Nejprve si rozebereme, co to je čas. Máme prostor, máme pozorovatele (bytost), máme více pozorovatelů (bytostí). Jedna bytost se pohne a posune jednu věc z místa A do místa B. Sama tato bytost pozoruje, že ta činnost trvala nějaký "čas". Ostatní bytosti, které na tuto bytost hýbající předmětem koukají, také vnímají "čas". Pokud by se ale žádná bytost nehýbala (ani nic jiného v realitě), ani by nikdo na nic nemyslel a nebyly by na zdi hodiny, jejihž ručička se pohybuje a odměřuje sekundy (čas), tak jak bychom čas měřili? Pokud by nikdo neměl žádné potřeby, které by se časem ohlásily, tak by čas neexistoval KDYŽ BY NEEXISTOVAL POHYB. Čas = pohyb v prostoru. Myšlenky jsou jemnohmotné energie, které se kolem nás/v nás pohybují, a tak i když jsme sami v pokoji kde nejsou hodiny a máme zatažené závěsy, takže nevidíme pohyb světla venku, pořád můžeme vnímat/pozorovat "běh času", protože přemýšlíme a myšlenky se jakoby kolem nás/v nás hýbou. Ve skutečnosti žádný čas neexistuje, existuje pouze pohyb v prostoru, který lze měřit jako rychlý/pomalý - ale pokud by nebyl žádný pohyb, neexistoval by ani čas (nebylo by co měřit).

Pokud by se mi podařilo nějakým záhadným způsobem zastavit pohyb na celé planetě/Vesmíru (tzn. všichni lidi i příroda by "zamrzli") a jenom já bych se mohla hýbat, tak bych si třeba nalakovala nehty, což by mi zabralo např. hodinu, a pak bych pohyb světa zase "rozeběhla". Pokud by si nikdo nevšiml té změny (že mám najednou nalakované nehty a ještě před sekundou jsem je nalakované neměla), tak by nikomu žádný čas nechyběl (protože čas se poměřuje VE VZTAHU K OSTATNÍM). Pokud by si někdo všiml mých nalakovaných nehtů a došlo by mu, že jsem měla čas "navíc" (oproti němu), tak jemu by čas jakoby "chyběl".
Ale chybět čas nikomu nemůže, protože když někdo např. usne bezesným spánkem a na chvíli o sobě neví = jakoby "neexistuje", tak pro všechny čas běží jen pro něj ne. Tak prostě udělá své věci až se vzbudí (kdyby nebylo okolí, se kterým se porovnává, tak by mu bylo úplně jedno, jestli spal 5 hodin nebo 10 - to by vlastně ani nemohl nijak změřit "jak dlouho" spal, prostě by jen věděl, že spal). Čas je pouze o porovnávání se s ostatními/se světem/s přírodními cykly/s potřebami svého těla = je to o soutěžení (či případně o "zapadání" do určeného rámce: stíháš? = zapadáš. nestíháš? = nezapadáš.). To se týká i přírody, protože když např. někdo prospí celé léto a nepřipraví se na zimu, tak tu zimu nemusí přežít (tak to prý bývalo v minulosti). Dnes se člověk porovnává s ostatními lidmi, jestli stihne přijít včas do práce, na schůzku apod.

Čas slouží pouze pro omezování svobody a pro odebírání energie. Například mám energii abych něco udělala, ale nemůžu to udělat, protože musím do práce/do školy, kde mi tu energii odeberou. (To už se mi tedy nestává, ale kdysi jsem s tímto měla problém.) Když se chtějí dva lidé sejít, tak na sebe myslí, až se potkají (dnes už se tomu blíží komunikace mobilním telefonem, protože si třeba napíšou "sejdeme se tamhle, já vyrážím" a pak si po cestě píšou "už jsem tady na té zastávce, tedy už se tam blížím" a tak se sejdou bez ohledu na čas). Od té doby, co nevnímám čas, se cítím svobodná a nic mě neomezuje. Místo času jsem se naučila vnímat činnost (např. úkoly). Musím/chci udělat to a potom to (a neřeším, jestli stíhám nebo kdy to udělám - dělám tak, jak nejlépe a nejrychleji umím a až to bude hotové, tak to bude). Zatímco když jsem dříve vnímala čas, tak to bylo "jsem v práci a musím tu být 8 hodin - dělám to a pak to, kouknu na hodiny "ještě 3 hodiny", tak dělám dál a pak už mám hotovo a kouknu na hodiny "ještě dvě hodiny" - no tak ti přidáme práci! - to bylo úmorné. Teď si v jakékoli práci čtu/přemýšlím o svých věcech/dělám něco svého (v mezičase, kdy zrovna vznikla nějaká pauza), a tak "něco dělám (práce) dokud nebude pauza a pak si dělám své, pak zase pracuju atd." = soustředím se jen na to své, co chci dělat (stejně, jako bych byla např. o samotě ve volném čase) a prací vyplňuji část dne. Přičemž ale nevnímám čas, jen to, co chci dělat já sama za sebe, jak to jde za sebou, takže nemám problém. Prostě něco dělám (v mezičase si dělám to své) a pak jdu domů. Z tohoto hlediska byla nejtěžší práce, kde se sedělo a čekalo na zákazníky (když jsem si tam nemohla dělat to své), musela jsem čekání vzít jako "pracovní činnost" (aktivně cíleně čekat) a pak už jsem mohla přecházet od činnosti k činnosti (namísto měření času a čekání, kdy ten čas uplyne abych mohla jít domů).

Vždy je "TEĎ" a buď v teď můžu dělat to, co sama chci, a nebo nemůžu (ať už proto, že jsem v práci, a nebo třeba proto, že mám špatnou náladu/není mi dobře/jsem unavená). Buď můžu aktivně žít a nebo přijímám nepohodu (obojí nějakou dobu trvá, tedy to zabírá "čas"). Je zbytečné měřit čas, lepší je se soustředit na to, proč nemůžu zrovna dělat to, co chci (a jak to napravit). Pokud můžu dělat to, co chci, tak to dělám (a nic neřeším). Někdo totiž může mít hafo volného času, ale pokud má např. dlouhodobou depresi nebo je členem nějaké sekty, která mu neustále diktuje, co má dělat, tak v obou ukázkových případech člověk nedělá to, co sám chce, a k čemu mu ten "volný čas" potom je? Když ho nemůže využít? Existují práce, které jsou třeba jen na pár hodin (krátké a dobře placené), ale člověka vysajou tak, že příští dva dny nemůže nic dělat. Jak dlouho ta práce trvala? Pár hodin nebo dva dny? Dva dny. Vydělte tedy plat 48 hodinami a dostanete Vaši hodinovou sazbu (a třeba zjistíte, že ta práce není tak dobře placená). Něco jiného je, pokud člověk dělá jako zaměstnání to, co ho baví a co by jinak stejně dělal ve volném čase. Tam nemusí počítat, jak dlouho práce ve skutečnosti trvala vs. plat/zisk, protože by to samé dělal i dobrovolně ve volném čase zadarmo (nemusí to počítat, pokud si tou prací dokáže vydělat alespoň tolik, kolik potřebuje - pokud by si tolik nevydělal, tak musí dělat jako zaměstnání něco jiného a tam už to počítat bude).

Když se někdo "dívá do budoucnosti" nebo "vzpomíná na minulost", tak si vlastně v duchu představuje místo v prostoru, kde se pravděpodobně bude nacházet / kde se nacházel předtím. Nebo si sebe představuje na stejném místě, ale přišli k němu lidé/zvířata/rostliny/věci, kteří tam v současné době nejsou apod. Prostě si představuje (dokončený) pohyb v prostoru, ale ne čas. Když si třeba plánuji dovolenou u moře a vidím se v budoucnosti na pláži, tak vidím sebe, jak jsem se postupně (např. autobusem, vlakem, autem, letadlem, pěšky, na kole..) přemístila z jednoho místa na místo jiné. Jestli se tam začnu přemísťovat teď nebo někdy později a jestli to přemístění bude rychlé nebo pomalé, není důležité (důležitý je výsledek, tedy že se mi to, co chci, podaří). Proto nechápu jednorázové zážitky (kromě naplnění potřeb), protože zážitek pomine a vše, co z něj zbude je vzpomínka. Hezké vzpomínky mohou zpříjemnit den a dodat dobrou náladu, ale důležité je to, co nepomine (co je trvalé). To je to "království nebeské" (či na něco takového nějaká náboženství čekají, ať už na Zemi nebo v Nebi). Čekají na něco, co bude dobré a věčné. Ve věčnosti čas neexistuje (a tady také ne, alespoň pro mne).

Pokud bychom se dívali na Zemi jako na ohrádku s pískovištěm, ve kterém si lidi hrají, tak vznikla civilizace a zase zanikla (=z písku někdo postavil hrad a pak ho zase zboural). Písek se na pískovišti přeskupuje a dobrá/špatná díla mohou vzniknout a zase zaniknout (tedy nemusí být pravidlem, že budoucnost je vždy lepší než minulost). Dokud se všichni lidi nedomluví, že společně vytvoří to nejlepší dílo (=aby byli všichni spokojeni), které pak budou navždy udržovat, tak to "dobré a věčné království" / Nebe na Zemi nepřijde samo od sebe. Stačí jediný člověk, který je nespokojený / je sice spokojený ale má vnitřní zranění na základě kterého chce ničit, a vše na pískovišti je pomíjivé. Je ale blbost žít na pískovišti, ve kterém tedy o nic nejde a ve kterém si všichni navzájem ničí bábovičky a bojují mezi sebou. Tím jsem chtěla říct, že je lepší se o něco nekonečnou dobu snažit, než se o nic nesnažit a ničit (protože v prvním případě existuje naděje, že něco dobrého někdy přijde - ve druhém případě máme jistotu, že nepřijde). Určitě je pro někoho "lepší" mít špatnou jistotu než planou naději, ale tomu tak je proto, že když má někdo naději a pak o ní přijde, tak mu vznikne zranění (na duši). Zatímco když naději nemá, nemůže ho ztráta naděje zranit (ale nemůže ani nic dobrého vzniknout, pokud jenom ničí). Pokud má ale někdo naději po nekonečně dlouhý čas = že se bude po nekonečně dlouhý čas snažit, tak mu tuto naději nemůže nic vzít, protože i když se "dlouhý čas" naděje nevyplní, on na nic nezanevře a věří/snaží se dál. Problém nebyl v tom, že jsem měla naději, ale v ČASE!! Pokud mám naději, že se něco splní, pak v duchu doufám, že DO URČITÉ DOBY se to splní. Pokud se dlouho nic neděje, tak moje vnitřní hodiny v podvědomí jednoho dne řeknou "naděje byla zbytečná, byla chyba v něco doufat/na něco čekat/o něco se vůbec snažit". Jenže pokud má někdo naději a snaží se DO TÉ DOBY než se mu přání vyplní (a "dokud dejchá"), tak neexistuje "doba, po jejímž uplynutí by přišlo zranění z plané naděje".
(Jistě, existují i přání, která chci po určitý čas/v určitém prostoru a když se dostanu někam jinam, tak už to nechci. Jenže taková přání právě nejsou ta věčná, o která by stálo za to usilovat.)

Tady už to alespoň z části pochopili. A tady je zajímavý článek o vnímání času (já čas vůbec nevnímám, takže mě "život mezi prsty neutíká" - s vnímáním času jsem měla spojené jen samé negativní emoce, a tak jsem se ho sama postupně naučila nevnímat - nejdřív jsem vyhodila hodinky, pak jsem se celý den nedívala na hodiny atd. ..do práce si nařídím budík a prostě když budík zazvoní, že mám vyrážet, tak odcházím z domu a díky tomu přijdu do práce včas aniž bych se musela dívat na hodiny nebo sledovat čas..samozřejmě když vím, že mám jít do práce, tak se chystám co nejrychleji to jde a pokud jsem připravená a budík ještě nezvoní, tak můžu ještě udělat něco svého před odchodem - teď už to tedy s nesledováním času tolik nehrotím a klidně se na hodiny kouknu, protože mě/moje emoce ten údaj, který na hodinách uvidím, už nijak neovládá).
Na závěr článku bych napsala, že podle mě je čas (a měření času) největší nesmysl, který lidé vymysleli. Jistě na to bude mít mnoho lidí jiný názor a opravdu může být někdy měření času užitečné (například aby se dva lidé mohli domluvit na schůzce, pokud o ni oba dva stojí).

Aktualizace: ještě jsem našla tyto dva skvělé články: 1 a 2, které s tímto článkem (tématem) souvisejí. Konečně někdo ví, o čem mluvím.