měnit = chce to zahodit rozum a přijímat obecné změny ve světě, které se pak dějí. Protože nevím, odkud to plyne a kdo má na té energii jak velký podíl, ani z jakého důvodu vysílá někdo nesouladnou energii - tak mi přemýšlení nad tím nebo nepřijímání následujících změn nepomůže, naopak by to mohlo bránit procesu.

Všímejte si, že když máte např. tíhu někde na těle, tak když tu energii vrátíte odkud přišla, tak mě se třeba hned uleví a cítím se dobře. Něco je tedy způsobené tím, jak člověk žije (např. když hodně cvičím a mám namožené svaly, tak na to to sice taky funguje, ale ne úplně 1000% = pouze z malé části..což je i logické). Člověk by neměl potlačovat svoje pocity, toto dělejte pouze když zažíváte cizí energie/emoce či pokud ve vás někdo vyvolává špatné emoce a on přišel za vámi (=nemůžete se tomu vyhnout; není to o tom, že za někým přijdete, začnete hádku, a pak dáváte pryč špatné energie..).

Ještě bych měla UPOZORNIT, že když dělám toto cvičení, tak si nepředstavuju nekonkrétní obrys postavy do kterého posílám špatnou energii nebo něco takového.. Jelikož původce v mé realitě neexistuje, tak postup je takový, že si představím někde v dáli (tam, kde mi to představa sama "hodí") neurčitý, malý, nekonkrétní obrys postavy či tečku (něco takového, já si ani nepředstavuji nic konkrétního, když to v mé realitě nemá existovat..tak tomu nebudu představou dávat tvar nebo cokoli co má v mé realitě místo). Sama tedy někde něco neurčitého vnímám (dle povahy dané energie) a pak svojí energií zevnitř "odprejsknu" tu špatnou energii, kterou cítím na sobě/na svém těle/na svém energetickém těle/na své emoci/ve svém rozumu atd. pryč k jejímu původci (kterého jsem si před chvílí matně představila a který už teď je dost daleko ode mě) - přičemž po chvíli (jak ta energie odchází pryč, tak jakmile odešla) se rozhlédnu kolem a (ať už očima nebo energeticky), udělám takový "řez" (vědomím), a tu představu původce už si nepředstavuju - naopak se rozhlížím kolem a vnímám, že nic špantého kolem mě není! (z celé situace se tedy stala max matná vzpomínka, kterou můžu jako zmuchlanou kuličku zahodit např. do vymyšlené řeky, která to odnese..)


Když nad tím tak přemýšlím, tak veškeré emoce jsou problém-řešení cyklus. A to proto, že nejprve mě někdo/něco musí "rozhodit" a pak, když se dám do kupy, tak mám radost. Řeknete si "no jo, ale když si třeba koupím nové zvíře/věc, tak mám radost, aniž by mě předtím cokoli rozhodilo" - co když jste ale v minulém životě/ve zdroji měli zvíře/věc/cokoli, po čem jste nyní toužili, ale cyklem smrt-zrození (reinkarnace) vám to bylo odebráno (a dokonce i vzpomínky na to, co jste měli) a když to dostanete "znovu"/zpět, tak máte radost.. Nemyslím si, že by si člověk nevážil toho, co má, dokud mu to někdo nesebere. Člověk žije v harmonii s tím, co je s ním v harmonii. Když je mu odebráno to, co s ním je v harmonii, tak ho to trochu rozhodí = přestane být v harmonii. Není tu prostor pro nějaké vážení si něčeho, pouze buď je harmonie a nebo není. Stojí emoce (byť hezké) za (byť dočasnou) ztrátu harmonie? Podle mě nestojí.


Na youtube existují kanály, které ženám radí, jak na randění. A říkají např. "aby si tě kluk vážil, udělej trochu nedostupnou" nebo "aby si uvědomil, o co může přijít, měj svoje koníčky/záliby a pár dnů se mu neozvi" (je dobré mít své koníčky/záliby ať už člověk má nebo nemá vztah, o tom žádná). Když pominu to, že někteří kluci balí holku jako trofej, tzn. že balí holku, o kterou má zájem víc kluků, a mají dobrý pocit z toho, že "zvítězili" nad druhými kluky (a ne z toho, že chtějí tuto holku jako osobu; takoví kluci většinou po sbalení holky jdou za dalším úlovkem..a ve skutečnosti nerandí/nechodí s danou holkou, o kterou mají právě zájem, ale se svými kamarády/mužskými soky/společností, která určila např. standardy krásy nebo toho, co je v módě a "co se líbí") - když tedy pominu tento typ kluků, tak kluk, který si neváží toho, co má, je pro mě jako španělská vesnice (=záhada). Takový typ myšlení absolutně nechápu, protože každý člověk snad ví, co se mu líbí, co má rád atd. aniž by o to musel nejprve přijít.. A pokud to neví, tak je asi na nízkém stupni vývoje, protože si neuvědomuje základní věci (o sobě).

Ono si i stačí uvědomit, kdy se cítím v harmonii/v souladu.. Ale "cvičit" kluka stylem, že budu vyhrožovat tím, že o mě může přijít, aby si uvědomil, jestli si mě váží a nebo ne - to mi připomíná cvičení psa (člověk by měl být na trochu vyšší úrovni vědomí). Pes se samozřejmě necvičí takto (pes je natolik inteligentní, že si uvědomuje vazbu s oblíbeným člověkem aniž by člověk musel od psa odcházet nebo se dělat nějak nedostupným..tzn.že člověk, který si vazbu s jiným člověkem neuvědomuje, je hloupější než pes). Ale slyšela jsem už i názory (asi kluků), že holka, která nedává najevo, že by o ní mohl kluk přijít, si sama sebe neváží. Nebo že se s takovou holkou nudí (podle mě pokud někdo potřebuje "výzvu", tak nemá zájem o druhého člověka, ale pouze o výzvu, tedy o překonání překážek, výhru nebo něco podobného = dopamin). Já si naopak myslím, že holka, která hraje hry typu "neozvu se tři dny aby si mě vážil", si sama sebe neváží, protože se přizpůsobuje požadavkům kluků, kteří jsou pod její úroveň (já se tedy taky neozývám úplně "spontánně", ale to je spíš proto, že mám ráda dominantní kluky, a tak chci, aby se mi ozýval jako první víc kluk - takže mu k tomu musím dát prostor - když někomu budu často psát, tak je pro něj pak těžší ozývat se mi častěji než já jemu, obzvlášť, když si při tom psaní iniciovaném mnou všechno řeknem; není to ale proto, že bych chtěla klukovi ukázat, že by si mě měl vážit - to snad ví sám a pokud neví, tak jeho smůla).

Zkusila jsem najít video tohoto typu a neni to úplně přesně to, o čem jsem psala, ale taky se tam najdou zajímavé typy kluků, kteří jsou docela mimo: