Mít děti je pěkné a dobré. To si odjakživa myslím.

Lidé mají děti z různých důvodů (většinou proto, že vědí že zemřou a chtějí, aby jakoby oni sami pokračovali dál, i když to není pravda). Podle mě mít dítě znamená, že člověk někomu pomůže do tohoto světa. Je to služba druhému, někoho vychovat, starat se o něj a nic z toho nemít (protože každé dítě je svobodný člověk, který si může v životě dělat co bude chtít bez ohledu na to, kdo ho vychovával). Z výchovy dítěte (kromě společně strávených chvil, přátelství a lásky) nikdo nic nemá (dítě nemá povinnost se o rodiče ve stáří starat, dítě nemusí pokračovat např. v povolání rodičů, dítě nemusí být jako rodiče a pokračovat v jejich cestě - může se vydat cestou úplně jinou, klidně i opačnou).

Pokud někdo tohle nechápe, tak by neměl mít děti (pokud si přes ně chce něco dokazovat, někoho ovládat nebo skrze ně chce žít i po své smrti..). Když se chce někdo starat o někoho, kdo je mu podřízený, bezmezně ho obdivuje, poslouchá ho a žije "pro něj" (a ne pro sebe), nikdy ho nebude kritizovat ani mít odlišný názor, vždy ho bude s radostí vítat a nikdy od něj neodejde, může si pořídit zvíře (na toto je ideální pes). Mě dělá největší radost starost o zvířata, a až na druhém místě by mi dělala radost starost o dítě. Takto to prostě mám, protože zvířata sice také jsou svobodné bytosti, ale ta domácí jsou většinou člověku podřízená v tom smyslu, že jsou to "mazlíčci" - zatímco děti beru jako rovnocenné lidi. A mě dělá větší radost starat se o někoho, kdo je můj mazlíček, i když starat se o dítě ( = o rovnocennou bytost) by mě taky těšilo, ale o něco méně.

Vychovávat dítě je pro mě služba/pomoc druhému a kdy pomáhám druhým? Když mám sama dost. Proto nechápu lidi, kteří si pořídí dítě, i když jsou chudí nebo mají jiné problémy. Dítěti chudoba či jiné problémy asi vadit nebudou, protože snad každé dítě raději žije v problematickém světě, než aby se vůbec nenarodilo. Navíc když ví, že jakmile bude dospělé, může si pak zařídit život podle sebe (a toho, co mu vadilo, se zbavit). Takže vychovávat dítě je služba druhému, která mi také přináší radost - ale já mám takovou zásadu, že když sama nemám dost, druhým moc nepomáhám (i když by mi to dělalo radost).

A druhá stránka věci jsou "pudy". Zjistila jsem, že jsem "demisexuál" (to je nějaký nový termín pro něco, co takto mám dlouho=od puberty, tzn.celý život) = že mám sex pouze s někým, do koho jsem zamilovaná (nebo s ním mám partnerský vztah). Když nejsem zamilovaná a nemám přítele, tak nemám chuť na sex s někým. Můžu mít sexuální touhu = pud, to ano, ale nemám touhu spát S NĚKÝM. Sexuální touhu/pud si nejlépe uspokojím sama a ani by mě nenapadlo, že by se mi to mohlo více, než sama se sebou, líbit s někým, koho neznám, nebo s kým nemám žádný bližší vztah (nebo s kamarádem, se kterým sice blízký vztah mám, ale nepřitahuje mě jako partner). Proč o tom píšu? Protože stejně jako to mám v sexu to mám i s dětmi = pokud nemám partnera, o kterém si myslím, že je ten nejlepší a budu s ním celý život, tak nemám touhu mít děti. Žádné biologické hodiny. Naopak když takového kluka mám (může se nakonec ukázat i jako "nesprávný", ale když já si v tu chvíli o něm myslím, že správný je), tak jsem zatoužila po dítěti jednou v 17ti letech (když jsem byla zamilovaná a s tím klukem jsem chodila).

Takže u mě je co se týče otázky dětí:
1.) Jestli mám správného partnera. Nebavilo by mě mít dítě jako svobodná matka bez partnera ani s partnerem, o kterém si nemyslím, že to je ten "pravý". Některé ženy si kvůli touze po dítěti najdou "kompromis" nebo se třeba nechají uměle oplodnit a dítě vychovávají bez muže - to by mě ale nebavilo a nepřinášelo by mi to radost.
2.) Jestli mám dobré zázemí/zajištění. Sem patří hlavně to, jestli si celý (minimálně dospělý) život můžu dělat to, co chci. Pokud musím kdykoli v dospělosti nuceně chodit do práce, děti nemám. Nebudu přivádět další lidi do otroctví. A pokud už je lidí na světě dostatek, a proto musí chodit do práce, aby si "zasloužili/vybojovali" místo pro život, protože už je zde "plno", tak na co přivádět děti do takového světa? (Kde o ně nikdo nestojí a ony by musely celý život bojovat o své místo pod Sluncem?)

Samozřejmě pokud bych chtěla chodit někdy do nějaké práce (či bych si nějakou svou práci vymyslela), tak bych děti měla, protože ta práce by bylo mé svobodné rozhodnutí - nejde mi o to, co dělám nebo nedělám ale o svobodu. Dříve ženy do práce nemusely a stačilo, když pracoval muž. Dnes už ženy do práce chodit musí, aby se rodina uživila - jak je tohle možné? Když mezitím došlo k "technické revoluci" a práce se dost zautomatizovala?

Já si myslím, že toto je svoboda ženy (a každého člověka) rozhodnout se, zda se mu v tomto světě líbí natolik, že do něj chce přivádět někoho dalšího. Něco jako ve smyslu "nakolik byste doporučil/a život na této planetě?".

V mém životě převažují dobré okamžiky nad těmi špatnými, tedy kdybych sečetla "plusy a mínusy" vychází mi můj život docela dobře (pro mě - každý to hodnotí jinak, sám za sebe ..někdo kdyby byl v mé kůži by to hodnotil všechno třeba jinak: co se mu líbí a co se mu nelíbí ..proto každý hodnotí pouze svůj život a ne životy druhých lidí). I přes to, že mi vychází můj život dobře (podle mého hodnocení), děti zatím nemám, protože abych měla děti, musel by život být takový, že by neměl (minimálně) téměř žádné mínusy. Prostě život v konstruktivním světě, nemohlo by existovat (z mého pohledu) zlo.

Tedy z hlediska mít/nemít děti mi existence zla nevadí, pokud si můžu dělat co chci a pokud na mě to zlo neútočí a vyhýbá se mi (a vyhýbalo by se i mým dětem). Jenže to, že musím chodit do práce je pro mě tak velká nesvoboda, že děti nemám. Já nejsem náročná - stačí mi tyto základní svobody (kromě těch svobod, které už zde máme):
1.) vstávat, až když se tělo samo od sebe probudí a moci přes den odpočívat, kdykoli to já potřebuju - nesplněno
2.) mít přístup k čisté pitné vodě (dle mých představ) - splněno
3.) mít co jíst (potraviny, které nejsou zdraví škodlivé a které mi chutnají) - splněno
4.) mít kde bydlet (tak, aby se mi doma líbilo) - splněno (ale ideální bydlení nesplněno)
5.) mít společností garantováno, že budu mít bez podmínek pořád co jíst a pít a kde bydlet dle mých požadavků (např. základní příjem, který je dostatečně vysoký = pokrývá všechny mé základní potřeby) - nesplněno
6.) buď chodit na pár hodin denně (aby byla rovnováha mezi pracovním a osobním životem) do práce, která se stará o základní potřeby lidí (zajišťuje druhým lidem přístup k čisté vodě, jídlo či bydlení) a pokud společnost mé služby nepotřebuje (dobrovolných pracovníků je dost či se práce zautomatizovala), tak nemuset pracovat a dělat si, co chci/co mě baví - nesplněno

Pouze pokud jsou VŠECHNY tyto body výše splněny, tak mám dítě POKUD mám správného partnera (jinak totiž po dítěti ani netoužím). Takže i kdybych se měla na světě skvěle, stále to neznamená, že budu mít dítě, když např. budou všichni kluci v tom světě hloupí/povrchní/toužící po nevěře nebo pokud se nezamiluju/zrovna jenom já nenajdu vhodného partnera, protože všichni vhodní budou zadaní. Určitě je zatím větší pravděpodobnost najít dobrého kluka než že se společnost změní natolik, že nebudu muset pracovat (mimo práce pro základní potřeby lidí, na které se budou podílet VŠICHNI rovným dílem = tedy která nebude tak časově náročná, že by v ní člověk musel trávit 8 hodin denně a více..).


Proč jsem v 17ti při zamilovanosti zatoužila po tom, mít dítě, když jsem neměla splněny ty "svobodné" potřeby? Protože když je člověk zamilovaný, tak má hodně energie. A tou energií dokáže vytvořit to, co si přeje. Takže já podvědomě "počítala" s tím, že moje energie vystačí na to, aby vytvořila (pro mě) svobodu minimálně tu jakou si představuju viz výše, takže bych pak byla s dítětem OK = měla bych jak ideálního partnera, tak svobodu, tak dítě.


Co si ale lidé neuvědomují je to, že pokud je na planetě omezené místo (a my neumíme cestovat do vesmíru a osidlovat nové planety), tak od bodu, kdy se na planetě místo zaplní, každý, kdo má dítě, tím potvrdí svojí smrt. Sám vytvořil dítě = zadal příčinu toho, že to on mu jednoho dne bude muset uvolnit místo (když to on ho přivedl na tento svět). Pokud bych si měla vybrat mezi společností (na zaplněné planetě), kde lidé žijí tak dlouho, jak chtějí (ale nikdo nemá děti pokud někdo dobrovolně neumře) a nebo mezi společností (na zaplněné planetě), kde mají všichni děti (a kde všichni umírají, aby se neustále reinkarnovali), tak bych si vybrala neumírat a nemít děti (protože mi to připadá zbytečné). Jo pokud by někdo žil tak dlouho, že by se nudil a chtěl by zažít dětství, smrt atd. Tak by mohl zemřít a reinkarnovat se - nikdo by mu nebránil. Ale reinkarnovat se znovu a znovu a znovu (nuceně pořád dokola..) mi připadá "úplně mimo". Neustále vše zapomínat a znovu se učit.. Ne díky, nechci (ani za tu radost porodit a vychovávat dítě by mi to nestálo). Navíc jakou radost bych měla z dítěte, které by znamenalo mojí (předčasnou=když ještě nechci) smrt? (Samozřejmě u nezaplněných planet tento "problém" zatím není.)


Občas, když nějaký kluk slyší názor od holky, že ona se nehrne do mateřství (i když si myslí, že mateřství je dobré) - tak si pomyslí "super, tak to bude sex bez závazků". U mě to ale funguje tak, že pokud s klukem nechci mít děti, nemám s ním ani sex. Pokud si o klukovi myslím, že je to ten pravý (že bych s ním děti chtěla), ale žijeme v otrocké/přeplněné společnosti, tak ten kluk pro mě musí (konstruktivně - např. měnit systém na základní příjem, pomáhat s automatizací práce atd.) dělat velké maximum ohledně toho, abych měla svobodu, jakou si představuju, a musí dělat maximum pro náš vztah (a musí být připravený mít dítě, kdyby se naše svoboda změnila), a pokud to nedělá, nemám s ním sex. Takže podobné úvahy kluků velmi brzy skončily.
Kluci mají také samozřejmě svobodu vybrat si, zda-li chtějí děti či sex (a s kým). Já pouze používám svoji svobodu, čímž nikoho neomezuju.

Převážně v Praze jsem se setkala s více kluky, kteří měli ten názor, že děti mít nikdy nechtějí. To je samozřejmě jejich svobodná vůle a já jim jí neberu. Navíc hodně zvířat jednoho druhu na stísněném prostoru (Praha = hodně lidí na stísněném prostoru) = přestávají se pak přirozeně rozmnožovat (což ale zároveň znamená, že se přestávají pářit). Většinou mají tito kluci nějaké vnitřní problémy (mindráky), a proto děti nechtějí. Protože kdyby mindráky neměli, tak by děti sice chtěli, ale protože nejsou vhodné podmínky/nemají partnerku dle svých představ, tak zatím ne. Je více než jisté, že vhodné podmínky nebudou nikdy, a proto je možné, že tito mladí muži rovnou říkají, že "nikdy". Ať tak nebo onak, takový kluk mě nezajímá (to je zase moje svobodná vůle).
Dříve jsem chodila s klukem, který děti nikdy nechtěl, ale sex měl rád. Občas jsem v té době trpěla tím, že on nechce děti a chtěla jsem je jakoby víc - i za něj. Až jsem přišla na to, že energie se nikam neztrácí a že sexuální pud je jeden balíček, který člověku nabízí potěšení/rozkoš výměnou za to, že se ten člověk (byť i pouze nějakým nedopatřením) rozmnoží. A že pokud kluk rozmnožovací pud z toho balíčku odmítne a chce si ponechat pouze potěšení, tak většinou (vyjímky existují a jsou takové, že ten rozmnožovací pud na někoho jiného přehodí jak kluk tak holka, jedna rodina dítě nemá žádné a další rodina jich má víc než je běžné) musí ten kluk tuto energii (jelikož energie se neztrácí) přehodit na svojí partnerku. Pak jsem měla jiného kluka a ten také prohlašoval, že nechce nikdy děti, ale o co víc nechtěl děti, o to větší touhu měl po sexuální rozkoši. Už jsem věděla, o co se jedná (a mezitím jsem si vyjasnila, jak to mám co se týče dětí já), takže na mě tu energii nemohl přehodit. Říkal "já teď nechci děti", odpovídám mu "já také ne", říkal to znovu, tak mu vysvětluji svůj postoj (viz celý tento článek) a takto to šlo několikrát, než mu došlo, že na mě to prostě nepřehodí (ještě takovou holku asi nepotkal, protože si stěžoval, že všechny holky chtěly hrozně moc dítě, o to víc, o co méně ho chtěl on). A nakonec byl tento kluk utrápený, protože až teď najednou "zjistil", že jeho sexuální pud ve skutečnosti chce mít děti. Takže zatímco mu doposud "procházelo", že holka na sebe v rámci udržení vztahu nechala přehodit touhu po dětech s tím, "že ho nějak nakonec k dětem přemluví", jakmile to přehodit nemohl, tak si konečně musel uvědomit, že to jeho (silný) sexuální pud se chce (silně) rozmnožovat a pokud se rozmnožovat nebude, tak on tím bude trpět, ne já. Škoda, že jsem to neuměla už u toho prvního kluka, který to na mě přehazoval (aby to na mě přehodit nemohl), ale chybami se člověk učí a teď už to umím (u jakéhokoli kluka).
Proto se někdy stane, že kluk, který nechce děti a touží pouze po sexuální rozkoši, potká holku, která také nechce děti a touží pouze po sexu (docela upřímně) a ta holka chce pouze nezávazný před těhotenstvím chráněný sex, ale tato holka, ač je hezká, ho nepřitahuje (=nemůže na ní totiž přehodit touhu po dítěti, takže by tu svou touhu při/po sexu s ní musel prožít a to on nechce, raději se sexu s ní vzdá, protože má v okolí jinou holku, která by ho také chtěla, a která by si na sebe od něj touhu po dítěti přehodit nechala).

Samozřejmě existují i holky, které hledají pouze sexuální rozkoš a nikdy nechtějí mít děti. Většina takových holek má partnera, který po dítěti silněji touží (třeba až časem)! Pouze v menšině se stane, že se potkají dva lidé, kteří oba chtějí pouze sexuální rozkoš a oba nechtějí mít nikdy děti, a tito lidé, když spolu chodí dlouho (např. téměř celý život) se mohou (nevědomě) "domluvit" s jinou dvojicí, na kterou svou rozmnožovací touhu oba dva přehodí, a která má pak dětí více (jakoby "i za ně"). To mi navrhovali snad oba ti kluci, kteří děti nikdy nechtěli, jenže pro mě (když děti v ideálním světě chci) to není výhodné, takže jsem na to nepřistoupila. Navíc, když jedna dvojice přehodí na jinou dvojici svůj rozmnožovací pud (nevědomou domluvou = všichni souhlasí), tak většinou musí přehodit (alespoň zčásti) i svou sexuální touhu (takže mezi dvojicí, která "přehazuje pryč" to už pak nebude tak žhavé) a musí na ně "přehodit" i část svých příjmů, aby ta dvojice, která bude mít dětí víc, je měla z čeho uživit. "Přehodit" toto vše se opravdu nevyplatí (ono se nevyplatí ani přehodit dítě samostatně bez čehokoli dalšího - nevím, co kluky k takovým úvahám vedlo - asi pouze nechtěli trpět nenaplněnou touhou po dítěti).