Všechno je napsáno na wikipedii (vypadá to jako nudné čtení, ale když se nad tím zamyslíte):

m-RNA přenáší dědičnou informaci, která je uložena v genu a kóduje přesné pořadí AMK (moje pozn. = aminokyselin) v bílkovině; vzniká přepisem (transkripcí) z DNA a následným sestřihem (splicing); z jádra je transportována do cytoplazmy, kde se ve spojení s ribosomy účastní syntézy bílkovin; jejím zpětným přepisem (reverzní transkripcí) do DNA vzniká c-DNA (enzym reverzní transkriptáza).

V genetice je komplementární DNA (cDNA) syntetizovaná z jednořetězcové šablony RNA (např. Messenger RNA = mRNA) v reakci katalyzované enzymem reverzní transkriptáza. cDNA se často používá ke klonování eukaryotických genů v prokaryotech. Když vědci chtějí exprimovat specifický protein v buňce, která tento protein normálně neexprimuje, přenesou cDNA, která kóduje protein, do buňky příjemce. V molekulární biologii se cDNA také generuje k analýze transkriptomických profilů v objemové tkáni, jednotlivých buňkách nebo jednotlivých jádrech v testech, jako jsou mikročipy a RNA-seq.

cDNA je také přirozeně produkována retroviry (jako je HIV-1 , HIV-2 , opičí imunodeficience atd.) a poté integrována do genomu hostitele, kde vytváří provirus. Procesu reverzní transkripce využívají především retroviry (typickým zástupcem je například HIV – Human Immudeficiency Virus). Tyto viry po napadení hostitelské buňky využívají reverzní transkriptázu a svou RNA k syntéze komplementární DNA, jež je začleněna do genomu napadené buňky a ve výsledku pozměňuje její metabolismus, což vede k pozdějším změnám ve funkcích virem poškozené buňky. Některé viry také používají cDNA k přeměně své virové RNA na mRNA (virová RNA › cDNA › mRNA). MRNA se používá k výrobě virových proteinů k převzetí hostitelské buňky.

Dne 13. června 2013 Nejvyšší soud Spojených států rozhodl ve věci Association for Molecular Pathology v.Myriad Genetics, že zatímco přirozeně se vyskytující lidské geny nelze patentovat, cDNA je způsobilá pro patent, protože se přirozeně nevyskytuje. (moje pozn: z toho logicky vyplývá, že virus HIV-1, HIV-2, opičí imunodeficience atd. jsou uměle vytvořené)

Komplementární DNA se často používá při klonování genů nebo jako genové sondy nebo při vytváření knihovny cDNA. Celková populace jednotlivých klonů získaných v experimentu s molekulárním klonováním se často nazývá DNA knihovna. Knihovny mohou být velmi složité (jako při klonování úplné genomové DNA z organismu) nebo relativně jednoduché (jako při přesunu dříve klonovaného fragmentu DNA do jiného plazmidu).


Polymerázová řetězová reakce (PCR) je metoda široce používaná k rychlému vytvoření miliónů až miliard kopií konkrétního vzorku DNA, což vědcům umožňuje odebrat velmi malý vzorek DNA a amplifikovat jej do dostatečně velkého množství, aby bylo možné podrobně studovat.
Aplikace této techniky zahrnují klonování DNA pro sekvenování, genové klonování a manipulaci, genovou mutagenezi; konstrukce fylogenezí založených na DNA nebo funkční analýza genů; diagnostiku a monitorování z dědičných chorob; amplifikace starověké DNA; analýza genetických otisků prstů pro profilování DNA (například ve forenzní vědě a testování rodičů ); a detekce patogenů v testech nukleových kyselin pro diagnostiku infekčních onemocnění.

PCR má řadu aplikací na tradičnější proces klonování DNA. Může extrahovat segmenty pro vložení do vektoru z většího genomu, který může být k dispozici pouze v malém množství. Pomocí jediné sady „vektorových primerů“ může také analyzovat nebo extrahovat fragmenty, které již byly vloženy do vektorů. Některé změny protokolu PCR mohou generovat mutace vloženého fragmentu (obecně nebo místně). PCR lze použít k vytvoření mutantních genů s mutacemi vybranými vědci podle libosti. Tyto mutace mohou být vybrány za účelem porozumění tomu, jak proteiny plní své funkce, a ke změně nebo zlepšení funkce proteinu.

S amplifikací sekvencí DNA pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR), která je nyní běžná, se obvykle provede reverzní transkripce jako počáteční krok, následovaná PCR k získání přesné sekvence cDNA pro intracelulární expresi. Po amplifikaci může být sekvence na každém konci štěpena nukleázami a vložena do jedné z mnoha malých kruhových sekvencí DNA známých jako expresní vektory. Takové vektory umožňují autoreplikaci uvnitř buněk a potenciální integraci do hostitelské DNA. Obvykle také obsahují silný promotor, který vede transkripci cílové cDNA na mRNA, která se poté překládá na protein.

Molekulární klonování je soubor experimentálních metod v molekulární biologii, které se používají k sestavení molekul rekombinantní DNA a k řízení jejich replikace v hostitelských organismech . Použití slova klonování odkazuje na skutečnost, že metoda zahrnuje replikaci jedné molekuly za vzniku populace buněk se stejnými molekulami DNA. Molekulární klonování obecně používá sekvence DNA ze dvou různých organismů: druh, který je zdrojem DNA, která má být klonována, a druh, který bude sloužit jako živý hostitel pro replikaci rekombinantní DNA.

V konvenčním experimentu s molekulárním klonováním je DNA, která má být klonována, získána z organismu, který nás zajímá, poté je zpracována enzymy ve zkumavce, aby se vytvořily menší fragmenty DNA. Následně jsou tyto fragmenty poté spojeny s vektorovou DNA za vzniku molekul rekombinantní DNA. Rekombinantní DNA je poté zavedena do hostitelského organismu (typicky snadno rostoucí, benigní, laboratorní kmen bakterií E. coli). To vygeneruje populaci organismů, ve kterých jsou replikovány molekuly rekombinantní DNA spolu s hostitelskou DNA. Protože obsahují cizí fragmenty DNA, jedná se o transgenní nebo geneticky modifikované mikroorganismy (GMO).

Tento proces využívá skutečnosti, že lze vyvolat a replikovat jedinou rekombinantní molekulu DNA v jedné bakteriální buňce. Tuto jedinou buňku lze poté exponenciálně expandovat a generovat tak velké množství bakterií, z nichž každá obsahuje kopie původní rekombinantní molekuly. Výsledná bakteriální populace a molekula rekombinantní DNA se tedy běžně označují jako „klony“. Přísně vzato, rekombinantní DNA označuje molekuly DNA, zatímco molekulární klonováníodkazuje na experimentální metody použité k jejich sestavení. Vznikla myšlenka, že do plasmidu lze vložit různé sekvence DNA a že tyto cizí sekvence budou přeneseny do bakterií a natráveny jako součást plazmidu. To znamená, že tyto plazmidy by mohly sloužit jako klonovací vektory k přenosu genů. Klonovat a amplifikovat lze prakticky jakoukoli sekvenci DNA, ale existují určité faktory, které mohou omezit úspěch procesu.

Bez ohledu na použitou metodu je zavedení rekombinantní DNA do zvoleného hostitelského organismu obvykle proces s nízkou účinností; to znamená, že pouze malá část buněk skutečně pojme DNA. Experimentální vědci řeší tento problém prostřednictvím kroku umělé genetické selekce, při které jsou selektivně usmrceny buňky, které nezachytily DNA, a jsou schopny přežít pouze ty buňky, které mohou aktivně replikovat DNA obsahující gen selektovatelného markeru kódovaný vektorem.

Moderní bakteriální klonovací vektory (např. PUC19 a pozdější deriváty včetně vektorů pGEM) používají modro-bílý screeningový systém k rozlišení kolonií (klonů) transgenních buněk od těch, které obsahují rodičovský vektor (tj. Vektorovou DNA bez vložené rekombinantní sekvence). V těchto vektorech je cizí DNA vložena do sekvence, která kóduje podstatnou část beta-galaktosidázy, enzym, jehož aktivita vede k tvorbě modře zbarvené kolonie na kultivačním médiu, které se používá pro tuto práci. Vložení cizí DNA do sekvence kódující beta-galaktosidázu znemožňuje funkci enzymu, takže kolonie obsahující transformovanou DNA zůstávají bezbarvé (bílé). Experimentátoři jsou proto snadno schopni identifikovat a provádět další studie na transgenních bakteriálních klonech, přičemž ignorují ty, které neobsahují rekombinantní DNA.


Molekulární klonování poskytuje vědcům v podstatě neomezené množství jakýchkoli jednotlivých segmentů DNA odvozených z jakéhokoli genomu. Tento materiál lze použít pro širokou škálu účelů:
– Na úrovni jednotlivých genů se molekulární klony používají ke generování sond. Klonované geny mohou také poskytnout nástroje pro zkoumání biologické funkce a důležitosti jednotlivých genů tím, že umožňují vyšetřovatelům inaktivovat geny nebo vytvářet jemnější mutace pomocí regionální mutageneze nebo místně cílené mutageneze.
– Získání molekulárního klonu genu může vést k vývoji organismů, které produkují proteinový produkt klonovaných genů, nazývaný rekombinantní protein. V praxi je často obtížnější vyvinout organismus, který produkuje aktivní formu rekombinantního proteinu v požadovaném množství, než klonovat gen.
– Jakmile jsou charakterizovány a manipulovány tak, aby poskytovaly signály pro vhodnou expresi, mohou být klonované geny vloženy do organismů a generovat transgenní organismy, také nazývané geneticky modifikované organismy (GMO). Ačkoli většina GMO je generována pro účely základního biologického výzkumu (viz například transgenní myš ), byla pro komerční použití vyvinuta řada GMO, od zvířat a rostlin, které produkují léčiva nebo jiné sloučeniny ( pharming ), plodiny odolné vůči herbicidům rostliny a fluoreskující tropické ryby (GloFish) pro domácí zábavu.
– Genová terapie zahrnuje dodání funkčního genu buňkám bez této funkce s cílem napravit genetickou poruchu nebo získanou nemoc. Genovou terapii lze obecně rozdělit do dvou kategorií. Prvním je alterace zárodečných buněk, tj. Spermií nebo vajíček, která vede k trvalé genetické změně pro celý organismus a následující generace. Mnozí považují tuto „genovou terapii zárodečné linie“ za neetickou u lidí. Druhý typ genové terapie, „genová terapie somatických buněk“, je obdobou transplantace orgánu. V tomto případě je cílena jedna nebo více specifických tkání přímým ošetřením nebo odstraněním tkáně, přidáním terapeutického genu nebo genů v laboratoři a návratem ošetřených buněk k pacientovi. Klinické studie genové terapie somatických buněk byly zahájeny koncem 90. let, většinou pro léčbu rakoviny a poruch krve, jater a plic. Navzdory velké publicitě a příslibům se historie lidské genové terapie vyznačuje relativně omezeným úspěchem. Účinek zavedení genu do buněk často podporuje pouze částečnou a/nebo přechodnou úlevu od příznaků léčené nemoci. Někteří pacienti s genovou terapií utrpěli nepříznivé následky samotné léčby, včetně úmrtí. V některých případech jsou nepříznivé účinky důsledkem narušení esenciálních genů v genomu pacienta inzerční inaktivací. V jiných případech byly virové vektory použité pro genovou terapii kontaminovány infekčním virem.


(Zdroje: 1, 2, 3, 4 a 5.)




Už také i oficiálně existuje technologie, která pomocí pc grafického programu upraví video lidí tak, aby veřejně do médií jakože řekli cokoli, viz toto ukázkové video. A to nemluvím o technologii na úpravu hlasu (tzn. že počítač už oficiálně umí napodobit hlas konkrétního člověka a může třeba někomu zavolat a znít jako daný člověk, přičemž říká to, co mu někdo naprogramoval.. ..to jsem viděla na youtube na illuminátském kanále Shane Dawson, který se tváří jako konspirační). Tady je další video, ve kterém je ukázáno, že v nějakém zahraničním supermarketu odhalili lidem technologii, která umí vysílat "hlas" do hlavy, který slyší jen ten daný člověk.. Já jako malá doma neustále slyšela, že technologie jsou cca o 80let napřed než to, co se nám veřejně prezentuje jako největší technologická novinka. A že se nějaké technologie "uvolní" např. v případě války nebo když to může vydělat peníze, ale i tak se technologický pokrok drží co nejvíce v tajnosti před obyč. lidmi. V dospělosti jsem zjistila, že to je pravda (i když ani jako dítě jsem o tomhle moc nepochybovala).