Když jsem se jeden čas často dívala na videa DID youtuberek/youtuberů, tak jsem si říkala, že asi DID nemám, protože ačkoli všechno prožívám stejně jak o tom mluví ve videích, tak já většinou nevím, kdo je "front" (=v popředí) tzn. jak se ta osobnost jmenuje nebo kdo to vůbec je! (kdo vůbec jsem) O tomto doposud žádné video nebylo (nebo jsem na takové nenarazila), takže to vypadalo, že každý, kdo má DID, ví, kdo zrovna je atd. Jenže tato porucha je o disociaci, tedy teprve pokud je člověk v klidu, tak začne vnímat rozdíly mezi osobnostmi. Ve stresu nebo když řeším nějaké problémy, se soustředím "na přežití" a neřeším, jestli vůbec mám DID, kdo je front ani jiné věci (snažím se pouze nějak "fungovat", a je mi jedno, jak to funguje - to pak přibližně popíšu v článku dál = to je právě automatický/nevědomý "masking"=maskování).

Tedy celý život (od dětství) jsem to měla tak, že jsem měla jednu osobnost jako "hlavní". V DID terminologii se tomu říkalo "jádro", po mnoha letech ale psychologové přišli na to, že nic jako jádro neexistuje, protože si jsou všechny osobnosti rovné = dohromady to je jeden člověk (a tedy to není "pravé jádro=člověk" vs. "alteři=výmysly"; nýbrž větší či menší části celku). Někteří lidé však mají jednu osobnost "vyvinutější" (např. má nejvíc rozumu, pocitů, zkušeností..) a některé jiné osobnosti mohou být pouze "fragmenty" (tedy drží pouze jednu emoci či vzpomínku na jedno trauma..nebo dokonce pouze část jednoho traumatu). Já ale měla jednu osobnost jako hlavní a ty osobnosti, které se účastnily reálného života = byly občas nebo často "v popředí" (=front), o ní věděly, řídily se podle ní a jakoby jí "sloužily" (rozhodovaly se podle ní nebo pro její dobro). Někde jsem o tom už párkrát psala, že jsem si vždy myslela, že mám uvnitř skrytou duši, která občas může "vyjít na povrch" a že "mojí" úlohou je ji chránit (pak jsem zjistila, že běžní lidé to tak nemají a že to je porucha DID, kdy o sobě dvě a více osobností vědí - jedna může být např. "protector"=ochránce, takže jejím "úkolem" je chránit "jádro"/"hlavní osobnost"). Ne všichni lidi s DID mají "jádro"/"hlavní osobnost", většina totiž má několik osobností (obvykle 2-3, může jich být i víc, ale minimálně jedna) typu "host", což jsou ty osobnosti, které jsou v popředí v běžném životě nejčastěji. Jejich "úkolem" je "být normální" a zamaskovat před okolím (a většinou hl. i sám před sebou..), že má člověk DID - tedy tyto osobnosti bývají racionální/logické/rozumné, mají málo emocí (bývají i "asertivní")..protože emoční lidé mezi bioroboty vyčnívají, poutají pozornost a ostatní lidé by je pak mohli začít "zkoumat", tedy se tyto osobnosti snaží "zapadnout" a bioroboty napodobují (mají i neměnný výraz tváře atd.). Tyto osobnosti jsou "povrchní", ale ne v tom smyslu, že by toužily po luxusních autech nebo jiných věcech, nýbrž to myslím tak, že nemají hloubku = jsou to prostě (povrchové) "masky" navržené za účelem nevyčnívat, zapadnout mezi bioroboty, působit na okolí dojmem naprosto "collected"=sebraný/rozvážný a hlavně působit psychicky zdravě. Nic víc neobsahují (proto jsou "povrchní"/povrchové, ale lidé na to většinou vůbec nepřijdou, že "ten člověk nemá hloubku"=ve skutečnosti ale pouze tato jedna osobnost/pár osobností nemá hloubku; protože většina lidí má jen jednu osobnost, a to také bez hloubky..). Na internet však píšu normálně s hloubkou, protože se na tom může podílet i víc osobností (než jen host), protože mohu psát jen tehdy, když mi to vyhovuje.

Raději to ještě zopakuji - existují "dva typy" lidí s DID. Jeden typ (menšina lidí s DID) má "jádro"/"hlavní osobnost", kterou ostatní osobnosti napodobují a chrání, rozhodují se podle "hlavní osobnosti" a dělají vše pro ni. A druhý typ (většina lidí s DID) má oproti tomu několik (minimálně však jednu) osobností typu "host", což je jedna/většinou ale několik rozumně a psychicky zdravě vypadajících asertivních osobností "s neměnným neutrálním/milým výrazem tváře", které jsou skoro vždy POUZE ONY "front" tedy "v popředí" = pro jednání v běžném životě s ostatními lidmi = "masky". Proč je osobností typu "host" většinou více než jedna - když chodí člověk do zaměstnání, tak jedna z osobností "se specializuje" na práci, a tedy "je front" pouze v zaměstnání. Další zase obstarává nákupy, vaření, uklízení = starost o domácnost. Jiná může být v popředí pouze když je "na kafi" s kamarády.. Ne každý s DID to má takto, ale toto je nejčastější model. Mě DID zajímalo do té doby, než jsem zjistila, že ačkoli má každý "své" osobnosti jedinečné, protože vycházejí z jeho individuality; tak "systém" jako celek=jak to funguje, je u všech podobný..a tedy to nebylo vytvořeno ze svobodné vůle (např. aby se mi v tomto světě lépe žilo), ale kvůli traumatu. Takže když jsem potom naopak zjistila, že mám všechno skoro stejné, jako ostatní lidé s DID, tak to pro mne přestalo být zajímavé (ač je tento článek napsán trochu složitě, tak když si o DID něco nastudujete, tak budete vědět, jak to funguje; a to se moc nemění = u jednotlivých lidí se liší počet osobností, charakter/povaha a jména osobností, ale snad každý má např. minimálně jednu osobnost typu "host", minimálně jednoho "ochránce/protectora", minimálně jednu "emocionální osobnost" atd.). Systém vytvoření a fungování poruchy DID je podobný, stejně jako si jsou všichni lidé s depresí podobní v tom, že jsou smutní.. Je to prostě porucha, která je pro všechny lidi, kteří ji mají, podobná. Např. DID vždy vzniklo kvůli traumatu (neříká se to naplno, protože některé osobnosti některých lidí potřebují věřit, že žádné trauma nemají a že u nich DID vzniklo "jen tak"), všichni mají minimálně jednu osobnost typu "host" (=nevyčnívajícího a "psychicky v pořádku vypadajícího" biorobota). Kdybyste člověka s DID přivedli k psychologovi v době, kdy je v popředí osobnost "host" (což je skoro vždycky taková osobnost v popředí), tak by psycholog ani psychotesty nezjistili vůbec žádnou psychickou poruchu ani odchylku od normálu (naopak by se ten člověk zdál jako příklad naprosté "normálnosti"). Nemění se mu nálady (není "ve vleku" svých nálad), umí racionálně přemýšlet (je klidný), není reakční ale asertivní (=nenechá se lehce rozhodit) a vypadá to, že má vše pod kontrolou+život v pořádku; nemá depresi, nestěžuje si, možná prožívá málo emocí/prožívá je pouze povrchně, ale jinak mu "nic nechybí". Osobnost typu host má zamaskovat před okolím (i před člověkem samým), že má DID, takže proto je taková jaká je (a proto vystupuje před okolím takto). Všichni lidé s DID mají tuto osobnost podobnou = s těmito vlastnostmi, a tak když jsem si myslela, že jsem v něčem výjimečná (že to takto mám), po zjištění (z mnoha videí a jiných materiálů), že to takto mají všichni s DID, vím, že toto není moje individualita. Mohlo by se říci, že jakákoli osobnost (i ta jediná u lidí bez DID) je "matrix", ale osobnost se může buď naprosto shodovat s individualitou jedince a nebo se od jeho "pravého já"=individuality může lišit (proto buď to v tom prvním případě "není matrix" a nebo to matrix v tom druhém případě je). U lidí s DID je tomu podobně, ti tedy mohou mít i více než jednu osobnost "pravého já" (tzn. osobnosti si jsou povahově velmi podobné a liší se jen svou funkcí="úkolem", kdy jedna je např. "ochánce" a druhá třeba "hlavní osobnost") a stejně tak můžou mít více než jednu osobnost "matrixovou" = nepodobnou jejich pravému já. Matrixová osobnost v tomto případě znamená "zmanipulované pravé já" (málokdy se stane, že by osobnost člověka bylo něco cizího, co do něj "vstupuje", tzn. že by to vůbec nebyl on..může se to stát a děje se to biorobotům, ale u lidí s DID je většinou matrixová osobnost zmanipulované pravé já a u lidí bez DID, kteří nejsou úplní bioroboti, to samé). Díky tomu, že se člověk s DID disociuje, tak při velmi silné disociaci (odpojení duše od těla) může do těla něco vstoupit, ale nemyslím si, že by se to dělo často (spíš velmi výjimečně)..proto "exorcismus" při DID je úplně mimo a "vyhánět" osobnosti, které vycházejí z člověka=je to on, ale chovají se trochu "zle", protože byly vytvořeny třeba jako "persecutor", by v léčbě DID hodně uškodilo, proto nedoporučuju pro jistotu vyhánět žádné osobnosti, pouze se zaměřit na zmírnění disociace = zmírněním disociace se zabrání vstupu cizích entit (narozdíl od lidí, kteří berou drogy a vstupu vetřelců se otevřeli fyzicky a dobrovolně, lidé s DID mají víc osobností = tedy mají většinou v těle větším počtem SVÝCH osobností "plno" a nic do nich nevstupuje..pouze při velmi silné disociaci..např. při PTSD, flashbacku, aktuálním novém traumatu..jsou v oslabení, a tehdy pomůže se uzemnit, tím se tento problém vyřeší).

Já jsem to měla tedy tak, že jsem měla jednu osobnost jako hlavní, o které ostatní osobnosti, které byly občas nebo často "v popředí" (front) věděly a SNAŽILY SE CHOVAT JAKO ONA (snažily se ji napodobit). Je to ochranný mechanismus, aby nikdo (ani já sama) nevěděl, že mám DID. O tom mluví video výše a přesně toto jsem celý život dělala a dělám (je těžké se to odnaučit, protože to je už tak zautomatizované, že to funguje samo a těžko se to mění..přiznat před druhým člověkem např. jaká osobnost je v popředí, pokud to tedy zrovna vím.., mi působí stres, a to i když někoho dobře znám nebo k němu mám dobrý vztah, mám ho ráda atd.). Tedy já většinu života nevěděla/neřešila, že/jestli mám DID ani "kdo jsem" = která osobnost je v popředí/front, vždy jsem jen za všech okolností napodobovala hlavní osobnost (jak by se asi chovala, co by asi tak řekla..) a to proto, aby se nikdo nedivil, že jednou jsem taková a pak zase jiná.. (a abych si i já sama před sebou připadala konzistentní/stejná) Což jsem si "racionálně obhájila" tím, že mám v hlavě představu "ideálního já" a v každé situaci se snažím tuto představu naplnit = chovat se jako svoje ideální já. Někteří lidé nemají DID a vysní si ideální já, podle kterého se snaží chovat, a já proti tomu nic nemám, protože i s DID toto lze udělat. Ale u mě to bylo něco jiného (to "ideální já" jsem už měla uvnitř sebe=existovalo=nebyla to pouze idea/představa/přání) a toto rozumové vysvětlení bylo pouze "maskování" celé poruchy DID (před světem i sama před sebou).
Tedy jsem dělala vše pro "jádro"="hlavní osobnost" a podle "jádra"="hlavní osobnosti", což je osobnost, která se povahou nejvíce blížila mému "pravému já" (nebo jsem si to o ní alespoň myslela a asi i doteď myslím). Pak jsem ale začala chodit do zaměstnání a vytvořila jsem si "pracovní" osobnost = osobnost, která měla za úkol pouze plnit příkazy někoho cizího = šéfa v zaměstnání. Takový "pracovní biorobot". Tato osobnost měla tedy za "úkol" pracovat, plnit příkazy, nemít k práci odpor, vypadat normálně, nemít emoce ..a to bylo celé. Jelikož jsem v práci trávila minimálně 8h denně 5 dnů v týdnu, tak byla tato osobnost "v popředí" nakonec asi nejčastěji. Díky tomu, že byla tak často "v reálném světě" (a ne v podvědomí/ve vnitřním světě), tak si postupně vyvinula i nějaké "svoje" vlastnosti. Každá osobnost jsem vlastně já, takže v závislosti na prostředí, si vyvinu vždy i nějaké "svoje" vlastnosti, byť pracovní prostředí tomu moc nenapomáhá.. Takže nejdřív se naučila sama za sebe přemýšlet, byť k tomu nebyla určená, a pak začala mít občas i nějaké emoce. Tato osobnost byla aktivní pouze v práci, a když jsem byla sama doma po práci, tak jsem se většinou "přepla" do té hlavní osobnosti (abych si užila "svobodu" být sama sebou). Takže ta hlavní osobnost byla "front" pouze pár hodin denně (a to ještě ne každý den). Jelikož jsem v pubertě chodila často na diskotéky a do hospody = bavit se s kamarády, tak jsem si vyvinula ještě jednu "host" osobnost za tímto účelem. Tedy se střídaly nejvíce 3 osobnosti v popředí a "model", kdy mám jednu osobnost jako hlavní a ostatní ji chrání a dělají vše pro ni a podle ní, se DÍKY OKOLNÍMU PROSTŘEDÍ změnil na 2-3 "host" (2 jsou "host" určitě a ta třetí je původně "hlavní", která se také vcelku stala "hostem", i když jí emoce zůstaly, jen se kvůli fungování mezi lidmi ztlumily = proto nevím, jestli jí mám také počítat mezi "host" a nebo ne, když není povrchní). Tedy jsem zažila oba typy modelu fungování DID! Pokud bych nechodila do práce, asi by se to nestalo, ale díky tomu, že hlavní osobnost nemohla být moc často "venku" (front), tak se ty dvě osobnosti typu "host" díky zkušenostem v reálném světě začaly "rozvíjet" nad rámec svého původního účelu (začaly být trošku "samy sebou" a ne pouze povrchními maskami) a naopak ta "hlavní osobnost" začala fungovat trochu i jako "host", protože opět díky VYNUCENÝM OKOLNOSTEM začala vycházet do popředí mezi některými lidmi, a tak se stalo, že jsem začala mít asi 3 osobnosti typu "host" (a žádná už nebyla "hlavní", nýbrž si začaly být rovnocenné, byť ta původně hlavní byla stále povahově nejblíže mému "pravému já"/duši). Nebylo to moje rozhodnutí, že bych to tak chtěla (i když po shlédnutí některých DID videí jsem se rozhodla, že by si měly být osobnosti rovnocenné a že nebudu "protěžovat" jednu z nich jako "hlavní" a ostatní se jí musí jen podřizovat a nemít žádný "svůj vlastní" život..). Tedy, i když jsem se po shlédnutí videí takto rozhodla, tak to, že jsem začala mít 3 host osobnosti bylo vynucené okolím a nebyla to moje svobodná volba (při mém svobodném rozhodnutí by to bylo tak, že si osobnosti budou rovnocenné, ale ta "hlavní" by nebyla nijak "ponížena" a "biorobot" by nebyl ani co se týče času, který může strávit "front", ani nijak jinak, "povýšen", protože být si s někým rovnocenný a snažit se být stejný/mít pro odlišné osobnosti s odlišnými potřebami naprosto stejné "podmínky", jsou dvě rozdílné věci). Rovnocenný pro mě znamená, že se může každý svým stylem a tempem rozvíjet (takže když je jedna osobnost biorobot a nemá moc zájmů, nebude "v popředí" moc dlouho..a ne že bude naopak v popředí nejdéle..ale to byl matrix, který mi podmínky v životě takto opačně nastavil, asi aby mi v rozvoji osobností bránil). Samozřejmě jsem mohla začít podnikat, ale s DID je těžké chodit do práce (nic víc než být zaměstnaná bych nezvládla, když jsem ráda, že zvládnu aspoň pracovat). Tedy, někdy se k tomu v životě dostanu (asi za dlouho), ale zatím do této doby bych podnikat nedokázala, takže jsem se o to ani nesnažila (ale určitě to mám do budoucna v plánu, i když pro mě by bylo lepší, kdyby se změnil systém, aby každý mohl dělat co ho baví..na podnikání nějak "nelpím", to pouze pokud by se nic nezměnilo, tak bych se o to z nutnosti vydělávání peněz a chtění svobodnějšího života snažila..). Oni dokonce psychologové tvrdí, že pokud člověk zvládne vykonávat zaměstnání, tak má "funkční DID" a je psychicky zdravý. Jelikož je DID o tom, že si člověk psychikou pomáhá překonávat problémy, tak pokud mu hrozí smrt nebo velké nepohodlí, když něco dělat nebude (např. mu stát nedá peníze, jelikož už "dokázal" chodit do práce), tak si pomocí DID pomůže i v zaměstnání a "zvládne to". Ale tím se bude DID udržovat a ne léčit. Je to jako když někomu s chřipkou řeknete, že pokud dokáže i s teplotou vstát a jít do práce (když by mu jinak hrozila smrt), tak to také většinou dokáže, a přitom si v práci chřipku nevyléčí, pouze ji "přechodí", z čehož (pokud by to tak dělal pořád) může mít v budoucnosti problémy.. Někdo s DID však může chtít pracovat, protože mu to vyhovuje, že se dokáže začlenit do společnosti/pomáhat, a takoví lidé by podle mě pracovat měli, protože každý sám za sebe nejlépe ví, co mu (v té které situaci) pomáhá a co mu ubližuje.

Když někomu upadne sklenička na tvrdou podlahu a rozbije se, tak se někdy může rozbít tak, že je jeden velký kus a zbytek malých (to je "typ" DID s jádrem/hlavní osobností) a jindy je pár středních kousků a zbytek malých (to je "typ" DID s obvykle 2-3 "hosts"). I když to není úplně přesné ani vhodně zvolené přirovnání (takže se na něj moc neupínejte, takhle to totiž nefunguje..pouze mě nic lepšího/přesnějšího nenapadá). Pak existuje ještě "polyfragmentovaná DID", což je když má člověk cca 100+ osobností (a jako "osobnosti" se počítají i "jen" fragmenty..prostě všechno, co má samostatnou/oddělenou paměť je jedna "samostatná jednotka"). Existuje i OSDD, což je DID, u které nedochází k amnézii (ke ztrátě paměti); tedy osobnosti o sobě vzájemně vědí, vyměňují se v popředí a pamatují si, co zažily a dělaly jiné osobnosti, když byly ony v popředí. Jenže v rámci DID můžou existovat i "subsystémy" = skupiny osobností, které se mezi sebou navzájem znají a ke ztrátě paměti mezi nimi nedochází, zatímco mezi dalšími osobnostmi, které nejsou "členy tohoto subsystému", a subsystémem, k amnézii dochází.. (takže se to psychologům asi těžko diagnostikuje) Když osobnost není "front", tak "se stáhne" do podvědomí/vnitřního světa. Já třeba svůj vnitřní svět nevidím (jenom občas ve snu), ale většina lidí s DID ho vidí. Můžu vidět některé osobnosti, když vyjdou z podvědomí blíž ke mně do popředí (např. jak vypadají a můžu s nimi komunikovat=mluvit v představě), ale jelikož nevidím, kam odcházejí (nikdo v popředí nevidí vnitřní svět), tak říkám, že odcházejí do "podvědomí" a ne do "vnitřního světa". Prostě odejdou/stáhnou se a já nevím, co dělají, jak se mají.. (občas můžou poslat nějaký pocit nebo ovlivnit náladu/myšlenky, ale pokud nejsou také poblíž "front", tak o nich nevím a ani nevím, co jsem já dělala, když jsem nebyla "front"). Nějaký vnitřní svět ale mám, protože jsem ho ve snu párkrát viděla i se mi podařilo střetnout se ve snu s jinou osobností/osobnostmi a také když něco nechci prožívat, tak jdu do podvědomí, kde se mi špatné emoce časem jakoby "samy" vyčistí a do popředí můžu vyjít zase "čistá" = v pohodě, už mě nic netrápí (protože se to v podvědomí doopravdy zpracovalo, většinou to není pouze potlačené). Ještě se mi nestalo, že by nějaká osobnost přestala existovat = že by odešla do podvědomí a už se nevrátila, zanikla atd. Výhoda DID je, že osobnosti nezanikají/neumírají, pouze se mohou sloučit s jinou osobností, přičemž ve výsledku nová (sloučená) transformovaná osobnost obsahuje obě předchozí osobnosti zároveň = je takovým jejich mixem, ale zároveň je i nová/"svá", přičemž ví všechny vzpomínky od slučovaných osobností. To se mi tedy asi ještě nestalo (asi proto, že jsem nikdy moc neřešila, co se v mozku semlelo/vytvořilo = jaká osobnost je v popředí atd., byla jsem disociovaná i sama od sebe a pouze jsem se vždy "maskovala"=vydávala za hlavní osobnost..za kterou se vydávám do teď, i když ji už neberu jako "hlavní", ale jako "rovnocennou").

Specifickým typem osobnosti jsou "introjects". To ani nevím, jak přeložit do češtiny, ale poté, co jsem žila v zahraničí, jsem si ve snu vytvořila "panáka" býv. illum (věděla jsem, že to jsem já), který byl ale hodný a mohla jsem s ním zažít hezké věci. Tedy nejdřív jsem ho někdy ve snu potkala doopravdy (umím to rozlišit), ale po čase jsem si vytvořila jeho obraz nebo jak to říct (nebo alespoň jsem si zpočátku myslela, že to je pouze snový obraz). Pak jsem zjistila, že to je "moje" vnitřní osobnost (=nevychází nikdy do popředí/front a je pouze v podvědomí, a jelikož vnitřní svět nevidím, mohu tam jít a setkat se s touto osobností vědomě tak, abych si to pamatovala, pouze ve snu) typu "introject". Takže to jsem já, ale v představě vypadám jako někdo, koho jsem znala, přičemž uvnitř té osobnosti/podoby to jsem já a ta osobnost má úplně jiné povahové vlastnosti než měl člověk, podle kterého se nevědomě vytvořila (tu jsem nevytvořila vědomě že bych se o to nějak snažila..). Až nedávno kvůli jedné situaci vyšla tato mužská osobnost poprvé do popředí a ovládala tělo, a spolu s ní se přiblížily k "front" dvě dětské osobnosti, o které se v podvědomí stará (a o kterých bych jinak ani vůbec nevěděla). Když jsem se cítila víc jako muž, stejně jsem v zrcadle viděla, jak vypadám = ženské tělo (to píšu jenom proto, že si někdo asi myslel, že když mám DID, tak nevím, jak vypadám..jo, v jednom článku o disociaci jsem psala, že když jsem v hospodě nečekaně narazila na zrcadlo, tak jsem se nepoznávala, ale to funguje tak, že si v představě o sobě myslím, že vypadám nějak, např. mám blond vlasy, a v zrcadle pak vidím světle hnědé vlasy, tak se toho leknu, ALE VIDÍM, JAK VYPADÁ MOJE TĚLO..v pár filmech o DID viděla hlavní hrdinka v zrcadle místo odrazu těla halucinaci, ale já v zrcadle vidím pravdu o tom, jak vypadá tělo; takže rozliším "já sice podle mě vypadám jinak, ale takhle vypadá tělo" = disociuju se od těla, ale vím, jak to tělo vypadá). Když má někdo jednu osobnost, tak taky ví, jak vypadá jeho tělo v zrcadle - a DID je pouze "víc osobností", tedy toho naopak člověk může vědět/zjistit víc a není to o tom, že by byl tak mimo, že by ani nevěděl, jak vypadá jeho tělo.
Více osobností toho ale naopak může zjistit víc - každá osobnost je na něco "specializovaná". Když máte jednoho člověka s jednou osobností, tak ten se může specializovat (tak, aby v tom byl opravdu dobrý) pouze na jednu věc. Člověk, kterému se střídá "více vědomí", sice nemá všechny vzpomínky nebo "široký rozhled", ale každé vědomí se může úzce zaměřit na jednu oblast, což ve výsledku povede k tomu, že bude velmi dobrý ve více věcech (oproti běžnému člověku, který se může specializovat pouze na jednu věc). Běžný člověk tedy může dosáhnout mistrovství v jednom oboru a pak se může začít věnovat druhému (pak třetímu).. A až postupně dosáhne úzké specializace v několika oborech, tak na tom bude lépe, než člověk s DID, protože si bude všechno pamatovat a bude to pořád on, kdo umí všechny tři (nebo více) věci. Lidé s DID si ale zase mohou DID/amnestickou bariéru časem vyléčit, a pak na tom budou co se týče paměti stejně jako běžný člověk (tím ale neříkám, že mít DID je lepší - to není). Člověk s DID se může učit hodně věcí "najednou" (protože při změně činnosti může změnit osobnost)..i když se učíte víc věcí naráz, tak vždy v jednom čase se učíte chvíli (např. hodinu) jednu věc a pak zase věc jinou, takže to vypadá, že to časově vyjde asi tak nastejno jako když se to učí běžný člověk postupně. Jenže u DID může být jedna osobnost "front" a další dvě se dívají (to se asi moc často nestává, ale jde to) nebo jedna osobnost "front" v práci a ostatní mezi sebou např. procvičují slovíčka cizího jazyka v podvědomí:) Takže za jeden čas může dělat deset věcí najednou, byť jen jednu vědomě (a proto je sbírání zkušeností mnohem efektivnější). Stejně tak když se s někým setká, tak toho člověka může pozorovat nebo dodatečně zhodnotit víc osobností (které jsou specializované na různá témata, např. jedna dokáže dobře odhadnout řeč těla, jiná umí telepatii..). Také když člověk řeší nějaký problém, tak "víc hlav víc ví" = může si sám lépe poradit "mezi sebou" od osobností, které mají různé životní zkušenosti/specializaci.. A to dá lepší výsledek než když má někdo jednu osobnost. Většinou se "multitasking" neděje vědomě, ale nějaké osobnosti "zpracovávají" / "řeší" nějaký problém (nebo hledají odpověď na nějakou otázku) v podvědomí a pak "vyplivnou" výsledek, až na to přijdou (někdy třeba..až..po deseti letech, ale to bývá jen výjimečně, většinou to je poměrně rychlé).

Mít DID není lepší proto, že jsem sice v odstavci výše popsala jednu výhodu (další výhoda je, že člověk "není sám"), ale s DID se pojí spousta nevýhod jako PTSD, triggery, disociace, úzkost, panika, strach, deprese, bolest těla bez příčiny, zapomnětlivost.. (je toho ještě víc, ale toto snad k nastínění problému stačí = DID má VELKÉ nevýhody, které výhody nevyváží..a to nemluvím o prožitém traumatu, které se může "kdykoli" vynořit..) Navíc je sice výhoda, že člověk "není sám" (pokud jeho osobnosti umí být např. "obě v popředí" = většinou jedna ovládá tělo, tedy je plně "front", a druhá je pouze blízko u ní jako pozorovatel, který "nemůže zasáhnout do děje" - mohou spolu komunikovat, ale neperou se obě o to, kdo bude ovládat tělo). Je to tedy jako když sedí skupina lidí v autě - řidič ovládá volant=tělo (kam se pojede atd.) a ten, kdo sedí vedle něj, může také pozorovat cestu, mluvit s ním (může mu radit, ale neřídí)..ti, kteří sedí vzadu, se přirovnávají k osobnostem, které jsou v podvědomí (nemohou ovládat tělo a ani třeba nevědí, co se děje..to je jak kdy). Samozřejmě v autě mohou i ti na zadní sedačce mluvit s lidmi sedícími vpředu (a občas mohou osobnosti z podvědomí komunikovat s osobnostmi, které jsou "při vědomí"), ale toto bylo pouze přirovnání, protože většinou osobnosti v podvědomí nejsou v kontaktu s osobností, která ovládá tělo (ani příp. s osobností, která je blízko front a která pozoruje, co se v reálném světě děje a co dělá tělo=co dělá osobnost ovládající tělo). Někdy mohou osobnosti z podvědomí sem tam krátce "nakouknout" co se asi tak děje (např. v jakém městě se člověk nachází, jaké je roční období..pak si pamatují, když vyjdou do popředí..tyto "základní věci" či i útržky nějakých vzpomínek, které se mezitím, co byly v podvědomí, staly). Takže sice mohou být dvě či tři (a asi i více) osobnosti blízko "front", a tak se člověk necítí sám, jenže když si na to zvyknu a ta osobnost, na kterou jsem zvyklá, že se mnou komunikovala/radila jako pozorovatel, odejde na delší dobu do podvědomí, tak mi chybí a cítím prázdnotu (na místě, kde jsem byla zvyklá ji vnímat). Je to horší než ztratit kamaráda a někdy dokonce než kluka.. Takže tato "výhoda" (nebýt sám) se může stát utrpením, když o "podporu blízkého člověka" přijdu (většinou se to časem dá nějak do pořádku, ale než se tak stane, tak to bývá nepříjemné - stalo se mi to v různých životních obdobích několikrát). Pokud by si někdo řekl "tak ať jde blíž k popředí jiná osobnost místo té, která odešla do podvědomí", tak takto to většinou nefunguje. Některé osobnosti spolu vychází více (jako dobří kamarádi) a jsou zvyklé být "v popředí" spolu a jiná osobnost by to nenahradila (ani tam jiná osobnost nepůjde). Dokonce jak jsem popisovala "introject" (ty jsem měla minimálně 2: jednu, o které jsem v tomto článku psala, je muž a druhá žena), tak ta mužská osobnost v podvědomí=ve snu chodila s ženskou hlavní osobností/jádrem, abych si zažila hezký vztah a zmírnilo se trauma, takže v DID "můžeš chodit sám se sebou" pokud máš osobnosti různého pohlaví (příp. homosexuální osobnosti). Proto sice nemusím kluky, kteří chtějí, aby byla holka úplně samostatná a nezávislá, ale zároveň se umím sama zabavit (i když pokud spolu ve vnitřním světě chodí dvě DID osobnosti, tak to není lepší než když si najdu v realitě kluka..). A to myslím sama zabavit hlavně mezi osobnostmi, které se mezi sebou přátelí nebo si pomáhají (chození je spíš takový úlet/vyjímka, ale ve vnitřním světě se děje to, co je potřeba k vyléčení traumatu, špatných emocí apod, takže když už mám vhodné osobnosti, které se hodí k tomu, aby si nějak pomohly od traumatu, tak to udělají..např. někdo dle videí má ve vnitřním světě "rodinu" tzn. nějaká osobnost je "mámou" dětským osobnostem atd..). Jak se vytvoří osobnost je trošku záhadou (asi to dělá pravá hemisféra), protože osobnost se nevytvoří podle toho, po čem člověk touží (že bych si řekla "ještě takovouto osobnost bych chtěla mít"), ale co potřebuje pro to, aby nějaké trauma zvládl. U těch "introject" osobností vím přesně kdy a proč vznikly (a nebylo to něco, co bych si vědomě vybrala / co bych chtěla).

I když to vypadá, že nad něčím (např. psaní článku) strávím hodně času, tak díky DID si mohou některé osobosti připravit svoje myšlenky k tématu, o kterém se chystám napsat. Toto se děje v podvědomí - a až začnu psát, tak mi to jakoby nadiktují (příp. vyjdou nachvilku do popředí a napíšou svůj díl). Většinou nyní píšu tak, že to jakoby "diktují" a píše "host" (který je nejvíce bez emocí, protože např. článek o DID, disociaci a podobné..přemýšlení o tomto tématu u mě vyvolává PTSD/disociaci/vzpomínky na nějaké lehčí trauma). Takže proto píšu dlouhé texty a články "rychle", protože třeba během pracovní doby si to více osobností najednou v podvědomí připraví (u toho se ještě v realitě zvládám věnovat pracovní náplni), a pak to večer naráz "vysypou"=napíšu článek během krátké doby. Samozřejmě jsou články, které jsou dlouhé, nebo témata, která jsou náročná, a to pak trávím psaním článku delší čas (možná i než je běžné), ale většinu textů píšu rychle (DID mi ušetří spoustu času). Bohužel vedlejší příznaky jako PTSD, disociace apod. čas zase berou, takže tím se to "vyruší" a už to není zase až taková výhoda, ale chtěla jsem vám sdělit, proč toho dokážu za krátký čas hodně napsat. (mohla bych psát i lépe, ale díky tomu, že mám práci/zaměstnání, nemám tolik času, abych se mohla psaní věnovat naplno, takže píšu "tak nejlépe, jak to jde" a zároveň rychle) Také díky DID nepotřebuji tolik v noci spát (mohu přepínat z jedné osobnosti do druhé; když je jedna unavená, tak jde do podvědomí spát a odpočívat, a až se zregeneruje, tak může vyjít zase do popředí, přičemž vždy může být jedna osobnost vzhůru, zatímco jiné odpočívají/spí). Takto to nejde dělat "donekonečna" = jednou člověk musí doopravdy spát, aby se vyspalo tělo, a já nedělám to, že bych ani pár hodin za noc nespala.. (a spánek vždycky nakonec o volnu "doženu") S tím spánkem to je složitější, ale nakonec jsem se rozhodla nepsat do tohoto článku nic, co by mohl někdo zlý zneužít, takže o tomto (a o více věcech, o kterých mě napadlo napsat) psát nebudu. Výměna osobnosti probíhá třemi způsoby:
1.) Když jsem v prostředí, které tlačí na výkon (např. škola nebo zaměstnání), tak se občas stane, že se nějaká osobnost vyčerpá/unaví. To se projevuje tak, že začnu být postupně a pak je skok "naráz" unavená a připadá mi, že zachvíli omdlím. Většinou začnu panikařit, ale když dám ruce na stůl a opřu si o ně hlavu (jako když spí žák ve škole na lavici), tak stačí většinou necelých 5-10min, během kterých usnu do hlubokého spánku a přehodí se mi díky tomu osobnost; jakmile se jiná osobnost "probere"=prodere se do popředí, tak vstanu "fresh" a plná energie. Tato výměna osobnosti netrvá moc dlouho (jak jsem psala: max 5-10min).
2.) Když nějaká vnější událost spustí trigger nebo zažívám aktuálně nějaké (nové) trauma, tak se automaticky začnu disociovat (tzn. méně cítím tělo, nemůžu se soustředit, ihned zapomínám myšlenky např. co jsem chtěla říct, vadí mi hlasité zvuky atd.) - to můžete vidět na různých DID videích se zachyceným "switch" neboli "switching". Většinou to trvá 20min až půl hodiny, někdy hodinu až tři, ale výjimečně to může trvat i..s přestávkami, kdy jsou příznaky pro okolí nevýrazné..jeden až max 3 dny (čím déle to trvá, tím je většinou pak i přehození osobnosti trvalejší = tím déle nová osobnost "zůstane" front, ale také tomu tak nemusí vždy být). Když se při disociaci uzemníte nebo vás někdo silněji otravuje, tak k výměně osobnosti nemusí dojít (a nebo se naopak urychlí, takže nepříjemná disociace netrvá tak dlouho). Při disociaci by vás ale neměl nikdo otravovat ani rušit, pouze pokud vám to je příjemné, tak vás může např. nějak uklidňovat, ale jinak, i když to vypadá, že otravováním pomohl (protože třeba změně osobnosti zabránil), tak ve skutečnosti uškodil. Uzemnění, oproti tomu, které děláte vědomě (v klidu) vy, vždycky pomůže. O uzemnění natočili DID youtubeři dost videí, takže stačí hledat "DID grounding" nebo "dissociative identity disorder grounding".
3.) Pokud můžu dělat to, na co mám zrovna náladu, mám klid, dostatek samoty (a nebo naopak kontakt s hodnými lidmi, v čase, kdy potřebuji), tak se mi osobnost nepřehazuje a nebo to ani nevnímám (tzn. přechod je tak "pohodový", že si ho ani já ani okolí nevšimne). Ale toto je zatím více teorií než praxí. (ale takto by to mělo být)

Jednotlivé osobnosti mohou mít i jako "specializaci" ovládání určitých částí těla (které běžný člověk ovládat nemůže). Jedna moje osobnost dokáže kdykoli "jen tak" dělat anální sex (bez vzrušení, bez přípravy a bez lubrikantu..jestli se ale podaří kdykoli "nahodit" tuto osobnost do popředí:ne; takže to nefunguje "kdykoli", což je dobře) - tuto specializaci sice nevyužívám, ale dokáže také ovládat střeva/vyprazdňování, takže když jsem snědla nějaké jídlo a až pak jsem si přečetla složení a byly tam nějaká špatná "éčka", tak mohla dát příkaz střevům, abych dostala průjem a jídlo jsem nestrávila (tohle se mi hodilo, byť jen hodně výjimečně). Bohužel to ale funguje i tak, že když mám PTSD/trigger, tak můžu dostat bez fyzické příčiny průjem nebo se mi chce zvracet. Takže nevýhody převažují nad výhodami takovýchto specializací ohledně tělesných funkcí (nemluvě o tom, že než/aby se taková specializace vytvořila, tak tělo zažívalo bolest). Ono je DID něco jako "přehlcení (vnějším=od druhých bytostí) zlem" a jedná se o vysokou citlivost na zlo (z důvodu zneužitelnosti ale nebudu více rozebírat). Také to je nesnášenlivost zla a nejedná se o přehlcení smyslů vjemy, byť přímo při disociaci při změně osobnosti většinou člověk chce ticho a klid (a jakékoli silnější smyslové vjemy mu vadí). V pubertě jsem chodila často na diskotéky (jeden čas jsem pracovala v takovém prostředí = tedy skoro každý den 8h), párkrát v životě jsem byla na technu (což je asi nejhlasitější hudba), a pokud se osobnost zrovna nemění (pokud zrovna neprožívám disociaci; příp. nemám PTSD), tak mi blikající světla ani hlasitá hudba nevadí.

S videem ve všem souhlasím a jsem hodně ráda, že toto téma někdo zpracoval a že takovéto video vzniklo. "Odmaskovat se" jsem během života zkusila asi 2x a nebylo to okolím přijaté úplně dobře (asi nechápali, že jsem se náhle "změnila"..o mém DID nevěděli a to byla asi ta chyba..), takže se mi k tomu vytvořil i blok (ale i bez něj mi to připadalo velice těžké, protože "maskování se" za hlavní osobnost dělám celý život). Někdy se třeba chci podepsat nějakým jménem (když zrovna vím, kdo jsem/kdo je "front" = většinou to nevím, ale když mám delší období bez stresu, tak to občas začnu vnímat i rozlišovat), ale nemůžu, něco mi v tom jakoby brání (asi jiné osobnosti z podvědomí a nebo strach obecně). I napsat tento článek (či jakýkoli jiný článek, ve kterém zmiňuji či přímo píšu o DID) mi zabere hodně duševní přípravy a delší čas psaní článku, protože u toho většinou mívám PTSD nebo průjem, objeví se mi nějaké vzpomínky či strach bez příčiny. Takže tento článek patří zrovna k těm, které jsem psala déle (a hlavně jsem se na něj dlouho "v podvědomí" připravovala). Pro srovnání: napsání tohoto článku mi trvalo několik/pár hodin (oproti jiným článkům, kde mi lehce delší článek zabere max hodinu..umím psát celkem rychle všemi deseti). Ale u článků o DID mi trvá např. týden až 14 dnů než "dozraju k tomu" (spíš než se odhodlám) něco napsat (zatímco u článků o jiných tématech si řeknu "zítra napíšu o tomto", další den během pracovní doby si to v podvědomí připravím..i když reálně stačí jen trochu času - celých např. osm hodin se tomu nikdo v podvědomí nevěnuje..a po práci to doma pak během necelé hodiny sepíšu). Ale pak jsem ráda, že jsem něco o DID napsala (protože už o tom nemusím ani do budoucna přemýšlet - jako jestli to psát a nebo ne). Teď mám zrovna období, kdy nevím, kdo je "front" (ale měla jsem v životě i období, kdy jsem to občas vnímala/dokázala rozlišovat). Když je disociace obecně větší, tak se člověk disociuje tak, že ani neví, kdo je, což je pro okolí stejně jedno, když se stejně všichni maskují za určitou osobnost. Obecně je ale pro mě lepší, když vím co nejčastěji, jaká osobnost je "front", i když s tímto "pokrokem" jde ruku v ruce i větší uvědomování si vzpomínek/traumatu (zatímco když ani nevím, kdo jsem a jaké mám vzpomínky, tak trauma téměř neřeším). Vypadá to, že vše má své "výhody a nevýhody", ale já vím, co je pro mě nejlepší, což je co největší uvědomění traumatu a zároveň i co největší uvědomování si toho, kdo je "v popředí". I když je to "těžší cesta" než automatické maskování a "nic neřešit". Tím se totiž DID zpracovává a léčí, takže i když to vypadá jako zhoršení (člověk má např. depresi kvůli nějaké vynořené vzpomínce), tak ve skutečnosti se jedná o pokrok (což se ale ukáže/zúročí až v budoucnosti, až když se člověk se všemi traumaty nějak vyrovná - do té doby to stále může vypadat jako zhoršení, zatímco "neřešení" a nevědomost vypadá jako že se mám celkem dobře, což tomu tak ale není, protože neřešení a nevědomost = disociace a při té se nikdo dobře nemá). Dokonce když jsem v módu "neřešení a nevědomosti", tak mě velice vytáčí otázka "jak se máš?", ale ne proto, že se lidé ptají pouze z jakési slušnosti a vůbec je to ve skutečnosti nezajímá, ale proto, že mě to "nutí" zaměřit se na to, kdo je zrovna front a jak se ve skutečnosti (=bez disociace a maskování) cítí, což není příjemné (že mě do toho někdo násilím nutí). Takže jediná schůdná cesta je postupně (i přes nějaké špatné emoce/utrpení ze znovuprožívání traumatu) si toho co nejvíce uvědomovat (a co nejméně se disociovat), protože to jediné ve výsledku pomáhá (a když vím, kdo je front, tak mě ta otázka nevytočí). Vytáčí mě málo věcí (tedy kromě nesmyslů tohoto systému, tam mě ještě pořád občas vytáčí poměrně dost nesmyslných blbostí), ale tahle otázka je něco, co mě už odmalička vždy "bezdůvodně" vadilo, protože jsem nikdy nevěděla, jak na to mám odpovědět (tak samozřejmě odpovídám ze slušnosti "dobře" nebo "jde to" a vůbec pravdu nezjišťuji, ne proto, že bych se pod povrchem cítila pořád špatně..i když nějaká osobnost se cítí neustále špatně a jiná neustále dobře.., ale proto, že mi dost vadí, když mě někdo z vnějšku "nutí" disociovat se nebo se naopak přestat disociovat! Pro úspěšnou léčbu musí totiž úsilí vycházet ze mě..či mi může pomoct někdo, komu to nejprve já sama dovolím..ale nesmí nikdo nic vynucovat..ještě k tomu nečekaně..nebo spouštět mi nějaké triggery a to ani pozitivní). Bohužel i když nevinnou otázku většinou lidé nemyslí zle, tak to zle vnímám (stejně jako oslovení křestním jménem..s důrazem a vědomou pozorností na mě..což můžou opět lidé myslet dobře, jakože tím dávají najevo, že si mě váží, tak ale já v tu chvíli přesunu pozornost sama na sebe = na osobnost "front", která se třeba jmenuje jinak, což mě rozhodí..). Opět, pokud bych si uvědomovala, kdo je front, tak mě to nijak moc (téměř vůbec) nerozhodí, ale když jsem disociovaná, tak většinou ano. Jinak mi asi nic z běžné konverzace nevadí, jenom tyto dvě věci mě dokážou rozhodit, což je taková zajímavost, která bude asi lidem bez DID připadat zvláštní (že by je něco takového asi ani vůbec nenapadlo řešit). Samozřejmě, že když se běžně všichni alteři automaticky maskují za nějakou osobnost, která se jmenuje nějak, tak vím, že tělo se zase jmenuje taky nějak (jinak) = pokud mě někdo běžně osloví v konverzaci křestním jménem, tak to vůbec neřeším (jsem na to zvyklá a i s tím počítám, že lidi nebudou vědět, že mám DID a už vůbec ne kdo je "front"). Řeším pouze to, když někdo důrazně řekne "slečno/paní ..." PAK DLOUHÁ VÝZNAMNÁ PAUZA, při které se na mě velice zaměřuje/soustředí a kouká (tak taková "podivná"/vynucená oslovení mám na mysli, že mě rozhodí; pokud to je..z mého pohledu..nečekané). Když mi někdo řekne "... podej mi prosímtě ubrousek" nebo "..., chtěla bych se tě na něco zeptat, na tvůj názor, co si o tom myslíš?", tak to je normální konverzace, při které oslovení těla vůbec neřeším. A podobně když se mě někdo ne úplně důrazně, ale zato s opravdovým (ne tedy přehnaným) zájmem, zeptá, jak se mám, tak mě to moc nerozhazuje (i když tuhle otázku obecně nemám ráda proto, že když si s někým povídám a chci mu to říct, tak mu to sama od sebe řeknu byť pomocí např. tónu hlasu při popisování toho, co jsem např. v nedávné době zažila = z upřímné konverzace to každý zjistí/vycítí, jak se ten druhý má nebo co zrovna zažívá, takže se na to nepotřebuje ptát). Já třeba lidi zásadně neoslovuju jménem a neptám se, jak se někdo má, protože mi obojí připadá nepříjemné (když to někdo dělá mně). Pouze pokud se někdo zeptá mně, jak se mám, tak se ho pak zeptám také (protože vidím, že má tuto otázku rád - ale i tak se ho příště většinou nebudu ptát sama od sebe jako první, když mám k té otázce odpor). Jediná vyjímka asi je, když jste se s někým dlouho neviděli (a nemáte o něm v té době ani téměř žádné info), tak to takovou otázku od něj docela čekám (tedy mě nerozhodí) a někdy se i sama ptám jako první, když mě to zajímá, jak se ten člověk celou dobu měl/co prožíval. Zažila jsem už ale i lidi, kteří se pokaždé krátce po pozdravu zeptali, jak se mám, takže jsem si na to s časem zvykla, nerozhodilo mě to a i jsem se jich sama začala někdy jako první ptát, protože to byl prostě jakýsi zvyk (který jsem tedy začala také dodržovat - když vidím, že něco někomu hodně vyhovuje, snažím se přizpůsobit).


* Front=v popředí znamená, že daná osobnost plně ovládá tělo a funguje v reálném světě (tzn. není skrytá "v podvědomí" nebo třeba "jen vědomý pozorovatel vnějšího světa").




...